Termín: 28. června – 6. července 2008
Autoři: Andra, Borek, Vojta
Motto: Ohře byla mokrá, místy (trochu) suchá.
V sobotu 28.6. se nás v Chebu sešlo v 11 hod. se Zdenou G. celkem 9: Zdena a Jirka K., kpt. Michal s Vojtou, Marta s Borkem, posléze přijel i Karel s Jitkou, neboť jeli přes celou republiku (až z Majdaleny).
Ostatní členové výpravy na nás již čekali v Tršnicích, kde si chytře vypůjčili lodě a nechali i auta za plotem: Kosáci, Slavíci, Standa s Filípkem (Standa dostal za tuto vodu 4 z chování a půjde do polepšovny), Ivan s Androu, Vojta K. jun. se svou dívkou Markétou (jak se ty Markéty na Ohři opakují). Protože parta z Chebu přijela až ve 2 hod odpoledne, byla parta z Tršnic již náležitě posilněna a mohli jsme vyjet. Michal měl na dnešek háčka Zdenu G.
Standa učil na vodě Filípka ovládat kanoi, při tom se nějak neshodli a první udělání bylo na světě (že by ho učil eskymáka na kanoi?). Ale protože si Standa chytře nezabezpečil bagáž proti vodě, namočil všechno co mohl – foťák, mobil, peníze a hlavně oblečení. Naštěstí bylo hrozné horko, jako po celou tuhle vodu.
Večer jsme se utábořili na našem obvyklém místě u koňů v Nebanicích a Standa začal sušit. Mobil ale nevysušil. Zdena G. slavila narozeniny a tak dala i láhev. Na večeři jsme šli opět do naší obvyklé hospůdky ke koňům, protože tam ale měli jen plzeňské pivo, Jitka s Karlem nás brzo opustili a šli do hospůdky naproti, kde měli pivo 10o i černé. Po návratu z hospody jsme u ohníčku chvíli zpívali a vzpomínali na Sovu, jak k nám před 4 lety přijel v hluboké noci přes celou louku i potok. Pro Zdenu si přijela dcera Hanka i se svým chlapcem, který měl asi 2,5 na výšku a také tak přes ramena, takže bych se s ním nechtěl dostat do křížku. U ohníčku dala láhev Markéta a Honza S., takže bylo veselo.
V neděli 29.6. vyjíždíme za krásného jitra. Když jsme již na lodích, přišli se do řeky napít koně. Byl to překrásný pohled z vody na ta ušlechtilá zvířata, jak natahují krky do vody a pijí a pijí a pijí.
V poledne jsme dojeli do Kynšperku a chtěli jsme se někde naobědvat: první hospoda, druhá, třetí, čtvrtá, pátá – všechny zavřené. Nakonec jsme našli až na náměstí, asi 100 km od vody, docela slušnou otevřenou hospodu. Na naši otázku, proč je tu tolik hospod zavřených, nám bylo sděleno, že všechny zavřela hygiena – potěš pánbůh. Standa si dole u vody koupil hodně lahví vody a tak je musel nést přes celé město a zase nazpět. A zase horko a horko.
Večer nocleh na krásném místě v Dasnici, kde nás opustil Michal a Markéta. Michal nedostal dovolenou a tak musel v pondělí a úterý do práce, tak je to dobře, někdo přece nás důchodce musí živit. Na nádraží a do hospody se šlo přes pole kopřiv a tak se Pepa Kos nas... a vrátil se zpátky do tábořiště. Večer zase ohýnek, zpívání a Zdena K. slavila svátek, takže zase byla láhev.
V pondělí 30.6. odjíždíme z Dasnice, Vojta K. jun. jede singla a Vojta K. sen. si z Michalovy lodi udělal malou letadlovou loď: na kánoj nahoru upevnil svůj kajak a vzadu na singlu tuhle strašnou obludu celkem obratně ovládá. Na řece na nás čeká komplikovaný kamenný stupeň v Královském Poříčí, který naštěstí všichni dobře zvládáme, zatím. A zase vedro a vedro.
Odpoledne jsme dojeli do kempu Baron (po cestě ale bylo několik hospod) a oba Vojtové jeli vrátit loď Vojty jun. do Lokte, protože již odjížděl do Prahy. Vojta sen. se vrátil z Lokte jak jinak než pěšky. Byly u toho nějaké malé komplikace (dlouhé sezení v hospodě, vlak ujel atd.) a tak si Ivan silně Vojtu dobíral.
A nyní přicházím k tomu, proč Standa dostal za tuto vodu 4 z chování a půjde do polepšovny. Koupil si litr vína a nikdo v tom horku ho nechtěl pít s ním a tak ho pil sám. A jak se dostal do nálady, začal nám vyprávět o svých sexuálních začátcích. Když mu bylo 12 let, tak ho do tajů sexu zasvětila matka jeho spolužačky. Původně chtěl on po té spolužačce něco, co ho pak stálo vyloučení ze všech škol v naší galaxii, nakonec mu to ale ukázala její matka. ( Stando, kdybych to nějak popletl a bylo to trošku jinak, tak se omlouvám. Ale bylo toho na mne opravdu moc.) A jak se Standa dál a dál rozohňoval, začal nám říkat, jak v mládí nazýval pánské přirození – lichotopořník ztepilý, mezisteheník vtíravý, atd., ……. Víc jsem si z toho nezapamatoval, jak jsem již napsal, bylo toho opravdu moc.
Malá vsuvka: Večer v půl osmé vyskakují z lodi naši mladí,
tedy respektivě naše mladá s partou z gymplu. Staví se u nás pozdravit a na kus
řeči. Standa se dožaduje rozvazování jakýchsi tkaniček u výstřihu. Tato
konverzace definitivně končí Standovým zřícením se z lavičky. „Raději půjdu,“
prohlásí naše mladá a zmizí.
O půl hodiny později. Filip: „V kterým stanu bydlí ta holka, já bych pro ni
došel. Dědu už jsme uklidili…“
Alena nazývá celou akci „Kdybys lavičko promluvila.“
AK
Večer dlouho sedíme u ohně a nakonec si k nám přisedli odvedle moravští manželé a začali zpívat moravské a slovácké písničky a vůbec nechtěli odejít, tak jsme je museli nakonec drsně vypoklonkovat. Tihle Moraváci, jak se napijí, nechtějí končit.
V úterý 1.7. nás pro změnu čeká vedro a vedro. Dojíždíme do Lokte a v té samé hospodě jako před 4 lety přečkáváme polední žár. Vojta stále ovládá svou letadlovou loď a zvládáme oba loketské jezy. Těšili jsme se v tom horku na hospodu ve svatošských skalách ale ti idioti nájemci či majitelé z toho chtějí udělat nóbl podnik – vstup v plavkách zakázán, pivo 10o stojí 30 Kč, atd., takže to není pro vodáky ale jen pro VIPy – zajímalo by mne, kolik jich tam za den mají. Vodáků tam mohli mít hromadu. Již na večer dojíždíme do Karlových Varů a jako obvykle problémy s hledáním tábořiště až se nakonec ubytujeme na tom samém místě jako před 4 lety. Hospoda na stadionu zavřená, tak hledáme další, je to složité, tak se nakonec rozdělujeme, abychom se zase všichni sešli u ohníčku na tábořišti. Večer nás našel Michal a přivezl hromadu punčových dortů, které jsme ihned snědli.
Ve středu 2.7. nás čeká zase horko. Michal s autem přejíždí do KV pod ten most, kde Tondovi na suchu, ku podivu, natekla plná loď vody. Opouštějí nás Klečkovi a my si tady dáváme dlouhou přestávku, ze které začíná být Borek nervozní, protože ve čtvrtek musí dojet někam na vlak, aby mohli odjet, protože Marta musí v pátek fakturovat, aby dostala peníze a mohla svého drahého manžela důchodce dále živit. První vlaková zastávka pod KV jsou ale až Vojkovice, což činí 25 km. Borek se uklidňuje teprve tehdy, až mu Michal, Jitka a Karel slavnostně slíbí, že před ty Vojkovice dneska opravdu dojedeme.
Ale situace se poněkud zkomplikovala. Slavíci se na 500 m pod KV dvakrát udělali a nakonec jim uplavala i čerstvě koupená láhev vína. Za první udělání mohl samozřejmě Ivan, protože Honza jel ten stupeň za ním. Jen bylo zajímavé, že Ivan to krásně projel. Čekal jsem, že Honza Ivana zabije ale Honza čelil nepřízni osudu stoickým klidem. Další jezy a kamenné stupně ten den už Slavíci raději přetahovali.
Dál nás ale čekala lahůdka Ohře, peřeje Hubertus. Nasadili jsme
špricky, pomodlili jsme se a jeli. Jaké bylo naše zklamání, když místo obávaného
hučení a prudkého narážení proudu řeky na velké balvany jsme projeli neškodné
peřejky – snad ty peřeje srovnaly povodně, snad lidé ale v každém případě je to
škoda, zase zmizela jedna vodácká tradice.
Všichni už jsme měli hlad a nakonec jsme dojeli do hospody U Dvořáků, kde
někteří z nás před 4 lety končili. Po celkem dobrém občerstvení, i černé pivo
bylo, nás čekaly další peřeje v Kyselce a před Velichovem. Kyselka je čím dál v
horším stavu, tyhle lázně už asi nikdo nezachrání – škoda, jsou tam (nebo spíše
byly) překrásné lázeňské budovy ale již z nich rostou velké stromy. A dojeli
jsme konečně na jez ve Velichově, to již bylo asi 7 hodin. Tady jsme si na
posilněnou dali pivo, odpočinuli a začali hledat místo na táboření. To slavné
místo, o které tak krásně píše Alena, jsme sice již nenašli ale utábořili jsme
se také na celkem slušném místě v lese. Nakonec jsme byli již tak unavení, že i
sezení u ohýnku jsme ukončili velmi brzo a šli spát.
Ve čtvrtek 3.7. jsme všichni spali podezřele dlouho, dokonce i Borek a Vojta. Po pár kilometrech peřejí dojíždíme do Vojkovic, kde jdeme do příjemné hospůdky na jídlo a pití (jídlo výborné, krůtí guláš). Tady se s námi loučí rundou rumů Borek a po guláši spěchá na vlak. Zatím Michal lepí díru v lodi a Karel lepí upevnění špricky, neboť peřeje byly opravdu náročné, místy suché.
Tady měla v Borkově zprávě pokračovat Alena. Protože dostala ze sušení prádla v hodinách večerních spleen, je dopsání zprávy na mně.
Odpoledne mají přijít přívalové deště a stahuje se k bouřce, raději kotvíme už ve 4. Stany stavíme na fotbalovém hřišti u Stráže nad Ohří.
Hospody jsou ve vesnici 2, čínská a česká. Ta česká je překvapivě horší, s jídlem čekáme až se dostaví kuchař. Proklamované utopence taky musí nandávat kuchař. Nakonec se ukáže, že jde o 1 exemplář, který místo mě (jsem v objednávce na řadě) přinesou Aleně. Naštěstí přijíždí Eva Skřivánková s dortem ze Světozoru, také Michalem Kocinou, jehož narozeniny chceme dortem oslavit a Barčou. Narozeniny obou posledně jmenovaných oslavíme u ohníčku v klidu. Pršet začíná až v 11 večer.
V pátek 5. 7. Barča vyráží na lodi s dědou a Filip raději nevylézá z auta, aby nemusel dělat háčka Michalovi Z. Jede raději s babičkou a tátou na výlet. My ostatní projíždíme kamenný stupeň mezi Stráží a Bočí, kde se hned s Ivanem cvakneme. Pod jedním soukromým jezem v Pernštejně jde nahnaná voda do náhonu a tak lodě většinou tlačíme. Nám totiž v řece voda téměř nezbyla. V Lužném si dáváme oběd. Ivan kupuje všem plameňáky za náš rychlý výpad z lodě. V Klášterci nad Ohří si dáváme pivo a kávu v lázeňské restauraci. Tady nás dožene Eva se svou posádkou a Filip nasedá na loď k Michalovi. Na jezu najdeme půjčovnu a odevzdáme naše zmije zelené, jak jsme lodě v kamenolomu Ohře překřtili. Jitka s Karlem, kapitán a Vojta se odpojují a pokračují v cestě do Kadaně. My se utáboříme a vyrazíme do města. Prohlédneme si lázeňský park, historické centrum města (není o nic horší než v Českém Krumlově) a dále také zámecký park. V centru se posilníme pivem a vínem. Překvapuje nás mrtvé město večer, což se nakonec vysvětlí, protože opravené lázně se budou otvírat až v půlce července. Pokračujeme popíjením dobrého vína v Kempu a rozhovoru s majitelem, jenž se nám pochlubí, že jeho 12 letá dcera jezdí na lodi závodně.
V sobotu 6. 7. Michal K. odváží kluky pro auta. Náš dámský program sestává z plameňáků, které koupí za cvaknutí Alena a dobrého vína. Já se ještě skočím nad jez vykoupat a do zámku shlédnout expozici porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea. Nakoupím v zámecké cukrárně dorty a chlebíčky, ale ty už musíme sníst sami, protože mezitím všichni odjeli buď rovnou domů nebo se zastávkou na Nechranické přehradě, která nás mimochodem nijak neoslnila. Tím definitivně naše kamenitá Ohře končí.
Vsuvka druhá
Nechranice přehrada z totalitních 60 let. Kolem bují lidová architektura chajdy přistavěné k vyřazeným přívěsům nebo přistavené k původním táborovým chatičkám. Mladá společnost si sem v noci jezdí do tábořiště pořádat metalové koncerty – z rádia v autě. Místní policie reaguje slovy, že pouštět rádio není trestné.
Vsuvka třetí
Klášterec nad Ohří vznikl ve 12 století založením kláštera Benediktýnů.
Lázně jsou znovu obnovené z programu Phare. EU a Ministerstvo hospodářství se podílí na celkovém rozvoji města, který sází na lázeňství a turistický ruch.
Thunové zámek získali po bitvě na Bílé hoře a Benešovými dekrety ho ztratily – jednou stáli na nesprávné straně. Pak se zámek stal sídlem revolučního Národního výboru a tím se majetek Thunů rychle vytratil. Zůstal z něho 1 porcelánový servis a 1 komoda.Práci čest, soudruzi! Hrobka v kostele naproti zámku zůstala nedotčena. V roce 1953 Uměleckoprůmyslové muzeum umísťuje do zámku sbírku porcelánu. Minerální prameny jsou léčivé na ledviny, žaludek a cukrovku.
Vsuvka čtvrtá
Na jednom z nejmenovaných jezů, Standa spouští loď ze svahu, koneckonců je půjčená, proč se s ní tahat. Loď ovšem nabere rychlé obrátky a tak jí Standa neudrží. Ivan je ve vodě, snaží se provaz Standovy lodi chytit na pádlo, což se nezdaří. Já jsem také ve vodě a tak svižně popoběhnu a loď přitáhnu ke břehu. Standa slibuje panáka. Asi se opozdil, tedy panák.
Vsuvka pátá, poslední
Dle rozhovoru Ivana s Michalem na obědě (pracují teď blízko sebe) převezli zbývající posádky 3 lodí auty ještě další jez a dojeli až od Žatce. Prý to byla nádhera.
Borek a Andra
Když jsme se v pátek k večeru rozloučili na jezu u kempu v Klášterci nad Ohří se skupinkou, která tam potřebovala vrátit vypůjčené lodě, zbyli jsme už jen čtyři – kapitán Michal, Karel a Jitka, a Vojta, celkem na třech lodích…
Těsně pod Kláštercem jsme na levém břehu našli malé, úplně zastíněné, ale útulné tábořiště „U družných mlžů“, kteří nám tam v hojném počtu prokazovali svou přízeň. Ještě večer jsme si zjistili a časově změřili nejkratší cestu na nádraží a zastavili se pak „na jedno“ v doporučené hospodě, než jsme se odebrali zpátky k ohni.
Ráno se na jednom stromě na protějším břehu „usadila“ volavka popelavá a několik hodin tam vytrvale vartovala. Šoféři zakmitali auty (i kapitán Michal, ač velmi nerad!, vstal v 7, aby chytili „rozumně ranní“ vlak), zbytek výpravy zatím obešel pamětihodnosti města – zámek, park s řadou zastavení s vročením 1691, atypicky reliéfně zobrazujících výjevy ze života Krista (a většinou, bohužel, velmi poničených), i oba kostely…
Když jsme se všichni zase šťastně sešli, popojeli jsme na lodích přes „zaplavený jez“ až nad Kadaň, kde čekalo auto. Potom jsme se přesunuli pod Nechranickou přehradu, kde jsme pod Soběsuky hledali nějaký rozumný přístup k vodě. Leč marně – všude jen neschůdný sráz!
Zklamáni, avšak nezlomeni, jsme se vrátili do Chban a rozhodli se „chytit jazyk“ v tamní hospodě (U Fuksů?). Ukázalo se to jako velmi šťastný tah. Nejenže pohledná a ochotná paní vedoucí skvěle točila znamenité Žatecké pivo a nakládaný hermelín s oblohou si, i s chlebem, počítala za 30,- Kč, ale přivedla nám i „štamgasta“ ze správy povodí, který nás přesně navigoval k hrázi a těsně pod ní až k řece. Bylo by tam sice i docela slušné tábořiště s ohništěm, ale přijely 4 lepé dívenky z blízké vesnice a začaly pro svého kamaráda připravovat narozeninovou – 21 – oslavu; rozvěšovaly tam po stromech a keřích pomalované nafukovací balónky, stříbrné fábory atp. a tak jsme raději odrazili – a byli jsme velmi překvapeni!!!
Řeka byla pod hrází sice výrazně chladnější, než jak jsme si za ten týden zvykli, ale zato zase tekla, měla peřejky a překvapivě byla téměř průzračně čistá, velmi rybnatá (pstruzi) a plná vodních rostlin. Jitka se domnívá, že mezi rybami zahlédla i sumce… Lakušníky řeku místy zarůstaly téměř po celé šířce a vytvářely na ní rozsáhlé, do nedohledna se táhnoucí bílé a omamně vonící koberce…
Přenesli jsme jeden nepříjemný, zvláštní jez, který vždy po chvíli jakoby rezonoval, a pak jsme si večer jedním takovým bílým kobercem prorazili cestu i k tábořišti „U krvežíznivých klíšťat“, kterážto v nás vycítila toužebně očekávané chutné sousto. Během chvilky se jich na nás vyrojilo tolik, že přišel ke cti i kapitánův repelent! Na ohništi byl nachystán gril (s čímž jsme, bohužel, předem nepočítali), pod ním propálená dřevěná kabelová cívka… Celý poslední večer se Jitka těšila, až udeří hodina, kdy si bude moci jít konečně lehnout – musely se ale dopít poslední zásoby, včetně předposledního „dobrého rána“, na které, s ohledem na vytížení řidičů, nebyl přes den čas – vše se ale včas stihlo, trochu se hrálo, trochu tlachalo – poslední noc a poslední ráno, které si, snad jako náplast za včerejší časný budíček, všichni náležitě vychutnali. Tak jako první šla spát, také jako první vstala Jitka, zůstala ale jako myška a my ostatní jsme pak vstávali až s kapitánem, v 9! Poprvé za celý týden se nám už také nepodařilo rozfoukat ráno oheň…
Do Žatce zbývalo 6 km, cestou ještě jeden vysoký jez – a pak už jen „Nashledanou, Ohře!“ – a rozjíždíme se do svých domovů…
Vojta