Zakončení: louka pod Smejkalovou chatou - Vrchlabí
Termín: 25. září - 29. září 2013
Autor: Zdena Bauerová
Odpoledne jsme se sešli na Hlavním nádraží a jeli do Trutnova, kde jsme spali v penzionu Atrium. Ale večer jsme strávili v hospodě, kterou jsme měli pro sebe. Velký ohlas mělo, že Eva Palečková dala všem panáka drahé whisky (asi na oslavu, že byla bez dozoru, Mirek jí jenom dovezl, a pak jel domů).
Je to stejně zvláštní, když jsem byla mladá a čilá, jezdilo se často v pátek po práci, na stezce jsme vlastně byli v sobotu a kus neděle, a teď, sice krasavci inteligentní, ale už méně mladí, jezdíme od středy do neděle.
Ráno jsme se byli podívat na zajímavosti města (velký drak na radnici), a pak jsme jeli vlakem do Svobody n. Úpou, autobusem do Janských Lázní, a lanovkou na Černou horu. Pár mladých kluků nejelo lanovkou, ale šlo ten kopec pěšky (Ervín, Pavel Ryba, Mirek a …). Kousek od lanovky byla první krátká zastávka v bufetu na něco malého a já si dala borůvkové pivo, které bylo příšerné a borůvku ani nezahlédlo. Další zastavení bylo na Kolínské boudě, tam jsme byli dost dlouho a kluci hráli, což bylo prima. Venku bylo hezky, dokonce svítilo sluníčko, tak pár lidí vylezlo ven a vyhřívali se u chaty, kde nefoukalo. A pak už zbývalo jen dojít kousek na Vraní boudu, kde jsme měli ubytování. To bylo tentokrát nóbl, pokoje s koupelnou. Zato večeře byla dost hladová, těstoviny se sýrem, a ta porce nebyla dost ani pro mne, natož pro kluky. Na večer jsme měli místnost pro sebe, ale v chatě bylo pár hostů s dětmi a ty děti k nám chodily a předváděly se (holčičky měly šatičky jako na karneval a protože sklidily pochvalu, jak jim to sluší, vůbec se jim nechtělo odejít).
To byl nejnáročnější den stezky, dojít s ruksakem na hřeben, protože večer jsme spali na Friesovkách, v chatě Jawa. Na Hnědý vrch jsem ještě držela tempo s ostatními, ale pak mi utekli (což bylo dost snadné, šla jsem jako hlemýžď). Ale užila jsem si to, každých pár metrů jsem si dělala „pažit“ a koukala po okolí. A musím říci, že za těch cca 35 let, co jsem tu nebyla, se Krkonoše moc změnily k lepšímu – žádné suché stromy, jen krásně zelené, to jsem ráda. Když jsem se připlazila na Rozcestí, všichni už byli po jídle a kluci hráli, ale to, že jsem se opozdila, bylo fuk, protože do chaty Jawa jsme měli přijít až kolem 16. hodiny, takže bylo spousta času. Chata Na rozcestí je pěkná a měli tam i slušnou nabídku jídel, tak to bylo příjemné posezení.
Chata Jawa je nenápadná bouda s mnohalůžkovými pokoji, třemi (splachovacími) kadibudkami u vchodu a společenskou místností, kde jsme večer seděli (večeře a snídaně se podávaly v chatě vedle). Myslím, že to byla šťastná volba, že jsme byli ubytováni zde, obětavý správce nám nakoupil pití na večer dole v obchodě a každý si mohl v polici vybrat, zda pivo, víno nebo vodu za lidové ceny. A večer byl bezvadný, útulná místnost, kluci hráli, pití bez omezení, bylo to jako za mlada.
Dneska byl bezvadný program, vycházka byla oddychová, šlo se bez ruksaků, protože na Jawě jsme spali 2 noci, a počasí bylo taky ukázkové, jasno a slunce. Cíl sice byla Sněžka, ale byly i varianty – Obří bouda nebo Luční. První společný pažit byl u boudy Na rozcestí – hraní a flaška. Výrovka mě zaskočila – znám tu původní „krabici“, a teď je to zvenku hotové monstrum. Kterej blbec se zase dal uplatit? Došla jsem na Luční, obrovské jídelny byly stejně neútulné jako kdysi, ale objevila jsem tam Slavíčky, Ivana, Zdenu G. a Petra Klaina, tak jsem měla společnost. Chvíli jsme poseděli a dali si něco na zub, a pak jsme šli zpátky. Pavel Ryba jednou zmínil báječné borůvkové knedlíky na Výrovce, tak jsme tam zašli a když jsem požádala, jestli mají něco „malého dobrého“, dokonce mi přinesli 1 borůvkový knedlík, který byl báječný (obvyklá porce je tři knedlíky). Kolem Výrovky, a pak i před Friesovkami jsme potkávali lidi z ostatních tras, dokonce jsem potkala bývalou kolegyni z práce, kterou jsem neviděla přes 10 let.
Na Jawu jsme dorazili dost brzy, tak jsem si chvíli povídala se správcem. Říkal, jak je to náročné takovou chalupu udržet v pořádku, celý rok tam s jeho pomocníkem provádějí různé opravy, přitom ten správce bydlí v Praze. Od jara do podzimu tam jezdí sportovní oddíly na soustředění, ale na podzim a brzy na jaře je chata prázdná, protože se nevyplatí ji provozovat kvůli pár případným hostům. Na druhou stranu – pro dnešní náročné klienty je taková chata nevyhovující, desítilůžkové pokoje nebo tři záchody v přízemí na celou chatu, kdo by tam jel? My jsme takhle jezdili celá léta a dobře se známe, tak to je něco jiného.
Večer byl zase krásný, idyla s hraním a oslavami – např. slavil Mirek a na tanec s ním stála fronta. Jana Čiháková nás pozvala na oslavu svých 50tin (mladé to děvče!). Taky se ukázalo, že Pavlův ruksak byl zřejmě přenosný bar; protože Pavel tahal flašky opakovaně jako králíky z klobouku a ještě mu zbyla jedna na tenhle poslední večer.
Cesta z Friesovek na zakončení stezky byla dost dlouhá, tak jsem se rozhodla, že na závěr nepůjdu. Že to vezmu přes Klínovku na Pláň a okouknu, jak se změnila horní stanice lanovky a les kolem ní, kterým jsme v mládí jezdili zkratkou na běžkách na Klášterku; po letech stromy uschly a les byl pokácen, a místo něj byly vysazeny nové stromky. Bohužel, chybička se vloudila, s Líbou, Zdenou G. a Alenou Ochovou jsme od Klínovky šly kus po hřebínku, a pak jsme nenašly odbočku na Pláň a musely sejít pěšky do Špindlu na autobus, takže jsme se Pláni a okolí vyhnuly.