50. velká stezka - "Švýcarská"

Stezka je stezka,……… letošní Velká byla velká velmi: počet přihlášených překonal trasové zvyklosti i očekávání, a tak se Marek na poslední chvíli rozhodl přeobjednat některé noclehy, abychom se vešli. Počasí víc než báječné, hospůdky vstřícné, krajina jak obrázek, nikdo nic neztratil, nikdo nikam a odnikud nespadl….. Dobře jsme se měli, moc dobře.

Středa 7.5.: den nultý – hurá na Stezku!

Den výjezdní sleziny v Krásné Lípě s noclehem v místní škole. Shromažďujeme se (někteří popletové s více než hodinovým předstihem) na nádraží Holešovice, abychom Vindobonou dojeli až do Děčína, kde přesednout na lokálku se daří téměř všem; vlastně všem, jen Andra ponechává ledvinku s doklady, penězi a mobilem samostatně odcestovat ve směru Hamburk. Vzápětí nastává „Koncert”, jehož neuvěřitelným výsledkem je, že druhý den večer má Andra vše v pořádku zpět, jak dále popisuje.

V počtu 30 (*) probíhá v restauraci Pod Kostelem výjezdní slezina dle ustálených zvyklostí při dobrém jídle, pití, zpěvu a oslavách: Borek je na slezině po 400-té, Mirek Tyl po 150-té. Večer zejména patří šedesátinám Evy Hollmannové, jejichž oslava se následně protahuje v jedné z ubytovacích tříd až do ranních hodin a protože si Eva tradičně na občerstvení dala velmi záležet, oslava doznívá ještě ráno na chodbě školy bohatou snídaní.

Pozn.*) Karel a Jitka Svobodovi,Vojta Koláček, Marek, Mirek a Eva Palečkovi, Zdeněk Bílek, Eva Hollmannová, Erika Kadlecová, Ivan Fohl, Andra Kolínská, Alena a Honza Slavíčkovi, Zdena Gillarová, Borek Jedlička, Radka a Leoš Horníčkovi, Pavlína Mazurová, Jana a Jarda Neužilovi, Pavel Ryba, Eva Chlebounová, Mirek Tyl, Vidko Benko, Daniela Christianová, John Stephen, Rachel Brunclíková, Andrea Herbstová, Marie a Přemek Kostlivých)

Čtvrtek 8.5.: den prvý – přes Dymník na Vlčí horu

Po „dobrém ránu“ a první (výše zmíněné) zvládáme někteří i tu druhou v restauraci objednanou snídani. Odpojuje se Andra s Jardou Neužilem (viz malé zpestření), připojuje se dalších 18 (**) účastníků a v modrojasném ránu (mnozí odlehčeni o batohy, které veze Jarda s sebou do Německa) se vydáváme k první zastávce hned za Krásnou Lípou na okraji lesa. Připojuje se Bobeš (německý ovčák chovatelů Kostlivých), Ervín s Janou připomínají, že ráno je pořád ještě dobré a Ráchel dává becherovku – na Stezce je po desáté. Zde se také projevuje nový fenomén - je nás dost, a tak je potřeba hlídat, jakým směrem láhev putuje. Cestou k Dymníku povinně míjíme velkou a pohlednou hospodu, neboť jsme očekáváni jinde. Dymník, rozhledna nad Rumburkem, je zavřený – opravuje se (alespoň tak cedule hlásá). Tady druhý „pažit“- odpočinek probíhá naprosto nestandardně – bez flašky a zpívání; jen tak se povídá (nebo až filosofuje?), pak pokračujeme po žluté přes Zahrady do zamluvené hospody pod Vlčí Horou, která je brzy „naše“. Svíčková a další jídla jsou vynikající, paní hospodská milá, našim neúnavným hudebníkům posílá hospoda odměnu. Sem po pozoruhodné anabázi pak přijíždějí Jarda s Androu.

Malé zpestření

Při přestupu ve vlaku v Děčíně, zjišťuji, že ledvinka s penězi, doklady a ostatním zůstala ve vlaku původním. Dana volá Pepovi do Prahy, aby zjistil číslo na blokaci karty. Marek přemluví průvodčího, aby zavolal do vlaku původního. Ten však už je v Bad Schandau a průvodčí sděluje, že mi nepomůže, že neumí německy. Mezitím Zdeněk s Markem zavolali Jardovi, aby se cestou, když jede autem, stavil na nádraží a zkusil to vytelefonovat, dále Honzovi T. a Radce H., aby zjistili alespoň nějaké informace v Praze na nádraží. Jarda volá iniciativně Radce do Německa. Průvodčí oznámí ztrátu dokladů na cizinecké policii, která uvědomí cizineckou policii v Německu a ledvinka je zadržena v Drážďanech. Posléze se zjistí, že v ledvince jsou peníze a je tedy cenná, takže Němci ji přes hranice nepustí a musím si pro ni dojet do Drážďan osobně nikoliv do Děčína, jak bylo původně domluveno. Jarda se ochotně nabídne a jedeme na výlet do Drážďan, abychom tam zjistili, že o žádné ledvince neslyšeli. Nenajdou ji ani v celostátním seznamu hledaných věcí na železnici. Napadne nás zavolat na číslo mého mobilu a ozve se nám nádraží v Děčíně. Tak jedeme do Děčína. Z Děčína jsme za chvíli cca v 16 hod v hospůdce pod rozhlednou Vlčí hora, kde ostatní poobědvali. A veselá ledvinka koupí všem panáka.

Rozhledna na Vlčí Hoře je otevřená, výhledy daleké, odpočinek pod rozhlednou tradiční: zde je uděleno trasové číslo 168 Daniele Christianové (navzdory jinému očekávání - Marek „mlžil“), Radka Horníčková dostává medaili za desátou účast na stezce a jen tak (bez flašky) se hraje Neužilům. Na chatu Kyjovanka v obci Kyjov se dostáváme v podvečer. Chata asi neměla štěstí na majitele, ale nám dobře posloužila dokonce na dvě přenocování. Pro „hospůdkové„večery do penzionu Kyjovská terasa je sotva půlkilometr cesty (jednoduché i pro noční návraty) a zde také byla 50. VELKÁ STEZKA ZAHÁJENA.

Prvý večer stezkový probíhá utěšeně, jen nově příchozí Viktor (chovatel Ozi) odmítá dát flašku, příkladem mu vzápětí jde Marek, který flaškou rumu slaví svátek – už podruhé.

Pozn.**) Honza, Líba, Jana, Ervín Taubelovi, Michal Zeman, Vláďa Brunclík, Vláďa Skala, Líba a Ondřej Hníkovi, Hana Píchová, Zdena Bauerová, Lída a Pepa Kosovi, Zdeněk Janák, Mirka Šigutová, Viktor Pečenka, Přemek Kocián, Petr Černoch

Pátek 9.5.: den druhý – Kyjovský „klettersteig“

Přibývají další (***). V plánu je okruh bez batohů z Kyjova přes Kyjovský a Brtnický Hrádek a hospodu v Brtníkách do Kyjova s ubytováním a večerem jako předešle. Terén je náročný, cesty mají alternativy; ostatně – ke Stezce patří alespoň chviličku někde nějak „zakufrovat“ – je to zpestření.

Malé zpestření „Mirkova nábližka“

Cestou do hospody, kterou vyhlédli Svoboďáci, Mirek vymyslí, že nepůjdeme po silnici ale hned vedle po cestě. Cesta se odkloní z našeho směru a tak pokračujeme terénem, stále méně prostupným. Nakonec se octneme pod kopcem, který si musíme vyšplhat, abychom se do hospody dostali. Zatímco ostatní nudně šli po silnici a žádný kopec jim v cestě nepřekážel.

Další “ zpestření“ druhého dne

Povídám si se Zdenou, je u toho ještě Eva Ch. – a najednou se kamarádi „ nějak zneviditelní“. Tož tedy honem vpřed za těmi všemi, kdož jsou kdesi vlevo, vpravo, ale rozhodně vzadu. Hledání bez mapy a mobilního signálu není jednoduché, stejně tak není bezproblémové dotazovat se o cestě z Kyjova do Kyjova nečetných turistů – jedni ukazují tam a druzí právě opačně, a tak jediné pochopení, se kterým se při našem dotazování setkáváme, je pochopení o kamarádech kdesi a vynechaných lahvích. Turistických značek je tu dosti, Brtnický hrádek na programu si pamatujeme, Eva se jen s malou bázní nechává vyvést na tenhle skalnatý výhled a my máme dost času na další dlouhé povídání, jenže jsme vynechaly (dle Markových zápisů):

„Klettersteig“ po žluté značce na Kyjovský hrádek, kde bylo uděleno trasové číslo 169 Johnu Stephenovi – přijel si pro něj až z Texasu. Pavlína Mazurová dostává medaili za 10 stezek. Další cesta vedla po červené Kyjovským údolím (tady jsme my tři chodily tam i sem, ale vždy směr Kyjov) a pokračovala okolo Jeskyně víl k Turistickému mostu (taky jsme tu byly – 2x), odtud odbočka po zelené na Brtnický hrádek (my se máme, když se máme). Marek si zde uděluje medaili za dvacátou stezku.

Pokračujeme na Písečnou bránu, Soví vyhlídku do Brtníků (zde hospoda bez hraní) a po silnici směrem na Vlčí horu k zastávce v další hospodě, kde Michal Zeman dostává medaili za 25 stezek a Jarda Neužil za 45! Marek nás instruuje, jak by mělo probíhat společné zakončení jubilejní stezky. Přespáváme (kdo stihne) a večer trávíme na stejném místě v Kyjově.

Pozn.***) Jana Palečková, Jana Skalová, Pavel Žák, Eva a Standa Skřivánkovi

Sobota 10.5.: den třetí – přes Tokání do Doubice

Zatímco ostatní snídají v kyjovské terase, my co jsme samosnídali, čekáme na rohu dvou cest u hospůdky Na fakultě. Zkoušíme již podruhé otevřít, (mají až od 11 hodin) a protože posíláme tentokrát Ondřeje, zvítězíme a hned máme natočené pivo. K nám se přidávají všichni kolemjdoucí a tak máme velký podíl na zisku.

Odcházíme po červené Kyjovským údolím na rozcestí Pod praporkem. Oslavíme svátek Standy a narozeniny Jany Palečkové. Za Kyjovským Hrádkem jdeme zkratkou NN okolo Klenotnice na Hřebec. A dále Divokou roklí podél Červeného potoka k Černé Bráně. Cestou má radost Honza Tau. a hned vzápětí dostává medaili s magickým číslem 50. Pokračujeme z Černé brány po modré skalami Na Tokání. Tady si objevíme novou hospůdku, která tu minule nebyla a podaří se nám celkem rychle získat nápoje a oběd. Možná tady měl radost Borek, ale každopádně Mirek Tyl dostává medaili ještě s magičtějším číslem 60. Odtud pokračujeme po žluté skalami do Doubice. Kostliví do skal svého vlčáka musí tlačit, zatímco Mirka Ezu nese. Jenom Borek schody ve skalách musí zvládnout sám. Nahoře si uděláme pažit u sv. Eustacha a tady se Marie Kostlivá přimkne k Sovovi, což se jí stane nadlouho osudným. Na pažitu projevili radost, že jsou s námi Brunclíkovi a Karel Svoboda dostává medaili s ještě magičtějším číslem 70.

Ubytováváme se v klubu Fabrika, bývalé továrně.Čekají na nás Dany s Vítkem. Protože je nás hodně, místní hospodu na večer vynecháváme, máme totiž objednané posezení ve Staré hospodě. Na večeři si do 10 počkáme a hned potom se ozve píseň „Hádej, proč přišel jsem dneska k vám.“ Na vině je Andrea, která zde slaví 50.narozeniny. Obložené mísy Andrey po vydatné večeři nezvládáme a tak zůstanou na ráno. Marie stále přichází a odchází, až se Kosťovi podaří na několikátý pokus ji uložit.

Na soutěž králů má být vybrán někdo, kdo to umí s dámami. Při hlasování zvítězí Petr Černoch, kterého Hana Píchová zasvěcuje v průběhu večera do tajů filmových polibků.

Neděle 11.5.: den čtvrtý – na Tolštejn

Posnídáme mísy od Andrey, dostáváme víno od Vidka a kupujeme si špek, který zůstal před Fabrikou z večerního grilování.Většina se přesouvá po silnici do Rybniště na vlak. Daniela CH. vyráží s Vojtou ráno utajeně pěšmo a já s Ivanem volíme cestu na nádraží lesem, takže stíháme až další vlak. Vystupujeme v Jiřetíně pod Jedlovou a přes křížovou cestu jdeme na Tolštejn, kde je zakončení. Cestou trasa oslaví narozeniny Zdeny Gillarové a Přemka Kostlivého.

Na zakončení oblékáme barevní trika, podle množství velkých stezek: červená, modrá, zelená, žlutá, bílá. Jako trasový pozdrav ostatním Stezkařům Marek navrhuje „vizi stezek v budoucnosti“ - Daniela s Mirkou (jedna mladou dámu předstírá, druhá nemusí) v běhu nesou senilně vypadajícího Vojtu (samozřejmě to hraje), který zuřivě mává trasovou vlajkou a je následně obdařen velkým potleskem. V rámci „soutěže myší“ je potřeba prohledat, tedy prochmatat, co nejvíce pánů z ostatních tras, kteří mají na svém těle poschovávané pivní uzávěry – účastní se Mirka. V rámci „soutěže králů“ je potřeba sebrat od dam co nejvíce podprsenek. Gorilovi chvíli trvá, než pochopí, že nejvíce prádla sebere u trasy svojí. Trasovou báseň v rámci „trasové soutěže“ sepsali Ondra s Vojtou, ale my jsme ji nikdy neslyšeli, protože čtená je báseň pouze vítězná. Na jeviště pak ještě v rámci „vzpomínkového okénka“ pronikl Mirek Tyl s jakýmsi politickým projevem, který ale nebyl příliš slyšet. Jak je tu rétoriku v Parlamentě proboha učí?

Do Prahy jedeme zvláštním rychlíkem z Jedlové v 18.30. Ve vlaku nastává velký mejdan. Vojta ke svým narozeninám vytáhne několik lahví. Pivo se ve vzdálenějším občerstvovacím vagoně nechává točit do PET lahví. Karel s ostatními kluky hraje jako Ďábel. Všichni tančí, zejména Leoš a Michal Zeman, který neuvěřitelně zve k tanci každou dámu okolo jdoucí. Ale kdopak nám tam v koutku sedí, jediný nejásá ani netančí a neprojevuje žádné nadšení? No přece smutný chlapík Pavel Rybů.

Tak se všichni u naší trasy zastavovali a my jsme si mejdan užili až do Prahy, kde vystupujeme v 10 a loučíme se. A kdo tam nebyl, o mnoho přišel. Ze Stezek se má jezdit vlakem.

Poznámky na okraj:

Doplnění

"V květinové atmosféře první poloviny 60tých let a z naděje na svobodnější budoucnost vznikla idea společného putování, poznávání i sebepoznávání, vlastní zábavy i sdílení našich generačních pocitů.

Otcové zakladatelé se nemýlili v přesvědčení, že nejen ve dvaceti, ale asi ani v šedesáti nevyprchá údiv nad zázrakem stvoření, kterého se smíme dotýkat vlastníma nohama a rukama. Nejen ve dvaceti erotický náboj směřoval naše pohledy k fascinující kráse, přitažlivosti a inteligenci spoluputujících.

STEZKA bude žít, pokud zůstane přitažlivá i pro generaci našich dětí a - kdo ví - snad i pro generaci našich vnoučat."

nahoru