Týnec nad Labem
Termín: tentokrát zcela výjimečně až 29. - 31. 5. 2020
Autor: Vojta
Pořadatelé: Jana Barnatová + Pavel Ryba
Pátek 29.5.2020
Sraz na Hlavním nádraží Praha v pátek 29. 5. 2020 v 15.00 u pokladen.
Na hlavním nádraží v Praze se nás překvapivě sešlo kolik? No ano, správně – 9: Zdeněk Bílek, Ivan Fohl, Zdena Gillarová, Erika Kadlecová, Vojta Koláček, Libka Täubelová, Mirek Tyl, Pavel Žák, dobíhal a zdárně doběhl Vladislav Skala alias Sova. Bylo krásně, sluníčko svítilo.
V 15 h přišla Zdeňkovi instrukce, na niž zprvu trochu rozpačitě zíral – obrázek medvídků z Večerníčku „Pojďte, pane, budeme si hrát“ – ale když Erika k tomu spontánně vyhrkla: „Potkali se u Kolína!“, zdálo se nám, že máme vyhráno, že už je všechno jasné a tak jsme si tam také bez prodlení ruče koupili lístky. Ve vlaku panovala příjemná nálada, Pavlovy Ž. plechovky piva tentokrát přebil Sova 2litrovkou svého osvědčeného, vlastnoručně uvařeného řevnického moku, Sovička nám k tomu poslala čokoládový dezert, a tak nám cesta příjemně ubíhala. Trochu jsme ještě hypoteticky rozvažovali nad další Pavlovou R. zprávou, že se medvídci nesetkali přímo v Kolíně, ale asi 11 km východněji a že už na nás čeká v Marině. Žádný Marín ani Mařín jsme na mapách ale nenašli, jen Malín u Kutné Hory, tedy asi 11 km na JV. Když nás tedy v Kolíně na nádraží, oproti všemu nadání, nikdo nečekal, byla dobrá rada drahá.
Autobus do Malína právě ujel (jet tam jen tak nazdařbůh se nám beztak moc nechtělo!), tak Sova nakonec našel, že restaurace Marina je přímo v Kolíně a nedal jinak, než že nás tam hned zavede – to, že je jen asi 1 km od nádraží a ještě k tomu opačným (západním) směrem, považoval za podružný detail. Marina ale zklamala na celé čáře – Pavel nikde a restaurace mimo provoz. Trpké, byť očekávatelné zklamání jsme si léčili na dřevěném molu s příjemným posezením sloužícím patrně druhdy i jako přístaviště. Pavlovi R. jsme vesele napsali, že my jsme už také v Marině a kdeže tedy je on, ale ten dělal „mrtvého brouka“ (i když Sova-Brouk byl s námi a byl, jako obvykle, velmi živý). Zatímco jsme (marně) čekali na odpověď, udělali jsme si malý piknik – Sova otevřel zbývající 2l řevnického moku, Libka nabídla něco na mls, a bavili jsme se lákavou představou, že pro nás Pavel R. přijede parníčkem a doveze si nás až na místo určení. S posledním douškem piva tato naděje ovšem pohasla. Naštěstí jsme si však vzpomněli, že byla řeč také o nějakém kempu (při té příležitosti jsme teskně vzpomněli na Břehy u Přelouče, kam jsme svého času jezdívali a jsou od Kolína na východ) a při návratu na nádraží jsme svou pozornost zaměřili tímto směrem. Když Pavel R. na naše opakovaná SOS stále ostentativně nereagoval, jakoby mu na nás pranic nezáleželo, stala se naším spásným andělem Jana, která nám posléze potvrdila Týnec nad Labem.
V Týnci se nám shora s mostu naskytl utěšený pohled do zahrádky, kde se grilovalo, a když jsme po širokém obchvatu zjistili, že ona zahrádka patří k restauraci (Labe), která by tudíž měla být otevřená, bylo rozhodnuto, že bychom ji neměli jen tak minout – abychom zbytečně nebloudili a Pavel R. na nás dlouho nečekal, zašli jsme se tam vyptat na cestu. Ukázalo se sice, že jsou vedeni jako herna a musí tedy vést evidenci hostů a zapisovat si jejich občanky, abychom náhodou nebyli mladiství nebo naopak staří gembleři, ale omlouvali se nám za to, byli velmi vstřícní a ani nás nechtěli už „po jednom“ odtamtud pustit. Silná vůle, spolu s příslibem, že není všem dnům konec, ale zvítězila a za chvíli už jsme se v týneckém kempu Marina vítali s organizátory Janou a Pavlem, s Evou Hollmannovou a s oběma Vodičky. Pavel nás hned luxusně ubytoval v tzv. mobilhausech – mrňavé ložničky, těsné příslušenství, slušně vybavená chodbičková kuchyňka, prostorná a pohodlná společenská místnost! a venkovní posezení na ještě prostornější dřevěné terase před vchodem.
Se sluncem klonícím se už k západu se začalo citelně ochlazovat a tak jsme ocenili útulné separé (jediný vnitřní prostor hospody), kam jsme se právě vešli a které Pavel R. pro nás na oba večery zajistil. Na Zdeňkovo pozvání pružně zareagovali Ivana a Jirka Vackovi z Přelouče, večer se k nám připojili a dokonce se dali zlákat i na sobotní výlet. V hospodě se o nás vzorně starali, hrálo se do zavření, a tak nám nechybělo nic, než dva kamarádi, kteří nás loni nečekaně opustili. Pavel R. pak ještě vyhlásil tichý mejdan v jejich chatce – snad aby nám vynahradil svůj hraný odpolední nezájem a ukázal, že nás přece jenom rád vidí – příjemné posezení, ochutnávali jsme výdobytky a přitom semleli kde co...
Sobota 30.5.2020
Zemanovi si v Praze ráno přivstali, takže když jsme se probudili do zářivého jitra, děti už dováděly na místním hřišti. Všichni jsme byli ještě pozváni k Pavlovi R. na Libčinu bábovku a další pochoutky a pak jsme se postupně odebírali na vlak do Kolína, ve kterém už nám drželi místa spolehliví Vackovi. Kousek od stanice Kolín-dílny jsme přišli na žlutou značku, po ní jsme došli k říčce Polepce, kde jsme přešli na modrou, která podle ní vede. Tam jsme – prý neplánovaně – potkali pána s pejskem, který nám začal spontánně vykládat o místních geologických zajímavostech, aby se z něj nakonec vyklubal „potenciální spolužák“ našich zemědělců. Proti proudu Polepky jsme záhy došli k místní raritě – polabskému Polepskému vodopádu (4,5 m vysoký). U něj bylo naše první zastavení – bylo tam grilovací ohniště, Jana obětavě nesla dřevo, Pavel R. zručně rozdělal oheň na opékání slaniny, kterou už někdo mezitím krájel, dál tam byl sýr, Michal otevřel tradiční „Dobré ráno“, Pavel Žák na své narozeniny Kapitána Morgana – a do vší té pohody zoufalý nářek Haničky, která při fotografování spadla jak široká tak dlouhá do tůňky pod vodopádem, kde sice vody nebylo ani po kolena, o to víc ale černého bahna. Kristýna tam sice hned rovnýma nohama skočila za ní a vytáhla ji, ale Hančí stejně už byla celá mokrá a nic se jí to nelíbilo! Naštěstí svítilo sluníčko, všechno kromě bot měli s sebou rezervní, tak to snad odnesla jen pořádným leknutím!
Od vodopádu jsme přes Polepy pokračovali do obce Pašinka na domluvený oběd v hospodě U Vildy. Útulná hospoda s pěknou zahrádkou – vodopádek, dvě jezírka – jedno s kapry koi, druhé s množstvím pstruhů (při jejich krmení se voda jen „vařila“), zídky, bonsaje, keramika. Tam se Hanička už nekoupala. K obědu byla polévka a guláš, část lidí obědvala vevnitř, část na sluníčku na zahradní terase. Vevnitř se pak ještě chvíli hrálo. Pavel nám tam připomněl životní osudy zámožného obchodníka a vynikajícího českého malíře-impresionisty Václava Radimského (1867 Kolín nad Labem – 1946 Pašinka u Kolína, pochován v nedaleké obci Kbel). Po obědě jsme pokračovali dál po modré podle Polepky zvané též Chotouchovský potok ke Kohoutovu mlýnu, nad nímž se vypínají skály. Zdeněk se tam zašel zeptat, kde bychom si mohli udělat „pažit“ – poslali nás nahoru nad rybník a skály. Pár kroků pod cestou jsme tam našli malou mýtinku kousek nad skálou, na níž se právě mládež cvičila v lezení – tam jsme tedy hraním a bílým rumem dooslavovali narozeniny Sovy. Na cestě se mezitím shromáždila početná skupina cyklistů, dohadovali se o další cestě a jen horko těžko jsme jim vymlouvali, že opustit tady značku a sjíždět po pěšince kolem nás by vůbec nebyl dobrý nápad... Posléze na nás ale dali a rozhodli se správně!
Odtud nás modrá značka zavedla na silnici, z níž se nám naskytl pěkný výhled na vysoký kamenný železniční viadukt trati do Červených Peček a Kolína. Silnici jsme záhy zase opustili, abychom se vrátili do údolí Polepky, a podle ní kolem Skokanovského rybníka do Ratboře na nádraží. V Ratboři jsou dva zámky – starý a nový. Nový byl přestavěn na hotel podle návrhu Jana Kotěry, ale na jeho prohlídku už nám, bohužel, nezbýval čas – vlaky tam mají 2hodinový interval a spoj v 17:01 byl, s ohledem na návrat, poslední volba. Dost lidí se sice pokusilo zámeček alespoň zahlédnout, ale nebýt obětavé Kristýny, které chyběla část rodiny, vlak chvíli pozdržela a vyběhla před nádraží již-již ochabující kamarády povzbudit a tak je přiměla k závěrečnému sprintu, vlak by jim byl býval ujel... Díky ní však nakonec všechno dobře dopadlo! Do Týnce už s námi nejela Libka, která se z Kolína vracela do Prahy, z vlaku s námi v Týnci nevystoupili Vackovi, ale zato za sebe poslali náhradou Jíravova děvčata – Blanku a Jarmilku, které s námi strávily večer. Libku pak zase vystřídala Hanka Píchová. Po večeři se s námi rozloučili Zemanovi. A zase se hrálo a zpívalo, tentokrát už bez návazného mejdanu – však jsme si toho za celý den užili dost a dost!
Neděle 31.5.2020
V noci se na naše území přesunula studená fronta – nedělní ráno bylo kalné, chladné, pošmourné, pršelo a foukal studený vítr – pravý opak rána sobotního, takže jsme s povděkem kvitovali, že neděle byla věnována prohlídce samotného města Kolína. To už s námi nebyli Vodičkovi a v Kolíně nás opustila i Zdenka, která se obávala náročné zpáteční cesty – z její odpolední SMS jsme pochopili, že vcelku právem. My ostatní jsme se pod Pavlovým vedením vydali kolem domu Františka Kmocha, přes Komenského park kolem kláštera kapucínů k chrámu sv. Bartoloměje, do kterého jsme ale mohli jen nahlédnout, pak na rozlehlé pamětihodné Karlovo náměstí a odtud židovskou čtvrtí (před jednotlivé domy jsou do chodníku na památku a připomenutí vsazovány menší kovové dlaždice se jménem předválečného vlastníka, který se po válce už nevrátil) do synagogy (jedna z nejstarších v Čechách – před r. 1422, výstava) a na přilehlé zbytky gotických městských hradeb. Posléze jsme si prochodili zarostlý starý židovský hřbitov (jeden z nejstarších a největších v Čechách – přes 2600 náhrobků!). Pavel nám ho otevřel zapůjčeným, impozantně velkým klíčem, který pak musel běžet vrátit, zatímco my jsme šli napřed – po lávce přes trať a přes řeku do restaurace Zimní stadion, kde nás stále ještě lehkonohý Pavel včas dostihl a kde jsme se konečně zahřáli a znamenitě pozdně poobědvali – kulinářská tečka za tajným výletem. Odtamtud jsme se po druhém břehu vrátili k Pavlovu autu pro uschovaná zavazadla, a pak už hajdy na nádraží, odkud jsme se rozjeli do svých domovů. Rychlík ve směru na Prahu byl dosti plný – jen sem tam nějaké jednotlivé místo. Když průvodčí viděl, že patříme k sobě a nechceme se ještě rozloučit, zželelo se mu nás a poslal nás do I. třídy. Několik tamních cestujících se pak raději někam přemístilo /do baru?/ – ani nevím proč? – rozhodně jsme je nevyháněli!
Každopádně, Pavle, díky – bylo to občerstvující!