Zakončení: Litomyšl
Termín: 4. - 8. května 2012
Autor: Andra
V pátek ve 3 hodiny odpoledne se scházíme na Hlaváku u pokladen: Marek, Jana, Erika, Zdeněk Bílek, Mirek Tyl, Kosáci, Svoboďáci, Vojta, Zdena Bauerová, Zdena Gillarová, Honza Slavíček, Taublíci – Honza, Jana, Ervín, dále Evička, Andra, Kosťa a Alena Ochová. Narveme se do narvaného vlaku a podaří se nám zaujmout i pár míst, ale hned došlo ke střídání – „Já mám místenku, já bych Vás pustil, ale to víte, manželka by to nevydejchala“ (s manželkou jsem se tedy neseznámili, ale pustili nás horaloví, prý jedou až do Popradu, tak se ještě nasedí….) V Pardubicích si přestoupíme a v tamním vláčku už na nás čekají Mirek s Evou Palečkovi, Eva Hollmanová a Pavel Ryba. Vystoupíme v Chrasti u Chrudimi a dlouhou Tylovou ulicí jdeme procházkou rovněž dlouhou do tělocvičny, kde spíme. Tady už je ubytovaný taxík CK Neužil. Pak znovu dlouho putujeme do Chrástenské krčmy kolem zámku, kde nám paní místostarostka schválí volbu hospody a poví něco o místních pamětihodnostech. Někteří si popojedeme s Jardou taxíkem a v hospodě si oslavíme Marka a Janu, Jardu bychom také rádi, ale ten měl svátek před týdnem (kdybychom takhle nezodpovědní byli všichni, tak v pražské hospodě nic neoslavíme). Tak si náhradně si vybereme Evu Hollmanovou, která slavila před měsícem. Do hospody dorazí opozdilci Michal s Kristýnou, Hanka Píchová a Gorila s novou image: něco jako když do indiánské rezervace vletí Giacomo Casanova.
V sobotu ráno se vydáváme přes zámecký park naučnou stezkou po modré značce do Podskaly, kde nás po pěti kilometrech čeká hostinec se sympatickým názvem Skala a sympatickým panem vedoucím, který otevřel kvůli nám a popral se i s tím, že chceme něco k jídlu. (Náš Skala má absenci a nám posílá esemeskou fotografie, jak se válí v plachtoví jedné běžné jachty). To už jsme rozrostlí o Alenu Slavíčkou, Pavlínu a Ráchel, kterou sem hází Jarda. Tady ve Skale Podskale získáváme nového člena a je jím Kristýna s číslem 173. Stejně tolik kroků udělal i kapitán, který ji vyzval k tanci a nevěděl, kdy s těmi úžasnými kroky přestat. Po obědové pauze pokračujeme 9 km do Luže. Cestou v lese stihneme dát medaile Ráchel za 15 Stezek a třicítku naší Cici Várce Cicvě. Zdeněk nám v lese předčítá, co se dělo na trase v těchto krajích před 45 lety (z toho si pamatujeme, že Karel Kovanda nemohl být současně bez červených trenýrek a 2 cibulí a co na NATO nechceme raději znát a po čem uklouzl Holeček, to taky nebudeme zkoušet). Přísedíci paní z lázní, co spočinula v odpočinku pod blízkým stromem, ohromila míra kilometrů = 35, protože si myslela, že je nyní nebo stále chodí naše stará banda. Zdeněk slíbil pokračování čtení příště, ale my už teď víme, že se k němu nedostal. (Dostal se pouze k překvapení, že autorem poznámek je on sám).V Luži u léčebny se rozdělíme na dvě skupiny, jedna si obývá novostavbový barák před léčebnou a náš pavilon H zřejmě získal svoje označení, že se rozkládá až pod hradem Košumberk. Do hospody u Bartoloměje to my od H máme zase několik kilometrů. Projdeme se kolem impozantního kostela, o kterém se příští den dozvíme, že ho nechala vystavět jedna z paní Slavatových a když jí to na Košumberku přestalo bavit, tak se do blízkosti kostela přestěhovala. Víme, že do hospody máme daleko a vyrazíme včas, a tím se stane, že stihneme dorazit do hospody U Bartoloměje před deštěm. Déšť nám bohužel překazil příjemné posezení ve dvoraně, kterou restaurace poskytovala.
V neděli ráno po snídani máme sraz na hradě Košumberk. My od H jsme tam hned po prohlídce zoologické zahrady, kde o přerůstky stavu zvěře se stará jeden nepokojný daněk. Z hradních pánů známe hlavně toho, co kamarádil s Martinicem a oba i s písařem Fabriciem, do něčeho spadli a vůbec se neošívali jako Holeček. Na hradě nám nabízí paní pokladní-průvodkyně i síň, která se používá jako svatební a stěžuje si, že svateb tady ubylo. Naše jedna šetrná dvojice mlčením dávala za souhlas, že tyto starosvětské přežitky nebude zatím podporovat. Po prohlídce hradu pokračujeme po červené údolím Novohradky kolem kaple, kde dostává medaili za ….stezek Ervín. Tady Jarda odděluje malou skupinu NN, protože se nehodlá zbytečně drápat na kopec a dvakrát zbytečně kroutit po značené cestě. Jeho NN pravda kolem potoka spodem nevedla, ale vyšplhala se na protilehlý kopec a ani nevyústila u nějaké příjemné hospůdky. Nejsme překvapeni, takhle jsme to očekávali, jenom Jarda je tím poněkud zaražen. Občerstvujeme se všichni až v Polánce, turistické chatě s chatičkami, kde máme nocleh. Ponecháváme batohy v chatkách a vyrážíme cca 1,5 km do zámku versailleského typu Nové hrady. Naše skupina, která se občerstvováním v přeplněné hospodě v Polánce zdržela, si prohlédne kamenou křížovou cestu, divadlo, bludiště, případnou zvěř, zámek, muzeum cyklo. V bludišti nás nejvíce zaujme hlava Josefa Visarionoviče, který sem byl zřejmě dodán, aby se tady úplně zvisarionoval. Protože je čas na odpolední kávu, prosedíme většinu času u zdejších zámeckých kavárniček a jeví se nám potřeba dáti si zákusek. Z výběru vyhrává Dew More Tula (pro slabší povahy obráceně). Zákusek měl úspěch a byl několikrát opakován. Kapitán se na žádnou prohlídku zámku nevzdálil od své vlajky, už na Košumberku nám sdělili, že v konkurenčních Nových Hradech se pořádá svateb více. Prohlídku zámku absolvoval pouze Vojta s Mirkem a Mirek se šikovně k jedné zrovna probíhající svatbě přifařil. Cyklo muzeum si nejvíce užil Jarda, uvidíme čím nás v Lehomi letos překvapí. Po návratu z Nových Hradů se ubytováváme, zase na dvakrát v chatkách a v turistické chatě, kde společně večeříme a bavíme se. Večer nás opouští Jana, která nemůže být bez svých studentů a ráno ji následují Hanka se Zdenou, také je něco do velkoměsta popohání.
V pondělí se přesunujeme po červené přes Bor u Skutče do Toulcových Maštalí. Ráno před odchodem ještě ochutnáváme u turistické chaty něco od Pavlíny uloženého v lékárenské lahvi, která naviguje, že je potřeba se tímto pořádně několikrát vykloktat. Tak se stalo, že Evička pracně vypáleným mokem ze švestek sežehla místní květinové záhony. Prcháme tedy raději do lesa, kde se několikrát brodíme a přeskakujeme potok, některé z nás se ztrátou mokrých tenisek. V lese dostane medaili za 45 Stezek jedna, která si s vámi začala v Josefově Dole, nepřivedl ji Mirek Tyl a špatně pochopila odpověď šéfa na svoji otázku, zda se nějaká medaile nechystá, „nechystá, ale flaška se nikdy neztratí.“ Přece nepotáhnu další těžítko, když nemusím. Našli se hned mezi námi čtyři, kteří by lahev k oslavě medaile zapůjčili, bohužel ta první rozbalená je zrovna značkou jedinou, kterou ona pije pouze ve formě piva bavorského a tak dostávám návdavkem zbytek jedné lahve značky něco jako Tula od hodné gorilky. Ke zmíněné zprávě o své zásluze s dokumentací stezkovou mohu jen dodat, že něco sice napíšu, ale skutečnosti to zas tak moc neodpovídá, což není uměleckým záměrem, ale tupostí mé paměti. Někteří tvrdí, že, přepracovaná realita ve spojení s fikcí se stává prý teprve literaturou. Kdo chce opravdu vědět kudy chodil, musí se obrátit na ty s palcovou pamětí fotografickou. Ale díky kroucení místního potoka mám taneční střevíčky k tanci připravené jako nové. Po tanci medailovém si všichni proběhneme okruh Maštalí a tam se skamarádíme s moravskou partou, která si s námi zazpívá i panáky pro muzikanty vyloví. Pod maštalemi dostane medaili za 55 Stezek Honza Taubel a k jeho becherovce přidává Zdeněk i jednu svoji na radost.
Nakonec vyrazíme z lesa ven do hospody u Toulovce, kde po té co vypadnou jiné trasy se pan vedoucí zklidní a dostaneme všechno, co jsme potřebovali. Vojta si tady oslaví své narozeniny a nejpříjemnějším dárkem je určitě ta milá mladá blondýnka. Nudnou cestu po silnici od Toulovce si všichni kromě Vojty zkrátíme místním busem do Morašovic, kde spíme v Masarykově škole. Pan ředitel sice ve škole neubytovává, ale když viděl osobně našeho seriózního šéfa a dozvěděl se, že od pubertální mládeže nás dělí hory věků, svolil. Hospoda Zlatý bažant je hned vedle školy, tak nám v tento den odpadají večerní pochodové trasy. I v této hospůdce někteří pořádají oblíbený zákusek a nakonec dostaneme i celou lahev Tuly od Eriky. Je to zvláštní kraj, buď mají něco společného s Irskem nebo zabral irský marketing, Morka se nakonec vytulila v každé hospodě. Kladnou vzpomínku zanechal paním a slečnám výčepním místním Gorila, který sice křivá světla na stropě nenarovnal, ale vyměnil žárovky a při balancování na stole se mu podařilo nerozbít žádnou z lustrových koulí.
V úterý cestu po silnici zaměňujeme pochodem mokrými lukami. U pramene sv. Antonína pomůžeme Palcovi dopít rum, první krásnou zcela hosty opuštěnou hospůdku se zahrádkou ve stínu stromů opouštíme bez vlezu, kvůli těm , co mají u Jardy batohy a Jarda vyžaduje, aby si je vyzvedli na čas. Zanecháváme je ale osudu na kruháku v Litomyšli a tam už si jiný podnik s rychlou hospůdkou najdeme a pivo s jídlem dostaneme hned. Se Zdeńkem cestou k Primátorskému rybníku si ještě oběhneme renesanční zámek, který nás pustí i na nádvoří neb prodavač lístků do katakomb jesti zrovna nepřítomen. Pokračujeme přes klášterní zahrady, kde trávíme čas se spoustou japonských turistů, zřejmě obdivovatelů Fridricha S. (předpokládáme-li že podle Magdaleny D. japonskou kuchyň neupravují) a pak chytíme nějakého jazyka, který zná cestu k rybníku. Uvedení naší rytířky Aleny prošvihneme ve frontě na pivo, ale určitě žádná jiná neumí zacházet s fleretem jako ona. První pivo dopíjíme při závodě našeho Myšáka, který zcela nekamarádsky v zápalu boje předposledního upadlého starce zanechává na zemi a nepomáhá mu povstat. Protože pořádající trasa to se soutěžemi nepřeháněla, kvitujeme rychlé zakončení a stavíme se do fronty na druhé pivo. S tím už se válíme na louce, pro třetí rundu jde Mirek s Pavlem, ale Mirkova piva končí za výstřihem dámy točící pivo. Zdali jí dal na nové šatičky neprozradil, jenom tak uvažujeme, proč bylo někdy tak málo poslanců při hlasování ve sněmovně. Tito chudáčci si skočili jenom na kávičku…. a nezbylo než shánět se po nových oblečcích. Cestou na nádraží si odpolední kávu dáváme my v několika litomyšlských kavárnách. Na nádraží si nastoupíme do vlaku, protože víme od Marka, že náš vagon je poslední. Ukáže se to být místem velmi výhodným, předposledním vagonem je totiž jídelní vůz, ke kácovskému pivu máme blízko a zbytečně se přes nás nikdo necourá a tím ani nevzniká akční potřeba tvary kolemjdoucích prověřovat. Pivo proložíme Vojtovým růžákem, co ten všechno v batohu nenosí. V Chocni si přistoupí jeden, co většinu svého života prožil blízko nádraží, což by mohlo být námětem pro Borka, že i takhle se dá prožít Stezka a současně neprošustrovat peníze za vlak. Ve vlaku se příjemně rozvalujeme, protože už nás zústává něco přes deset statečných.
Stezkové poučení Oč budou trasy stezkové kratší, o to je možno nadelšit trasy do hospod. Každý se tam těší a cestou zpátky se vrací šťasten, někdy možná i trochu unaven, nicméně tam i zpět neremcajíce. Kilometry se nám nezkrátí, tím i chodící kamarádi budou spokojeni. A když se přitulí ještě Tula……svět zdá se zcela bezchybným.
More Tula, More Tula !!!