Utajené okolí Šumperku
Termín: 22. - 24. března 2019
Autor: Vojta
Pořadatelé: Jana Barnatová + Pavel Ryba
Ostatní účastníci: Zdenka Bauerová, Zdeněk Bílek, Ivan Fohl, Andra Kolínská, Zdena Gillarová, Eva Hollmannová, Daniela Christianová, Erika Kadlecová, Vojta Koláček, Lída a Pepa Kosovi, Hanka Píchová, Sova, Jitka a Karel Svobodovi, Honza Täubel, Mirek Tyl
Měli jsme se sejít na Hlavním nádraží v 15 h, a že prý tentokrát pojedeme daleko... Ale čert tomu věř, když se jedná o tajný výlet! Třeba to má být zas jen zavádějící informace pro zastření pravého cíle na hranicích Velké Prahy!
Nakonec tomu tak ale bylo – cílová stanice Šumperk! Vlak byl docela plný a bez místenek, na které nás ani nenapadlo se zeptat, jsme se jen těžko chytali. Naštěstí 6 lidí, kteří měli v jednom kupé rezervaci, nenastoupilo, tak jsme ho obsadili my a nakonec jsme seděli snad všichni, byť ne pohromadě. Trochu komplikace byly s Mirkem. Dal si koupit seniorskou jízdenku, ale bez občanky nemohl paní průvodčí dokázat, že má na ni nárok! Open card ajznboňácká čtečka nedokázala přečíst a ani parlamentní průkaz mu nebyl nic platný! Nepomohly ani naše záruky, tak Honza ještě zkoušel najít datum Mirkova narození na internetu, ale když se mu to posléze podařilo, paní průvodčí už tam nebyla. Asi usoudila, že nemůže s každým seniorem ztrácet tolik vzácného času... Ze Zábřehu, kde jsme přestoupili, už problém s místem nebyl, a nebyl ani s průvodčím, protože ten vůbec nepřišel.
V Šumperku na nástupišti čekali Jana a Pavel a po vřelém přivítání nás navedli na zelenou značku a vedli přes město a les do Nových Domků a tam do penzionu Na Domkách.
Když jsme se ubytovali, sešli jsme se ve společenské místnosti a oslavili Pavlovy narozeniny – od trasy dostal profesionální univerzální zahradní nůžky s vyměnitelnými čelistmi od švýcarské firmy FELCO a značku „Konec 70“ na krk, z čehož měl velkou radost! Na oplátku nám věnoval znamenitou večeři, myslím, že to nazvali „psaníčka“ (výborná „čína“ v placce, s oblohou). Když jsme skončili na sále, sešli jsme se ještě na „mejdanu na sedmičce“, což byl 4lůžkový neoznačený pokoj s kuchyňkou, který jsme „sedmičkou“ nazvali jen z logiky věci (označené pokoje byly 1 – 6)... Tam pro nás Pavel připravil ještě ochutnávku bílých vín, ale obávám se, že jsme si z jeho zasvěceného výkladu moc neodnesli...
V sobotu jsme se probudili do mlhavého oparu, z něhož se pak vyloupl zářivý den. Pozoruhodnou vyhlídku z verandy penzionu nám tedy Pavel zatím alespoň barvitě popsal... Po snídani jsme se vrátili na včerejší zelenou, po ní jsme pak přes rozcestí s mazlivým jménem Tulinka pokračovali dál.
Značka zpočátku vedla po široké, pohodlné, jen mírně stoupající lesní cestě, z níž pak nenápádně odbočila kolmo do strmého kopce. Tuto odbočku, jak se posléze ukázalo, zachytila jen nepočetná čelní skupinka, která se pak po jednom trousila na vyhlídku Městské skály. Nedošli jsme tam ale první – každého z nás, jako prvního Mirka Tyla, tam podáním ruky a dotazem „Odkud?“ už vítal místní nadšený radioamatér „Veverka-Šumperk“, aby to pak hned sděloval dál... Celou více než hodinu, kterou jsme tam strávili, nezavřel ústa a barvitě líčil svým protějškům na příjmu vše, co se u nás šustlo. A pak, že jsou ukecané ženské!!! Mezi prvními naštěstí došli i Zdeněk a Honza, hned začali hrát a tak to komentování trochu odfiltrovali. K povznesení nálady přispěla i Erika svou vrcholovou Tullamorkou, na niž pak Metaxou na své neoslavené narozeniny plynule navázala Jana, když dorazila jako první z těch, kdo odbočku přešli, protože se chytře na značku vrátila, zatímco ostatní se vydali nazdařbůh „rovno hore kopcom“, přičemž trochu pobloudili, až si posléze od nás vyžádali hlasovou navigaci. Na vyhlídku dorazila dokonce i Zdena B., a – zřejmě blažená, že někde nezůstala na pospas vlkům – kupodivu ani nenadávala a tvářila se přiměřeně šťastně! „Veverka-Šumperk“ mezitím stačil vyměnit anténu a přeladit na jinou frekvenci – „Kdo mě slyšíte?“ – nějakého dalšího nešťastníka zřejmě zastihl, protože hned zase navázal a plynule opakoval svou vrcholovou reportáž zase od začátku, což mu ovšem nebránilo, aby se s námi, mezi řečí, srdečně rozloučil – zřejmě zážitek na celý život!
Kousek dál po hřebínku, ještě po zelené, jsme došli na rozcestí Nad skálami, kde Hanka dala z radosti Myslivce. Tam nás také míjel jakýsi podivně vyhlížející hoch ověšený vším možným – vpředu ruksak, vzadu ohromnou matraci, v rukou tašky – prý ho následuje žena s děckem. No nevím, i když jsme se tam zdrželi ještě dost dlouho, žádná žena, natožpak s děckem, kolem neprošla – kdoví, jak to vlastně bylo... Odtud jsme pak pokračovali po žluté a pak po louce do Rejchartic, kde jsme kolem kostela sv. Michala, Andělské louky, poseté dřevěnými sochami andělů z dřevosochařského sympozia, a kolem kaple Panny Marie Pomocné došli do hospůdky U Volskýho Voka, kde nám k obědu připravili na grilu výtečnou krkovičku. Z hospody pak, řádně posilněni, se většina po částech vracela po modré Andělskou stezkou s dalšími sochami do Nových Domků. Hlavní skupina měla na zpáteční cestě ještě dva pažity, kde se na zdraví vypila Pavlova Tullamorka. Tam se také potkali s nějakým horolezcem, který nabízené pití jako sportovec hrdě odmítl, zatímco „cígo“ vděčně přijal a vykouřil – hle, neodolatelný šarm našich děvčat-kuřaček!
Jenom Hanka, Andra, Daniela a Vojta se podle původního plánu vydali, sice po téže modré, ale opačným směrem – kolem Bukového kopce, přes rozhlednu Bukovku (mj. vřele doporučovanou i p. Veverkou-Šumperk), z níž byl opravdu nádherný kruhový výhled s vyznačením všech kopců – a všechny byly dokonce krásně vidět!!! – přes Ludvíkovské sedlo, Strážník a zámecký park k zámku Velké Losiny. Tam chvíli poseděli a vraceli se pak vláčkem. Vystoupili ve Vikýřovicích, paní na kole je dovedla ke kryté lávce přes Desnou a navedla je na správnou cestu zpátky do Nových Domků, kam také posléze šťastně došli.
Druhý večer už nebyl tak idylický – společenská místnost byla zadána pro oslavu něčích osmdesátin, řvala tam reprodukovaná taneční hudba natolik, že jsme se v sousedním salonku, kde jsme měli sedět my, prakticky neslyšeli a tak jsme vzali za vděk výčepem, kde to po vypnutí televize celkem ušlo. Noční, dost ukřičený mejdan se tentokrát nekonal na sedmičce, protože Pepíček šel spát, ale na chodbě – prý aby si užili všichni! Ani ochutnávka červených vín nebyla bez Pavlova odborného výkladu už to pravé...
V nedělní ráno bylo zataženo, což ale nevadilo, protože nás čekala jen prohlídka Šumperku. Ráno nás opustili Svobodovi a Zdena G., že mají před sebou dalekou cestu, a Honza T., který spěchal domů, aby stihl plánovanou oslavu. My ostatní jsme věci naložili do Janina auta, aby nám to na prohlídce zbytečně nepřekáželo, a pod Pavlovým vedením jsme vyrazili do města. O zpestření se postarala Hanka, která si věci rozdělila do dvou batůžků, a ten, který chtěla mít s sebou, naložila do auta a ten nepotřebný si nechala na zádech. Pavel záhy ze značené cesty odbočil do lesa, kde stezičku křížila spousta čerstvě popadaných stromů – opičí dráha hadr! – ještě, že jsme šli nalehko!Pavel přesto správný směr neztratil a bravurně nás dovedl ke krásně situovanému Janinu domu, kde nás čekalo první zastavení. Byli jsme pozváni dál, do patra (dole se ještě pracuje), byli jsme znamenitě vzpruženi a pohoštěni a k tomu jsme navíc měli skvělý výhled na celé město. Na další cestě nám pak Pavel ukázal alej dřezovců trojtrnných (Gleditsia triacanthos) a veliký, plodící (vzácnost!) jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba). A pak už jsme zahájili prohlídku města na okruhu „Malé Vídně“, tedy výstižně popsaných význačných staveb města, s několika vyžádanými odbočkami (městské hradby, kostel sv. Jana Křtitele). Milým doplněním byly Janiny osobní vzpmínky. Na pozdní oběd jsme zašli do pivnice Holba a na kávu pak ještě do Divadelní kavárny (ta v zahradě Pavlínina dvora byla zavřená). Batohy nám přivezl k nádraží obětavý Pavel.
Po pátečních zkušenostech jsme si chtěli koupit místenky, ale bez jednotného velení u toho bylo hodně zmatků. Mirka nakonec napadlo koupit aspoň hromadnou osmimístenku, což kupodivu šlo, aby aspoň nás osm sedělo, pokud možno, v jednom vagonu. Zkušená Andra pak měla dobrý nápad hromadnou místenku hned rozdělit a každému jmenovitě přidělit jeho místo. To, co nám v té chvíli připadalo jako celkem zbytečné, jsme pak při nastupování v Zábřehu shledali praktickým a ocenili jako velmi prozíravé! No a na závěr znovu nezklamala Hanka, která si předtím u Jany vzala ten správný batoh do města! Když jsme ze Šumperku vyjeli, s hrůzou zjistila, že ten druhý batoh pro změnu zapomněla na nádraží. Naštěstí existují mobily a obětavý Pavel to v Šumperku ještě jistil – na nádraží se cestou zastavil a, protože Šumperk není Praha, batoh tam ještě našel... Byla to pro všechny úleva a Mirek ve vlaku na oslavu otevřel ještě svůj proslulý Bacardi.
Děkujeme!
A na závěr ještě skromné přání:
Pavel Ryba 70
13. 3. 2019, oslava Nové Domky u Šumperka, 22. 3. 2019
Náhle se ocitl na druhé straně!
Není už prodejcem – radí, co koupit
firmě, jež, aby si nepřišli na ně,
nechává radit si, jak neprohloupit...
Poctivě pečuje o své dva sady,
práce v nich dle fází lunárních volí –
naštěstí ví si zde sám se vším rady,
traktůrkem nahradil koně a voly...
Pomocných rukou je třeba jak soli,
naštěstí v dcerách má skryté rezervy...
Trápí ho špačkové, hrozit však holí
početným hejnům jen přidává vervy...
K tomu se zaměřil na dobrá vína –
vybírá si je u nás i v cizině –
po dobrém doušku spokojen usíná,
španělský slovník rozevřen na klíně...
Po létech našel i přístav konečně –
o program kulturní Jana se stará,
pokud čas stačí, vyjdou si společně,
jinak se zařídí jako za stara.
