49. velká stezka - Bílé Karpaty, Horňácko, Strážnické Dolňácko

Ve středu 26. září „předzahajuje!“ Stezku 22 členů trasy výjezdní slezinou ve vinárně Panský dům v Uherském Brodě. Večeře dobrá, zábava skvělá, někteří si ještě cestou do ubytovny ne zcela dobrovolně prohlížejí upravené městečko, leč přesto všichni nakonec docházejí na správné místo a nacházejí tu „svou“ postel v ubytovně „Za sokolovnou“.

Čtvrtek 27mého začíná pozvolna – příjezd ostatních a odjezd objednaným busem je plánován až na poledne. Navzdory nevalnému počasí a díky mobilní komunikaci odmítáme čekat a vydáváme se lesní cestou na 6tikilometrový pochod do občerstvovací stanice ve Vlčnově, kde kromě pití běžného je k dispozici burčák. Po poledni přiváží najatý autobus další účastníky a odváží nás (za zpěvu připomínající naše školní výlety v padesátých létech minulého století) směrem Slovensko silničkou, která se nakonec tak zúží, že i řidiči je zřejmo, že to není to pravé; další pokus je úspěšný a my jsme vysazeni u Holubyho chaty na Velké Javorině (936 mnm, Bílé Karpaty). Nutno ještě podotknouti, že v autobuse se stihlo připomenout Mirkovi Palečkovi „Hádej, proč přišel jsem dneska k vám….“, pročež se on „ujal kormidla.“. Počasí je nevalné, za okny horské chaty barvící se listí a mlha, což Karel podmalovává písní „Horo, horo vysoká jsi…“ Objednáváme si ponejvíce strapačky, taky trochu halušky a i morčacie nugety, novomanželka Jana si do talíře v příšeří hospůdky svítí čelní svítilnou. Obědem, burčákem a slovenskou atmosférou povzbuzený Sova se snaží přidat „ Ej keď som si pomyslel….“ . Počasí přiostřuje – lije jako z konve, ale šéf usuzuje, že k dalšímu noclehu je daleko a je na čase, abychom to ušli. Babí léto je přejmenováno na ježibabí, před chatou se pod letním skrovném zastřešení ještě osmělujeme písní „ Kruci na mě káplo, nedá se dál jít, …..jinej by se bál, my jdem dál…..“ a vyrážíme na vyhlídkovou slovensko - českou hřebenovou cestu, která ovšem v té mlze není ani trochu vyhlídková. Pláštěnky pomáhají jen málo, kalhoty sají vodu silného deště až nad kolena, silný vítr obrací deštníky. Po chvíli se však přísná hřebenovka mírně odklání do českého svahu, kde už tolik nefouká, liják ustává, cestu malebně vroubí rudé bobule hlohů a šípků a louky jsou plné mámivých ocúnů. Zdena B. projevuje radost Jamesonem, pak se Mirka, dcera Daniely, představuje Magistrem. Vrcholová cesta (celých 12 km bez hospod) přes nepřízeň počasí je tedy zdolávána úspěšně, radostně a beze ztrát, také díky dozoru CK Neužil, neboť mnohý bágl (a nemnohá těla) mohly být dnes svěřeny čtyřem bytelným kolům. V rekreačním zařízení Filipov se topí, mokré svršky i spodky jsou rozvěšeny všude a Velká TAKová Stezka začíná – Sláva nám !! Je nás 39. Večer probíhá v prostorné zastřešené terase, na jejímž konci jsou připraveny dobře naložené a velmi dobře ogrilované dvě veliké vepřové kýty a čepuje se pivo. Oslavujeme první jubilea – po patnácté na Stezce jsou Zdeněk Janák (francouzský Cabernet Sauvignon) a Zdenka Gillarová (Old Keeper), při čemž Zdenka je v kole prováděna, až jí bačkory padají. Seznamujeme se s úkolem pro závěrečné setkání – na velký plakát graficky ztvárnit trasové prožitky při této Stezce a pijeme dál….Pro tuto příležitost si Zdeněk B. vzpomíná, že Vojta byl včera po nejvíc-té – tedy po X+1-vé na slezině. Aby pití nestálo, čepování se na chvíli obětavě ujímá Sova, čárky dělá.

V pátek 28 mého – počasí hrozí konstantností – „Kruci, na mě káplo, nedá se dál jít…Brodíme se loukou nedá se dál jít, jinej by se bál, my jdem dál…“. Dalo se. Pavla se stará, abychom neprochladli (52 %, domácí). Prvním cílem je Kuželov: do funkčnosti restaurovaný větrný mlýn, výklad je zasvěcený a zajímavý. Další zastavení je nedaleko – pivnice v Hrubé Vrbce; jsme na Horňácku, v pivnici je dost místních, zpíváme moravské lidové. Za oknem náznak slunce – Zdeněk s Mirkem vybíhají pozdravit – zasvítilo, slunečné momenty si pak užíváme v autě CK Neužil, který nás obětavě na 4x převáží celých 37 km !!! Obědváme a další liják pozorujeme v hotelu Radějov rekreačního areálu Lučina. Výstup kolem ovčí farmy Tvarožná k rozhledně Travičná je provázen sluncem a silným větrem. Jana T. je na Stezce po 20té (tekutá hruška), Ervín má taky radost (šampus), neboť „žádná jiná holka by s ním 20 stezek neušla.“ Cestou do ubytovny TJ Jiskra ve Strážnici ochutnáváme natrpklé oskeruše, konečně už neprší. Pro večer je rezervována nedaleká restaurace Skanzen. V průběhu večera je tvořen soutěžní plakát, loučí se s námi Jarda, vzpomenuto, že se blíží svátek Věry a že bylo Michala – ale to už patří do dne 29-tého, zhruba třetí hodiny ranní. (Tou dobou na ubytovně cizí bydlící odchází raději z postele k televizi).

Sobota, 29.9.: Nebe je modrý, snídaně objednána od uzenáře ve strážnickém přístavu výletních plavidel po zčásti obnoveném Baťově kanálu. Obsluhující v kiosku, zároveň kapitán, vaří kávu, čaj, dostavuje se uzenář s mísami obloženými četnými druhy výborných a velmi čerstvých uzenin v takovém množství, že nezvládáme, zbytek bereme na cestu, abychom mohli plouti dál a dál. Kapitán si posléze na nás trochu zvyká, jenom pro sebe máme kocábku náramnou a také průvodkyni Jitku, které (aby se to nepletlo) oznamujeme, že bude Jituš. Té to nevadí, stejně tak jako některé naše další poznámky a téměř po celou plavbu se o nás stará jak soudružka učitelka o prvňáčky. Výklad je velmi podrobný, prostor pro zábavu je až po vystoupení u zdymadla Petrov. Dojídáme snídani, oslavujeme Přemka na Stezce po 25té (White Rum) a Janu-Sovu po 30té (fernet). Stezka je stezka … Dnes všichni s batohy a protože slunce skoro pálí je čas „pažitů“ a oslava dalších jubilejí: Erika je na Stezce po 35té (Whisky), vzpomínka také poslána i výš než tam, kam ptáci letí …

Po svíčkové v Motorestu Rohatec se přesouváme na další slunný pažit na okraji lesa a u rybníka. Dovídám se, že se čtrnáctiletou pauzou se dá také ujít 35 stezek, když se začne včas, pročež od kamarádky odkupuji griotku (jen tak zásobní) a teprve ve vlaku ji stvrzuji fernetem. Na tomto místě se výše jubilejních čísel značně opět zvedá: Palco je na Stezce po 45té. Součtem Stezek TAKových a trasových se dobírají totiž někteří k číslům neuvěřitelným – tentokráte Zdeněk B.: 75 !!!!, což je oslaveno při dalším pažitu 2 km před Vacenovicemi. Ve Vacenovicích jsme pro přespání rozděleni do ubytovny obecního úřadů, která nostalgicky připomíná léta 70tá, a do penzionu paní Pluháčkové připomínajícího penzion rakouský, ovšem se snídaní mnohem štědřejší. Večeříme a bavíme se v restauraci U Letochů, kromě běžného občerstvení paní hospodská odbíhá průběžně do sousedství pro burčák. Dostavuje se (konečně) Honza Pikolon, Eva Hollmannová oslavuje také úctihodné jubileum – na Stezce po 55té. (Zde nutno poznamenat, že všechna jubilea byla řádně stvrzena lahví, leč zápis nestíhal.)

V neděli 30tého za pěkného počasí zbývá už jen 7 kilometrový přesun do letního kina v Kyjově k TAKovému zakončení Stezky a obvyklému všetrasovému zápolení.

Organizace Stezky se ujali „devětačtyřicátníci“ (rozuměj rok narození, nikoli věk): závěrečné setkání je uvedeno skvělými mažoretkami - „devětačtyřicátníky“ a moderováno dvojicí devětačtyřicátníků v naškrobených kyjovských krojích. V soutěžích nejsme sice nejlepší, ale dobří a spokojeni ano (Věra V. - myš, Leoš H. - král).

Ve vlaku se pak ještě objevují nějaké zbylé lahvinky, soukromý vlakový dopravce také zajistil i dva pivní občerstvovaní stánky, každý z nás zpívá rád… a šestihodinová zpáteční cesta se ani nezdá dlouhá – končí ten čas – čas Stezky a sejdeme se zas …

 

 

nahoru