Polabí
Termín: 20. - 22. března 2009
Autor: různí
Pošta přinesla pohlednici kostela v Osici vydanou u příležitosti 170 výročí písně „Kde domov můj“ privátním nákladem Pavla Ryby. Na té každý našel pokyny na cestu, v kolik hodin se kam má dostavit. Na slezině se vzájemným porovnáním dovíme, že skupiny jsou zatím 3.
Vlaková sekce (vyjela první, dojela třetí):
Sraz 15.00 Praha – Masarykovo nádraží
vedoucí Ivan, Jitka, Ondra, Jana Palečková
ostatní: Marek, Erika, Andra, Mirek Tyl a přiemigrovavší Karel (vyjela druhá, dojela první)
1. autobusová sekce :
V naší skupině měli být původně 3 vedoucí. Ale Karel se bez Jituš ani neup...., tak s námi nejel.
Naši vedoucí Pepa a Standa Skř. sebou vzali své drahé polovičky a zavázali se bdít nad Zdenou Gilarovou , Líbou Hníkovou a Ráchel Brunclíkovou.
Cesta proběhla ve vzorném pořádku, neboť jsme měli sebou majora a ta na vše dohlížela. Jeli jsme autobusem do Sadské, dalším do Kerska a pěšky k ubytovacímu zařízení
Lída
2. autobusová sekce (vyjela třetí, dojela druhá):
Cesta autobusem:
SMS autobus směr : Pha – Mochov – Sadská ....
Před Sadskou jsme z autobusu stačili zamávat skupině kde šel Mirek T., kteří
zrovna docházeli k hospodě u silnice ....
Před Sadskou další SMS ... přestup na autobus který jel ihned : směr Hradištko –
Kersko – tam výstup a lesní cestou do campu
A osoby po dohodě s Borkem: Borek + Vojta + Honza Slav +oba Palcovi + oba Taubelovi + Zdeněk B.
Zdeněk
Jeli jsme z Černého Mostu v 16,15 a přestupovali jsme v Sadské směrem na Kersko.V Sadské na nás řidič autobusu čekal, prý o nás věděl. Nevím ale jak. Na nádraží nás doprovodila Marta a Tonda Rybář, ale ti s námi nejeli. Veselé příhody byly takové, že řidič autobusu z Prahy v podstatě každému účtoval jinou cenu jízdného
Borek
3. autobusová sekce opozdilců (vyjela čtvrtá, dojela čtvrtá):
Michal Zeman, Hanka Píchová, Vláďa Brunclík
Sekce se zformuje sama a jede autobusem rovněž z Černého mostu, (autobus jim
málem ujede – viz zadaný úkol vlakové sekce) a doráží s bágly rovnou do Hájenky.
Individuální sekce
Vodičkovi, Čiháci, Eva Hollmannová všechno individuálně
Vlaková sekce
Scházíme se do tří, poslední dorazí nejmladší vedoucí. Ve 3 hod. dostáváme zprávu, že jedeme do Třebestovic. Najít vlak směr Nymburk je pro drážního inženýra hračka. Ve vlaku se veselíme kolovadly a nastalou situací, získáváme i jednoho sympatanta. Před výstupem přichází SMS, že si máme pospíšit 8 km do Kerska. Vyrazíme po zelené do lesa, i když vedoucí Jitka chce jít na opačnou stranu hledat hospodu. To zamítá vedoucí Ivan, řka, že hospoda bude v motorestu. Po 4 km před motorestem vidíme přistavené auto Vasji, který se k nám hlásí – „čekám tady na 15 lidí.“ „Tak to s námi pojede ještě jedna skupina,“ odpovíme a vyrazíme zvesela na pivo. Vasja dodá, že rád počká, je placený od hodiny.
V hospodě si všimne jeden místní, že na nás čeká zemědělské auto a žádá nás o zprostředkování zaměstnání. To okamžitě slibujeme a hned se dovíme, že v pondělí ale fachat nepřijde, protože jde k doktorovi.
Při ostatním klábosení dojde také na trasový dar a já si vzpomenu, že jeho 1 šestina zůstala v mém zaměstnání. Že jsem úkol splnila již ve středu, šéfa trasy neobměkčuje. Je mi nabídnuto několik mobilů na voláni kapitánovi, jehož skupina vyjíždí z Prahy poslední. Ale signál, jak upozorňoval Pavel, není. Když signál je, kapitán hlásí, že vjíždí do tunelu. Teď nevíme: slyšel, neslyšel?
Nikdo další z Devítky nedoráží, voláme Pavla. Rozkaz zní okamžitě nastoupit k Vasjovi do dodávky, ostatní už jsou na místě a vyráží do hospody. Vasja posléze s námi odbočí ze silnice do lesa a velí vystoupit. Vystoupíme na lesní cestě u louky, kde se pase 7 jelenů. Vasja ukazuje rukou kamsi nahoru, kde si máme najít Pavla. Erika volá Pavlovi, který odpoví, že svítí, abychom viděli na cestu. „Tady nic nesvítí a jeleni se pořád klidně pasou“ pokračuje Erika a předá Vasju. Vasja velí znovu nastoupit. Vyjedeme levou lesní cestou nahoru, abychom podle ukazování stojícího Pavla na rozcestí ozbrojeného svítící čelovkou, zabočili na cestu střední. Posléze se dozvídáme, že Vasja nás měl vyzvednout už na nádraží, ale my jsme byli rychlejší. Teď už jsou všichni ubytovaní a tak získáváme místa na zemi v letních chatkách. Díky Vasjo, možná Ti přidáme na jízdenku směr Ukrajina. Ale on je tady u nás asi rád.
Ostatní poseděli v místní hospůdce a teď s námi vyráží 2 km do Hájenky. K večeři je kanec s vynikající šípkovou omáčkou nebo se zelím, jak si kdo vybere. Kromě panáků od Pepy dostáváme ještě další od Mirka, posléze od Ondřeje a od Pavla. V hájence hájíme celý večer na náklady hostitele. Protože jsme nezlobili, prodlouží nám zavírací dobu z 10 na 11 hodin. Všichni oslavenci si museli své odtančit, zbytek večera tančil hlavně Ivan.
Z hospody se vytrácíme po skupinách. Naše jednotka Vojta a já probíráme cestou zpátky vodu do kroniky 91. Stačíme předhonit několik dalších lidí, a když už nevidíme ani nikoho před námi, připadá mi celé ticho podezřelé. „Kolem těchhle domků jsme asi opravdu nešli,“ odcedí traper. Přečtu ceduli u silnice a hleďme: Hradišťko. Vracíme se, traper nadává, že si svítím do lesa baterkou, když on přece ví, kde odbočka k ubytování je. Tak jsme došli zpátky slavně poslední.
V hospůdce ubytovny u jezera se rozdávají dárky.
Andra
Vrátili jsme se do kempu a protože jsme měli s sebou pana majitele a zároveň výčepního, začala probíhat zábava. A taky trochu panika, že jsme oficiálně neoslavili toho Pavla. Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem neměl připravený ten trasový "dárek". Jenže zase to odkládat na sobotu, to by mohlo vypadat, že nic nemáme. Tak jsem šel schovat na tajné místo neoficiální dárek, což bylo těch 6 krabic "the best of víno". Krásně Lídou zabalených. Venku byla dost tma (odpovídající hodině) a tak na žádné na slezině domluvené zakopávání do země nebyla nálada. Usoudil jsem, že dar stačí umístit na vhodně zvolenou větev jednoho ze stromů a i tak se bude blbě hledat. Vtipnou, leč těžce rozluštitelnou SMS pak dostal Pavel avízo, že se má trochu činit. Ale Pavel se nečinil, protože neměl mobil u sebe. A na jemné narážky taky nechtěl reagovat, až mu Líba donesla telefon a donutila ho, ať si přečte ty zprávy, že tam třeba bude něco zajímavého. A pak Pavel sice přečetl, ale luštit se mu to nechtělo a opět to nechal být. To už začali být lehce nervózní někteří účastníci oslavy, že Pavel nehledá a začali mu napovídat a nakonec i hledat s ním. Takže se nakonec podařilo a za přednesu básničky (kterou složila Lída) kvalitní víno dorazilo ke svému příjemci, který dárek ocenil velmi protaženým obličejem.
Devítka má šarm a vtip
a tak zná tě víc než líp.
Také víme naštěstí,
že dobré víno potěší.
Po tom víně, milý Pavle,
nádherně se hází šavle.
Kamarádům taky chutná,
opice je po něm hutná.
Proto tyto patoky
nevyhazuj do stoky.
Zamítá se námitka
na zdraví
tvá Devítka
Na závěr taškařice i na oficiální dárek došlo, poté, co byl obdarován osobními dárky a cedulí "60", se kterou se Jitka celou cestu vláčela. A tím dárkem byla karafa na víno s broušenými sklenicemi. Z té už měl skutečnou radost, alespoň to tak vypadalo. Z dalších dárků si pamatuji šunkového čuníka, kterého jsme následující den snídali a básničku od Vojty, kterou Pavel odmítal už dva týdny dopředu. Vojta se ale přece prosadil a básnička byla přečtena a věnována.
Tak takhle to nějak bylo. Spát jsme šli bůhvíkdy a proto nám ani nebyla zima.
Marek
Sobotní výlet
Jdeme stále po červené, kolem Hradišťka, přes Písečný přesyp do Pístů. Ostatní písečné přesypy jsou zarostlé, jeden zůstává chráněnou přírodní památkou. Zákaz vstupu porušuje Zdeněk. Jeho výpad připomíná knihu film Pahorek.“ Šedivák je nejlepší,“ volám, když běží nahoru a následně se řítí zpátky. Dojdeme do Pístů, kde obědváme v secesním hostinci U Kyselů. Tady máme celkem spoustu času, ale protože je sluníčko, vyrážíme kolem třetí. Věnujeme se individuelním procházkám, než všichni dopijí a zaplatí.
Zpět se vracíme podle Labe do Hradišťka do další hospody, kde dostáváme raut a zároveň doporučení nepřejídat se, protože hlavni chod bude prase na grilu. Sedíme celkem zmoženi a děláme dojem moc hodné a klidné party. Až se dostaví do hospody Irena, je zavelen povel k odchodu. Po silnici z Hradištka, kterou máme s Vojtou v noci už zmáklou, Irena ještě označí Ivana svítící páskou (což by daleko lépe uplatnila o den dříve). V cíli se přesunujeme do vytopené klubovny.
Ve společenské místnosti je ochutnávka červeného a bílého vína, kromě Ivana tančí ještě Michal a oslavenec, který ovšem ulpěl pouze na jedné tanečnici.
Neděle
Ráno čekáme v zateplené ubytovací hospůdce na Pavla, předáme ještě jeden dárek od těch co chodí brzo spát. Pavel nabízí k rozebrání zbylé víno, lahve se svižně ztrácí, ale krabice mu zůstávají všechny.
Jednotlivé sekce se trochu pomíchají. Čiháci berou Zdenu a odjíždí do Plzně. Líba T. jela podpořit Terku do Prahy už večer, Irena se ztratí ráno. Sekce, která se připravuje na promoci čeká na autobus a my ostatní za doprovodu Pavla k mostu si prohlédneme nejprve Menhir, dále jdeme podle Labe, kolem Semic, přes most (odtud se vrací Pavel do chatkového tábora) a dále Lutova (předměstí Lysé). Míjíme ubytovnu, kde jsme spali na Pavlových 50-nách a zajdeme na oběd v restauraci Dallas, kde před 10 lety po 9 šampáněch někteří stateční pokračovali. V hospodě nás chytne Pavel.
Rozdělíme se na 3 sekce: litoměřickou, další spěchající, ta si doma odnese brzký návrat (prý nebylo ještě navařeno) a klidné důchodce s ostatními, co mají ještě čas. Těm Vláďa skočí pro něco do cukrárny. Ráchel nás sice zve ještě na kávu, ale protože kanárkový domeček není po cestě, volíme nejkratší cestu na nádraží. Nastoupíme si do vlaku a padáme při popíjení Ivanovy radosti na Hlavák.
Nezbývá než zvolat: Pěkně sis to zorganizoval Pavle!
A co za 10 let – kam nás pošleš, budeme se umět vrátit?
Andra