Termín: 27. září - 1. října 2017
Autor: PalMa
Je to vždycky výhra, nechat se uvrtat do sepisování takovéto důležité akce, obzvlášť když se pak následně zapsané použije po několika letech pro připomenutí atmosféry, případně při dekoraci Stezkových medailistů... A tak se po více, než roce, pokouším vzpomenout na události, které se staly na v pořadí padesáté deváté stezce, které jsem se navíc ani neúčastnil celé. A to jen proto, že jsem za ten rok a něco z nikoho nevydoloval něco lepšího. Tak snad to bude alespoň trochu ke čtení....
1. nocleh v obci Nasavrky, ubytovna U lípy se 24 postelemi a večerní restaurace Pod Lípou v místě ubytování. Tolik fakta. Do Nasavrk ale bylo potřeba se nějak dostat a pokud se nepletu, šlo se od Slatiňan údolím Chrudimky.
Na tento den jsme měli od Jardy naplánované možnosti a trasy, z nichž nakonec zvítězila cesta z Nasavrk ke keltskému oppidu, pak kousek zpět po zelené a k Chrudimce „V Pekle“, dále po zelené podél Chrudimky na žlutou, přes Práčov a po silničce do Trpišova (hospoda) - celkem cca 13 km a odpoledne přímo NNN z Trpišova do Smrkového Týnce - cca 3 km, odkud jel autobus do Seče v 15:45. Nebylo to ale přesně takto dopředu plánované a ani se nedá říci, že by se to týkalo všech. Ale postupně:
Já osobně začal dnes příjezdem z Prahy přes Pardubice. Prodloužený víkend lákal spolu s příznivou předpovědí k výletům a tak už vlak z Prahy byl nacpaný k prasknutí. Mé štěstí spočívalo v tom, že lidé nečtou rezervační cedulky a tak i přes uličku plnou stojících lidí jsem si našel volné místo, které bylo rezervováno až od Pardubic. Na autobusáku v Pardubicích to vypadalo podbně, naštěstí do Nasavrk měly jet dva autobusy - různě rychle a různou trasou. Vybral jsem ten dřívější a rychlejší, abychom vyjeli později, což vedlo ke stále větší nervozitě řidiče, která narůstala kvůli objížďkám a lidem, kteří se dožadovali výstupu mimo jízdním řádem plánované zastávky.
No ale už tu jsou Nasavrky, krásné slunečné dopoledne a Devítku doháním v obci Hradiště, kde probíhá první pažit. Jupí. Nic v žaludku a hned první radost. Žaludek je ale na mé naléhání uspokojen o kousek dál, za keltským oppidem, kde děláme ohníček. Erika místo vzpomínkové láhve dává do placu vzpomínkové buřty a je to událost, že si na ní vzpomenu i s časovým odstupem.
O pár minut později sestupujeme ke Křižanovické přehradě a chceme přejít na druhou stranu Chrudimky. Ale ejhle - nelze to, silnice přes hráz je zavřená. Většina volí ústupovou variantu po silnici zpět do Hradiště a po zelené do Pekla. My s Vojtou se vydáváme podél řeky, potkáváme chatky rozeseté po divokém údolí řeky a po pár kilometrech se potkáváme s ostatními, aniž bychom na sebe vzájemně museli čekat.
Společně pak procházíme rezervací Krkanka, Strádovským peklem a vyškrábeme se po žluté do Práčova. Hospoda v Trpišově se zdá stále daleko, slunce pálí, máme lehké zpoždění a to pivo by to opravdu už chtělo... Přímo v Trpišově pak asfaltéři opravují povrch všech silnic, takže teplo se ještě násobí, naštěstí hospoda je už na dosah. Hned na vstupu mi obsluha říká, že musíme odebrat asi 40 porcí řízků, což pak následně šéf Pavel potvrzuje. Nás jde sotva dvacet, no budeme se s tím muset poprat. Nějaký náš předvoj už v hospodě sice je, ale řízek si nedal nikdo. A tak si dáváme řízek s bramborem a vědomím, že druhá porce bude následovat. Jenže jaksi není čas na vytrávení, protože autobus odjíždí... no, však je to napsáno na začátku.
Trochu mě mrzí, že se vůbec nehrálo, tak vybaluju kytaru a přesvědčuju Zdeňka, že alespoň pro radost pár písní.... zatímco ostatní fasují druhou porci řízku a vydávají se na odpolední NNN. Za chvíli se vrací Honza s mandolínou a dotazem, kde se flákáme, načež ho seznamuji s plánem si tu ještě zahrát a pak jít NNNN (neplánovaná neNeužilova neznačená nábližka) - tedy nejkratší cestou po silnici, kde stejně nikdo nemůže kvůli asfaltérské uzavírce jezdit, do Licibořic. Tam ten autobus přijede lehce později a navíc by tam taky mohla být osvěžovna. A taky že je, jmenuje se romanticky Babiččin dvoreček a jsme tem tak rychle, že stíháme i pohodové kafčo a máme i na výběr ze dvou autobusových zastávek.
Cesta přes Křižanovice a Bojanov uteče rychle, jak jen autobusu dovolí stav silnic a už jsme v Seči. A protože je jen chvilku po čtvrté, poohlížíme se po nějakém místním kulturním cíli. A za chvíli ho máme - hostinec Veselka nedaleko náměstí. Je to taková ta neplánovaná hospoda, kde věříte, že by se tam mohlo líbit všem a tak - i přesto, že plán na další den je jiný - nezávazně domlouváme rezervaci salonku. A jak se ukáže později, je to prozřetelné. Taky v této hospodě dávám rundu, stezkové jubileum to není, zřejmě jsem dostatečně neoslavil narozeniny, nebo svátek. Sice mám obojí na jaře, ale což. Co že to říkává Jarda, když je osloven s oslavou svátku o pouhý týden později?
Na večer je program jasný - nocleh bude v chatkách v kempu „U letadla“, hospoda tamtéž. A je to večer plný radosti, písní a oslav. Nicméně také zjištění, že na následující večer už hospodu rezerevovala jiná trasa. No vida, jak se najednou hodí salonek na Veselce....
Jak se říká - v nějlepším přestat - se mi sice daří až někdy ve dvě v noci, ale poslední tedy nejsem. Dokonce jsem si myslel, že v chatce spíme max.dva, ale ráno se ukáže, že je nás plný stav, tedy v jedné ze dvou místností. A tak i když v té druhé jsou postele volné, někteří u nás spí na zemi, protože celonoční povídání, přebalovaní batohu a putování z palandy na zem a zpátky se zřejmě neslučují s poklidným odpočinkem.... Jednotlivé aktéry si jistě hravě doplníte.
Naplánován okruh okolo Sečské přehrady, začátek přes hráz, "několik hospod" v km 11pak Zámeček Klokočov, odtud možno autobusem do Seče. Nebo celý okruh 18 km.
Tady se zdá, že nebylo co řešit. Okruh jsme opravdu šli. Několik hospod cestou opravdu bylo, ale ve všech případech byly zavřené. Takže zbýval ten Klokočov, který byl ale nervaný k prasknutí, takže jíst jsme tam nedostali. Ale co už.... sluníčko opět svítilo a cesta byla pěkná.
Hned na začátku trasy nás čekal hrad Oheb a hudební pažit s vyhlídkami na přehradu. V Ústupkách pak kemp s pláží a hudební pažit s vyhlídkami na přehradu. A u zavřené hospody Na Pilce pak další hudební pažit, jen bez té vyhlídky na přehradu. Ale zase tam měli mlýnské kolo.
V Klokočově, jak už jsem psal, byla hospoda, leč plná jiné trasy a i když jsme nakonec každý to pivo, kafe, nebo limonádu dostal, na dlouhé sezení (natož hraní, nebo jiné výstřednosti) to nebylo. A tak bereme zavděk jediným autobusem, který tu dnes odpoledne projíždí a jedeme do Seče na menší gáblík.
Odpolední větřík nás ovívá na zahrádce, postupně přijíždějí další účastníci Stezky a následně se zvolna ubíráme do kempu, abychom se o chvíli později opět stejnou cestou vrátili na domluvené místo večerního mecheche - na Veselku.
I přes varování kempového hostinského (dejte si na tu majitelku pozor, nedrží slovo) se večer povede se vším všudy a nakonec i afterparty v domácí hospodě v kempu je vydařená. V noci se u nás stejně moc nespí, tak co se hnát do chatky.
Na tento den Jarda naplánoval cestu po modré a červené přes Vápenný Podol do Prachovic, což je bratru 10 km, v Prachovicích hospoda a pak po červené a kousek po silnici do Kraskova-Peklo (3 km), kde je nocleh v hotelu Kraskov-Peklo, respektive v přilehlých chatkách a večer v hotelové restauraci s krytou terasou.
Vcelku jsme se naplánované trasy drželi, menší odchylka nastala jen u Vápenného Podolu, do kterého jsme nedošli, abychom neztratili výšku, ale obcházeli jsme kopec Bučina a po různých cstičkách se kochali výhledem na vápencový lom v Prachovicích. I pažit byl, vlastně hned za Sečí, když jsme čekali na Gorilu, který si ale zřejmě spletl barvy a vydal se po jiné a jinam. Pažit byl u nějakého kravského napajedla, foukal vítr a celkově to bylo takové příjemně podzimní.
V Prachovicích jsme netrpělivě vyhlíželi hospodu, ve které jsme se měli najíst, leč žádná se nekonala. Už nevím, jestli nebyla objednána, nebo zkrachovala, ale důležité je, že se podařilo "otevřít" jinou hospodu, která prokazatelně existovala a i když se nevařilo, my jsme si to řádně užili. Není potřeba do sebe cpát něco teplého, chipsy jako oběd přece stačí. Zahrádka a podzimní sluníčko nám umožnili setrvat skoro dvě hodiny a pak byl zase čas popojít.
Cesta vedla přes vesnici Skoranov, za kterou byl poslední pažit, jehož jsem se zúčastnil, protože mi za hodinu jel co...? Vlak, správně. A tak jsem se vydal stejnou cestou zpátky do Prachovic, hledat nádraží, odkud jel jediný vlak dnešního dne. Nádraží jsem tedy nenašel, ale ani to nebylo potřeba, zdejší terminál se totiž nachází na poslední výhybce před vjezdem do lomu. Ono to na ten jeden vlak, který navíc jede jen o víkendu, zřejmě stačí. Navíc zrovna přijížděl, takže nebylo možné se splést.
Účastníky Stezky v neděli čakal přesun do místa zakončení v Třemošnici. Buď delší varianta 6 km okolo Žižkova dubu a hradu Lichnice, nebo kratší varianta cca 3 km podél Zlatého potoka přímo do Třemošnice, kde na místním hřišti pořádala trasa 17 zakončení...
Když už jste v těch Nasavrkách
to jste tedy v dobrých rukách
Už se těší domácí
jak turisté utrácí
Komu bude jídla málo
jedlých kaštanů víc než zdrávo
Pak vyrazíme na Kelty
a to klidně i bez celty
Přes hory a údolí
až nás nohy zabolí
A než ten čas uteče
dovlečem se do Seče
V chatkách bude sice zima
zato žrádlo bude prima
Pak okolo přehrady
jsou i možné náhrady
Kdo to všechno neobejde
bez busu se neobejde
(blbej rým, pozn. aut.)
Večer pak boj o přežití
čtyřka už se na nás řítí
My jsme tady ale déle
oni ať jdou do prdéle
Přes Podol do Prachovic
kdo chce vidět může víc
Vřed na tváři krajiny
lom to není jediný
Pak už peklo nebo ráj
jenom Zdeňku hraj a hraj
Co se tváříš vztekle?
vždyť jsme přeci v Pekle!
Čtyřhvězdičkové chatky
všech turistů matky
Tady si to užijeme
poslední noc propijeme
Po té dlouhé ponocnici
marš na hřiště v Třemošnici
a pak už zase dlouho nic...
Jarda