Slovinsko a Rakousko
Termín: 26. července - 4. srpna 2002
Autor: ???
Devět devítkových lodí na šesti slovinských a rakouských řekách.
Posádky všelijakých nekrytých kanoí vlastněných C.K.: Kapitán Michal s Ditou, Karel a Jitka Svobodovi, Tondové Kadlecovi (senior a junior), Vojta a Erika, Lída a Pepa (tedy "Kosáci"), Ivan a Martin Fohlovi, Zdeněk Janák s Petrem Kleinem, Renda - Ira (Puršlová-Slavíčková), Honza a Alena Slavíčkovi.
1.: Gail. Ráno po nočním přejezdu na břehu Gailu u rakouského Kirchbachu je jen nevýrazně letní, tj. nelije tak jako při zastávce ve tři nad ránem. Obrovská duha od hor na jedné straně (Gailtaler Alpen) až po hory na druhé straně (Karnische Alpen) ohlašuje možnost "sprchy" i pro nás: ta nás nemine a je poněkud studená; stejně tak i bystrá a peřejnatá řeka. Zato odpoledne je už opravdové léto, řeka, byť alpsky studená, se nám líbí, všichni ji zvládáme bez "cvaknutí" a ačkoli je (alespoň pro nás) vodácky zajímavá, jsme na ní po celou plavbu sami a pěší i cyklisté kolem se zastavují, aby si nás lépe (téměř jako raritu) prohlédli. Autobus nás nakládá v Hermagoru a nejkratší cestou přes kousek Italie, pak kolem Bledu s malebným kostelíkem na ostrůvku nás převáží do kempu Bohinjska Bistrica. Kemp je příjemně čistý, slušně vybavený. Nedaleko v louce nad říčkou Bohinj je i možnost rozdělat oheň, u kterého zpívá celá osádka autobusu, ostatní účastníci zájezdu jsou totiž "naše krevní skupina". Zpívá i vedoucí Pavel a jeho háček Dáša (ta ráda sólo); kytaru mají společnou.
2.: Savinja. Ráno opouštíme Julky, míjíme Lublaň a rychlostí 50-60 km/hod se přesouváme asi 100 km do mírného kraje této také mírné a malebné říčky. Říčka nám připadá dost vodácká, ale opět jsme na ní sami a kolemjdoucí se zase baví pohledem na nás. Místy srovnatelná s řekami českými, ale jenom místy. Jinak jsou tu obrovské pláty vápence těsně pod hladinou, převážně však hezké peřeje s většími kameny a kdoví, jak by se jela, kdyby bylo víc vody. Při 20tikilometrové plavbě také proplouváme "esíčko" (obrovské balvany, peřeje a klacky dohromady) - někdo v lodi, jiný mimo. Počasí je letní, voda říčky pramenící kdesi v Savinjskych Alpach ale dost chladná. Neutopilo se nic. Jezy tu jsou vyšší a klouzavější, ať přetahování nebo průjezd vyžadují "trochu" víc námahy než u nás. A tak autobus pod velikým obloukem mostu, s kulisou hor na obzoru a hlavně s pivem a utopenci v ledničce, jsou příjemnou úlevou. Následuje dalších 150 km přesunu do kempu, ve kterém zůstanou stany po tři noci: malinké lázničky s otevřeným bazénem a dvěma lázeňskými domy - Dolenjske Toplice. Kemp je neoplocený a velmi skromný. Sháníme číslo na Vidka, posíláme SMS-ky do Čech, Erika s Tondou další ráno dokonce navštěvují poštu, aby zjistili že žádný takový ani v Kobdijl ani ve Štanjel nebydlí. První večer zde: v altánku při čajových svíčkách zpočátku v trasovém duchu, přerušen vystoupením Dáši…… Závěr v trasovém duchu.
3.: Krka. Začínáme v Žužemberku. Nelze nevzpomenout náš Rožumberk: kdoví proč se podobná velmi malebná městečka s hradem a nad řekou jmenují podobně a nelze říct, které je hezčí. Žužemberk s hradem na skále na jedné straně řeky a upravenými domky vsazenými do skály na straně druhé má navíc vodopád za obloukem starého mostu. Je zde i půjčovna sportovních lodí, během splouvání lze občas zahlédnout u stromu nijak nepřipoutanou kanoi, ale na řece jsme opět jediní. Tahle řeka už vůbec nevypadá "česky": zelenavě průhledná, travertýnové dno místy těsně pod hladinou, že jsou pochybnosti, zda se na něm kanoe neusadí a hned vedle nořící se do několikametrové hloubky připomíná svými tvary dno mořské. Přetahování a přelézání vysokých balvanitých jezů je vždy obtížnější než u nás, vrstvy řas na nich nevypadají důvěryhodně, ale jsou jakési " měkké" a ani zas tak moc nekloužou. Den je horký až dusný, obědváme na opuštěném tábořišti, kde jsou i dřevěné lavice a žebříky do lákavě čisté hloubky řeky. Ta je ale zase tak chladná, že z toho velké plavání nemůže být. Plavba končí dosti dlouhým "olejem" a opět vysokým jezem, se železným žebříkem na jedné straně, snad pro vodáky. Plánujeme pořádné zaplavání si v lázeňském bazénu a trasové posezení kdesi za kempem, ale dusno se mění v lijavec, a my trávíme další večer v altánu při svíčkách.
Izvir Krke - Krška Jama. Na čtvrtý den zájezdu nám C.K. naplánovala odpočinek od pádlování formou výletu k pramenům Krky. Kousek cesty autobusem, a pak už se v parném dni vydáváme na 12tikilometrový pochod značenou polní cestou i vlhkými lesíky s houbami za občasného vyzváněním vatikánských zvonů, které tu pouštějí několikráte za den snad ze všech kostelíčků s alpsky špičatými věžemi. Veliká jeskyně je prohlédnuta za slovinského výkladu průvodkyně, oběd u mrňavého jezírka hned před ní a v horku zpět k autobusu. Je s podivem, že skoro všichni vynechávají hospůdku při cestě - já nikoli. Přilákal mě hlas citery z otevřeného okna. Uvnitř je chládek, dobré pivo a už tam sedí Tondové a Kosáčci. Okukuji citeristu, ten mě zve k přisednutí (dokonce si s ním mohu zazpívat) a viditelně je rád, že má hosty a posluchače. Vzápětí dává nalít nám dvěma přítomným dámám po odlívce jakéhosi bylinného likéru a abychom věděly, co pijeme, dostáváme ještě po zdobné lahvičce téhož - krški brinovec. Potom přijdou na řadu fotky z Vatikánu, ale to už jsem v hospůdce sama a z objednaného piva i darovaného brinovce upito jen málo - obojí najednou tedy rychle do sebe, autobus je za rohem. Cestou zpět se ještě zastavujeme kvůli koupání, předem neohlášenému. Ti, co mají plavky mohou do hloubky po žebříku. Voda sice není teplá, ale také není ledová, vedro je vydatné, a tak neodolávají ani ty bez plavek a křovím a bahýnkem se k chladivé vodě dostávají coby české Rusalky (tj. s těly mánesovské Josefíny). V podvečer se poměrně početná plavecká sekce vydáváme za zlevněné vstupné do bazénu a abychom si přišli na své, tak ty "padesátky" plaveme jednu za druhou po celou tu předplacenou hodinu. Mezitím se v kempu na lavičce před stany začínají ujídat ze tří plných přepravek překrásné (ještě v jednu hodinu byly na stromě) broskve a povídá se Vidkem, kterému se ráno Tonda dovolal a on za námi těch pouhých 150 km přijel! Broskve se za jeden večer sníst nedaly, nabízeli jsme i kolemjdoucím. A také dovezl Vidko velmi dobré bílé víno, při kterém byl celý večer na stejné lavičce před stany velmi pohodový. Časné ráno (měli jsme odjezd na osmou) následujícího dne začíná ale Vidkovi problémem - zjišťuje, že má levou přední pneumatiku prázdnou. Protože jsme se probudili ve stanech obalených mokrými toaletními papírovými ručníky, domnívali jsme se, že to způsobili titíž vtipálci a Vidko zamýšlí jít na policii. Ale protože pouze dobrý konec vše napraví, trasoví specialisté volí konstruktivnější řešení, když je rezerva (zimní) v pořádku. Ukazuje se, že to způsobil hřebík. Nakonec si tedy uspokojeně máváme a my jsme odváženi kamsi daleko, abychom poté absolvovali dva dny bez autobusu na říčce Kupa.
4.: Kupa/Kolpa. Vedro, autobusem jedeme dlouho, až k chorvatským hranicím, je to řeka přímo hraniční: levý břeh slovinský (Kupa), pravý chorvatský (Kolpa). Kdoví, proč ji cestovka zahrnula do jinak pohodového programu. Na startu je skupinka odrostlejších dětí s nafukovacími plavidly a jakýsi "parkmeister" nebo hlídač břehu, a tak se musí vedoucí zájezdu dohadovat, zda a kolik zaplatíme. Dusno brzy přechází ve studený lijavec - téměř celodenní, děti vybavené jak na rafting brzy zůstávají na břehu. Studená voda shora i při cvaknutí do studené a hluboké řeky. Balvanité, divoké jezy, někde je i místo na projetí (také divoké), ale leckdo po nějakém tom studeném cvaknutí to příště raději rve přes balvany. Překvapivě je tahle divočina ještě navíc "proložena" úmornými oleji. Cvaknutí se dnes počítat nedají, leckterá osádka si té lahůdky užívá i několikrát. Přehled nemám, mohu jen zaznamenat, že z našich se neudělali Michal, Zdeněk a Ivan se svými háčky (povšimněte si, že v tomto výčtu chybí i jména našich velmi skalních vodáků). Povedl se také "trojcvak" : balvanitá řeka tekoucí v tom místě doslova s kopce: Renda - Ira nezvládají dole až závěrečný úsek, sleduji je, ale to už také nějaký zlomeček času sleduji Tondy uprostřed, ale pak už se jen snažím, aby silný proud se mnou neprásklo někam na skálu (neměli jsme se kam vyhnout). Tondům snad něco odplavalo, nám kamarádi zachránili i plastovou láhev plnou vína - kdo by řek´, že bude plavat! Ke chladu a únavě se připojuje hlad - kdo, zvyklý na předchozí svačinové pauzy, si před startem neuvařil, ho má dvojnásobný. 25 perných kilometrů a bez zastávky! Co chvíli se ptáme na kemp a vedoucí nás ujišťuje, že existuje a bude za chvíli. Nebylo to za chvíli, ale existoval (volná louka u mlýna) a dokonce stany jsme nemuseli stavět v dešti. A večer - ten smazal celodenní útrapy: mlýn přebudovaný v pěknou hospůdku, dobré jídlo, dobré pití, příjemná obsluha. Druhý den na Kupě byl také náročný, ale o mnoho "stravitelnější": pěkné počasí, míň kritických úseků, míň cvaknutí, o trochu míň kilometrů, zato víc a dosti dlouhých "olejů" - jak by se po přehradě jelo. A do nám už známého kempu Bohinjska Bistrica jsme to měli 220 km!
5.: Bohinja. v programu nebyla, ale dobře, že se jela: Všem se moc líbila. Proč se jela? Podle katalogu to měla být Dolinka s větším proudem a několika obtížnějšími zajímavými místy. Vedoucí Pavel k tomu moc chuti zjevně neměl - svěřil se nám, že je mezi námi i rodina, která se tam loni… "maličko přiutopila", ale protože je to v katalogu, tak žádná demokracie a bude-li chtít jediný účastník, pojede se tam. Prý pár takových (ne z naší trasy) bylo, ale neozvali se. A tak namísto obávané Dolinky vyplouváme s Triglavem v zádech přímo z Bohiňského jezera pod můstek a už je tu malebný úzký a hluboký kaňonek, dál je pak tahle nádherná říčka ověnčená Julskými velikány jen peřejnatá a velmi dobře čitelná. Snažíme se jet ve větších odstupech podle Eričina hesla, že .."si každý může svůj kámen vybrat sám". Cvaknutí - dnes žádné. Míjíme kemp, plujeme ještě o kousek dál, ale pak už autobusem zpět: uvařit, sbalit stany a suché prádlo (konečně!) a vydat se na přejezd až do středu Rakouska. V podvečerních hodinách nedůvěřivě vysedáme v kempu Putterersee na první pohled dost narvaném. Před recepcí se k večerní produkci chystá asi padesátičlenná dechová kutálka v kožených kalhotách. Od stánku voní všelijaké wursty a pije se pivo z baculatých půllitrů. Posílají nás kamsi dozadu za zatáčku a je z toho nejhezčí kempování v tomto týdnu: na břehu čistého rybníka dosti velký prostor pro všechny. Vaříme a poté u veliké svíčky všichni (trasoví, netrasoví) zpíváme. Tedy - ne všichni: mladí + Kosáci odcházejí dopředu k pivu (aby tam pobyli až do časných ranních hodin) a k uskupení tří muzikantů (tuba, klarinet, kytara), kteří po desáté nahradili velkou kapelu. Renáta se umným tancem a všelijak snaží připravit jednoho z hudebníků o takový ten jejich špičatý plstěný klobouk, ale nedaří se (asi málo pil).
6.: Salza. V sobotu ráno odjezd stanoven až na 10:30. Putterersee je čisté a teplé, vysoké hory kolem. A pak zase delší přejezd a povídání o Salze, neboť mnozí ze zájezdu ji kdysi okusili jakožto červnovou vodu na nafukovacích Pálavách, z celého autobusu se tehdy necvakli tři lodě. Čili - dámská část osazenstva se moc netěší - mírně řečeno. Žertuje se na téma.."když už jsme si adrenalin zaplatili…. Tunely, tunely, tunely - 5ti - 8mi kilometrové; sledujeme, kolik km zbývá dopředu, kolik je za námi, jestli tu jsou "escape". Dachstein, Totes Gebirge jsou majestátné a pak už je tu Salza - obklopená vodáky, ale to, co vidíme, doufejme nepojedeme (ne, je to WW6). Startujeme o kus dál, pod stařičkou přehradou: chladná ledovcová voda v teplém dni, jedeš-li kolem přítoku - jakoby lednici otevřel, peřeje, a ne malé, téměř neustále, ale předvídat se dá, jen pozornost musí být pořád. Na rozdíl od všech předchozích je Salza řeka velmi vodácká: na březích se "poflakují" kajakáři v neoprénech a s přílbami, zatímco my kolem projíždíme na otevřených kanoích. Celé toto trvalo asi tři hodiny a shrnuto: NÁDHERA, NÁDHERA… Z celého autobusu byla jen dvě cvaknutí (jedno trasové) a jedna loď (trasová) si tuto závěrečnou lahůdku odpustila. Wildalpen na konci plavby s malým vodáckým kempem a více hotely a kavárnami bylo přeplněno vodáky (potkali jsme tu i autobus z Plzně) a bylo to hezká tečka za naším zájezdem.
Závěrem: po celý zájezd jsme vypadali všichni spokojeně, nikomu se nic nepřihodilo, jistě také proto, že jsme každý den počínali zbožným: RÁNO, CELÝ DEN, ……….