Votice
Termín: 18. – 20. března 2005
Autor: Alena
Na začátku jsme zklamáni, protože se dozvídáme cíl cesty předem a tak odpadá spousta dobrodružství. Po debatě, která zabrala téměř celou slezinu, vítězí Ivanova alternativa dopravy do Votic vlakem. Hospodu s Pavlem jsme našli hravě, protože Tonda věděl, jak se jmenuje. Předtím jsme ještě absolvovali hospodu nádražní, která se nemá minout. Do té správné hospody se dostáváme zadním vchodem a míjíme různé starožitné povozy, jakož i ryby plavající v saních. Želvy měly svoje akvárium umístěné protekčně v hospodě. V sále už na nás čeká Pavel s Irenou, Mirek s Věrou Slavatovou a Daniela H. s Vítkem též H. Ubytováváme se v několika pokojích a na chodbě, v místnostech, které uklízeli naposledy před třicetiletou válkou. Večer oslavíme Pavlovy narozeniny a shlédneme video o místním kraji pana starosty. A to kromě již zmíněných: Karel s Jitkou, Líba Hníková, Tonda s Erikou, Ráchel, já s Danielou Christianovou, Sova s 2 geologickými dětmi, Honza Slavíček, Tonda Rybář, Vojta, Zdeněk Bílek, Ivan, Kosáci a Renata s Pavlem.
Ráno posnídáme v místním bufetu a kolem desáté vyrážíme do Louňovic pod Blaníkem už bez Daniely a Vítka. Pavel nepředstírá, že je to 9 km a staví nás před tvrdou realitu 20 km bez hospod. Ani v jednom případě nelhal. Počasí se střídá od zataženého, přes déšť až na sníh. Osvědčily se dobré boty z návodu, ale na krém s faktorem 30 nedošlo. Zima je skutečně hodná Sibiře a tak Pavel slibuje vytopenou tělocvičnu. Cestou si prohlížíme nově upravený zámek v Ratměřicích, kde je umístěn sociální ústav. Tady se někteří snaží urvat místečko, než zjistí, že toto zařízení není pro přestárlé občany, ale pro problematickou mládež. Hnáni zimou, nepohodou a cestou bez hospod, dorážíme do Louňovic o hodinu a půl dříve. Tady se setkáváme v teplé hospůdce se Zdenou Bauerovou, která přijíždí až nyní pod výmluvou bot. Zřejmě si je půjčujou a v sobotu večer už byly volné.
Pavel odchází s panem vedoucím tělocvičny a vrací se až za hodinu s omluvou, že roztápěli kotel. Sen o vytopené tělocvičně se hroutí. My se občerstvujeme, potom ubytováváme a zase občerstvujeme. Oslavíme všechny známé a méně známé Pepíky a Josefy. Jsou nám představeny geologické děti: computerová geoložka Eva a její přítel kriminalista Gábo zvaný též Pojrot. Oba věnující se paraglidingu. Večer se k nim přidává jejich kamarádka Gába, která pro změnu s Evou chodí hrát fotbal. Někteří s mladými děvčaty kopačkami – letačkami a vyšetřovatelem dostávají nebojácně do víru tance. Děvčatům se nevěnuje Karel, který se dožaduje jakýchsi Vendulek, pokud zrovna nežádá „trochu uhlí od světla svých stařeckých očí.“
Ráno po snídani vyrážíme dobýt Blaník, cca 2 km. Mlaďoši nestíhají naše tempo a tak raději odjíždějí s Gábou do Prahy. Na Blaníku vylezeme na rozhlednu, prohlédneme si kraj s výšky a kupujeme si něco teplého. Obsluhují nás baby průvanice, se kterými Ráchel rozebírá etymologický rozdíl mezi jedna párky a jedny párek. Držíme se přes hodinu, zahřívá nás radost Zdeny a Ireny. Muzikanti hrají a někteří tančí na stole. Co na to rytíři, nevím.
Potom se řítíme z kopce cca 12 km směr Vlašim. Cestou vlaje Sova, zřejmě nacvičuje paragliding na suchu a tak ho kamarádi nestačí sbírat. Před Vlašimí zastavujeme na oběd v hospodě – obsluha rychlá, jídlo dobré, ceny mírné, naproti hřbitov… co víc si můžeme přát. Ve Vlašimi se s námi loučí Mirek s Věrou a Pavel s Irenou. Pavel slibuje na příštím tajném výletě svatbu, ale odmítá sdělit podrobnosti. Vzhledem k faktu, že celou sobotu vláčel za ruku Sovu (tím nemyslíme milou Janu, ale zlotřilé dítě učitelky z Křivoklátu), dožijeme se jistě zajímavých překvapení. Přijeďte příští rok všichni – to je určitě Pavlovo tajné přání. Ve Vlašimi se rozdělujeme na dvě trasy – jedna navštíví hospodu městskou, druhá nádražní. Obě trasy se sejdou tentokrát na slunečním nádraží. Ve vlaku má ještě becherovkovou radost Ráchel, že celý secretový trip survivovala. A tímto je už celý Tajný výlet '05 zcela odtajněn.