Ski Region Saas Grund (Švýcarsko)
Termín: 9.2. – 18. 2. 2007
Autor: Andra
Účastnící zájezdu:
Alena Slavíčková, Zdena Gillarová, Erika Kadlecová, Lída Kosová, Andra Kolínská, Marek Paleček, Borek Jedlička, Michal Zeman, Ivan Fohl, Täubelovi, Svobodovi
Odjíždíme v pátek v 10 hodin večer od hotelu Diplomat. Na srazu se seznamuji s účastníkem ještě starší sekce než jsme my, s pánem, jehož běžné jméno si nepamatuji, věk je 80. A jak se posléze dovídám, jedná se o známého Aleny, který ji učil sjezdovému lyžování. Tento poznatek nám dává určitou naději, ale přesto si nejsme jisti, zda se nám v takovém požehnaném věku bude ještě chtít sportovat.
Cestou vykládáme účastníky v Täschi a Montaně. V autobuse řešíme problém s ubytováním. Všichni si připadají málo dokonalí, aby bydleli se Svatým mužem. Situaci vyřeší Erika, která se rozhodne bydlet s dámskou sekcí. Odměnou jí je balkon a dehtové kamarádky, ještě o nich bude řeč. Na místo určení dorážíme odpoledne v sobotu. Bydlíme v Saas Grundu v v House Cresta, většinou v pátém patře bez výtahu. Na patře máme 2 společné koupelny, ve kterých je i sociální zařízení. Reálně řečeno, jednu, protože ve druhé je obvykle Borek. Zdá se, že Švýcaři mají odlišný názor na vytápění místností, než je zvykem ve východní části Unie. Na pokojích se nelze zahřát ani dohřát. Zato výstupy a sestupy schodů – objevujeme výhodu 5 patra. Odpoledne ještě vyrážíme obhlédnout Saas Fee a vracíme se dolů kapličkovou cestou. Je značně zledovatělá a tak máme co dělat vyváznout bez úrazu. Zřejmě tady kapličky nestojí jen tak.
Ohříváme se večer ve společenské místnosti. Místnost je malá, nás je hodně a dýcháme všichni. Jitka iniciativně přináší čínskou jednohrnkovou konvici, kterou si vaříme čaje. Teplo vytváří i kolovadla velmi dobrých značek. Též písně, každý večer má svůj zpěvník.
V neděli jedeme naším autobusem do Saas Fee, největšího ze tří středisek v oblasti. Protože ve Švýcarsku řádí ekologie, musíme vystoupit na začátku střediska a k lanovce si dodupat. Též mezi lanovkami a cestou na metro si dupeme. Sněhu není nijak zvlášť, ale jak se dovídáme od paní průvodkyně, je to zcela v tuto dobu obvyklé. V této oblasti sněží na konci února a v březnu.
Večer Borek provádí paní kuchařky. Začíná tou mladší, služebně nižší. Je vidět, že již končí s pracovním procesem. Dámská sekce chodí ven vypalovat a tak je nazvána dehťačkami a asfaltérkami. Po 2 hodinách i Borek už ví, o kom se carbonově mluví, a tak se z radosti další 2 hodiny směje.
V pondělí nasněží a je mlha. Švýcaři nerolbovali a tak prorážíme těžkým sněhem, ale nevidíme nic, zejména dalekozraká sekce. Musíme s Borkem na Černou, protože včera ji jeli jenom Michal s Markem. Borek nemá vůbec radost, též Ivan brumlá. Jako na ostatních sjezdovkách stejně nevíme, kudy jedeme. Rádi bychom viděli, alespoň velký kulový, ale zdá se, že ani kulový malý není k dispozici.
Tradičně si dodupeme k autobusu a doma do pátého patra. Vzpomínáme na jednu baladu, ve které jeden naivní princ svižně vzhůru běhal. Někteří si pomáhají místní výzdobou schodiště: slunečnice – už jsme v půlce, sněhulák fajn, čtvrté patro je tu již, jezevec – úžasné, u jezevce bydlíme. Děkujeme architektovi, že tady už skončil. Zamilovaný princ totiž běhal ještě výš.
V úterý se nemůžeme dohodnout, zda jet do Saas Grundu nebo Almagelu. Kapitán vybírá Saas Grund. Je vítr a lanovky nejezdí. A tak se stěhujeme do Almagelu, kde vleky jezdí a na rozdíl od včerejšího dne tady nemrzneme. Pohorky svážeme do jednoho uzlu a posíláme vyslankyně Lídu s Evou do chaty. Předpokládáme, že se vrátíme z lyžování dřív a tak chceme někam dodupat na vycházku bez lyžáků.V poledne se většina přemísťuje do Grundu. Honza vystupuje předčasně na první zastávce. I přes Borkovu protekci se nějak nesešel s místní kuchyní. Spodní vleky jezdí a sjezdovky jsou zřejmě méně zledovatělé než v Almagelu.
Večer Alena pozoruje běžné hvězdy a vypráví : Vojta byla za horou, chvíli nám trvá než odhalíme: voj ta byla za horou. O Borkovi se dozvídáme, že se přihlásil na Univerzitu III věku. Divíme se, kdeže učí obor hračkářství. Ale Borek bude studovat finance a ty budou jistě pro něho také hračkou. Zvláště bude-li domácí hospodářství spravovat Marta.
V Grundu se konečně podaří vyfotografovat Zdenu s Alenou na lyžích. Odměnou dostává Eva čokoládku od kapitána s příběhem ve 2 jazycích. Čtení o Marťanech Fasovi s Dodem po slovensky je tak zaujímavé, že žádáme zakoupení dalšího dílu a typujeme kolik čokolád kapitán koupí, než se trefí do příběhu č. 5.
Ve středu jsme v Saas Fee, dopoledne slunečno, odpoledne zataženo. Večer vynecháváme ohňostroj a přehlídku lyžování s loučemi, je totiž slezina. Telefonem nás z pražské sleziny zdraví Major, šéf letní horské sekce. Dovíme se, že Dudýnek nám trochu zestárl a že účast na naší slezině je vyšší než na pražské.
Honza vypráví o jedné hoře v Nepálu, kam dovezou odpad a hází ho dolu do Tibetu. Tady inspirováni jedním antickým příběhem si představujeme Borka, jak posbírá v Tibetu odpad, cestou nahoru ho roztřídí a Nepálci ho smíchaný zase hodí dolů. A tak se příběh stále opakuje. A proč máme takové myšlenky? Protože my každý den musíme také třídit. V jídelně máme 6 krabic. Trochu si nevíme rady, co s tím, co nám po roztřídění potravin, skla, papíru, pet lahví a pod. v odpadových koších zbývá. A tak to necháme domorodcům, ať si poradí.
Ve čtvrtek vyrážíme do Zermattu autobusem a posléze vláčkem, protože ani sem auta a autobusy nesmí. Z vláčku přestoupíme ještě na jeden a již v půl 11 jsme na sjezdovce. Svítí slunce a máme štěstí, je první den, kdy jezdí všechny vleky a lanovky. A tak si sjedeme každou jednou a ještě večer trefíme do údolí. Jak tohle Marek zvládá, nikdy nepochopím.
Ivan na jedné ze sjezdovek stihne srazit postarší snouwbordistku. Ta ve francouzském jazyce žádá, aby se jí omluvil. Ivan se tváří, jakokdyby nikdy nehovořil žádným cizím jazykem, ani mateřským. Líbu na jedné sjezdovce sbíráme. A do …. dí Honza. No nediv se, jezdíš jako…
Na poslední cestě se trochu zdržíme, občas musíme dupat do kopce a pak ještě čekáme frontu na Skibus. Narveme se hned do druhého, protože máme zkušenosti, ale Ivan se odmítá tlačit. A tak nestíhá vlak, na který my doběhneme a dorazí až dalším. Vítáme ho s ovacemi, protože téměř dodržíme návrat na určenou hodinu. Jsme prostě šikovní, nepřejeli jsme do Itálie přes vrcholy a také jsme všichni trefili vlak do Täsche. Večer zvládáme další zpěvník. Honza po zkušenostech s manželkou navrhuje píseň „Já celej den ryl.“
V pátek vystupujeme v Saas Grundu. Svítí zase slunce a tentokrát jezdí všechny vleky. Tak si lyžujeme hlavně nahoře, a když se nakupí lyžaří, přejíždíme v poledne do Saas Fee. Večer Alena najde s paní slečnou-průvodkyní společnou řeč, mají téměř stejný studijní obor. V tom je potřeba znát angličtinu a tak se stočí řeč na Ráchel. Paní průvodkyně jí zná a též Vláďu. Odkud ale Alena nevyzvěděla. Hájí se tím, že z její dvojice je hovornější Zdena. My dostáváme nápovědu: Stodola, brusle a tak se holmesovsky dopídíme, že Alice musí být Vláďova a Ráchel bývalá bytná???!
Co ještě dodat? Paní slečna průvodkyně byla milá – chcete si zpívat, tak si zpívejte…, chcete jet do Grundu, tak my vám tam zastavíme…
O Karlovi není řeč, protože poslouchal své lékaře, jezdil za námi, nepadal a tak se nám do příběhu nevešel. Dobré ráno jsme měli skoro každý den. Leckterá historka začínala slovy: Co se toho dotýče ... Každý den jsme přezpívali 1-2 zpěvníky. Lída prý je nezpěvná a tak se naučilá húat. Její sólové Hú v písni Když ta sova houkala předčí oblíbené Za nás za jižany.
V sobotu jsme ještě skočili do Grundu nakoupit pár čokolád a pak se vydali do Prahy. Cestou jsme si ještě prohlédli neplánovaně Montanu, protože tady ubytování účastníci odložili svá zavazadla na recepci a recepční chodí do práce až večer. Zdena vystoupila už na hranici a tradičně se honila s dcerou. Zdá se, že každá byla u trochu jiné pumpy. Mobily měla Zdena dva a tak se nakonec domluvila.
A v neděli chytáme první metro domů.
Vedoucí zájezdu