Struhařov
Termín: 7. – 9. září 2007
Autor: Andra
Věra Vodičková
Lída Kosová
Andra Kolínská
Jana Täubelová
Hana Kozarová
Výlet
Dámské práce
Komunikace
V pátek se scházíme u autobusu. Když přicházím, frontu už drží Lída s Věrou. Vystupujeme o stanici dřív za účelem teplé večeře v místní hospůdce. Jana T. už tam sedí, dorazila na kole z Brandýsa. Dalším autobusem dojíždí Hana Kozarová, pracovní pohovory tohoto dne má už konečně za sebou.
Večer se věnujeme komunikaci u vína.
Ráno vyrážíme na výlet do Ondřejova. Janě se zdá jedna cesta počtem kilometrů krátká. Rozhodneme se vynechat autobus cestou zpátky a absolvovat obě cesty pěšky. Prostě ukecala nás. Na Ondřejově se nám líbí zejména stará hvězdárna, která se po architektonické stránce povedla více než nová v socialistickém realismu. Prohlídka interiéru hvězdárny je podle Věry nudná a tak ji necháváme pro chlapy, a ť sï sem dojedou. Lídy Pepa prý bude chtít určitě. To je námět na pánskou jízdu, z Jizerek do Ondřejova na běžkách co by kamínkem dohodil. Kde nebude sníh, nastolí se disciplína běh s lyžemi případně sněžnicemi v ruce. (Alespoň budou mít chlapci konečně pořádný program a ne tradiční obhlížení servírek za pojídání vepřového kolena).
Cestou do vesnice Ondřejov míjíme vilu naší první Mařenky. Vila se jmenuje Leonora, pěvkyně Eleonora, příjmení jsme zapomněli. Koho zajímá, ať zkusí Vítka. Prostě první slečna nebo mladá dáma, (alespoň doufáme, že byla spíše mladší) co zpívala Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě.
Dále míjíme hospodu k naší nelibosti, ve které se vaří. Pokračujeme dále do pizzerie a musíme říci, pizzu tam opravdu uměli. Taky jsou vyhlášení a je potřeba si udělat předem rezervaci.
Zpátky se vracíme oborou, kterou známe z jarní vycházky.
Večer zase komunikujeme. Nejlepší komunikátorky jsou Hana s Janou. Vzájemně se doplňují a stále mají o čem hovořit.
Ráno v neděli navštěvujeme kamarádku maminky Věry, která nám vysvětlí co a jak kdy sušit. Základ je košík s nůžkami, které je potřeba mít stále sebou. Obdivujeme její práce i různé možnosti. Bohužel nestíháme vlastní produkci, já spěchám do divadla, Lída do nemocnice, Věra domů, Hana asi nespěchá a Jana nechce kytku vozit na kole. Tak máme jenom ty sušené kytice, které jsem si darem vybrali.
Když s Lídou stojíme na zastávce, projíždí Jana na kole a posléze přichází Věra s Hanou. A tímto definitivně rozvinutá konverzace (a i dámská jízda) končí.
Závěrem výrok Věry ze sobotního večera: „Nějak se mi to vymyká z rukou.“ „Buď je opijeme nebo zabijeme, ty dvě.“ Opít se nám je nepodařilo a z toho druhého jsme vyšli celkem humánně, protože přiznejme si, ta civilní obrana ve školách nic moc.