Místo: Bohušovice nad Ohří
Termín: 19. - 21. dubna 2014
Autor: Vojta
Počasí po celou dobu více než příjemné, většinou dokonce slunečné. Po chladných ránech se vždy natolik oteplilo, že jsme pro četná posezení volili po oba dny hospodské zahrádky.
Podle plánu jsme se v sobotu 19. 4. 2014 v 10.00 h ukázněně sešli v Bohušovicích nad Ohří před školou, která byla celá jen pro nás. Věrka tam na nás už čekala a tak jsme se rozlezli po škole a po libosti se ubytovali. Svoboďáci s sebou přivezli ještě Ditu s Edíkem a jejich kolem. Bohužel, nepřijela major Libuška, protože když už na Velikonoce všechno napekla a nachystala, ochořela, a tak nám kefíráky poslala po svém vyslanci Ondrovi. Michal přivezl Andru s Ivanem a vlakem dorazil Vojta.
Po ohlášené kávičce a krátké siestě jsme pak stezkou kolem terezínské pevnosti vyrazili do Litoměřic, kde na nás v parku za mostem čekali Vláďa a Zdeněk Janák a kde jsme si také připili na „dobré ráno“. Pak jsme po pravém břehu pokračovali po proudu Labe do malé jachtařské maríny. Zde jsme se pomalu začali rozhlížet po nějaké osvěžovně. Role průzkumníka se ochotně ujala Věrka. V první, ve které jsme to zkusili, inzerovali Svijany, ale měli jen Gambrinus – prý omylem dodavatele. Statečnost projevili jen Vodičkovi, kterým jsme s tím pak drobně pomohli. Dojeli jsme až k malému přívozu u Píšťan, na který jsme se s tolika koly sotva vešli – zabrali jsme i tzv. „horní palubu“ na špici. Po úspěšném překonání dravého proudu jsme pokračovali z Lovosic do Malých Žernosek a za tratí podle Opárenského potoka do zrestaurovaného Černodolského mlýna s otáčejícím se mlýnským kolem, umělými kaskádami a s jezírkem s vodními želvami, kde jsme poobědvali. Vláďa s Vojtou se tam zašli pokochat výhledy ze zříceniny hradu Opárno, zbytek výpravy dal přednost dalšímu pivu. Stejnou cestou jsme se pak zase vraceli zpátky až k přívozu, kde jsme uhnuli do cukrárny na lovosickém náměstí. Po posezení nás Věrka, Vláďa a Zdeněk navedli na další cestu a sami se pak přes přívoz vrátili zpátky do Litoměřic, aby se mohli zotavit na večer. My jsme pokračovali podle mapky do Lukavce, kde jsme si u místního hřiště dali ještě jeden Braník, a dál přes Keblice do Bohušovic, kde na nás před školou čekala s batohem Zdenka Gillarová.
Pánové s Jitkou si zašli ještě na nádraží posedět do malé útulné hospůdky s velmi milou šenkýřkou na výborné rohozecké pivo. Edík tam měl nejen skluzavku, ale i své milované vlaky. Ivan, který se pozdržel ve škole, pak ještě přivedl dorazivší Slavíčky.
Cca v 19 h přivezli Vodičkovi Janáky a všichni jsme se sešli ve sborovně, která nám tradičně slouží jako společenská místnost. Bylo připravené pohoštění, a tak se postupně přálo Karlovi, když už ne k těm sedmdesátinám, tak alespoň veselé Velikonoce. Ondra mu věnoval svou novou knížku, tentokráte povídek, Michal originální, ale nekolkovanou „Láhev laciného rumu“ s příslušnou umělecky vyvedenou vinětou, a Vojta, kterému už rvaly srdce Karlovy neustálé, pravidelně se opakující nářky, že zas ještě nemá nové děvče, knížku „Jak sbalit ženu“, již uvedl následujícími slovy:
Zahalit pláštěm, kdož třese se chladem,
ulehčit člověku od jeho muky,
nakrmit někoho, kdo trpí hladem
je, věru, podáním pomocné ruky.
Nakrmit všechny však – nestačí sýpky!
Je lépe je naučit hospodařit –
jen tak lze změnit jejich život plytký,
jen tak se může jim začít líp dařit.
Přivést Ti děvče, tož za rok zas skučíš,
že nové najít zase se nedaří –
jen když se hledat sám řádně zučíš,
dosáhneš úspěchu, dílo se podaří!
Proto Ti věnuji návodnou knihu,
která Tě vyzbrojí do konce žití –
odlehčí na duši života tíhu –
na konci tunelu, hle, světlo zříti!
Ať nová děvčata Ti vracejí touhy,
na hřišti ať máš vždy místo pivota –
celý rok bez žen je přespříliš dlouhý –
milostné pletky jsou kořením života!
Ráno přijeli Vodičkovi (už bez Zdeňka J.), odjeli Slavíčci a
odjížděla Zdena G. Dita s Edíkem se rozhodli pro výlet vlakem do ústecké ZOO. My
ostatní jsme popojeli vlakem opačným směrem - do Roudnice, kde pak bylo „dobré
ráno“. Odtamtud na kolech podle Labe přes Záluží k veslařskému kanálu v
Račicích, kde jsme si dali dílem polévku, dílem první oběd, a přitom jsme
sledovali kánoistické a kajakářské štrekařské závody na hladké vodě, jakož i
půvabné bruslařky kroužící kolem kanálu. Když jsme se na obé dost vynadívali,
vrátili jsme se po druhé straně kanálu kolem velkých zatopených pískoven zpátky
do Roudnice. Tady teprve byl řádný oběd, byť pro vyvolené jedlíky toho dne už
druhý (pivo Staropramen). Odtud jsme po obědě zamířili po cyklostezce k domovu,
tedy do Bohušovic.
V Terezíně se poněkud zauzlila cesta kolem pevnosti a tak jsme se prodírali
dírou v plotě jak vojáci za starých tereziánských časů… Po příjezdu do Bohušovic
jsme si ještě zopakovali návštěvu osvědčené hospůdky s rohozeckým pivem. Večer
pak už standardní program, zpestřený tentokrát pletením pomlázek.
Ráno pomlázka. Přijeli Vodičkovi, sice bez kol, (ale za to se psem Buddym), neboť byl naplánován autovýlet na hrad Hazmburk. Bylo větrno a počasí už nebylo tak slunečné, jako předchozí dny, ale výstup na hrad jsme zvládli. Vstupné, které podražilo z 20,- na 60,- (30,-) Kč/osobu nám přišlo trochu zbytečně moc drahé, a tak jsme se spokojili jen s prohlídkou dolní věže. Po sestupu jsme se pak už rozloučili a rozjeli do svých domovů.
Myslím, že se letošní Velikonoce vydařily a Vodičkovi, kteří je pro nás připravili, si zaslouží velký dík!