Termín: 7. - 9. dubna 2007
Autor: VáVa
Jaro přišlo se vší parádou, našlo nás připravené a sportovně naladěné. Mohli jsme vyjet na první letošní jízdu.
Přináším pár postřehů i pro ty, kteří nemohli, či snad nechtěli přijet.
Všichni přijeli včas!!! Svobodovi, Erika, Marek, Zdeněk B., Vodičkovi, Pražákovi, Libuška s Ondrou, Vojta, Ivan se Štěpánem a Zuzkou, Michal, Pavel a Andra.
Andra měla rovnou zůstat doma. Do nemocnice Pod Petřínem se nejezdí přes Mimoň a nemocnici v České Lípě. Všichni jsme vděčně mysleli celou sobotu na Michala, který s ní obětavě až do večera cestoval a vystupoval jako věrný partner a opatrovník.
My ostatní jsme vyjeli pro změnu na Hradčany a dál ke skalním útvarům u Mimoně. Cesta pokračovala do Starých Splavů po „dělové cestě“. Ze začátku měla prudké stoupání a měla mít i prudký závěr. Ale neměla. Cesta prostě zmizela pod polomem z lednové vichřice. A tak nás nebolely jen nohy, ale i ruce, když jsme tu spoušť překonávali s koly nad hlavou.
V následujícím úseku se v hlubokém písku zaryla Milena Pražáková. Narazila si ruku, žebro, odřela nohu a taky trochu rozbila kolo. Ptala se svého Karla: „Co mám dělat?“ a on odvětil: „Nic, vždyť se nic nestalo“. Poučená, beze slov, dojela celých 42 km – vždyť se taky nic nestalo.
Ve Starých Splavech v hospodě „Dřevěnka“ nás čekal výborný oběd. Vzpomínali jsme, jak jsme kdysi v tomto domě s Devítkou přenocovali. Panu šéfovi se to ale nezdálo – na dnešní night club by nás netypoval.
Zpáteční cesta vedla přes Provodín, Srní a Brennou do Mimoně. Cesta byla pohodlná, sluníčko svítilo a my si ho užívali. Milena ještě před cílem stihla píchnout kolo, Karel jí ho bleskurychle opravil a tak jsme šťastně dojeli.
Večer se hrálo a pilo a jedlo a vedly se moudré řeči. Ty nejmoudřejší až do 3:30 ráno.
V neděli ráno bylo zataženo a zima. Karel P. sliboval cca 60 km, které během dne operativně zkrátil na 40 km (pak že je tvrďoch). Vyjeli jsme z Mimoně do opravdu dlouhého kopce směrem na Zákupy, polní cesta nás pak přivedla do údolí k obci Kamenice, pak k Dívčí studánce, podél Svitávky přes Velenice a Lindavu do Kundratic.
- Fakticky jsme šlapali jak šílenci téměř bez zastavení, protože byla hrozná zima a tolik jsme se těšili k Täubelům do Drnovce. Těšili jsme se do té útulné „sekničky“, kde nám Jana uvaří horké kafe, zakrojí do mazance a Ervín nás pochválí, jak jsme šikovní, že jsme k nim našli cestu.
V Drnovci jsme také před tím v hospůdce monotématicky poobědvali. Zdejší nabídka uzené koleno, vařené koleno, pečené koleno nedala nikomu šanci vyhnout se kaloriím.
U Täubelů se také objevila Renata s bříškem a domluvili jsme večerní příjezd Slavíčků s Peggynou.
Jen neradi jsme vyjížděli na zpáteční cestu, zima nepolevila, ani my jsme nesměli polevit v tempu. Náladu nám pozvedla hospůdka v Brništi (sympatická servírka z loňska se tu ale nekonala) a pak už jsme jeli nejkratší cestou za teplem. Taky se s námi rozloučilo trio Erika, Marek a Zdeněk.
Večerní posezení nemělo chybu, před půlnocí stejně nemělo cenu jít spát – pomlázka začala hned v hodině dvanácté. To bylo radosti, že jsou vejce malovaná, že pánové?
Pro Vítka: v neděli 8. 4. 2007 ve 22:30 hrál Karel Dajánu.
Ráno opouštíme školu a formuje se poslední cyklosekce Fohlovi, Michal, Pavel a Svobodovi k cestě na kratší okruh. Ostatní se loučí...
O zázemí a přepychu mimoňské školy bylo psáno již minule. Pestrostí okolní krajiny jsme stále nadšeni, proto bylo společně rozhodnuto – příště Mimoň bude? Bude!