Místo:Provodín – Dřevěnka
Termín: 27. – 29. května 2022
Autor: Vojta, Pavel
Ivan Fohl, Líba Hníková, Dana Christiánová, Vojta Koláček, Hanka Píchová + Filípek (51), Pavel Žák
od soboty: Zemani (Kristýna, Michal + Štěpán (7) + Hanička (skoro 5))
ze soboty na neděli: Vláďa Vodička
Poznámka: organizátorka a ubytovatelka Věrka k lítosti a velkému zklamání všech účastníků na poslední chvíli ochořela a nemohla se své akce zúčastnit. Její věrný druh, souputník a hlavní navigátor Vláďa se na kolo ještě necítil a sám tak přijel jen na jeden večer (a noc), aby s námi oslavil své první „druhé narozeniny“ (18.5.).
V pátek bylo chladno, odpoledne vydatné přeháňky, až k večeru se vyjasnilo a ukázalo se sluníčko.
Ivan a Vojta vyjížděli z Prahy brzkým ranním vlakem, aby i s koly stačili z České Lípy dojet do Provodína kolem poledne. Když vystoupili z vlaku, začalo trochu pršet – přeháňku přečkali pod stříškou nádraží. Po dešti se jali hledat modrou značku správným směrem, žádná taková ale od nádraží nevedla. Po několika nezdařených pokusech s mapou je na ni nakonec navedla až GPS. Už když přijeli do první vesnice, do Okřešice, začalo zase pršet. Schovali se v místní kryté autobusové zastávce, k níž právě dojeli, a tak v suchu přečkali i tuhle druhou, delší a vydatnější spršku. Za Okřešicemi značka uhnula do lesa a na písčité cestě bylo několik úseků s hlubokým nezpevněným pískem, kde bylo lepší kola vést...
Do Provodína do Dřevěnky dorazily jako první Dana a Líba, Ivan s Vojtou přijeli krátce po nich. Po obědě se čtveřice rozhodla v mezičase vzpomínkově navštívit zříceninu skalního hradu v Jestřebí (byli jsme tam už na jarní malé stezce 2019). Před Jestřebím začalo zase pršet, a až když vystoupali na hradní vyhlídku, déšť jako zázrakem ustal...
Když posléze přijel Pavel s Hankou a Filípkem, svítilo už sluníčko a všichni byli nedočkaví vyzkoušet kola. Vyjeli jsme zpátky po modré, na rozcestí Karasy jsme uhnuli po žluté směr Zahrádky, v Karasech jsme ze značky odbočili po vysekané NN doprava do kopečka. Vyžatá cesta ale záhy skončila a její další pokračování bylo ve vysoké trávě lze jen tušit podle sporadicky ji lemujících keřů. Tráva byla po přeprškách ještě mokrá a chudák Filípek se v ní i s kolem doslova ztrácel... S kopečku jsme se pak ohlíželi na Novozámecký rybník a nedaleké panorama Bezdězů. Odtamtud jsme sjeli na silnici, posléze jsme se napojili zpátky na modrou a po ní jsme se zase přes rozcestí Karasy vraceli.
Za rozcestím značka zahýbá kolem statku s velkým, dohola vyhrabaným a vypaseným výběhem se slepicemi a s černými vietnamskými prasátky, jejichž kouzlu Filípek a Hanka doslova propadli. Obětavě jim trhali plné hrsti čerstvé trávy a krmili je, Hanka si dokonce nahrávala zvuk, jak potěšeně trávu chroupají, jak přitom mlaskají, a všichni si to pak museli poslechnout!
Po návratu nám každému Líba předala dárek od Ondřeje – sličnou knížku jeho veršů „Nadosmrti opilí“ s vlastnoručním věnováním. Moc nás to potěšilo – knížka krásná v jednotlivostech i jako celek – něžné ilustrace, s obsahem dokonale souznící grafická úprava, a ovšem, samotné verše – krátké, jako nápady, svěží a vždy něčím překvapující. Pavel byl tak nadšený, že nám z knížky vybrané verše nahlas recitoval, a všichni jsme v ní našli příjemnou náplň osobního volna...
V Dřevěnce nám na večer vyhradili jakési poloseparé – dlouhý stůl za televizí, před kterou byly z boku šipky. Dva „štamgasti“ je hráli a Filípek je zaujatě sledoval.
Hanka pro Filípka a pro sebe objednala společný segedin – bez ptaní ho dostala s 11 knedlíky! Filípek, aby mu z šipek nic neušlo, seděl stále obrácený zády ke stolu, pro knedlíky se otáčel, s chutí je pojídal suché a jen na výslovné naléhání babičky si je občas lehce, aby nekapal a jen aby se neřeklo, trochu omočil v šťávě... Když jeden z hráčů odpadl, nechali to zkusit taky Filípka, a protože se ukázal jako šikulka (hned napoprvé se všechny 3 jeho šipky zabodly do terče!), hrál pak místo odpadlíka a nakonec vytrvale házel ještě úplně sám, až mu umdlévala ruka – vlastně až dokud ho babička nezahnala do hajan (skotský mistr šipek 2022 Peter Wright patrně ještě ani netuší, že se pod ním pomyslný mistrovský trůn už začal pomalu povážlivě kymácet!)...
Probudili jsme se do chladného zářivého rána, pak se nebe zatáhlo, pak zase vykouklo slunce, a tak se to střídalo až do večera. Ale v podstatě nepršelo!
Ráno Líba všechny pozvala na výtečné kefíráky, po ranní kávě nůžkami zušlechtila Vojtu, mezitím dorazili Zemani a přichystali se k výjezdu. Bez tradičních organizátorů jsme byli při plánování trasy trochu na rozpacích – nakonec jsme se rozhodli pro objezd Máchova jezera, aby Kristýna s Hančí, která už také měla s sebou vlastní kolečko, mohly cestou někde skončit a vrátit se vlakem.
Vyjeli jsme po modré na opačnou stranu a záhy jsme se napojili na cyklostezku, která nás kolem obory Velký Dub se stády daňků a muflonů dovedla až do Doks. Jeden úsek značky vedl lesem, přes kořeny – obdivovali jsme Michala, jak na nerovném terénu dokázal bezpečně vést svoje kolo jen jednou rukou a druhou rukou pomáhat přes překážky Haničce a postrkovat ji! Na rovině pak frčela vzorně sama a dokonce na výbornou zvládla i jízdu za provozu po regulérní silnici. Filip se Štěpánem se hned zkamarádili, vzájemně se povzbuzovali, soutěžili spolu a jak klíšťata se neúnavně drželi Pavla, když jel v čele. Bylo zábavné a osvěžující je sledovat! Cestou bylo několik odpočinkových zastávek, při té nejdelší dostaly děti volno, aby v lese mohly z větví a šišek postavit své „skřítčí domečky“. V Doksech jsme na rozcestí dumali, kudy a kam nejlépe do hospody – ochotná paní nám radila buď odbočit na náměstí nebo pokračovat rovně do restaurace Kočí. Aby nás Zemani s Hančí, kteří zůstali trochu pozadu, pohodlně našli, zvolili jsme pokračovat – a zvolili jsme patrně dobře. Než se hospoda na poledne pořádně naplnila, podařilo se nám venku obsadit dva poslední volné stoly. A zrovna svítilo i sluníčko.
Po dobrém obědě se od nás plánovaně odpojily Kristýna a Hančí, aby v Doksech nasedly na vlak a dojely, i když mohly ještě kousek popojet s námi – červená značka, na kterou jsme se napojili, nás k nádraží dovedla také. Po ní jsme kolem Máchova jezera dojeli až do Starých Splavů, pak po žluté na vyhlídku k památnému dubu. Vykoupat se ale nikdo z nás nešel – bylo chladno a foukal i dost studený vítr... Tak jsme sjeli zpátky dolů na silnici, narazili jsme na modrou značku a po ní jsme se šťastně vrátili do Provodína.
Kristýna nám chtěla jet s Hančí ještě naproti, ale než ji dostala ze hřiště před Dřevěnkou, už jsme dojeli. Protože bylo ještě dost brzy, nedala Hanka jinak, než že musí malým Zemanům taky ještě ukázat prasátka, ale Hančí odolala i tomuhle lákadlu a odmítla hřiště opustit. Tentokrát se ji uvolil hlídat Michal, protože si tam na sluníčku mohl zatím dopřát dobře vychlazené Svijany.
Když jsme se vrátili od prasátek, posílili jsme Michalovu hlídku u hřiště, a společně jsme čekali u piva na ohlášeného Vláďu. Když konečně přijel, byl vřele přivítán a hned usazen na čestné místo u stolu a důstojně s námi oslavil svůj návrat do života. Potom jsme se přesunuli dovnitř ke svému stolu, abychom povečeřeli. Tentokrát jsme nechtěli, aby hostinský s námi v jinak zavřené hospodě dlouho zbytečně ponocoval, tak jsme se záhy uchýlili na jeden z pokojů, kde jsme u piva a vínka, které se v pravý čas víceméně nečekaně objevilo, pokračovali v příjemném klábosení.
Opět krásné ráno, konečně se i oteplilo, opět po snídani ke kávě Líbiny kefíráky, a pro některé už taky nastal čas se rozloučit. První odjížděl Vláďa, aby dohlížel na Věrčinu léčbu. Ostatní, kteří přijeli autem, se vypravili na kolech na Zahrádky a kolem Novozámeckého rybníka zpět.
Ivan a Vojta, protože neměli jistotu, zda by se na českolipské trati, kde jezdí Arriva, dostali s koly do vlaku, se rozhodli jet na vlak do Hněvic (přes řeku od Štětí), kde jezdí České dráhy. Pečlivka Ivan si vypsal posloupnost vesnic, přes něž se má jet, přesto se radši ještě několikrát poradili s GPS, aby si zbytečně nezajížděli. Z Provodína jeli do Jestřebí, pak kus cesty po hlavní silnici na Dubí, hned za Újezdem ale odbočili na malé silničky a po nich cik cak malebně zvlněnou krajinou přes Popelov, Pavlovice, Drchlavu, Lhotu, Pavličky, Tuhaň a Mošnice, za nimi pak uhnuli po kamenité cyklostezce vedoucí do jiného Újezda, a dál potom pokračovali už zase po silnici přes Veselí do Chcebuzi a odtamtud krásným sjezdem s výhledy na Středohoří přímo do Štětí. Už od Újezda hledali otevřenou hospodu, ale našli ji až ve Štětí – a ta stála za to! Když si kola zamykali před hospodou, nějaký host vyšel a poradil jim, že zezadu je zahrádka a tam že je budou mít na očích a zamykat je nemusí. Sedli si tedy na zahrádku, dali si vepřový vývar tak dobrý, že se na doporučení nechali zlákat i na právě grilovanou domácí klobásu s křenem – a ani zde neprohloupili – opravdu byla vynikající a dokonce i s oblohou! Z hospody se ale sotva odvalili, když si předtím ještě nechali přátelskými štamgasty poradit, kudy k mostu! Počasí se zatím trochu pokazilo – zatáhlo se a začalo studeně foukat. U mostu se nechali trochu zmást a místo na pravý chodník najeli na levý, ale i v protisměru se jim podařilo dostat se šťastně na druhý břeh. Když po chvíli tápání našli nádraží a koupili si lístky, pokladní je nasměroval na nástupiště a poradil jim, kde nastupovat s koly (úplně vepředu nebo docela vzadu). Zvolili předek, a i když tam kola stála i v nástupním prostoru, podařilo se jim ještě se kolem nich protáhnout a kola vytlačit do mezipatra, kde se s nimi pohodlně uvelebili a šťastně dojeli až do Prahy. Organizátorům budiž vzdán velký dík!
Zapsal Vojta
A nastal poslední den našeho cyklovýletu, neděle. Sbalili jsme se, vše poplatili, a zahájili nedělní cyklovýšlap.
Vyrazili jsme po zelené z Provodína od Dřevěnky do Jestřebí, kde nás opustili Vojta s Ivanem. My, to znamená všichni Zemani, Líba s Danielou, já a Hanka s Filipem jsme se vydali po červené, ale místy i neznačené trase na okružní jízdu. Cesta vedla lesem pod kouzelnými skalními útvary, místy přes kořeny mírně zvlněnou krajinou. Hned zpočátku jsme si udělali malou zastávku spojenou s výstupem na místní skalní dominantu s výhledem do krajiny směrem k Novozámeckému rybníku.
Pak pokračovala naše cesta za slunného, avšak příjemně teplého počasí dále po Máchově cestě okolo sv. Jana Nepomuckého přes obec Borek. Tam jsme zastavili a trochu hledali v mapě cestu, a v tom se nám náhle z ničeho nic ,jako mávnutím kouzelného proutku, ztratil Hančin vnouček Filip. Byl nalezen ve vysoké trávě, v hlubokém příkopu u silnice kam nechtěně zaplul a kolem, kterého se nepustil, se přikryl. Po chvíli jsem nejdříve našel kolo a po vyproštění kola byl pod ním, úplně vespod nalezen i Filip. Byl tichý jako pěna, ani hlásku nevydal, jak byl překvapený, jenom my jsme se mohli strhat smíchy, když jsme viděli, že vše dobře skončilo.
Pokračovali jsme beze dalších ztrát přes Dolský potok k baroknímu hřbitovnímu kostelu sv. Barbory, patronky to horníků a dělostřelců. Pod kostelem je krypta rodu Kouniců. Po prohlídce okolí kostela a přilehlého hřbitova, což nás leckoho přivedlo k zamyšlení nad pomíjivostí našeho bytí a nebytí na tomto světě, jsme vyrazili k Máchově průrvě na Bobřím potoce. Po té jsme se opět vrátili ke sv. Barboře a kolem barokní sochy sv.Starosty, patronky nespravedlivě odsouzených, pokračovali směrem do Zahrádek ,kde jsme objevili stranou v obci velice příjemný hostinec U Svatého Huberta, kde jsme se věru poměli, pojedli a i piva, a ne jen toho, popili.
To se nám pak pokračovalo okolo zámku, který má, bohužel, stále provizorní zastřešení, propadlé stropy a evidentně chátrá, dál po žluté značce a zároveň cyklostezce č. 3053! Vedla nás podél Novozámeckého rybníka se zastávkou na ornitologické vyhlídce, přes polosamotu Karasy, s neopominutelnou zastávkou u vietnamských prasátek, kterou si nejen děti oblíbily. A pokračovali jsme vonícími a sluncem prozářenými lukami, pryskyřicí vonícím borovicovým lesem zpět až k Dřevěnce.
Zde jsme se rozloučili a po naložení našich velocipedů vyrazili směrem k domovům s trochou smutku z loučení, ale i vidinou a příslibem dalších setkání.
VELKÝ DÍK VĚRCE A VLÁĎOVI ZA PŘÍPRAVU TÉTO OPĚT VYDAŘENÉ AKCE, DÍKY LÍBĚ ZA VEDENÍ A VŠEM ZÚČASTNĚNÝM.
S pozdravem Váš Pavel