Okolí Berounky
Termín: 30. dubna – 3. května 2009
Autor: Andra
Ve čtvrtek na Hlaváku se scházíme v počtu 6: Ivan, Andra, Karel,
Zdena Bauerová a Skřivani. Sovovi se přes dopravní zácpu, v které uvízl, podaří
nakonec přece jenom přistoupit v Řevnicích. Kosáci nám v Berouně přijdou naproti
k vlaku. Pod jejich vedením dorazíme na statek – první stavení na levém břehu
řeky a seznámíme se s majitelem Slávkem, jehož nejoblíbenější slovo je
vyloučeno.
Večer dojedou Slavíci, Ervíni s Tomášem, Michal autem, Vojta vlakem a Mirka s
Viktorem a se psem.
Opékáme buřty, ale na hranici čarodějnic už nedojde, protože prší. Jedna z
místních čarodějnických krásek nás ale navštíví osobně. Zpívá se vevnitř i
venku, Zdena s Evou seženou rum.
Na spaní nám místní (hlavně Vojta, ještě o něm bude řeč) rozhrnou seno ve
stodole. Silnější povahy chodí po žebříku, slabší se tam dostávají zadem.
V noci je nám předveden romantický návrat koní do stáje. Napřed stojíme za svitu
měsíce dlouho čekajíce na koníce. Za necelou hodinu dorazí první kůň, který je
zároveň posledním. Slávek sedne na jeden ze svých strojů a vyžene koně z pastvy
neromanticky motorkou.
Ráno se dojdou koně podívat až do našeho ležení na půdě, co že
jim to tady leží za vetřelce. Slavíci odjedou pod známou záminkou (pořád si
myslí, že Peguše se bez nich neobejde) a my ostatní kolem 10 vyrážíme na výlet
SNN. Touto Slávkovou neznačenou nábližkou se dostáváme do Hostimi – proklamovaná
hospoda inzeruje uzavřenou společnost, podaří se nám dostat pivo nakonec i kávu.
Zatímco personál restaurace nás odmítá obsloužit pod záminkou uklízení, majitelé
se nás ujmou. Občerstveni pokračujeme po zelené, ale ne po té správné, takže se
octneme na silnici na Bubovice – nám to známé letiště ze Stezky. Docházíme na
modrou značku a po té do Solvayových lomů. Muzeum poznáváme, mašinky už jezdí
daleko delší trasu a celý rozlehlý areál je hezky upravený. I šibenici si tady
postavili. Takže si tady za 6 let, co jsme tu nebyli, slušně mákli. Místní
občerstvení otvírá až ve 2, neb je tady nějaká sláva a tak se vracíme přes nám
již známého sv. Jána, kde věnujeme tichou vzpomínku původcům i skladateli jedné
z našich hymen, té ranní. Bohužel bez šampaňského, protože to jsme neprozřetelně
posnídali už ráno. V Jánu se nám podaří získat oběd a vracíme se ve 2 skupinách
přes Hostim, podél potoka a Kozel do našeho bivakoviště Vyloučeno. Ve skupině
druhé si tentokrát skočí ze skály Vojta, aby si při té příležitosti vyhodil
rameno. Zdravotníkem z donucení se stává Ervín, jenž si nahození ramene zpátky
(šlapal podle návodu a šlapal dlouho) dost užije.
Večer patří koním, půjčí si je Mirka a Sova. Mirka nám předvede lehký poklus,
oblouky i cval. Cval ovšem kůň evidentně moc rád neměl. Sova nám předvedl
krátkou procházku a pak koně vrátil.
Nejlepší vyprávěná příhoda denní byla marjánová: Hanka Sova pronajala pokoj v baráku dvěma zevláckým kamarádkám. Z radosti nad získáním příjemného bydlení, děvčata upekla majitelům dortíček. Ač obě Sovy si daly každý jenom jeden kousek marjánového dortu, nebyly schopny žádného pohybu ani činu. Třesouce se na místě lehce přemýšlely, jak dopadl jejich kamarád, který po požití dortíčku nasedl do auta a odjel. Sovovi bylo jenom divné, že se vůbec po celou dobu nesmáli. A proč taky, když se tak pěkně nasmály kuchařky!
Ráno nad statkem lítá Ivan z Bubovického letiště, jeden z
místních z Slávkových kamarádů, kterého jsme si na rozdíl od Vojty neadoptovali,
protože ten náš nás neopustil. Ale jak se časem dozvídáme, holky si adoptovaly
předešlého večera jeho rum. Ivanovi je potřeba mávat prapory, jeden je
proděravělý sovětský, další královského města Berouna a třetí asi běžný. Pilot
lítá nad statkem dost nízko, kdoví z čeho díry v sovětském jsou.
Náš Vojta se loučí a my snídáme jeho dvě šampáňa – jedno za Vojtu mladého a
druhé za Markétku, kteří se oba rozvážně rozhodli, že spolu jim to půjde líp.
Vojta nás opouští, aby mohl uklidit byt, než dorazí příbuzní. V tomto pohledu
Ervínova zásluha ještě roste, jak by Vojta Evě mohl pomoci udělat z bytu čistou
klícku s vyklubaným ramenem?
My vyrážíme po lodích – 4 kanoe, 2 pramice na soutok Berounky s Kačákem. Tady
jsme Ervínovi po zásluze ulevili a udělali z Jany prvoháčka kapitána Michala.
Nejvíce se ale líbilo na lodích Viktorovi, který nasednuvše na kánoe, svůj batoh
svěřil pramici a tentokrát nezaznělo Slávkovo oblíbené vyloučeno. Slávkovi do
pramice trochu teklo, možná trochu více a tak Viktor suší od peněz přes mobily i
nový fotoaparát. Na soutoku čekáme na majitele lodí, ale ten není k zastižení.
Později se dovídáme, že se octl v dopravní zácpě. Kam jel jeepem bez dopravního
čísla nám není úplně jasné, buď je takový kliďas nebo v lese bylo narváno.
Necháme lodě svému osudu a po žluté jdeme do Srbska. V kempu zvládneme malý oběd
a vzpomínáme na vaječňáky, které jsme tady při sjezdu Berounky na trasové vodě
dostali. Dojdeme až ke Kubrychtově chatě a pak si vyjdeme kolem Bubovských
vodopádů, abychom si je zase sešli, protože podle Sovy tudy naše cesta nevede.
Vracíme se znovu ke Kubrychtově boudě, kde naší oblíbenou neznačenou se vydáme
hledat Ameriku malou, abychom posléze z nadšení si vyhledali i Ameriku Velkou a
mezi těmito dvěma ještě lom Mexico. Po červené se vracíme zpět do Srbska. Někdo
navštíví znovu kemp, někdo hospodu u nádraží a potom zpět kolem lomu Alkazar do
Srbska. První do tábořiště Vyloučeno doráží Zdena Bauerová!
Večer odjíždí Mirka, Viktor a Oza, naopak už na nás čekají Čiháci (museli na
jaře sázet) a později dorazí na inspekci Jedličkovi. Lékařka Marta, taky asi
členka Klubu vyloučeno, prohlédne stav ležení a hned vyjmenovaná řadu
příbuzných, které je nutno v Praze opečovávat. Borek s Martou se tedy zdrží
jenom večer. I když vysoká kultura bydlení přilákala i zahraniční účastníky – na
mysli máme Ervínova kamaráda Tomáše, který si na Berounku odskočil z nedalekého
Londýna.
Večer shlédneme záznam letu Ivana, který zaznamenali na DVD náhodní kolemjdoucí.
Zejména proplétání letadla bočně mezi dráty elektrického vedení – tady byl film
i ozvučen – ten je teda fakt dobrej…ozvalo se. No nic, taky kdysi, když mně
posadili na koně, nazývali mě odvážným kaskadérem.
Druhý film je záznam z TV, kde Slávek v pořadu Radka Johna
vysvětluje, jak se léta soudí s městem Berounem kvůli městské skládce, která již
několik let přepadává na jeho pozemky. Zatím nevysoudil nic, že by mu také
odpovídali vyloučeno?
Eva zjišťuje, že po její nové karimatce se během dne prošel jeden z koní, což
nezůstalo bez následků. Tento večer ale koně odcházejí spořádaně, vedla je koza
Hortensie, která se dobrovolně postavila do čela průvodu.
Karel dostává SMS Už jedu. Majitele čísla zprávy se nám nepodařilo zjistit. Tak
mu asi psala, ta s tou kosou. Zřejmě už je motorizovaná.
Ráno je kosa všem, zpráva v mobilu byla pravděpodobně pro nás
pro všechny. S bágly se vydáme za vodu do Tetína. Pivo si nosíme ke kruhovému
tábořišti z hospůdky od naproti. Prohlédneme si 3 kostely – sv. Ludmily, Jana
Nepomuckého a sv. Kateřiny, vyslechneme si pověst o zavraždění sv. Ludmily –
pozor na Drahomíry, dále osud místní zámecké dcerky, která si skokem vyřešila
neopětovanou lásku a pohlédneme na Berounku z ostroha, kde byl hrádek, jehož
zbytky si místní rozebrali na stavbu domů. Dřevěný hrad Tetín se rozkládal,
pokud se tady vůbec rozkládal, na protilehlém kopci zvaném Damil. Tady je pověst
o 3 pannách vyrábějících masti, jedna se posléze na to býti pannou vykašlala a
namluvila si raději Damila. Ovšem masti, které panny vyráběly, od této doby
neměly už tak léčivou moc a tak pannu-nepanu s Damilem a jeho koněm z vrchu
svrhli. Skutečně se na místě našla kostra dvou lidí a koně. Trochu se obáváme
o osud Jitky s Brunem a nějakým sousedem? – Karel s Jitkou už nechodí a nám je
podstrkována blamáž, že Jitka nakupuje cibule u Nizozemců.
Z Tetína si dojdeme na Kodu, bývalý mlýn, někteří i do nedaleké krápníkové
jeskyně. Odtud seběhneme do nádražní hospůdky v Srbsku a z té do vlaku. A to už
je nás jenom pár, v Tetíně se odpojili řidiči. V Řevnicích si vyskočí z vlaku
Sovy. Rodinná tradice ale nepokračuje, zevláčtí parchanti nedorazili pro rodiče
s kárkou. A to si už od dětství stěžují, že mají staré vychovatele!