Termín: 29. března - 1. dubna 2002
Autor: VáVa
Je pátek večer. Večer, který se teplem blíží k zimě, vzduchem však voní jaro. Prvním večerem velikonočního víkendu se blíží peloton cyklistů ke vsi Trnovany, k restauraci pana Trnky. Paní Trnková usměvavá, pan Trnka kuchař - sluníčko, pivo "Zlatopramenivé", jídla vybraná. Všechny zúčastněné Devítkáře překvapí Honza S. v tradičním složení 3+1, když je námi nečekán vtažen Peggynou do dveří. Protože ten večer jaro opravdu voní silně, je v následujících hodinách domluven ženich pro Peggy mezi zdejšími štamgasty. Cesta nocí domů se zářícím měsíčkem nad hlavou nadchla všechny. Nejvíc Kosáky, kteří si jí užijí pro jistotu pěšky, nebo co to v tom lehkém mrazíku dvě hodiny na 5 km vyváděli. Zábava pokračuje v krbovně u Vodičků u ohníčku a nakonec si všichni nějak ustelou po zemi v podkroví, aby nabrali síly na další den.
Je sobota ráno. Všichni nadšeni krásným počasím a nadějemi na úžasný den vyrážíme. Slavíčci do Liberce komandovat řemeslníky a ostatní posíleni o 8 cyklistů směr přívoz na Labi z Velkých do Malých Žernosek. Zde je první občerstvení prošpikované mobilní navigací Evy Holl., která je stále ještě "někde u roudnice". První skupina se naloďuje, chvíle napětí a - stihla to!!... Nyní už v kompletní sestavě vyrážíme dál za řeku Opárenským údolím. Neodoláme dalšímu pokušení v podobě klobásek a piva v hospodě "U Krakonoše" - alespoň dřív se tak jmenovala... Tonda s Erikou jsou vyzbrojeni novými helmami, nechtějí za ně dát flašku a my se jim (ještě zatím) smějeme.
Projíždíme Milešovem a těšíme se na vychválenou "úplně jistou" hospodu v Kocourkově. Cesta končí jistotou, že dědek před 16:00 neotevře. jedeme tedy dál krajem plným starých unavených sopek, my, plní elánu. Vidíme všechno to, co jsme měli vidět již před čtyřmi lety na Malé podzimní Stezce. Obědváme dokonce ve stejné hospůdce v Třebenicích (naleziště Českého granátu) jako tenkrát a konstatujeme - nepohoršili se.
Cesta zpět do Litoměřic vede Polabskou nížinou (rozuměj: konečně po rovině!) a každého potěší. Jitka dbá na dodržování PPP (první pomoc pivní) a k občerstvení přidáváme i zastávky vlastivědné, např. společné foto u pomníku Rudoarmějce v Keblicích, plenění porostu vrbiček na pomlázky na březích Ohárky - Ohře a konečně i krátký průzkum chodeb opevnění Velké pevnosti v Terezíně. Z Litoměřic do Křešic se jede už téměř potmě, ještě že zítra bude posunutý čas. Ubytování ve škole je příjemné )doufám), ale hospoda bohužel nevalná. Přelidněno, překouřeno a ještě neladíme. Aspoň mají Jana a Ervín taky nějaké prožitky, když dorazili jen na tento večer a noc. Dnes to bylo 64 km, zítra se určitě tak hnát nebudeme.
V neděli ráno se v Křešicích loučíme s Tondou, Erikou, Janou a Ervínem, kteří chtějí aspoň kousek svátků věnovat širším rodinám. Ostatní čeká slunečné dopoledne s cykloprohlídkou pamětihodností královského města Litoměřic. Dnešní mírnější trasu opět vede Karel Pražák a je předem definována jako 1.stoupání z Litoměřic do Českého Středohoří, 2.dlouhý sjezd do Ústí nad Labem, 3.rekreační jízda zpět pohodlnou cyklostezkou podél pravého břehu Labe. Odhadem tak 45 km.
V okamžiku, kdy sjíždíme z nedalekého Dlouhého Vrchu přes tankodrom Babiny I. ke kopci Varhošť s rozhlednou (známe z Malé Stezky), začínáme tušit, že odhad byl podceněn. To už máme za sebou 2 hodiny převážně pěšího stoupání silnicí, štěrkem a bahnem i sněhem. Pod Varhoštěm dáváme odpolední pažit s ohníčkem a párky, které obětavě vezl Ivan. Našemu hodování přihlížejí dva nádherní beránci a Karel S. se dává do filozofování o Beránku a hříších světa. Všichni se těšíme na další hospodu, neboť párky tíží a nutně potřebují zalít. Z hospody má největší radost Jitka a pro obveselení všech ostatních učí místního číšníka míchat "plameňáka": vodka + griotka = mňam.
A konečně začíná kýžený asi 8 km dlouhý sjezd do Ústí. Bohužel našim andělům strážným plameňák asi také zachutnal a opozdili se. Hned na začátku se hrozně natloukla Milena Praž. (teď už by se, Tondo, vašim helmám nikdo nesmál). A téměř ve stejné minutě Jitce uletěla nespokojená bunda nacpaná doklady a penězi někam do světa. Vypuká záchranná akce spojená s přivoláním Honzy Vod., který autem odváží oba Pražákovi i s koly k ošetření (zlaté mobily), současně se marně pátrá po zmizelé bundě.
Je 17:30 hodin a zpáteční cesta je opravdu krásně pohodlná, zajímavá průjezdem Portou Bohemicou i kvetoucími netřesky na čedičových skalách, ale my se snažíme dohnat zpoždění a dojet za světla. rušíme večerní hospodu (jak z udělání je úplně prázdná) a užíváme poklidu po hektickém dni. Dostáváme zprávu, že je Milena kromě přeraženého zubu jakž takž v pořádku. Na pár hodin se k nám přidává Zdeněk Jan. a nevěří svým uším - zase to bylo přes 70 km.
Je velikonoční pondělí ráno, a tak si pro radost zopakujeme popůlnoční výprask. pak už pomalu balíme a chystáme se na poslední výlet po okolí. Tentokrát se vedení ujímá Vláďa (Věra nás opouští) a tak je snad záruka, že cesta úrodným Polabím nepovede přes pramen Labe. Sluníčko se zase snaží a cesta do Roudnice ubíhá jedna radost. roudnické náměstí poskytuje prostor pro diskuzi o kvalitě Lobkowitzkých vinných sklepů. Marně se snažíme otevřít zdejší cukrárnu, všichni jsou na koledě. projíždíme borovým lesem do Hoštky a zkoušíme se občerstvit ve zdejší hospodě. Hostinský vypadá, že už má pěkně nakoledováno. Ten neruda umí jen jedno slovo - nevaříme. Spokojíme se proto s pivem a honem dál, cvičně ještě jeden kopec do Malešova. Odměnou je nám prudký sjezd znenadání končící levotočivou zatáčkou, která opět prověří naši ostražitost i brzdy.
V čase největšího hladu (Zuzka F. by nás klidně snědla) dorážíme do cílové hospody v Polepech na senzační oběd v motorestu Na kovárně. Cestou do křešické školy ještě navštívím místní dominantu - kostel Nejsvětější trojice a pak už opravdu domů. Sláva, bylo to jen asi 55 km.
Ještě tu máme hodně neprobádaných tras - některé i po rovině. Kosáci byli "pěšáci" a taky se vůbec nenudili. Hanka F. tvořila stálý týl, základnu apod. a skvěle si odpočinula. Tonda udělal chybu, když nechal Cyklovelikonoce zapsat od ukecaný úči - má co chtěl.