Termín: 8. - 10. září 2000
Autor: Palma
Možná jako náhrada za neuskutečněné hory, možná aby se využil jeden z posledních letních víkendů a možná úplně jen tak se uskutečnil vodácký víkend ve východních Čechách.
Možná proto, že sluníčko nevědělo o akci dopředu, celý týden až do pátku to vypadalo, že bude zima a že by možná bylo lepší jet k moři. Ale v pátek odpoledne už bylo vše jinak - obloha se rozsvítila a všechno lákalo k přírodním radovánkám. A tak se nás večer a v noci ve Fohlovic strážním domku na nádraží v Újezdu u Chocně sešlo pět posádek připravených na možné i nemožné v proudech řeky Orlice. Kompletní jsme byli - díky lehkým nedorozuměním a zmatkům s výbavou - až něco k půlnoci, kdy dorazila poslední posádka: Marek s Janou, s lodí na pracně sehnané zahrádce. To už na zahrádce (u chalupy) hořel táboráček a okolo něj seděli Karel s Jitkou, Borek s Martinou, Ivan se Zuzkou a Michal s Vláďou - opékaly se buřtíky, zpívalo se, vítalo dobré ráno a okolo toho všeho vesele drandily vlaky sem a tam. Možná taky přijeli Slavíčkovi, ale určitě nedorazili až do našeho kruhu a tak se naše řady již dále nerozšířily.
Ráno po osmé hodině začínáme s přípravami na vyplutí. Je nádherný den, teploučko a před chaloupkou panuje idylka - dokonce v jednu chvíli i s parním vláčkem - kterou ruší jen Borkovo „za tři minuty odjezd“. (Ti, kteří zažili „odjezd autobusu do Vyššího Brodu“ jistě vědí...) Tak se raději vydáváme směrem k řece.
Možná v deset, možná později, se už přátelíme se studenou vodou kousek za městečkem Čermná a po té, co uložíme na dva dy plechové miláčky, spouštíme slavnostně na vodu naše koráby a zjišťujeme, co že důležitého jsme nechali doma... Naštěstí šampáňo je po ruce vždy a tak asi 200 metrů po vyplutí si dopřáváme dobrého rána a souloď plujeme závratnou rychlostí k vytouženému cíli, který nám ovšem ještě touto dobou není znám.(Objevují se názvy jako Kolín, ale není jasné, jestli nad Rýnem, nebo jiný.) Měla by k tomu sloužit Jitčina kilometráž, ale ta prý možná pamatuje Žižku, když měl ještě obě oči - a tak se z ní dá vyčíst pouze jak je řeka dlouhá.
Po klidné vodě (s jedním přenášením jezu) dojíždíme do Borohrádku, kde navštěvujeme hostinec s neotřelým názvem „Na náměstí“ , kde si vychutnáváme poměrně neútulné prostředí se servírkou, která se zřejmě na dnešek špatně vyspala- a moc jí práce nejde od ruky. Ještě, než se vrátíme k lodím, se neúspěšně snažíme najít cukrárnu, ale sobotní odpoledne nám v tomto městě prostě nepřeje. Možná příště...
O několik kilometrů po proudu nás čeká konečně povyražení: první (a taky poslední) šlajsna. Jakýmsi zázrakem (přes škodolibé očekávání) sjíždíme všichni a ledovou koupel odkládáme na příště. Další plavba probíhá z části obydlenou krajinou - střídají se vysoké břehy (asi důsledek předloňských povodní), na kterých není k vidění takřka nic, s chatovými osadami, kde posedávají lidé v křesíkách a vychutnávají slunečné pozdně letní odpoledne. Dokonce plavba probíhá tak poklidně, že skoro neregistrujeme změnu názvu řeky - už nejedeme Orlici Tichou, nýbrž její následnici po soutoku s Divokou. Jednoduše Orlici.
Odpoledne se ovšem záhy mění v podvečer a nastává doba k hledání tábořiště. Několik prvních pokusů o nalezení místa ztroskotá, až najdeme poměrně pěkný plácek v zátočině, kde jedinou vadou na kráse je poměrně velký proud... Co ovšem radost kalí nejvíc, jsou nájezdy komárů, které ustávají až se soumrakem. To už hoří ohníček, zpívají se známé i méně známé písně a celkově panuje lehká únava... Možná bychom vydrželi sedět dlouho do noci, ale nějak není energie, či co...
A tak se po příjemném spánku probouzíme do dalšího slunečného dne. Ivan nás vítá lahví rumu a za chvíli už jako jeden z prvních čeká v lodi, až se dostaví opozdilci. Mezitím je ještě potřeba přivítat nový den a tak vyrážíme až po podařené snídani. Ne všichni úpně šťastně: Marek s Janou parkují asi po 10 metrech ve vrbičkách. Jo jo, alkohol za volant nepatří...
Dnešní etapa je zajímavější, než předchozí, řeka přece jenom teče a sem tam se vyskytují i peřejky a záludnější místa s proudem a poměrně nízkými větvemi. Kousek od Třebechovic se rozhodujeme poobědvat a využíváme místní hospůdku u hlavní silnice. Tady Michal strhne svojí nálepku toho, kdo dostane jídlo jako poslední a předává žezlo Vláďovi, který pro jistotu nedostane jídlo vůbec. Smůla, i když ne největší: nejváženější (...) členy výpravy poštípe vosa a tak se Karel s Borkem perou o cibuli, aby utišili bolest.
Začíná nás tlačit čas - lépe řečeno odjezd vlaku. Marka s Janou navíc vrácení lodi do půjčovny (jediná loď, která vám nezestárne je ta, kterou si nekoupíte...) a tak vyrážejí na poslední 7 km dlouhý úsek do Blešna sami, čímž přicházejí o asi nejlepší zážitek, a to „cvaknutí“ Ivanovy lodi v peřejích kousek nad Blešnem...
Kolín sice zůstal nepokořen, ale do náhradního cíle dorazili všichni v pořádku, pro auta a následně do Prahy jistě taktéž, takže se dá s jistotou prohlásit, že vše klaplo tak, jak mělo. Možná ale měl být ten víkend trochu delší - třeba až do toho Kolína....