Týdenní voda - Otava 2009

… aneb „začalo nás 19 a skončilo 12“

… aneb „zbyl tu někdo, kdo se ještě neudělal?“

Na slezině 1.7. jsme dlouho diskutovali o odjezdu na Otavu, nakonec ale vzhledem k stále trvajícím povodním jsme odjezd přesunuli ze soboty 4.7. na pondělí 6.7. A tak se nás nakonec v pondělí okolo 11 hod. v Žichovicích pod hradem Rabí sešlo celkem 10 posádek, tedy 19 účastníkú (Tonda měl kajak): 1. Jarda Neužil s Hankou Píchovou, 2. Michal s Věrou Vodičkovou, 3. Slavíčci, 4. Svoboďáci, 5. Ivan s Androu, 6. Kosáci, 7. Standa s Filipem, 8. Sovy, 9. Tonda a 10. já s Martou.

Po delším čekání na Sovy, které jsme nakonec nabrali přímo v Sušici, jsme odjeli do Nového Městečka do kempu, kde měl Jarda objednány lodě. Již při odjezdu ze Sušice se to nad horama černalo, podle Jardy „ půlhodinová přeprška“. A pak začalo ch…. a ch…. . V půl jedné přivezli do kempu lodě ale bez kajaku. Tak pro něj odjeli znovu. Přivezli znovu lodě i s kajakem a stále ch… . Ve tři hodiny stále ch… a tak jsme se již začali hádat (pardon, diskutovat): pojedeme, nepojedeme? Odvážnější mužská část chtěla jet, už se převlékali, rozumnější ženská část při pohledu na rozvodněnou Otavu byla zásadně proti. A jako obvykle vyhrály naše drahé polovičky. A pak se jen rozhodovalo: přespíme zde v kempu, pojedeme dolů zpět do Žichovic nebo co vlastně budeme dělat? Prostě normální demokracie, pardon bordel.

Nakonec, po nahlédnutí do prostoru chatek kempu zvítězil názor jet do Žichovic, kde již někteří z nás měli postavené stany, jiní již upravená hnízdečka v autech (nebudu zde nikoho kompromitovat) a zbylá část, 10 lidí, přijala laskavé pozvání Marcely, bývalé švagrové Marty , abychom přespali v její útulné chaloupce přímo v Žichovicíh. Nakonec jsme se na večer všichni sešli v hospodě Na růžku v Žichovích, kde se dohodlo, že se sejdeme znovu v úterý v 10,20 opět v našem oblíbeném kempu v Novém Městečku. Jen Kosáci se rozhodli, že nepojedou a udělali dobře.

Ráno nepršelo, byla modrá obloha, voda trochu opadla, prostě Havaj. I paní recepční v kempu nás potěšila: „ Nebojte se, pršet bude až odpoledne“. A měla pravdu.

Vyjeli jsme. První se udělali Sovy a to hned dvakrát. Pak začali vylévat vodu z lodí i ostatní , hlavně Standa a Slavíčci. Pak se zase cvaknul Standa. Byla to ale krásná voda, velké vlny a lodě jen rezonovaly pod pády do vln rozbouřené Otavy. Prostě nádhera, to jsem se ještě radoval, jak to krásně s Martou zvládáme. Pak přišla Sušice, kde jsme se krásně najedli, jen tam byla trochu popletená servírka (byla to čerstvě promovaná Bc. na prázdninové brigádě) a začalo pršet. Přišel první jez, který první sjel Jarda sám a pak i někteří z nás ale vždy jen v jednom. Někteří zkušení vodáci se ale nechali bohužel zahanbit - hanba! - a nechali si lodě od Jardy převést (nebudu nikoho jmenovat, abych neurazil Ivana se Standou). Postupně jsme tak zdolali všechny sušické jezy, jen se na jednom udělal Karel při nastupování do lodi i s lodí a já jsem při tomtéž spadl také do vody a plaval za ujíždějící lodí a naskakoval do ní z vody.

Pak ale začala Standova velká odyssea. Chtěl jen zajet ke břehu vylít vodu z lodi, při bočním natočení k prudkému proudu ho ale voda obrátila a už vše plavalo. Standa s Filipem zachránili holé životy a jedno pádlo. Vše ostatní plavalo v prudkém proudu velmi rychle dál. Jeli jsme těsně za nimi a tak jsme začali zachraňovat. První jsme chytili pádlo, pak loď ale nepřivázaný sud plaval dál (podle Standy- přece nebudu přivazovat sud, vždyť se neuděláme). Chytili jsme sice loď a chtěli jsme s ní přistát u břehu ale vodou naplněná loď dnem nahoru byla na nás příliš těžká zátěž, přistát se nepodařilo a tak nás loď vlekla asi dva kilometry dál po proudu. Řekli jsme si tedy, že loď pustíme, předjedeme ji a zkusíme jí chytit v řece bez lodi.

Podařilo se nám zastavit, vrhl jsem se do proudu pro sud, doplaval s ním na břeh a pak jsme se rozhlíželi po lodi. Ale loď nikde – prostě zmizela, zázrak. Až za chvíli jsme si všimli, že na nás mávají nějací dva mladíci asi 100 metrů nad námi (byli tam Karle se dvěma velmi mladými hezkými slečnami) a ukazují, že loď je u nich pod vodou přicucnutá na česla náhonu. Došli jsme k nim a zkoušeli s jejich pomocí loď vytáhnout – bláhovci. Postupně jsme pak proto zastavovali všechny naše kamarády, se kterými jsme se společně namáhali loď vytáhnout. Marně. Michal, Ivan, Jarda, Filip, já, všichni jsme loď tahali, strkali, skákali po ní metr pod vodou ale stále nic. Až pak Filip přivlekl asi čtyřmetrový kmen stromu, s jehož pomocí se nám podařilo loď od česel vypáčit a pak si ji již vzal proud a byla volná. Fuj, to jsme si oddechli – Jarda již přemýšlel, jak je loď pojištěna. A protože jsme byli s Martou z toho snažení totálně promočení, Marta sundala vršek plavek a já spodek, čehož využili někteří hnusní paparazzi (Sova a Karel) a honem dělali pornografické snímky.

Dál přišel jeden malý ale nebezpečný jízek, spíše prudký stupeň. Protože jsme přijeli první, chtěli jsme se na něj nejdřív podívat a tak jsme zastavili my a i někteří další na levém břehu. Pak ale přijel Jarda a suverénně to sjel vpravo. Řekl jsem si to je ono a odrazili jsme s Martou na traverz k pravému kraji. A pak se to přihodilo. Bokem k proudu jsem jen marně sledoval, jak se loď v proudu obrací dnem vzhůru a už jsme byli pod vodou. Voda nás táhla prudce dolů. Nějak se mi podařilo vyprostit se zpod lodi ze špricky a hledal jsme svou milovanou ženu. Nebyla. Naštěstí jsem tam stačil, tak jsem levou rukou chytil loď a pravou tahal zpod lodi Martu, zachycenou ve špricce pod lodí. Podařilo se mi ji na poslední chvíli vytáhnout. Jak se mi posléze svěřila, už si myslela, že se tam utopí a promítl se jí před očima celý její život. Jen já jsem v tom filmu chyběl, prostě klasika. Marta měla hodně potlučené nohy od lodi, jak jimi kopala, aby se dostala ze špricky, ale hlavně byla psychicky velmi otřesena, neboť mi vždy plně důvěřovala, že se se mnou neudělá (myslím na vodě) a tohle bylo teprve naše třetí životní cvaknutí. Já jsem utopil brýle, Marta botu a pádlo nám pak chytil dole Jarda a poslal s ním nahoru háčka Hanku.

A pak jsme již jen klidně dojeli do Žichovic se ubytovat, odpočinout a hlavně sušit sebe i oblečení. Sova v chaloupce zatopil a bylo nám všem dobře. Jen jsme stále probírali naše dnešní zážitky. Večer jsme se zase všichni sešli v kempu, kde Jarda upekl v Seatonově hrnci moc dobré maso , takže jsme si pochutnali i když pršelo.

A tady končím já své vyprávění, protož jsme již dál nejeli i když jsem si naivně myslel, že po dni odpočinku pojedeme dál a předávám pero Andře, která celou tu vodu hrdinně s ostatními jedenácti i přes varován hasičů a strážníků dojela. Omlouvám se všem, na které jsem ve svém psaní zapomněl, že se cvakli, spadli do vody či jiným hrdinstvím vyznamenali ale bylo toho tolik, že jsem vše nestačil zachytit.

Zapsal Borek

Středa

My co nocujeme v chaloupce u Marie, se přesouváme do Žichovického kempu. Vodu končí Tonda, potřebuje se vrátit pečovat o maminku, dál se rozhodne nejet Standa s Filipem a Marta s Borkem si udělají výletní odpočinkový den. O výletním dni jsme uvažovali všichni, protože počasí není nic moc, ale kapitán zavelel do lodí. Projíždíme přepadným kanálem řeky, ve kterém Alena vystupuje, protože Honza údajně řídí loď tak, že na ní cákají vlny. Ovšem Honza bez zatížení Drobečka se cvakne a dopraví loď k pravému břehu. Potřebuje pomoc s vyléváním, ale Alena vystoupila na břeh levý a teď se rozvíjí čilá konverzace, jak se má Alena proudem a vlnami bez pocákání dopravit na břeh druhý. Nakonec asi přestala žvanit a nějak to vyřešila, protože když přiběhl pomáhat kapitán, byli už oba Slavíci na stejné straně.

Přes jez Prácheň se dostáváme do Horažďovic. V Horažďovicích poobědváme u stánku, někteří si i nakoupí. Slunečníky kvůli větru nelze otevřít a tak se před deštěm schováme pod tribunou u stadionu. Zde se seznamujeme s Opavaky správnými ptaky. Tahle grupa si vyjela na Šumavu a když si všimli Čeňkovy pily vodáků, půjčili si lodě a taky vyrazili. Nyní popíjeli pod tribunou asi už od ranních hodin, zřejmě jistota je jistota. Vyřídilka jejich šéfa je na takové úrovni, že Alena se nám zdá být velmi tichou a Karel zcela nevýmluvným. Přes jez Rosenauer se dostáváme k jezu Jarov. Tady při stahování přes jez Ivan nabere půl lodi vody a ostatní ho raději přenesou. Jez Svaté pole také přenáší všichni – plížíme se podél břehu, protože tu není dost místa.. Utáboříme se u jezu ve Střelských Hošticích, kde si zajdeme do Motorestu na večeři, inzerují totiž teplá jídla po celý den. Servírka je Slovenka, tak si nejsme úplně jistí kamže s i máme sednout, když se dozvíme, že do Krčku. Pivo nám tady nechutná a nevíme, co si s výběru jídel vybrat, ale nakonec se ustálíme na šumavské topince. Po půl hodině se dozvíme, že došly vejce. To už jedna z učitelek nevydržela a vzkázala kuchaři a nadřízeným pár ostrých názorů, jsouce od svých žáků pravidelně v ostré konverzaci trénována. Rychle odejdeme do hospody, kterou máme blíže k tábořišti a dozvíme se, že z místních lahůdek studené kuchyně zrovna dnes není nic. Kdo má chuť na pizzu, tak mu ji dovezou. Obsluha je příjemná, nicméně v hospodě řve televize, protože servírka, když zrovna není co dělat, si krátí čas shlížením seriálu Hospoda. Že by upoutávka? Nebo místní pochopili, že k prožívání tohoto seriálu je potřeba skočit si na pivo? V hospůdce nás dohoní Borek s Martou, kteří už se pomalu chystají na návrat do Prahy.

My co jsme si pizzu neobjednali, si jdeme do tábořiště uvařit. Dobíháme už za deště, vaříme ve stanu a dříví, které jsme všichni před odchodem přinesli a nalámali je nám k ničemu, protože déšť pokračuje celý večer.

Čtvrtek

Opouštíme jez Kozlov ve Střelských Hošticích, nejdříve Jarda, který nedostatečnou péčí místních hospod navštěvuje po ránu řezníka. V Dolním Poříčí na jezu Jarda spouští loď, ale protože se jeho záměr úplně nepodaří – proud teče a okolí řeky není úplně schůdné, posílá raději loď háčkovi. Loď plave dost od břehu, tak se nejprve Hanka připraví po pás do vody a když vidí, že ani to nestačí vzpomene si na výuku na ZŠ a skokem plavmo na rtech výkřik „Za nás za jižany“ chytí kocábku Jardovu náramnou.

Na dalším jezu v Katovicích se pro změnu Ivan se zamotá do šňůry, upadne a vypadá to, že spadne z dvoumetrové výšky rovnou do jezu. Kapitánem je vydán rozkaz plavidlo pustit, ale on to v klidu ustojí (v té době už ví, že má malého následovníka) chytí i loď a skončí s krvavým kolenem. Za odměnu je majitelem soukromé elektrárny po elektrárně s výkladem proveden. Koleno hbitě odborně ošetříme, protože cestou na oběd potkáme lékárnu a před obědem v hospodě v Katovicích oslavíme narození Víta – Víti – Vítka, nového Ivanova vnuka. Pokračujeme v cestě a déšť nás chytne před kempem v Podskalí, kde se chystáme skočit si na jedno. Nakonec si dáváme zejména teplé nápoje, přioblékáme se a jsme vděčni, že verandu hospody, na které sedíme, pokryli igelitem. Přes Strakonice se dostáváme na Slaník, kde se jak jinak než u jezu utáboříme. Na jezu už je postaven tábor dětí a vedoucí nám svižně sdělí, že hospoda má zavírací den a tak je potřeba ji spojenými silami otevřít. Což není žádný problém, paní je milá (minule otevřel hospodu bosý Vojta) a nezanedbala výchovu svižného prďoly. Karel s Jitkou měli v hospodě absenci (když předešlého dne si mohl Karel nemocnou nohu uchodit a jídlo nikde) zůstali na tábořišti a rozdělali oheň. U toho si tenhle večer posedíme.

Pátek

Ráno se objeví na tábořišti policie a po ní hasiči. Hledají utopence ze Strakonic. Adrenalínoví raftaři si ve středu po sjetí jezu , zapádlovali zpátky do kotle. A tam už taky zůstali. Hasičům, co jeli pro ně se vypnul motor a tak dopadli úplně stejně a přišli i o člun, který se jim ve vlnách rozmlátil. Nakonec se podařilo všechny vytáhnout až na jednoho vodáka. Ten už adrenalin potřebovat nebude. Od hasičů se taky dovíme, jak dopadlo vyšetřováni zápalné lahve u našich romských spoluobčanů, které skončilo popálením malé holčičky. Zápalná láhev se nekonala, zatímco rodiče popíjeli mimo domov, děti s hrály doma se svíčkou.

Při vysedávání na jezu Štěkeň Honza padá do vody. V obci Čemeřice běžíme na nákup a Sova jen se kolem hospody mihne, už vytahují ceduli inzerující drškovku a další lahůdky. Pan hostinský dělal u letců i u myslivců a tak se tady ve výzdobě místnosti mísí kvéry s vycpanými hlavami zvěře a ptáky. Šarži plukovníka dostal od Havla, dle jeho vyprávění za zmaření připravovaného leteckého útoku na Letenskou pláň v listopadu 89. Našim emeritní kapitánům NATO ale už dělalo problém vyznat se ve hvězdách na výložkách. I tady se inovovalo.

Kestřanské peřeje nakonec projíždíme rovnou bez předchozího obhlídnutí, jak původně chtěl Jarda. Vlny jsou zase metrové a tak je projíždíme se ztrátou 2 lodí, Jardovy a Honzovy – do těch nateklo tolik vody, že už se staly neřiditelné. Alena si pochvaluje vestu z půjčovny, jak jí krásně nese. Údajně se jí obrací žaludek, ale když zahlédne griotku, co jsme si v krámě s Ivanem koupili, okamžitě se jí udělá v žaludku zase volno. Jarda ten se necvaknul, háček mu pádlem strkal do lodi pořád vodu, až bylo nutno kánoi rychle opustit. Stany si stavíme v Kestřanech u vorařské kaple, tedy my ostatní, protože Jarda si svůj stan ubytuje přímo v kapli.

Hospoda v Kestřanech je v soc. krabici a i když obsluha je výborná, akustiku zřejmě pojali tak, že když dva lidé v hospodě mluví, venku se musí zdát, že je plno. Nedáme se tím odradit a i v tomhle řevu hrajeme a zpíváme. Jako svačinu si dáváme utopence, což se některým z našich posádek nezdá, protože si ho nezasloužíme, když jsme toho pravého nenašli. Jarda je letos jediný disciplinovaný vodák, který za cvaknutí koupí všem panáka. Vracíme se ke kapli, mejdan na stole v kapli se neujal a nakonec se nedomluvilo, v kterém stanu by mejdan měl být. Tak si mejdanuje každý stan sám. Nejvíce veselo je tradičně u kapitána. Nacpal si totiž do stanu dvě učitelky a tak se tam nuda už nevejde.

Sobota

To je jediný den, kdy jsou pouze přeháňky a neprší. Ráno než se Alena vzbudí a zabalí – čas využijeme tím, že si prohlédneme kestřanské tvrze, které nám doporučí Jana. Původně byli 3, dneska jsou 2 , třetí zřejmě skončila pod hospodářskými budovami zámku.

Jedeme z Kestřan do Písku. Údajně podle Ivana budeme končit 6 kilometrovým olejem. Olej je jenom km 2 a projedeme si ho bez pádlování Uděláme si tady soulodí, které jsme si letos moc neužili a protože víno, pivo a alkohol už jsme na lodích pili, Věra z legrace navrhne pít kávu. A co by pro její přání kormidelník – kapitán neudělal? Vytáhne vařič a podává se káva. V Písku si poobědváme u řeky, po obědě nás Jarda s radostí opouští. Poslední slova naší chodící kilometráže jsou: „Zaplať háčku“. Ještě si dáme kávu v baru, protože nic lepšího tam neměli. Alena matka psí hází tenisák velkému psovi na zahrádce baru. Majitelé-paníčci nám při odchodu poděkovali, že jsme se hezky sstarali o jejich psa, zatímco si v baru v klidu popíjeli. A pak už jenom naložíme auta a jedeme zpátky do Prahy.

Na letošní rozbouřené vodě jsme leccos pochopili:

Toníka v poznámce pod čarou chválíme, protože pochopil, že účelem zpráv z akcí není pobavit sebe i ostatní našimi zážitky, ale zprávy se hodí jako účelný studijní materiál za 4 roky pro další vodu. Tak nám letos Tonda často citoval, co jsme dělali na vodě předchozí. I psy pod Rabím zmínil a tak víme, že předposlední otavská voda je ta, co na zahrádce v hospodě pod hradem byl jeden pes bílý a jeden cizí, pro kteréhož si přišel majitel, který psu nesahal po kotníky, letošní voda je zase ta se psem v baru, který má rád míčky (rasu dodá Alena, trefila ji napoprvé) v posledním tajném výletě se zorientujeme podle pasoucích jelenů… a to by v tom musel být Standův zakopaný pes, abychom nějaké zajímavé zvíře při dalším sjížděním Otavy nepotkali!

Zapsala Andra

nahoru