Zakončení: Úpice
Termín: 4. - 8. května 2016
Autor: ASlav, ZBau, Andra
Oblast našeho putování vybrala Alena Slavíčková s Jardou Neužilem; trasy naplánoval a zajistil Borek Jedlička, zvládali jsme je při velmi příznivém počasí s vydatnou Jardovou pomocí (převážení báglů). Někteří si stezkování prodloužili o "nultý" den 4.5.. Částečně nebo zcela stezkou prošli Jedličkovi, Jarda Neužil, Slavíčkovi, Svobodovi, Zdeněk Bílek, Zdenka Bauerová, Zdenka Gillarová, Eva Chlebounová, Ivan Fohl, Vojta Koláček, Honza Täubel, Ervín a Jana Täubelovi (s Pepinou - pejskem), Přemek a Míla Kociánovi a jejich kamarádky Irena a Jana, Eva Hollmannová, Eva Palečková, Pavel Žák, Marek Paleček (s dcerkou Fanynkou), Pavel Ryba, Pavlína Mazurová, Erika Kadlecová, Hanka Píchová, Mirek Tyl, Petr Černoch, Andra Kolínská, Michal Zeman.
Medaile za mnohonásobnou účast dostali:Vojta Koláček (95x), Honza Slavíček (75x), Pavel Ryba (50x), Pavlína Mazurová a Petr Černoch (20x).
Na počátku nás bylo jedenáct. Odjížděli jsme z hlavního nádraží už po osmé ranní. Dobrého rychlíku jsme si ale užívali jen do Pardubic, pak na trati výluka, náhradní autobus, několikeré přestupování; do Teplice nad Metují jsme přesto dorazili podle plánu. V tento den počasí ještě nebylo příliš vstřícné, méně otrlí si do chatek v kempu Kamenec k vlastním spacákům ještě zapůjčili deky. Po obědě v nedalekém penzionu Kamínek (ten nám pak po dva dny poskytoval občerstvení a večerní posezení) jsme vyrazili na procházku přes kopec Borek. Zde Zdena G. oslavila Tulamorkou kulaté narozeniny. Delší cesta s kopce byla při drobném dešti poněkud klouzavá. Objednané zastavení v kiosku u kempu Bučnice přišlo dvojnásob vhod. Venkovní sezení, byť pod střechou, přimělo Zdenku B. ke koupi rumu pro zahřátí. Pánové měli s sebou nástroje, paní z kiosku byla velmi vstřícná (pro druhý den slibovala igelitovou zástěnu), chladno se kamsi vytratilo, čas rychle ubíhal a my se museli přesunout do kempu a penzionu na objednanou večeři. V průběhu dne a v podvečer se náš počet rozšířil: už v poledne dorazili zcela promáčení Ervín s Janou, přijeli Jarda s Evou H. a Marek (s Fanynkou).
Po báječné snídani (včetně domácího jahodového koláče) jsme vyrazili na celodenní výlet do skalního města Adršpach. Ještě předtím přivezl Palco Evu, takže absolvovala výlet s nástrojem (těm ostatním je vezl Jarda). Počasí se umoudřilo, bylo opravdu moc pěkně. S Evou Pal. jsme připili na nedávno narozenou vnučku Anežku a poté jsme se, dle odvahy a chuti, rozdělili do dvou skupin: jedni pod vedením Zdeňka Bílka zvolili skály, druzí se vydali údolím. Ti první si užívali spousty nádherných výhledů a také střídání množství schodů nahoru a dolů. "Údolní" skupina se po úvodní selance podél potoka, kolem Stříbrného pramene ke skalám a spoustě schodů dostala také. Nezlomilo je to, Zdenka Bau. o tom zapsala: "Jenže ty skály kolem byly nádherné a navíc, když jsme si na chvíli sedli, přispěchala Zdena G. se zásobou čokoládových bonbonů, a tak jsme to šťastně absolvovali – Velký a Malý vodopád, bustu Goetha a řadu krásných zákoutí včetně jezírka. A taky krásné skály jako Čertův most, Krakonošův zub a další. Hned u východu ze skalního města jsme byli na obědě v restauraci Lesní zátiší, a pak čekali na „hlavní voj“, ti ale dlouho nešli, tak jsme se postupně vydali pěšky do kiosku v Bučnici. Tam už byla připravena igelitová stěna proti větru, ale tentokrát jsme nebyli promoklí, tak to bylo mnohem příjemnější posezení než včera. Dopili jsme mou (ZdB) flašku, kterou jsem dala z radosti, že jsem zase na stezce, a pak přicházeli ostatní (a přijeli Pavel Ryba a Pavlína) a taky se trochu tancovalo. Borek dal flašku za svoje narozeniny, které nestačil oslavit na slezině. K šesté hodině nastal přesun do kempu a do penzionu na večeři. Zde už na nás čekal Mirek Tyl. Následoval další krásný večer s muzikou a zpíváním. V devět večer pak zahájena Stezka. O vlajku se tentokrát staral a nikde ji nezapoměl Pavel Žák.
Po vydané snídani navrženo několik verzí tras s tím, že se všichni sejdeme v Bischofsteinu – v restauraci Skály. Zdatní šli přes nejvyšší bod Adršpašských skal – Čapí vrch s rozhlednou Čáp. U restaurace Skály byla veliká louka s lavicemi, atrakce pro děti (např. trampolínka, na které Fanynka asi půl hodiny blaženě skákala). Slunečné odpoledne, dobré jídlo, dobré pití, dobré hraní a zpívání a – první medajle: Vojta je na stezce (neuvěřitelné!) po 95té!!! Do cíle jsme pokračovali různě: Karel s Jitkou kratší cestou po červené, Zdenka B. s Honzou Sl. na autobus do Jívky, my ostatní podle Borkova plánu krásnou přírodou a kolem zrenovovaných chalup. Ubytování a stravování tento den bylo v restauraci U medvěda na náměstí ve Stárkově. Cestou do Stárkova proběhla oslava 50-té účasti na stezce Pavla Ryby, oba Pavlové přišli velmi veselí. Pro 8 lidí bylo k dispozici pár pokojů s koupelnou, ostatní se uložili v odddělené části velkého sálu, v němž druhá strana byla připravována pro sobotní svatební hostinu. Připojili se ti, co nemohli dříve: Hanka Píchová, Petr Černoch, Andra a Michal. Večer dle Zdenky Bau. " byl poměrně suchý, několik možných oslavenců odmítlo dát v hospodě flašku a ani Zdeňkovi se nepodařilo je přemluvit. Jak se večírek chýlil, jednu chvíli si téměř všichni povídali (a ťukali na zdraví atd.) a Zdeněk jediný do té vřavy hrál a zpíval, co mu hrdlo stačilo a jen konstatoval: "To se musí vydržet!"
Zatímco někteří snídají uvnitř, jiní před hospodou na sluníčku popíjejí pivo a sledují rozcvičku s kruhem před místní Večerkou ve východním podání. Stárkov má pěkné náměstí a pozoruhodnou křížovou cestu – tu jsme prošli. A pan hospodský má autobus, kterým nás popováží kus cesty, neboť poslední nocleh je poněkud vzdálen. Odjezd zpestřila detektívní příhoda: zatímco my jsme nastoupeni, před hospodou zůstává opuštěný batoh. Ten je prohledán, leč není zde přítomen žádný identifikační úkaz kromě svazku ředkviček. Posléze se probudí v busu Zdena Gillarová, že ředkvičky měla Zdena Bauerová a pan řidič se vrací. Autobusový zájezd ukončen u Devíti křížů, odkud je třeba dostat se přes Vízmburk do Libňatova cestami značenými i neznačenými. Někteří potkávají pochod Babička šlapající opačným směrem, dovídají se, že i oni musí stejně, takže mění směr o 360 stupňů. Na kopce k Vízmburku jsme dorazili všichni, i Vojta, který jízdu autobusem samozřejmě vynechal. Zde právě probíhaly slavnosti s tučným vstupným, ale my jsme se usadili v altánku před hradem. Nechyběly prodejní stánky, ani pivo. Alena si všimla dobového kostýmu jedné ze stánkařek, který si u ní pak zamluvila Hanka - představitelka Libuše v soutěžním trasovém výstupu. Oslaveno 75 Stezek Honzy Slavíčka a vypit zbytek kapitánova šampaňského. Pohodu bylo nutno přerušit za účelem dobytí Ameriky, tedy hospody v Havlovicích. Ta už byla plná zejména Stezkařů, ale nám se podařilo získat obědy dle výběru, neb Borek nás chytře předem objednal. Z Havlovic se vydáváme po NN do kopce směr Libňatov. S tím směrem to není úplně jasné; a tak se nám podaří rozdělit se na 3 skupiny. Třetí skupina docházi do Libňatova první hned za Karlem s Jitkou, kteří tvořili skupinu individuální. Druhá skupina dohání první a pod rozkvetlou třešní relaxuje za hraní Šediváka, který je vždy nejlepší. Při pochybnostech a konzultaci s místními se dovídáme, že cesta je jednoduchá a ještě jsme vybaveni náčrtkem, kterému jsme nějak ale neuměli porozumět. Karel, Jitka, Borek a Marta jsou ubytováni v místním Klubu seniorů, my ostatní zůstáváme tradičně v tělocvičně. Guláše a řízky se salátem nám obětavé hostinské nosí na sluníčko před hospodu. Večer s námi oslavují narozeniny oba Kociánovi: Míla nekulaté, Přemek 70-té ! K whiskám (Tulamore a ještě další skvělé skotské) je přidána krabice lahodných hand made kremrolí. Přemek připíjí také "to Her Majesty".
Někdo snídá uvnitř, jiný na slunci a s pivem, Vojta před křížem u silnice. Pro Evu přijíždí Mirek, tedy Palco, a tak nechybí ani jeho "Teď jsem já u kormidla....." . Na zakončení Stezky v Úpici to je necelých pět kilometrů, máme tedy čas soustředit se na nácvik soutěžního úkolu pro trasy, kterým bylo jednominutové ztvárnění momentu z díla klasika tohoto kraje. Nápad Pavlíny Mazurové – Libušina volba Přemysla oráče se hodil zejména pro možnost nadčasového a aktuálního závěru. Při mnohokrát opakovaném a usilovném tréninku hlídáme precisnost provedení i časové omezení a dobře se bavíme. V Úpici nás už očekával Jarda s bágly, nebývale skrovné občerstvení v letním kině a dobrá zábava při zakončení Stezky, kterou organizovala trasa 16.
Soutěž Viktorek v nejlepším kvílení nevyhrála naše opravdu skvělá adeptka (Jana Täubelová), protože ji opravdu musela vyhrát nepřekonatelná zřejmě profesionálka někde od Horních Beřkovic. Naše babička v podání manžela šílené Viktorie nezklamala; škoda, že Jarda se svým skvělým ztvárněním Sultána ji na scéně nedoplnil, to bychom byli bezkonkurenční. Babči nafukovaly/i balónky, které měly doletět co nejdál. Ale babky v podání dědků byly daleko atraktívnější než balónky a porota nakonec vybrala vítěze dle estetického dojmu.
V soutěži trasové scénky jsme obsadili 3. místo a vyhráli 4 lahváče. Na rozdíl od všeho předcházejícího zkoušení se konečně poprvé povedla hra bez prostojů, bylo viděti i slyšeti, o čem vlastně je. Oddechla si hlavně autorka a režisérka Pavlína zvaná Mazurka, která v Libňatově namísto oslavy Přemka dávala obětavě dohromady tento kus (viz níže). Po dopití vítězných piv leckteří naskákali do aut, větší polovina měla předplacený zpáteční TAKový vlak, který bývá vždy dost dobrým pokračováním Stezky. Odjezd byl z Malých Svatoňovic zhruba 5 km vzdálených, aby se vše stihlo, zajistili organizátoři odvoz autobusem. Nicméně, ne všem se podařilo nastoupit do vlaku ve výchozí stanici (vzpomínání Hanky Píchové připojeno).
Na Stezky jezdíme, protože nám je spolu dobře, abychom si užili zpívání a hraní, přírody a hospůdek – a tak tomu se bylo.
(Námět a režie Pavlína Mazurová)
Všichni chlapi: "Hanba mužům, kterým žena vládne!"
Libuše obklopena Kazi a Tetou: "Mám dost vašich sporů! Rozhodla jsem se již! Ty, ovčí mluvčáčku, a Ty, mynaříčku, vyšlete své lidi do Stadic! Tam Přemysl oráč orá pole se svými volky. Jeho jsem si vyvolila za muže a vašeho vládce!"
Vyslanec i mluvčí se otočí od Libuše na opačnou stranu, jdou do Stadic a vidí orajícího muže:
"Ty vole, to je von! Přemysle, kněžna Libuše si Tě žádá! Pojď s námi na Hrad, budeš nám vládnout!"
Přemysl: "Toho jsem se obával! Ale co s Otkou a s volky? Otku zapíchnu! Promiň Otko!"
Pak pustí opratě, mávne na své volky, ale už otočen k vyslancům zvolá: "Táhněte, voli, odkud jste přišli!!!"
Líbuše: Hanka Píchová
její němé sestry: Teta - Andra, Kazi - Erika
Přemysl oráč: Pavel Ryba
tažní volové: Petr Černoch s Mirkem Tylem
kecalové: Mynaříček - Borek, Ovčáček Mluvčáček - Honza Taubel
(Hanka Píchová)
Pamatuji se, že často ujel při zpáteční cestě některým stezkařům vlak, když dychtiví čerstvého piva vyběhli při zastavení z vlaku a v nádražních okénkách či stáncích jich dali točit deset, patnáct... vběhnout zpět nestačili. Aby se tak nedělo, moudrá rada TAKu se rozhodla zařadit do zvláštního vlaku i občerstvovací vagón. Tak jak se to mohlo stát nám?
Po úspěšném trasovém účinkování na zakončení Stezky (naše babička se Sultánem byla určitě nejautentičtější a minutová Hra o Libuši mnohonásobně převyšovala vítěznou slátaninu o pečení dortu) jsme se nějaký čas veselili, tancovali, popíjeli (asi bychom i jedli, ale nebylo moc co), až nás některé to již omrzelo a rozhodli jsme se dojít na nádraží po svých. Trochu jsme se sobě poztráceli, jak jsme sbírali své batohy, Zdeněk s Pavlem a Pavelza (pavelza je mailové jméno Pavla Žáka, pro rozlišení od Pavla Ryby) vyrazili do kopce, Petr zv. Gorila šel hledat bundu a opět ztracený nůž a já svou taky svou bundu. Uháněli jsme pak za nimi serpentinami do kopce, a dohnali je. Seděli u křížku, jak jinak, krájeli chléb a chorízo, popíjeli Grantku. Nezůstali jsme dlouho, přece jen času nebylo nazbyt, občerstvili se s nimi a vyšli zase na cestu, když tu Pavel zvolal:“Pohleďte! Jaká překrásná louka před námi! Pojďte se vyválet v trávě! Je tak svěží, tak zelená..!“Možná necituji přesně, co ale jistě vím, je, že všech nás pět se do trávy položilo, možná i vrhlo, kouleli jsme se, převalovali, řehtali jako koně (to asi já) i normálně se smáli, dokonce jsme poznávali druhy trav jako třeba biku, bojínka, řebříček. Viděli jste někdy dovádět psa v čerstvě napadlém sněhu? Tak jsme si užívali, a tak prostě a živočišně se radovali ze života. Nevím jak dlouho ta bujarost trvala, deset, patnáct minut? Zdeněk byl zodpovědný a zavelel:“Tak vstaňte a jdeme dál!“ A tak jsme šli. Ve Velkých Svatoňovicích jsme míjeli hospůdku, jako doklad zodpovědnosti: hoši si objednali MALÉ pivo, já VELKÉ a HNED jsme šli dál. Šli jsme rychle, leč hodiny letěly ještě rychleji, a nádraží jako by se nám vzdalovalo: aby ne - bylo tak trochu opačným směrem. Odchytávání jazyka se ukázalo velice složité, každý sdělil jen tak něco mlhavého; poslední odchyt se ale vydařil: celá famílije se postupně objevuje na zápraží. Dcera, matka i babička nás posílají v námi jiz vzatý směr, až objevící se pán domu (v hodnosti dědeček) ukončuje diskuzi žen a nás jednoznačně posílá na tak trochu jinou (opačnou) stranu. Kdosi pronesl že musíme přidat, jiný odvětil nemůžeme, někdo, že bychom si mohli ten vlak stopnout tady, jiný, že nepojede tudy, ale na druhou stranu, někdo, že by to chtělo lehnout si před vlak dokud nedoběhnem a Pavelza vyrazil, řka:já se obětuju...ale to už jsme po chvíli slyšeli:húúúúúúú. Zdeněk volal Pavle vrať se! Pak volal už asi popátý šéfovi Stezky Ledvinovi, ať na nás s vlakem počkají, ale ten mu to nebral, Pavelzovi jsme volat nemohli, nikdo z nás na něj neměl číslo. Tak jsme obrátili směr silnice, nezbývalo než zkusit stop a vlak dojet. Myslím, že to byl Petr, který uviděl za plotem partu mladých lidí u dodávky a dojednal odvoz. Museli jsme až do Týniště, jeli jsme víc než hodinu, smutně jsme se dívali na jedno prázdné sedadlo (auto bylo šestimístné, jak krásne by se mu sedělo) a potlačovali výčitky, a říkali si, co asi je s ubohým Pavelzou.
V Týništi jsme vůbec neměli spoustu času, naopak, abychom do vlaku stačili nastoupit, museli jsme před zraky výpravčího přelézt zábranu a po štěrkové necestě doběhnout k perónu, vylézt nahoru – a jaká úleva, vidíme kamarády, mávají a otvírají dveře. A podávají zprávu, Pavelza žije! Jede normálním vlakem a přistoupí v Hradci Kr. - měl by to "o fous" stihnout. Ve vlakové skupině se totiž objevil nápad – číslo na Pavlaza by mohl mít Michal (ten už byl zpět v Praze); měl a dál už komunikace běžela hladce, ale jednoduché to ještě nebylo: na trati, kterou jel Pavel, byla výluka, náhradní autobus zpožděn a TAKový zvláštní vlak hlásí odjezd. Šéfová trasy, Alena, se na nástupišti vrhá bez váhání na kolena před mladičkým průvodčím, lomí rukama a žadoní o slitování: “Dejte nám pár minut! Čekáme na kamaráda.“ Připojuje se Hanka. Mladík koná, mluví se svou šéfkou, ta zmizí, vzápětí přiběhne: “Rozhodnout může jen vedoucí vašeho zájezdu, možné to ale je.“ Letíme najít Ledvinu, výpravčí hvízdá, Ledvina nalezen, tváří se zarytě, povolí minutu, ukecávám jich pět, ale v tom velké haló – přibíhá Pavelza, hurá! Kašlem na Ledvinu, nasedáme a už radostně pokračujeme do Prahy.
Příhoda s dobrým koncem, jenom škoda doby, kterou jsme mohli prožít společně s ostatními ve vlaku. Ale co, tak příště!