Místo:Svojšín
Termín: 19. - 22. dubna 2019
Autor: Věra V.
Líba Hníková, Vojta, Pražákovi, Vodičkovi, Daniela Christianová, Andra, Ivan a tentokrát pěší Bydžovští.
Počasí celou dobu přálo. Bylo krásně slunečno, na duben docela teplo. Všechno nasvědčovalo tomu, že půjde o krásně prožitý čas.
Jediné, co nás už při příjezdu mátlo, byla krajina více než členitá a zvlněná. To bohužel přílišný komfort cest neslibovalo.
Studené ubytování na zámku vyvažovala vstřícnost paní správcové Kulhánkové a děvčat zaměstnaných v místní příjemné kavárně. Nakonec i přímotopy na pokojích udělaly své, ale nebýt přírodního celodenního vytápění sluncem, bylo by muselo být vypito podstatně více lahví k dosažení optimální nálady.
Znělo to dobře, jet proti proudu Mže a kochat se krajinou. Cesta však vedla vysoko nad řekou, klesala a stoupala, jak se jí zachtělo. Když jsme konečně k řece sjeli, mohli jsme si vyzkoušet, jak se jezdí po turistických a ne cyklo stezkách. Proud jsme totiž nepřejížděli, ale přenášeli po vysoké lávce kousek za Valečkovým mlýnem.
Dál jsme museli vystoupat zpět od řeky poměrně příjemnou silničkou vedoucí pod tratí, lesem k vesničce Ošelín. Cesta vedla dál přes Řebří zpět do Svojšína. Několikrát jsme museli kola v kopci vést a říkali jsme si, že další den by to mohlo být lepší. Nebylo.
Ve Svojšíně, světe div se, hospoda s nápisem „Během Velikonoc zavřeno“. Byl to naštěstí jen vtípek majitele. Ve skutečnosti to byla jediná hospoda v okolí, která měla vůbec někdy otevřeno! Pivo Chodovar chutnalo všem, a ještě další dny jsme se zde zastavovali.
Jedeme do Stříbra a do kláštera Kladruby. Tentokrát se alespoň zpočátku budeme držet řeky a vyhneme se tak nepříjemným úsekům.
No, turistická cesta se opět ukázala jako krajně nevhodná. Než jsme se mohli svézt po silničce vedoucí ke Stříbru přes Milíkov, museli jsme přenášet vývraty stromů, skály, strže. Nebýt silných chlapců, musely bychom to my, křehké ženy, otočit nazpět. Jen Vojta si vystačil sám a na konci cesty na nás v klidu čekal. Ty, ty, ty Vojtíšku. To se kamarádkám nedělá.
V Milíkově na rozcestí nás vedoucí Karel Pražák směruje opět do divočiny. Ivan se rozhodne pro revoltu a jede sám po pohodlné silnici napřed. Vzpomínáme na něj, když opět tlačíme terénem do kopce. Poledne nás zastihne na břehu rybníčka ve Vrbici u Stříbra. Tam už nás čeká jen sjezd do města, kde se chytáme první restaurace, která vypadá použitelně. Dobrá volba! Zde se k nám vrací Ivan. Společně se najíme a rychle si prohlédneme historické náměstí.
Času není nazbyt, musíme opět vyšlapat kopec ze Stříbra směrem na Kladruby. Klášter je krásně zasazený do krajiny. Už z dálky žasneme nad jeho rozložitostí. Jdeme na prohlídku katedrály, která je údajně jediná zrekonstruovaná pro návštěvníky. Zde uvnitř citelně poznáváme, že zima odešla jen před několika týdny. Prokřehlí sedáme na kola a vracíme se zpět.
Cesta nás opět vede stylem stoupání, klesání, stoupání, tak jak je zde v kraji zvykem. Máme únavy tak akorát dost v okamžiku, kdy se tentokrát Vláďa postaví na odpor vůdci a nechce si přidat další kopec zajížďkou z Lázu do Vrbice, ale prostě jet po silnici přímo domů. Někdo dává přednost plnění plánů, někdo pohodě na cestě. Všichni se k Vláďovi rádi přidáváme, a tak přes Benešovice a Lom u Stříbra jedeme přímo domů, do hospody, do Prčic, máme toho plné zuby. (Tento den 47 km a 1400 m převýšení.)
Dnešní cesta musí být pohodová, to je nám všem jasné. A taky vlastně bude, jen těch hospod by mělo být víc. Kraj krásný, ale nepohostinný. Kdo má hospodu, tak jí na svátky raději zavře.
Ze Svojšína vyjíždí po cyklostezce č. 2222, už to vypadá nadějně. Kopce samozřejmě sále stejným stylem, ale aspoň povrch je pro nás příjemnější. Před Pytlovem je krásné místo na pažit, no nic, jedeme dál. Až ve vesnici chlapci zastaví, neboť tu někdo před nimi očesal vrby motorovou pilou. To byla žeň!
V Černošíně (500 m n. m.) zavřeno, jen místní Vietnamec to jistí… Několik z nás se vydá ještě pěšky na nedalekou zříceninu na vrchu Vlčí hora (704 m n. m.), ostatní si jedou užít nádherný sjezd 5 km do Svojšína (375 m n. m.).
Odpoledne věnujeme prohlídce místního kostela sv. Petra a Pavla, občerstvení domácí pizzou od děvčat z kavárny a chystáme se na příjezd Jany a Vaška Čihákových, kteří to k nám z Mokrouší nemají zase tak daleko.
Večer sedíme dlouho venku, chlapci pletou pomlázky, děvčata popíjejí, prostě Velikonoce, jak mají být.
Po ránu s veselou koledou začínáme balit a nakládat kola. Chceme ujet kolonám při návratu domů. Stihneme ale ještě prohlídku zrekonstruovaného zámku. Paní správcová nám ukazuje hlavně historické fotografie a muzeum loutek. Popravdě, z minulosti se toho zde mnoho nepodařilo zachránit, ale zámek jako celek žije a je centrem dění pro široké okolí, jak jsme cestou viděli.
Jó a co dělali Bydžovští bez kol? No, údajně měli klidový režim. Ale jak jsme tak Honzu poslouchali, to co my jsme ujeli na kole, to oni ušli.
Tak se Evi hezky uzdravuj!
Za Milenu zapsala Věra
