zakončení: Potštejn
Termín: 24. - 28. září 2009
Autor: Andra
Na hlavním nádraží se scházíme: Kosáci, Mirek Tyl, Ivan, Evička Chlebounová, Ervín, Erika, Marek, Jitka s Karlem, Vojta, Honza Slavíček, Sova, Marie Kostlivá, Zdena Gillarová a já. V průchodu nás dobíhá Petr Klain nadávaje, že se mu lístek prodraží. Odjíždíme vlakem ve 14:40 s přestupem v Ústí nad Orlicí do Letohradu. V Pardubicích přistoupí Eva Hollmannová. V Letohradu nás vítá Leoš, hlavní manažer letošní stezky a letohradský domorodec. Po ubytování v tělocvičně zdejší průmyslové školy odcházíme do hospody Nový dvůr, která je součástí kulturní centra stejného názvu a je poměrně luxusní. Tady se přidají Palečkovi, Pavlína a Leošův tatínek. Radka se spícím Kryštofem se přijedou ukázat před hospodu. Oslavíme Palca slivovicí. Kde se v takovémhle podniku slivovice vzala, bude vědět jenom Mirek sám. V průběhu večera volá Pavlína dvouhodinové kamarádce z vlaku Gábině, že naše zítřejší cesta vede okolo Dolní Dobrouče, kde Gabča bydlí. Seznámili se jednou při cestě vlakem, kde se Gábině líbilo, jak Pavlína a její kámošky při každé zastávce do sebe házejí panáka. Samozřejmě si chytrá děvčata vybrala vlak často stavící. Ale Gábina prý jak uslyšela, že nás půjde kolem Dobrouče pětadvacet, prohlásila, že je to škoda, že zítra musí na oční.
Při pití čaje mixu raspbery, elderberry, bluebery se název jeví dlouhým a tak je čaj překřtěn na Bery berry. Následuje spor chemiků s lékaři, zatímco doktorky označují nemoc podobného názvu jako nedostatek vitamínu B, chemik Sova vitamín A, (pokud to nebylo takhle, tak přesně obráceně) ale obě strany se shodly v umístění choroby do Afriky. Podle Googlu vyhrává ten, co propagoval vitamín B.
Prodloužení pracovní doby v hospodě se za každou půlhodinu platí pětistovkou, takže se z hospody ztrácíme na čas. Cestou do tělocvičny ještě nabíráme Borka, který se opozdil ze studijních důvodů. Spíme na balkoně tělocvičny, kde Sova vyhlašuje mejdan a když jsou holky celé natěšené a připravené, skočí do spacáku.
Vstáváme brzo, protože v sedm hodin už přicházejí děti cvičit. Přesunujeme se do jídelny místního internátu, kde posnídáme společně s mládeží. Chlapci trochu litují, že SOŠ a SPŠ škola je spíše technicky zaměřená. Aby se z toho vzpamatovali navštívíme na náměstí cukrárnu, prohlédneme si náměstí, kostel, park a sochu Járy Cimrmana. Tady se dočteme, že “Kdo si na měděnou hůlku J. Cimrmana sáhne, tomu láska nezreziví, ale zazelená se“.
Potom vyšplháme ke kapli sv. Jana Nepomuckého, kam nás na prohlídku pustí kapli opravující řemeslníci. Dále se vydáme na hrad Kyšperk, kterému by se mohlo přezdívat jednokamenný, přesně tolik šutrů z něj zbylo. Oslavíme s Lídou její svátek rumem. Erika pošle kolovat irskou whisky na paměť jednoho našeho kamaráda, který by tu byl rád s námi. Před Valdštejnem se objeví Gábina s oslavnou cedulí vítající nás a hlavně Pavlínu. My pokračujeme na hrad Lanšperk, kde se zdržíme před hospůdkou i s Gábinou, Pavlína posílá slivovici. Tady nás dochází Gorila, kterému ujel vlak a nevrátili mu jízdné (asi mu řekli vrať se do ZOO) a Ráchel. Oslavíme dvojsvátek Radky a toho, jehož pracovní název slul Kryšpín. Prohlédneme si hrad i kostel zatímco Ervín s Marií se prospí u zídky. Po odchodu z hradu proběhne i exekuce batohu z jedoucího auta jednoho Devíťáka ve stylu "velkého tvrdého Marwina“ a tímto způsobem šéf získává dalšího člena zaplativšího Stezku. Pokračujeme do Ústí nad Orlicí. Vydáme se po zelené přes kopec (šéf slíbil, že Stezka bude údolími) a Pavel Horníček dává láhev za poprvé na Stezce. Vojta posílá kolovat růžové víno, aby si zahrál Zlaté střevíčky, zatímco Ráchel se Sovou při tanci vymýšlí novou církev.
Přesuneme se do tábořiště Cakle, kam dojíždí Jana Palečková a tady oslavíme svátek Zlaty. Zlatka vytáhne lahvičku Bacardi zabalenou v modré ponožce a sdělí nám, že kdykoliv uvidíme modrou ponožku, máme se radovat. Doufejme, že Mirkovi nosí Ježíšek ponožky ostatních barev a tak nebude docházet ke kolizím. Sova tady zkouší v tábořišti opičí dráhu, nevíme proč zrovna noční pták, když je to hračka pro úplně jiná zvířata, ale nakonec stejně sleze a na dráhu se nevydá.
Večer sedíme v Ústí nad Orlicí v hospodě U Malinů, kam přijíždějí postupně: Vodičkovi, Zdeněk Bílek, Zdeněk Janák, Honza T. Pavel Ryba, Michal Zeman, Hanka Píchová, Jana T. Ervín šel obětavě manželce naproti, ale zcela ji minul – stopla si totiž auto, údajně nějakou starší dámu. Dorazí i Přemek Kostlivý.
Při zahájení Stezky Marek prosí v hospodě o klid, ale dostane odpověď štamgastů, že jsme přeci v hospodě a tam teda bejvá kravál. A taky že byl. Ve 20.20 Marek přečte vyhlášení soutěží (letos soutěže organizuje dvacítka). Všechno je ve znamení řemesel – král pamětníkem stezky, myš tkadlena a trasová soutěž má na výběr žánrový obraz 3 řemesel: pokrývač, medák, mlynář. Za tkadlenu jsme si vybrali samozřejmě bez přemýšlení majitelku tkalcovského stavu, na pamětníka jsou navrženi 3 kandidáti, němý živý obraz dostává na starost zrealizovat Sova. Tady se názory trochu různí, šéf tvrdí, že Jana T. v něm účinkovat nemůže, ale jsou i oponenti, kterým jde o klid Ervína. Věra oslaví narozeniny, ale při šenkýřce nechce na stůl, tak jí nějaký obětavec přistrčí alespoň židli. Večer se dostaví bratr Hanky Píchové.
V hospodě čekáme minimálně do 10 hodin, než se můžeme jít ubytovat. V tělocvičně totiž večer cvičí místní Sokolové. Cestou do sokolovny potkáváme Hernychovu vilu: Secesní stavba vybudovaná v roce 1906 Floriánem Hernychem, představitelem firmy Jan Hernych a syn, která vlastnila sousední textilní továrnu. Ve štítu vily je umístěna socha sv. Floriána, patrona stavebníka vily. Plány na vilu vypracoval pražský architekt Matěj Blecha. Zásluhou Floriána Hernycha byly v Ústí nad Orlicí v roce 1880 instalovány první mechanické bavlnářské tkalcovské statky.
V noci v tělocvičně ještě probíhá tělocvičnová párty ve spodním prádle na parketu s tancem, zpěvem a Pavlovou pálenkou.
Vyrážíme zase na kopec a to na vrch a k rozhledně Andrlův Chlum. Tady se srazíme se sedmnáctkou, která tu spala a někteří, co mají rádi volný prostor, údajně nahoře na rozhledně – inspirace pro KJB (čti Karel, Jitka, Borek). V hospodě mají už otevřeno a tak si dáváme pozdní snídani a pivo venku na sluníčku. Hanka dostane medaili za 25 stezek a dozvíme se, že v Ústí jeden čas s rodiči bydlela. Jana houpe Kryštofa v houpačce a naivní rodiče netušili, jakému profíkovi svoje dítě svěřili. Kryštof z houpačky vypadne, Janě se ho podaří chytit ovšem za cenu vlastního potlučeného těla. „Mají tady blbý houpačky“, zhodnotila situaci předškolní učitelka. Původně byl celý akt byl zinscenován na pořízení líbivé fotografie houpajícího se drobečka. Akční snímek si můžete vyžádat u Radky.
Pokračujeme dál na Kerhartice po žluté a červené, před Říčkami na louce si dáváme pažit. Vedle v zahradě na stromě se věnuje ovocnářství dáma středních let. Do té doby než se ozve výrok ředitelův: „Někde rostou na stromě jablka, tady vyrostla baba“. Paní sleze, vydá se do chaty, najde ve skříni, co je nejlepšího a v tomto demonstrativně vydá se kolem nás k lesu.
Vláďa Brunclík na pažitu dostává medaili za 20 Stezek. Původně už mu ji šéf chtěl dát na Andrlově Chlumu, ale nepodařilo se mu Vláďu zastihnout v nepohybu. Tak si ho vytáhl tady z lehu.
Pokračujeme na Klopoty do hospody a přecházíme z červené značky na modrou. V hospodě nastává zmatek, tolik lidí asi nečekali. Zmatek je ale hlavně vyvolán tím, že část trasy nepochopila, že slečna bere objednávky od stolů a nahnala se tlačit se k pultu, čímž úplně demobilizovala místní personál. Nakonec jsme všichni všechno dostali, polévka gulášová byla tak přepepřená, že se Sova domníval, že jsme mu ji vylepšili my, utopenec byl pro změnu utopen málo a chvíli to vypadalo, že v něm Ervín utopí tu hezkou a milou slečnu, která pořád říkala, já tady nepracuji, já jsem jenom výpomoc. Zřejmě jsme zvítězili my, co jsme si dali langoše.
Po této hospůdce se vydáváme po cyklistické stezce, kde nohy kdekoho trpí na asfaltu, přes Bezpráví na Brandýs. Před Brandýsem se zastavíme v kiosku, abychom se sešikovali a tady už na nás čeká Mirka Šigutová s Viktorem a s Ozou. V Brandýse na peróně se oslaví narozeniny Vládi Vodičky a rozehraná kapela pokračuje ve hře za jízdy na plošině vlaku. Pokračuje i při výstupu a za zpěvu i hraní se vydáme pochodem přes park v Chocni, vpředu Ráchel s červenými pompony. Vzpomněla si na mládí, když dělala roztleskávačku. Průvod jsme tak impozantní, že cvakají fotoaparáty a ještě několik dní přicházejí oslavné maily.
V Chocni si najdeme základní školu a nejprve ji celou oběhneme, než se nám podaří najít Evičku, která tady zajistila nocleh. Parta, co se rozhodla dojít z Brandýsa pěšky doráží později a v Chocni u mostku se jí podaří ztratit Michala s Hankou. Ty potkáme my cestou na večeři do hotelu Pellini a kapitán je celý rozradostněn, že konečně má dobrý směr. V hotelu dostává od šéfa číslo 170 Mirka, zrovna se hraje píseň Podívej kvete růže, když v tom vtrhne baba s růžemi a tak Mirek Mirce jednu růži galantně hned koupí. Neměla jich ale dostat 170?
Jdeme po žluté značce přes Nasavrky do Podlesí. První zastávka je u kostela, kde Mirka dává láhev za číslo a nedostane medaili, které se dožadovala. Všechno se jí ale vynahradí tancem. Medaili na tomto místě za 30 stezek dostává ale Věra Vodičková, která radost nad „nízkým věkem“ utopí rovněž v tancích lidových.
V Podlesí si dáváme před hospodou pivo a grilované klobásy a
párky a dozvídáme se, že jsme tu i mohli spát, jenomže jsme si vybrali špatný
termín.“Včera se tady peklo prase“, říká nám Leošův strýc. Na louce před
hospodou se koná volejbalový turnaj a u hřiště mají menší bazén. A sem se
vydávají postupně 4 výpravy otužilců:
1. Borek, Kosťa
2. já
3. Hanka, Zdena a Věry nohy
4. Přemek
Přemek si skočí bez plavek ze startovacího můstku, ale sličné volejbalistky se ani neotočí. Stihneme ještě oslavit Michalův svátek a Ivanových 50 stezek a pokračujeme do vesnice Polom, přes Hájek. Naše skupina když jde podél lesa ztrácí značku, ale podaří se nám na ní z vesnice Malá Skrovnice vrátit. Skupina další si na louce krátí čas metáním kotrmelců do svahu. Úkolem byly asi 3 kotrmelce do svahu, které svižně předvádí Pavel a Sova. Gorila se opičí, ale jeho kotrmelce se mu koulí dolů. Odměnou za snahu mu jsou zelené kalhoty od trávy. Tím si vzpomněl na manželku (asi i do Německa dolehla zpráva o jisté zválené louce blízko Rábí). Nějaká praktická žena mu ale poradila dát kalhoty do pračky naruby. Tato skupinka vypije Sovovu trestnou láhev za pozdní zaplacení Stezky, kterou on nazývá radostí.
Naše skupina čeká v Hájku na ostatní a dáme řeč s domorodcem chalupářem o místním rozpadajícím se zámečku. Protože ostatní nedochází vydáme se dál směr Polom. Před Polomem ale nevíme, kterým směrem se do vesnice vydat, zda nahoru nebo dolů, neboť netušíme, v které části se nachází hospoda. Nakonec se ukáže správný dolní směr, který nabral Pepa. Chytíme tady jazyka na kole, hospoda prý tu je, asi je zavřená, název U Peňazů mu nic neříká. Obejdeme zavřenou hospodu ze všech stran, uklidní nás až sousedi přes ulici – hospoda se otvírá až v šest hodin. Počkáme u stolků za hospodou, kde nás v půl šesté vysvobodí paní hostinská. Podle Evy Hollmannové se má spát a sedět na sále, první odpadlíci budou mít možnost jít si lehnou pod kulečníkový stůl vedle.
Když přicházíme do sálu, jsou stoly vystěhované a složené po obvodu, naopak v kulečníkové místnosti je prostřeno. Povečeříme si na kulečníku a v lokále a po večeři se naskládáme do kulečníkové místnosti, kolem kulečníku hraje kapela. Jsme rádi, že Jarda tentokrát nedojel, jinak bychom se nevešli. Vypijeme několik lahví od dobrovolných dárců (rum - rum becherovka - rum), Ráchel rozdá červené pompony česky třepetalky a podporována některými učitelkami předvede nám spoustu triků. Kdyby to mohl shlédnout Tyrš, určitě by jásal.
Taky jsme tady trochu zalhali a Gorilce jsme řekli, že jeden z darovaných rumů poslal pan Koudelka. „Já už si ale nepamatuji, který to je“, odpoví a statečně zdvihne láhev a zavolá: „Na zdraví pana Koudelky“! Borek v tu chvíli není zcela zkoncentrován, co se děje v místnosti a tak jsme přišli o zážitek, že by během několika sekund zcela zesinal.
Sova jde tančit s Věrou, přivede tanečnici na parket, zapomene, že chtěl tančit a pokračuje do výčepu pro pivo. Nemá ovšem peníze ani lístek. Lístek se našel zmáčený na dámském záchodě a prachy byly výjimečně na některém z obvyklých míst. Pak tančí s Janou svůj večerní tanec, který by se dal nazvat ručním zkoumáním partnerky. Jana je tanečnicí přizpůsobivou partnerovi a tak nasadí stejný styl. Ervín si dává další pivo.
Vinný střik a večer strávený v tancích s pedagožkami se staly inspiracemi jamové písně:
Úči
Ty pijou čůči
Kdekdo čučí
Jak ty úči
Pijou čůči.
Nejmenovaný senátor vede spor s Gorilou, který mu tvrdí, že se nacházel kdysi unavený pod stolem. „Taková hospoda neexistuje“, dí výše jmenovaný. Ale to bylo u nás doma, pomáhá Gorilka. No jestli Mirek ví jak na zelenou trávu, leccos by se dalo ještě vyretušovat…
Pavel Ryba je jedním z dárců dobrovolných lahví. Na revanš si nechá zahrát svoji oblíbenou píseň, v které kdosi sedí na schodech. Dost nešikovně při té situaci sedí vedle nejsilnějšího jedomedohlasu a když nepomůže ani zaclonění uší, jde raději tančit. Vláčí po parketu druhého Pavla způsobem, že se Leoš stává velmi perspektivním sirotkem. Když se Pavel Ryba jde v ranních hodinách uložit do spacáku volá, aby mu někdo rozvázal tkaničku. Toho se chopí jeden z bývalých vůdců naší trasy, vyleze z spacáku a stabilní chůzí po čtyřech se blíží zachránit Pavla. Předběhne ho ale gymnazijní učitelka, která je z profese rychlejší pečovatelkou a diví se se, proč u toho dělá Pavel takový randál. „Není co řešit“, odtuší bývalý vůdce a stejným způsobem nižší chůze vydá se zpět do spacáku. Pavel nakonec s podivením, proč už nechce nikdo nic řešit, (zřejmě se domníval, že na tématu je současná politická situace), uléhá.
(pozn. autora Pavel si kdysi stěžoval, že moje zprávy jsou moc suchopárné, snad se mi to nebo nám oběma, tentokrát podařilo trochu oživit).
Ráno vstává Sova s výkřikem že všechny holky se mu zdály krásné, (ale asi se mu žádnou z nich ráno nepodařilo najít, si tak myslíme).
Po snídani začíná nácvik trasové akce před hospodou. Jako řemeslo je vybrán pokrývač, nehybný obraz se rozhodnou učitelky oživit živým úvodním vstupem s Ráchel a třepetalkami. Dostáváme roli střešních tašek, které Ráchel hází pomyslně na střechu. Sova zaostává v produkci za ostatními a tak si s Marií určíme těžký úkol: izolovat ho od alkoholu.
V polovině cesty v lese u altánu oslavíme moje narozeniny už s Alenou, která sem dorazí a kolem půl dvanácté a nastoupíme s písní "Devátá trasa zdraví Stezkaře" do kempu Vochtanka pod hradem Potštejn. Vítají nás členové dvacítky sedící na štaflích s mikrofonem.
Soutěže probíhají rychle, soutěž králů na které jsme vybrali jako nejlepšího pamětníka Mirka Palca, je Kimova hra. Dvacítka ukáže zavěšených 20 předmětů, ty si mají králové zapamatovat a v určitém čase zapsat. Lépe na tom byly trasy, které měly pamětníka mladšího.
Myši dostanou v pase zavázanou niť, kterou odvíjí asistent-ka a tou proskakují osnovu, jednou zdola, podruhé shora, doběhnou se dotknout lavičky a pokračují zpátky stejným způsobem. Výhodnější postavení měly myši na krajních pozicích, což nebyl případ naší trasy. Nám nějaká nepřátelská zmije hned na začátku závodu niť přetrhla.
Při soutěži tras je nám vysvětleno, co je medák, rozhodně nepracuje s příjemným materiálem jako je med. Naše kreace, jak vypadá pokrytí střechy v americkém snu a co s takovým snem udělá socialistický větřík, zůstává publikem celkem nepochopena. Nicméně úkol střízlivé tašky Sovy pálené se povedl dokonale. Trošku se vymklo z rukou, že se v tomto mezičase střískala dohlížitelka Maruška u sousední patnáctky. Ale má omluvenku, prý měli moc dobré pití. Ještě si zazpíváme na louce na lavičkách a vydáme se na nádraží. Ve vlaku oslavíme svátek Ráchel a pijeme další lahve od šlechetných dárců. Sova stále nepije, každému se vrhá na lahve čisté vody. Začínáme mít o toho chlapce strach, snad mu to nezůstane. Při čekání ve stanicích na projíždějící rychlíky se konají trasové tance na peróně.
Sova kdysi ve vlaku při cestě domů dělal test horních partií paní a dívek. V našem vagonu se vyčlení skupinka (Sova v ní není, má dost práce s vodou), která testuje dolní partie a to obou pohlaví. Procházející dámy to nevzrušuje, ale pánové bývají často zaskočeni. Někteří se dokonce chtěli prát, protože známka udělená porotou se jim zdála příliš nízká. Před příjezdem do Prahy ještě nejmenovaný inženýr skoro drážní znervózní inženýra od plynu, řka, že rychlíky nejezdí přes Libeň a tak tam Marta s Líbou budou čekat na zbytečně. Šéf ovšem ví, kde vlak staví a tak se plynovému uleví. Na Hlaváku darujeme Sovovi poslední láhev vody a kdo se chvíli zdržel, možná si zatančil valčíček.
Vzkaz pro Marii. Všechny další zážitky z vlaku, které jsi chtěla dát také do zprávy, jsem nezapomněla a ráda Ti je zapíšu do Tvého privátního deníčku.