Termín: 3. – 11. července 2010
Autor: VáVa
Během pátečního odpoledne a večera najíždějí do Majdaleny vodáci i pěšáci. Velkou skupinu tvoří Skřivánkovi ve složení Standa a Eva, jejich syn Michal s dětmi Barborkou a Filipem. Součástí klanu je i pes Arny. Přijíždí Andrea se svým Davidem a jejich koly, Kosáci s Androu a s Ivanem, Michal s Vojtou a Brunclíkovi s Míšou a s kamarádkou Rachel Kristýnou. Až kolem půlnocí dojíždějí ke Svobodům i vodáci Sovy, které vedla navigace na Budějovice a z Třeboně je obrátila zpátky na Prahu. Kdoví, kde by nakonec skončili bez telefonu? Večer je plný pohody (nebýt ti zatracení komáři úplně všude, ale nejvíc u Jitky na zápraží), jde se společně do hospody Na růžku.
Po ránu se chystá přesun do Suchdola, kde někteří mají převzít objednané lodě. Den se zdá být pohodový, vždyť jedeme bez bagáže. I dnes se bude spát u Jitky a Karla. Před 10. hodinou dorazí Vodičkovi s dalším psem (mým kouzelným Ronečkem). Seznámení obou již zmíněných psů probíhá divoce. Ale budou se muset až do neděle večer tolerovat, ať už se jim to líbí nebo ne.
Suchdol nezklamal naše očekávání. Davy vodáků připomínají demonstraci, jejich heslo, které se nese ze všech stran: „Ahóóój!“, Jitka vždy pro sebe komentuje: „H..no.“ Kdo zažil to hemžení, chápe.
Cestou na Majdalenu děláme zastávku na koupání v pískovně. Malý Míša se povýšil na kapitána, ale nafukovací rukávky mu zde ubírají na vážnosti. Později se dostaneme k Pilaři a zde chlapci přetahují lodě do řečiště Zlaté stoky. Ta nás, již osamělé, unáší k Majdaleně. Kousek od motorestu obědváme v nově vzniklé hospůdce Za zdí. Přidává se k nám i motosekce. Užijeme si překvapení, kdy v cyklistech, kteří po nás dorazí, poznáváme členy trasy č.12. a mezi nimi i současného šéfa Taku. Než se všichni najedí, popíši složení lodí: Jitka a Karel, Standa a Filip, Andra a Ivan, Sova a Sovička, Lída a Pepa, Michal a Věra (porcelánek Rachel), Vláďa Brunclík a Kristýna (porcelánek Míša), Vojta. Celkem 8 lodí.
Popojedeme do Majdaleny k chalupě, kde někteří pro dnešek končí. Ostatní podplouvají nizoučké lávky, přelézají spadlé kmeny a pokračují neudržovaným korytem až do Třeboně, kde čeká odvoz lodí.
Z tohoto úseku stojí za pozornost kombinace posádek Pepa a Vojta (prý si na lodi moc rozuměli) a cachtající se Michal s Kristýnou (prý si taky moc rozuměli).
Na jeden večer se k nám připojí i Renata a Pavel Žák. Škoda, že jsou hospody nacpané k prasknutí a vzduch plní komáří pištění. I tak to byl pěkný den a pěkných 25 km.
Ráno řeší chlapci logistický oříšek. Jde o přesun osmi lodí čtyřmi auty na jez Pilař, odkud už skutečně vyjíždíme. Auta se vracejí ke Karlovi, řidiči se vracejí k lodím atd., prostě je 11.15 hod. a už vyrážíme!
Začátek je slibný, Rachel slaví Den nezávislosti a tak neškodí americká hymna, vlajka a český šampus. Poslední rozloučení s Majdalenou je v kempu a pak dlouhá „kudrnatá„ cesta mezi vrbičkami až na rozvodí. V jednu chvíli slyšíme výkřiky a pláč dítěte. Hned mají Vláďa s Michalem koho zachraňovat (dobře, že už vysadili své porcelánky). Na starém stromě visí rodina s malým prďolkou, mrznou v proudu, loď mají plnou vody. Naši chlapci se zachovají příkladně, však se ten dobrý skutek bude jednou hodit.
Na rozvodí se chvíli zdržíme a sjedeme jez do Nové řeky. Je čas na soulodí, zasloužíme si chvíli pohody. Popojedeme k Mláce, později přenášíme jez Starý Hamr, který zadržuje tolik vody, že dál jen zápasíme s mělčinou. Od soutoku s Nežárkou hledáme místo, kde postavíme stany. Na jezu U Šimánků dostáváme informaci, že v Jemčině je dobré vodácké tábořiště. V tomto úseku se konečně udělá první naše loď, když najede na jeden z mnoha skrytých kamenů. Kapitán v tom samozřejmě Vláďu nenechá, zvlášť, když je další příležitost pocákat jeho, již tak dost mokrého, háčka.
Na tábořišti se opět setkávají účastníci vodácké, pěší, moto i cyklosekce. Většinu dne trávili na pískovně a rádi nás vidí. Psi se naposledy poperou a Skřivánkovi mohou odjet. Zůstává jen Standa s Filipem.
Večer sedíme u zámecké restaurace, která naprosto selhává v občerstvení. Kdo neselhává, jsou komáři, ti se na nás vrhají tak, že i Vojta použije repelent. On totiž nemá tyhle věci moc rád, ale sami si začali ...
Večer hraje u ohýnku Karel, Vojta, Vlaďa Vod.i Standa. Do noci vříská cizí omladina, ale na tu repelent nezabere.
Dnes opět 25 km! Toho už Bohdá, nebude.
„Dnes je odpočinkový den“, říká kapitán. Ráno prší, není kam chvátat. Přijdou se na nás podívat dva - hodný a zlý pán. Hodný je dost natvrdlý a vybírá za nocleh, za stany, za auta. Zlý je dost vyčuraný, protože nám za vše vynadá a dokonce autům zamkne únikovou cestu. Ale malérů dnes bude jistě víc.
Andrea s Davidem jedou na kola, Vláďa Vod. s Rachel a Míšou jedou na Červenou Lhotu a my jedeme na super soulodí! Začíná to nenápadně. Pak Sova někde za námi sbalí partu sedmi lodí s omladinou. Ti jsou z nás úplně vedle. Na vodu už spolu jezdí nějaký čas, ale tak staré lodě s ještě starší osádkou snad ještě neviděli. Sova na mohutném soulodí třinácti lodí dá do placu „Ej mal som ja šavlenku...“ a je tu družba jak vyšitá!
Blíží se ale další meandr a taky další déšť je na spadnutí, proto začínáme lodě rozpouštět. V té chumelenici se podaří převrhnout loď Standy a Filipa. Sova je jede zachraňovat a jaký s tím fraky, je tam taky.
Naštěstí naši noví přátelé Pavouk, Prcek, Adam a Lenka pomáhají, jak jen to jde. Michal bere do lodi Standu, Filipa dostane na starost i s lodí Karel a snažíme se všichni, v lijáku již naprosto mokří, dostat na jez Metel. Zde čekají lodě Kosáků a Ivan s Androu. Nevěřili, že dnes bude odddech, a vydali se sami napřed. Tím přišli o okamžik, kdy soulodí trvalo 2 x 2 km. Jsou na nás kapánek naštvaní, ale starost o to „jak je důležité míti Filipa“, nás spojí. Chybí Svobodovi s Vláďou, Kristýnou a s Filipem, protože nacházejí útočiště pře deštěm v dětském táboře a dojíždějí za námi s velkým zpožděním.
Pokračujeme do Hamru, kde předáváme zmrzlého Standu s Filipem motospojce Vodičků. Zároveň zde zůstávají v kempu Kosáci.
My ostatní jedeme přes mlýn Krkavec a nový bubnový jez u Veselí k soutoku Nežárky a Lužnice, kde se ubytováváme naposledy v kempu. Zdejší noční běsnění nás vyučí a nadále spíme jen nadivoko.
V noci vyzkoučíme, jak dobrými kamarády jsou Bydžovští, když k nim kolem 23. hodiny přijdeme na návštěvu v patnácti lidech. Jsou úžasní, ani jim nevadí vyskočit z postele a jít dělat hostitele.
Všechny jezy se dnes přenášely, bylo to prostě odpočinkových 23 km.
Ráno prší, dlouze balíme a loučíme se postupně s odjíždějící Andreou, s Brunclíkovými, s Vláďou a s miláčkem Ronečkem. Vyhlížíme Kosáky, kteří za námi dojíždějí z Hamru. Potkáváme se tu s novými kamarády a fotíme s vysokým Pavoukem foto, které bych nazvala „Cestovatel Dr.E.Holub mezi Pygmeji“.
Padají 4 Dobrá rána. Jedno i za kapitánovo nové děvče Kristýnu, které se z jeho stanu nechce ani před polednem. Ale služba je služba, kapitán se musí loučit.
Vyplouváme po 12.hodině a jsme zpátky na Lužnici. Po pěti km přenášíme jez v Dráchově a zastavujeme na oběd. Od této chvíle hledáme tábořiště, na všech je znát únava, hlavně Filipovi není dobře.
Přenášíme jez Nadýmač a před Soběslaví se rozdělíme na dvě skupiny. Někoho to mrzí, jiný to neřeší. Necháváme v místním kempu Kosáky, Ivana, Andru a Skřivánky.
Nás čeká stahovat další jez v Soběslavi a u Špačkova mlýna. Cesta je proti větru, dá nám zabrat, ale nakonec objevují hoši krásnou loučku. Zde ladí s prostředím Vojta, který pro letošek zvolil outfit ve stylu „jdu králíkům pro jetel“. Večer Karel krásně hraje píseň:“Nedala na rady svojich rodičů, nechala si sahat - na prdel.“
Konečně poklidná noc a poklidných 14,5 km.
Ráno je jasno a tak to už zůstane. Očekáváme příjezd skupiny, která si užívala v kempu a zlepšila si náladu pohárem borůvek se šlehačkou ve známé restauraci Paluba v Soběslavi. Nyní kolem nás prosviští, sotva zamávají. Doháníme ty nabušence až ve Skalici ve skvělé hospodě U Rumcajse. Už jedou bez Skřivánků, Filip nedobrovolnou koupel odnesl nachlazením.
Na jezu u Roudné naviguje Ivan, že můžeme klidně sjíždět. Prý tu právě projel celý tábor dětí. Asi máme těžší prdelky. Sjíždí pouze Vojta v kajaku, ostatní opět stahují. Na otázku, zda jez sjel Ivan, je samozřejmě odpověď: „Ne“. Chtěl si to sjet bez bagáže, ale my jsme zase pospíchali...
Děláme několik pokusů o soulodí, ale předevčírem jsme byli lepší. Na březích je méně kopřiv než včera, také les na 50.km vypadá přívětivěji, proto se zde utáboříme.
Jsme sice na dohled chatařů, ale nikdo z nich neprotestuje, dokonce Sova u sousedů sežene pitnou vodu. Pro pivo se jede na lodích. Ach, to je zase krásně na světě! A máme za sebou krásných 10 km.
Budíme se do slunečného dne a přes složité spouštění lodí na řeku z vysokého břehu vyjíždíme. Pro jistotu zastavujeme po dvou km na koupališti s občerstvením v Plané. Jsou tu moc hezké výhledy na slečny, točená kofola, bramboráky... Jen těžko se nám odjíždí, ale nákup v místní Normě nás zase povzbudí. Kapitán namíchá čúčo a jedeme se vykoupat. Andra plave jako vydra (takhle jí ale do léčebny na rehabilitaci ramene nevezmou).
Nejvyšší čas hledat polední hospodu. Jedeme přes jez v Sezimově Ústí, přes další jezy pod Táborem, kocháme se výhledy na historické centrum nad námi, ale o slušnou hospodu ne a ne zavadit. Až pod třetím táborským jezem zastavujeme na vodáckém tábořišti a necháme si doporučit skvělou hospodu U Boučků. V horku se k ní doplazíme přes most, ale stálo to za to. Vojta si dává tři chody, ostatní chtějí aspoň pozdravit kuchaře. Je ho pěkný kousek, je vidět, že má k jídlu správný vztah.
Pokračujeme přes další dva jezy. Bylo jich dnes celkem 8, ale naštěstí se všechny stahovaly, jinak by večer na loučce U ježka nebyla žádná zábava. Paní hostinská některé z nás od minula poznává, vypíná rádio a kluci ukažte, co umíte zahrát. Doufám, že jsme potěšili.
Jdeme spát do chladné noci a těch slunečných 12 km nás může hřát.
Ráno začínají někteří z nás opět koupelí „na hanbu“ a už zase do lodí a další jezy před námi. Na jednom z nich nám pomáhají naši dobří známí z pondělka Pavouk, Zlatovláska a spol. Často se potkáváme, ale do kempu bychom s nimi asi nechtěli. Jsou až moc divocí a hraví.
Obávaná část kamenitých polí pod Táborem nebyla zdaleka tak strašná, jak napovídal letošní nízký stav vody. Projíždíme postupně Matoušovský mlýn, Kvěchův mlýn, jez Na papírně, jez U Marků.
Poobědvat se rozhodneme v penzionu Příběnice. To je ale smutná příhoda o malých porcích a velkých cenách. Sova zde kdysi nafotil propagační pohlednice, ani ty nás nepotěší. Odháníme další turisty, ať se taky nespálí, ale nevěří nám.
Na jezu u Bejšovcova mlýna mě kapitán prověří, jak umím lézt po skále s volným seskokem do lodi. Technika nic moc a umělecky to bylo taky slabé. Dostala jsem ale pochvalu, asi že jsem se nezabila. Pod jezem opět koupání, slunce pálí jak ďas a voda je dost líná. Přistáváme v pohostinném Saloonu a zbytečně škemráme, že nechceme dál.
Jez U papírny obsadili rekreanti a nedají se mezi nimi lodě přetáhnout. Kapitán a pak i Sova se rozhodnou spustit loď po proudu a háčci je mají chytat. A tak jsme opět chváleni, snad nás to nezkazí. Ostatní se na radu místního „znalce“ vydají do náhonu. Je tam dost nepříjemné přenášení, to si moc nepomohli.
Poslední z dnešních osmi jezů spouštíme v Dobronicích u Bechyně. Následuje mělčina, kde už lodě jen táhneme do nejbližšího tábořiště. Dnes je tu divočina, ale bývalo tu prý i nějaké zázemí. Po horkém dni nám stačí aspoň příjemný chládek hospůdky. Pro některé je to poslední večer, a tak i Karel hraje tklivěji než jindy.
Unavení uléháme po rozpálených osmnácti kilometrech.
Dnes nás vede k cíli hned po ranním cachtání Pepa s Lídou. Snad vidina brzkého konce jim dává křídla. Dokonce chválí Michala za příjemných 8 km do Bechyně bez jezů. Cesta je lemována ohromnými placáky (to by se na nich lenošilo), ale cíl volá.
Původně úzké koryto řeky, později sevřené hlubokým zářezem v krajině, se zde rozevírá do širokého řečiště vprostřed lesů. Jen chatová zástavba a množství vypouštěných splašků ruší dojem. „Táto, půjdeš se vykoupat?“ „Jo, jen si odskočím na záchod.“
V Bechyni v loděnicích jsou právě závody raftů. Díky tomu máme program po celou dobu, kterou tady musíme strávit při přesunu lodí. Řidiči se vracejí opravdu až po sedmi hodinách. Opět se setkáváme se skupinou mlaďochů. Protože jsme si na vodě opravdu rozuměli, padají hradby mezi námi a vyměňujeme si kontakty.
Odjíždějí Kosáci, Sovy s Kamilovou zánovní lodí a Ivan s Androu. Zbývající skupinka tří lodí pokračuje pod Bechyňský hrad. Zde je nová parková úprava osázení skály. Karel nadává, taky by chtěl nějaký příspěvek z EU. Třeba hned na další jez, který je opět nesjízdný. Fakt už toho má dost!
Před Židovou strouhou zaslechneme troubení. Je to nečekané, zní vážná hudba, později rozeznáváme žesťový kvartet. Hudebníci stojí na visutém chodníku na skále a baví sebe i své přátele.
Je téměř 21 hodin, když se utáboříme. Místo je pěkné, ale komáry zde doplnili ovádi a žravé mušky. To aby té poezie nebylo tolik. Poslední večer končí a sčítáme dnešních 12 km.
I nedělní ráno bylo slunečné. Kapitán zabalil tak rychle, jak jen umí... Vracíme se „proti proudu“ (tady totiž už žádný proud není) ke krátké prohlídce skalního útvaru kolem Židovy strouhy. Místo je známé hlavně skalním trampům. Voda, která zde ústí do Lužnice je zde dokonale čistá, ale ledová. Dáváme zde poslední koupel „na divoko“ a plazíme se dál. Řeka je línější a línější.
Poslední jez Červený mlýn se musí dokonce přenášet. Kousek před Kolovraty potkáváme motorový člun. Tak to je fakt konec. Civilizace nám jde naproti.
Už jen závěrečné foto: Vojta, Jitka a Karel, Michal a Věra. Celkový součet kilometrů je i s dneškem 144 km! Slibujeme si, že zase příště...
Michal celou dobu snášel nemístné vtipy na svoji novou známost a přesto nás nezabil!
Jediný Vojta byl na vodu správně oblečen. Pepa vyčetl z vodácké příručky z r.1975, že oblečení vodáka jsou mimo jiné montérkové kalhoty.
Tak AHÓÓÓJ VáVa