Termín: 25. - 29. září 2019
Autor: Vojta
Sešli jsme se na Hlavním nádraží u pokladen ve 13.15:
+Honza Täu., Zdeněk B., Erika, Eva Hol., Evička Chl., Andrea, Andra, Ivan, Daniela Ch., Zdena Bau., Sovičky, Borek, Ervin + Jana Täu. s fenkou Pepinou, Vojta.
Místenky na Západní expres Ex354 do Plzně, odjezd 15.45, zajistil zájemcům Sova, v Plzni přestup na rychlík R655 do Strakonic (ale náhradní autobusová doprava Plzeň – Nepomuk), ve Strakonicích přestup na vláček do Volyně, příjezd do cíle v 17.42. Lokálka ze Strakonic je jen samoobslužná, což by byl pro řadu lidí problém, ale náš světaznalý šéf Honza Täu. si i s automatem na jízdenky lehce poradil a dokázal najednou koupit lístky pro všechny (vyjma Pepiny).
Je na místě konstatovat, že naše paní učitelky z mateřských školek se velmi dobře uplatňují i v dopravě seniorů – rychle se orientují a rozhodují, udržují si stále přehled a umějí se i o svěřence pokročilejšího věku přiměřeně postarat...
Už ve vlaku jsme se podle propozic pracně rozdělili do jednotlivých ubytovacích buněk ve schématu 2x2. V internátu Střední jazykové školy v Lidické ulici ve Volyni ale měli schéma 3x3, takže jsme se museli na místě operativně improvizovaně přerozdělit. Když jsme se po pedanticky komisním zaevidování konečně ve 4. patře ubytovali, byli jsme prostorností a vybavením ubikací příjemně překvapeni – ke každé posteli patřil i stolek a židle, každé dva „trojáky“ měly společné příslušenství.
+Ve Volyni se k nám připojili Karel s Jitkou, Jarda a Jana Neužilovi, Přemek Kocián, Irena „Otka“ Choulíková a domorodka Věra Váňová, která však ve Volyni spala doma.
Na ohlášenou slezinu jsme se odebrali do restaurace Ostrovec, kde jsme si mohli od 19 hod. vybírat večeře dle jídelního lístku. Restaurace to byla vcelku příjemná, ale poněkud drahá. Přesto jsme se u příležitosti 700. sleziny našeho vzácného šéfa obětavě složili na láhev Tullamorky a neodložili jeho oslavu a ocenění na jindy.
V 8:00 měla být snídaně ve školní jídelně formou bufetu (a také byla). Nechápali jsme však, proč nám v 6:30 začalo z ničeho nic hrát radio (prý snad Frekvence1), kde se nějací 2 hlasatelé ohromně bavili, pořád se něčemu debilně smáli, nešlo to vypnout a nebralo to konce. Ervin se nakonec odhodlal sjet do recepce, kde se dověděl, že to studentům pouštějí jako budíček. Když řekl, že jsou snad už všichni vzhůru a zda by to nešlo zase vypnout, byla paní velmi překvapena, ale nakonec to, byť trochu dotčeně, přece jen vypnula a my jsme mohli dospat. Cestou na snídani se do ní ale pustil ještě rozčilený Přemek – co že jim to pouštějí za sr*čky a jak tímhle chtějí vychovávat mládež... Posléze se to všude povedlo nějak odpojit a další dny už pak byl klid.
V 10:21 jsme měli odjíždět vlakem směrem na Strakonice do Radošovic. Na nádraží si Sova, který je vždy při chuti, povšiml přes ulici restaurace Na Nové a vyběhl tam pro pivo. Bohužel, pan hostinský neměl ještě naraženo, tak to Sova pro tu chvíli vzdal, ale když pak měl vlak pár minut zpoždění, hořce si vyčítal svou uspěchanost... Jarda zatím odvezl Ivana, Andru, Danielu Ch., Ervina a Janu s Pepinou do Mutěnic rovnou na značku – díky tomu se s hlavním vojem setkali u radošovické lávky právě, když ten tam od vlaku dorazil...
Z Radošovic se šlo po červené asi 2 km do Předních Zborovic, kde na pažitu u mostu oslavila Andrea Tullamorkou svůj svátek a Jana Täu. si tam zapomněla batůžek. Naštěstí pro něj nemusela běžet, protože jí ho donesla pozorná Daniela Ch. Za mostem se NNN prošlo vesnicí, přes trať a silnici na cyklostezku a po ní do Strunkovic nad Volyňkou (celkem cca další 2 km). Tam byl úžasný hostinec U kapličky, kde paní Kloudová s vnukem dokázali v pohodě a s přehledem pitím a jídlem napájet a krmit najednou 2 žíznivé a hladové trasy – my jsme seděli uvnitř, XIV. trasa, která postupně docházela, venku – ve výčepu bylo i výdejní okno na zahrádku – a Jarda si vychutnával, že každému ze XIV., kdo náhodou zabloudil dovnitř, mohl s patřičným důrazem velet: „A VEN!!!“ Jarda tam objednal zelňačku s klobásou, která byla naprosto vynikajíácí! Na dojedení nám pak paní hostinská ještě samoobslužně nabídla chleba se sádlem, cibulí a okurkou. A protože zelňačka byla původně pro nás, hostinští byli tak slušní, že se přišli zeptat, zda mohou její zbytek nabídnout i venku!!! Ještě včas dorazil i Vojta, který šel ze Strakonic. V hospodě se tentokrát hrály převážně lidovky. Tahle paní hostinská si písničku víc než plně zasloužila – přála zahrát „Na Šumavě je dolina“ a dojatě si ji s námi zazpívala! Hospodou šel jeden hlas, že tuhle hospodu s hostinskými bychom si měli vozit všude s sebou!!!
Po cyklostezce se pak pokračovalo ještě 2 km do Nemětic, kde jsme přešli na levý břeh Volyňky, napojili jsme se na červenou značku a po ní jsme už bez dalších příhod došli do Volyně (3,5 km). Tam jsme se ještě cvičně zašli přesvědčit, zda hostinský Na Nové už má naraženo – a to, ovšem, měl!
+Večer nás posílili Mirek Tyl, Pavlína, Marek a Jana, Míla Kociánová, Eva Mattauchová s Pavlem řečeným Cipís, Pavel Žák; s Věrou Váňovou přišly její kamarádky Jitka Molatová a Marie.
Naopak odjet chtěla Jana Neužilová, ale protože autobus zastavil trochu jinde, než čekala, musela ještě jednou přespat.
Večer jsme trávili v útulné atmosféře bufetu Volyňka, kde byla i chutná večeře. Zahájení Stezky se poněkud zkomplikovalo, když se před devátou odpolední hodinou zjistilo, že v bufetu není vlajka. Muselo se tak odložit, než obětaví rychlí poslové (Pavel Ž. a Daniela Ch.) vlajku z internátu přinesli. Pro nevyjasněnost kompetencí byli aktéři vyzváni, aby se mezi sebou domluvili na rozdělení pokuty. S podivem se pak ukázalo, že bufet nemá pro takové případy dostatek vhodných sklínek, a tak litrovka rumu musela jako kdysi, za starých časů, kolovat ...
-Ráno se podruhé, tentokrát už definitivně, rozloučila Jana Neužilová a odjela.
V 8:00 opět snídaně ve školní jídelně.
V 9:44 odjezd vlakem druhým směrem, do Čkyně. Tentokrát byla ale společná jízda zpestřena příchodem revizorky a následnou kontrolou dokladů. A zase se našli obvyklí potížisté – Ervin, Sova a naše stálice Mirek Tyl. A opět, jako obvykle, někdo (Ervin) musel jízdné doplatit, zatímco ostatní, díky zdlouhavému dohadování, doplatku unikli...
Ze Čkyně se šlo po cyklotrase podél Volyňky. Cestou měla radost Pavlína (slivovice?) a Tullamorkou slavila narozeniny Irena Ch. Došlo zde i na tanečky. Když se mezi tanečníky zařadil Ervin, původně párový tanec se změnil na triový – zhrzená Pepina zřejmě citově strádala, mermomocí se chtěla také zúčastnit, toužila též po pánově obětí a tak jej při tanci vytrvale obskakovala. Již po 3 km se došlo do Lčovic, kde je na nádraží památník na srážku dvou protijedoucích vlaků, k níž došlo 1. 1. 1946. Zapadli jsme tam do útulné Hospůdky pod Věncem, kde, kromě piva Dudák, byly na výběr i klobásy, langoše, hermelíny... – a k tomu se zase hrálo a zpívalo jako o život. Tam také posléze dorazil i Vojta, který jel dřívějším vlakem až do Vimperka a šel po červené přes Svatou Maří, Mařský vrch, Budilov na Pržmo-Věnec, odkud po modré seběhl za námi.
-Ve Lčovicích se s námi rozloučila Jana Pal., aby se ujala dětí, Marek ji vyprovodil na vlak.
Ze Lčovic jsme pokračovali po cyklotrase další 3 km. Cestou jsme na pažitu Tullamorkou oslavili 60. Stezku Andry. Pak jsme už bez dalších příhod došli do Malenic, kde kvůli nám otevřeli hospodu v kulturním domě o něco dřív a kde Marek na nás už čekal. Věční hladovci si k jídlu mohli objednat pizzu. Dlouho jsme se tam ale nezdrželi – na soudržnou atmosféru v Hospůdce pod Věncem se tam už navázat nepodařilo...
V Malenicích jsme se napojili na červenou značku, po které to bylo do Volyně 7,5 km. V Nišovicích před Volyní ještě několik z nás zlákala tamní hospůdka, kde jsme na Sovovu radu ochutnali vedle Dudáka i pivo Klostermann, které nám opravdu chutnalo víc. I zde se chvíli hrálo a místní Sokolové si přáli zahrát písničku „6. července“. K našemu překvapení si při ní stoupli na stoly a dotýkajíce se navzájem poníž vzpaženými pažemi, zpívali svou hymnu hromově s námi. Kvůli tomuto neplánovanému zdržení jsme sice na zbývajícím úseku cesty dost zmokli, ale zase nám to tolik nevadilo...
Na večer s večeří jsme šli opět do osvědčeného bufetu Volyňka, kde nás posílili Petr Černoch alias Gorila, Palco s Evou, Hanka Píchová, Zdeněk Janák a Kája Kocián. Přemek, v dobrém rozpoložení, nás zahrnul buráky.
Když jsme se v bufetu před půlnocí rozloučili, zašlo pár vytrvalců (Zdeněk B., Marek, Palcovi, Pavlína, Gorila, Hanka, Vojta) ještě do restaurace Na Nové za trasou IV, kam byl Zdeněk pozván, a trochu jim oživilo poněkud už skomírající zábavu – Eva P. s Jitkou Postráneckou a dalším čtyřkovým houslistou vytvořili báječné houslové trio...
-Ráno odjela Zdena Bauerová.
Šampaňské na „dobré ráno“ otevřel Borek.
Sobotní snídaně byla pro změnu v bufetu Volyňka.
Ivanova skupina vyrazila napřed, ostatní se po modré okolo kostelíka Anděla strážce vydali na 7km štreku do Stříteže po snídani. U kostelíka byl pažit, Sovička oslavila svou 45. Stezku kubánským rumem a Eva-houslistka dala jen tak na radost Myslivce. Pak se šlo ještě trochu nahoru ke kapličce sv. Šebestiána a pak dolů, na silničku, kde číhal Jarda s kafem a do cesty na nás, jako upoutávku a překvapení, umně nastražil piksličky nedojedených včerejších buráků, které tam zase přišly vhod. V Neuslužicích byla krátká zastávka na hřišti, aby se naše řady zase zkonsolidovaly a dopily se nedopitky z pažitu. Odtud to byl už jen kousek do Stříteže, kde nás v hospodě vítali Svoboďáci, kteří převezli auto do Čepřovic a vyšli nám naproti, a čekal na nás připravený bufet „Trampská svačina“. Protože v šerém sále, kde jsme jedli, bylo dost nevlídno, přesunuli jsme se na hraní do světlého, prostorného výčepu.
-Tam nás uprostřed hraní spěšně opustil Marek, aby odjel pečovat o rodinku.
Pak jsme po modré pokračovali další 2 km do Čepřovic, před nimiž jsme udělali další pažit, abychom popřáli k svátku Mirkovi Tylovi (Bacardi) a pomohli Pavlovi Žákovi s jeho rumem na bolavý zub. V Čepřovicích nás čekal nocleh na zemi v sále v hospodě OÚ. Objekt byl v rekonstrukci, takže tam bylo trochu prašno, ale sál a toalety byly v pořádku. Před večeří jsme se zašli ještě podívat do nedalekých Jiřetic na dřevěnou zvoničku a krásný barokní statek, druhou silničkou jsme se pak zase vrátili.
±V Čepřovicích se s námi rozloučili Svoboďáci, přijela Libka Täu.
V sálu pod pódiem byla prostřená tabule, k věčeři byl guláš a osobně nás obsluhovala pí starostka Poláčková. Po večeři se zase hrálo, dámské trio Věrky V. (ona sama, Jitka Molatová a Marie) poslaly na radost kolovat velkou griotku a Gorila jemnou irskou Kimberley whisky.
Ráno byla připravena snídaně formou bufetu. Paní starostka byla dokonce tak kulantní, že nám s ohledem na probíhající stavební úpravy a nedostatek komfortu nechtěla vůbec účtovat domluvených 60,- Kč/osobuxnoc, kteroužto úlevu jsme zase my, vzhledem k své plné spokojenosti s poskytnutou péčí, uznale odmítli.
-Jarda ráno odvezl Hanku Píchovou a Pavla Žáka, který už několikátý den trpěl se zubem a ráno byl pěkně opuchlý, do Volyně na vlak. Nelehli si sice na koleje, ale čekali dlouho, vlak však stále nejel..., až si jich povšimla jedna IV. dvojice, a když jí na standardní otázku: „Kolik, kolik, kolik?“ po pravdě odpověděli, že přece „IX, IX, IX!“, vzala je autem až do Prahy. Na pohotovosti Pavlovi zub sice vytrhli, ale nedali mu tam dren, tak si to o víkendu musel ještě vlastnoručně říznout – snad už to teď bude v pořádku...
Počasí nám celý den zase přálo. Po snídani jsme po modré pokračovali zbývajících 5 km na Helfenburk a Andra s Ivanem cestou pilně sbírali houby (nakonec jich měli plnou tašku!). Na jednom odpočívadle jsme se zastavili a přidělili čísla dosavadním nováčkům – na své třetí stezce byly Irena „Otka“ Choulíková (176) a Míla Kociánová (177). Irena svou lahev už někde předtím dala, Míla tam nebyla, protože jela na hrad s Přemkem, a tak prý, jestli někdo nemá flašku. Ervin a Vojta si vzpomněli na své placatky poslední záchrany a poslali je dokola, ale, k jejich údivu, všichni si přičichli a když zjistili, že obsahují „jen“ obyčejnou pálenku, poslali je bez zájmu dál – vrátily se plné – nebývalá a těžko uvěřitelná zmlsanost!!!
Na Helfenburk jsme dorazili zavčas a zaujali výhodná místa proti pódiu. K odznaku každý dostal i stravenku na 30,- Kč směnitelnou do 15 h v místních stáncích za něco z jejich nabídky, a protože řada lidí chyběla, zbylo i na přídavky. U některých stánků byly, kupodivu, nepříliš dlouhé fronty, takže dostat třeba pivo netrvalo neúnosně dlouho. Účast nebyla příliš velká – řadu tras pořadatelé opakovaně vyzývali, aby si stravenky a odznaky vyzvedly. Dokonce i muzikantů bylo málo – na zahájení zakončení je pořadatelé lákali dokonce na erární pivo (IX tam měla 4 zástupce, což byla skoro polovina nastoupených muzikantů), a na zakončení zakončení to bylo ještě horší – hudební program tam zachraňoval hlavně náš Zdeněk B.
IX si za rytíře a myš zvolila osvědčené Sovy, přesto jsme v soutěžích moc neuspěli. Nejprve myši pasovaly (přes zadek) každá svého rytíře, rytíři pak měli trojím metnutím či trojí střelou (erární „tenisáky“) z vlastnoručně zhotoveného praku srazit co největší počet plechovek z nastavěné pyramidy. Většina rytířů se netrefila vůbec, na Sovu to bylo moc blízko – pokaždé srazil jen pár horních. Vyhrál hoch, který měl být ovšem po zásluze diskvalifikován – místo vlastnoručně zhotoveného praku použil plastový kelímek od piva, z kterého míček v podstatě jen hodil – a na tu vzdálenost nemohl minout!
Myši to měly složité – na celém rozlehlém hradu měly najít správný vytesaný letopočet založení hradu (údajně jich tam mělo být několik, ale správný byl jen jeden – 1355) a použít jej jako klíč pro vyluštění zašifrovaného hesla hradních pánů: „Nic, než právo“. Pořadatelé posléze přiznali svou chybu a zúžili myším okruh hledání na horní část hradu – pak už to šlo celkem rychle, byť ne před zraky večejnosti.
+„Post festum“, tedy po zakončení, přichvátali na hrad ještě Bydžovští, aby si prohlédli hrad a pozdravili se s námi.
Jarda ráno naložené bágly na Helfenburku moudře nevykládal a po zakončení je odvezl se skupinkou strážců přímo na nádraží do Bavorova, takže v pendlbusech zbytečně nepřekážely. Jako obvykle – logistika na nejvyšší možné úrovni – díky!!!
Jinak, s výjimkou asi 2 km po hlavní silnici, nebyla tak docela od věci ani pěší procházka z Helfenburku po modré až do Bavorova.
Ve vlaku jsme měli výhodnou polohu – v sousedním vagonu na naší straně čepovala XVII. trasa pivo, ale tentokrát jsme to skoro nevyužili. Nehrálo se – Zdeněk B. si to odsloužil na hradě a Karel s námi nejel... Zdeněk J. vykouzlil odněkud lahev znamenitého červeného (Chianti?), jinak se žádná zapomenutá lahev neobjevila. Zábavu udržoval prakticky jen nezmar Gorila.