Dámská jízda 2014

Zúčastnily se: Věrka Vodičková, Jana Taubelová, Jana Čiháková, Hanka Píchová, Anna Janáková, za pozorné obslužné péče Vládi Vodičky

Ač jsem poslední roky takový stezkový „absentér“, Věrčino pozvání na dámskou jízdu do Litoměřic, kde se stále cítím doma a mám maminku a zahrádku, jsem nemohla nechat nevyužitou.

Zahájení dámské jízdy začalo v pátek večer v minipivovaru Labuť, který je ukryt ve sklepení bývalého hotelu a restaurace Labuť. Restaurace Labuť bývala podnik, kde každou neděli hrávala živá hudba a kam se chodívalo tančit, tak to tu „tepalo“. Hotel a restaurace ještě čekají na lepší časy, ale ve sklepení už je šumno. Vstup do minipivovaru je venkovním schodištěm z letní zahrádky. Překvapivě světlé suché prostory z opukových kamenů skýtají nádherný prostor pivnice a pivovaru. U stolu mne vítali již ponoření do koštování „rezavé polévky“ Vláďa s Věrkou a Jana Tau. Začala jsem světlým ležákem, a když došlo na polotmavý ležák, již dorazily Hanka Pích a Jana Či. Pivečka naladila bříška, a tak došlo i na zdejší dobrotičky studené kuchyně. Společnost jsem opouštěla v půl desáté, protože maminka se rozhodla na mne čekat. A čekala - a musela jsem vyprávět. Pamatovala si, že kdysi před lety „dámská jízda“ dorazila i k ní na kávičku a na všechny se ptala. Největší dojem zřejmě měla z Kosovny, protože na tu se ptala několikrát, proč nepřijela.

Zlobí mne koleno a já doufám, že dočasně. Věrka byla tak hodná, že mi připravila speciální trasu, abych jim někde nezůstala na cestě. Děvčata jela vlakem do Lovosic a dále pokračovala buse, neboť na část trati se sesul podmáčený svah. Z Radejčína pokračovala s vidinou krásných výhledů k Dubici. Výhledy trochu zastíral mlžný opar, ale přesto bylo co obdivovat. Zvláště Hanka s Janou T. se kochaly pestrostí místních opeřenců.

Já jsem jela vlakem z Lito do Ústí – nádraží západ a pak busem do Podlešína, kde jsme se s děvčaty setkaly.

Cesta vlakem byla kouzelná. Podél Labe projíždí vlak Portou Bohemiku a paralelně s řekou míří mezi skalnatými a zalesněnými svahy na sever. Při čekání na autobus u Nádraží Ústí západ jsem se prošla směrem k náměstí. Je to opravdu jenom kousíček, ale hlavní silnice, která prochází asi v polovině, zde odděluje dva světy. Část k továrnám je vybydlená, převážně opuštěná, zdevastovaná, naprosto neudržovaná – taková země nikoho. Za silnicí k náměstí je normální město – chodníky, obchody, domy s okny, která se i myjí ...

Cesta autobusem z Ústí vedla přes zoufalou průmyslovou část západního Ústí, kde snad od sametové revoluce nikdo maltou neopravil padající omítky, natož aby byly domy nabarvené. Smutné šedivé domy a pak najednou přímo „nákupní svatozář“ – GLOBUS a další chrámy konzumu s parkovišti. Vesničky za Trmicemi, jako Koštov, Milbohov, Stebno, Suchá a i moje konečná Podlešín už aspoň mění okna ve starých domech a některé měly opravdu hezké zahrádky. A v Suché byly postaveny dva nové domečky.

V Podlešíně, který čítá asi deset popisných čísel, nebyla hospůdka, a tak po setkání s hlavním pelotonem jsme pokračovaly lesem a svahem podle Podlešínského potoka. Čekáním na děvčata jsem promrzla, a tak pozdrav od Vaška Či – vaječný koňak přivezený Janou Či, přišel opravdu vhod.

Cesta k Vaňovskému vodopádu vedla zalesněným svahem s vrstvou suchého listí, ze kterého vykukovaly podléšky – pozdrav jara. A pod listím byla tak krásná listovka, že mne to svádělo si odnést v pytlíkách pod kytičky na zahrádce. Vaňovský vodopád spadající z hrany mohutných čedičových sloupů, byl vyvrcholením turistické části dne. Pak se šlo příjemně až na Větruši nad Ústím, která je krásně opravená. Ohromila nás též nádhernou kabinovou lanovkou, kterou jsme se snesly přes komunikační uzel dálnice, kruhového objezdu, několika silnic a pod vším protékající říčkou Bílinou, a vyhořelou a možná i „vybombardovanou“ vícepatrovou budovou (kde by se daly točit válečné filmy).

Pohled na Ústí z lanovky byl monumentální! Za nově postavenou pevnost FORUM (mnohapatrový chrám konzumu), by se nemusel stydět ani Napoleon. Jen by ta pevnost mohla být někde na kraji města, aby město chránila před útočníky. Z pohledu z Větruše na té vysoké kamenné zdi není ani jedno okno, jen masivní kamenná hmota, která zcela dusí ten poslední kousek historické architektury, co tam zbyl – kostel Nanebevzetí Panny Marie. Obrázek kostela ve Wikipedii už není pravdivý – takhle už není možné kostel vidět, je zcela obchvácen a pohlcen pevností FORUM.

Cesta zpátky vláčkem utekla co by dup a byla zalita pozdním odpoledním sluncem. Po návratu do Litoměřic šla děvčata na pizzu a já spěchala za maminkou, která vařila a čekala, až přijdu. Poté, co holky absolvovaly prohlídku minipivovaru i s výkladem a testovací konzumaci všech zde produkovaných piv, jsme se sešly u Vodičků v krbovně, kde už Vláďa několik hodin topil. Kafíčko, buchtička, vínečko, mísa plná dobrotiček, povídání, jak život jde a někdy drhne. Čas míjel a já jsem před desátou běžela domů k mamince, kus cesty doprovázena Věrkou. Ustaraná maminka už měla obavy, co se děje a hledala telefon na Vodičku, aby zjistila, co se stalo. No, není to posvátné, že má o mne maminka starost, že jdu pozdě, jestli se mi něco nestalo? A to už jsem dvakrát babičkou!

Dámská jízda se vydařila. Koleno zvládlo trasu mně připravenou na míru lépe, než jsem doufala, počasí nám přálo, společnost byla pohodová a povídání inspirativní. Věrko, díky moc za moc hezký čas!

nahoru