Krušné hory - Rybná u Abertam
Termín: 5.– 9. září 2020
Autor:Vojta
Účast: major Líba Hníková, Ivan Fohl, Zdena Gillarová, Erika Kadlecová, Vojta Koláček, Libka Täubelová, Věra a Vláďa Vodičkovi
Logistické zajištění: dynamika vývoje počtu účastníků vyžadovala pružné operativní úpravy podle stále se měnící momentální situace a kladla vysoké organizační nároky na celý velitelský štáb
Doprava (velitel vozu podtržen):
1) Erika, major, Vojta; nazpět + Ivan
2) Vláďa, Věra; tam z Lovosic + Ivan
3) Libka T. (odjezd v úterý)
4) Zdena
Ubytování: chata Rybná (majitel Marian Panak) u Abertam (ubytovatelka Věra)
stravování: tentokrát hromadné, z domácích zdrojů – major velel i polní kuchyni a kuchařskému i podpůrnému družstvu
Do cílového prostoru se mužstvo přesouvalo ze tří hlavních směrů. Jelikož jeho ubytování bylo z provozně-technických důvodů pronajímatele (úklid) možné až od 15 h, aby se neztrácel další den z beztak již krátkého soustředění, byl určen sraz ve 12 h v Abertamech v bistru, abychom se na odpolední výcvik mohli náležitě posilnit bez roztápění polní kuchyně.
Zatímco výsadek chebský a litoměřický, posílený v Lovosicích osiřelým Ivanem, probíhaly hladce, ten pražský se trochu zkomplikoval. Sraz byl v 9 h v Krolmusově ulici u Eriky, kam měla přijet také Libka, která chtěla jet sice po vlastní ose, ale v tandemu. Byla už v Řepích, když si, aby tam dlouho nebloudila, zadala Krolmusovu ulici do navigace a ta ji, překvapivě, odvedla z Řep do Krolmusovy ulice v Roztokách. Teprve tam si definitivně uvědomila, že naletěla, a svěřila se s tím Erice. To bylo první zdržení. Děvčata se pak dohodla, že se spojí až v Unhošti, kde měl také teprve přistoupit vrchní velitel, major. Tam také jsme se posléze opravdu všichni setkali a vyrazili odtud po dálnici na západ. Z dálnice nás však brzy odvedla objížďka a navedla nás na řevničovskou silnici. Jeli jsme ve zdlouhavé koloně a tak, když se Erice zazdálo, že vidí šipku objížďky odbočovat doprava, bez váhání toho využila. Najednou jsme jeli docela příjemně úplně sami, což se nám sice chvilku líbilo, ale zakrátko začalo být krajně podezřelé. Ve Třticích jsme tedy otočili a vraceli se kolem Buckého rybníka nazpátek. Za rybníkem zvala cedule kolemjdoucí k návštěvě hospody „Na Bucku“ a tak dámy usoudily, že „kafe by bodlo a mělo by se to zkusit“. Na terase před hospodou sedělo pár chlápků a popíjeli pivo. Byl to hostinský s kamarády a sdělil nám, že otvírají až v 11, tj. zhruba za 1 hodiny. Tak dlouho zbytečně čekat jsme ovšem nemohli. Dívčí kouzlo našich výsadkářek ale neomylně zapůsobilo a přimělo jej kafe s předstihem uvařit, čímž si nás plně získal. Hospoda trampská, moc hezká, obložená dřevem a malebně vyzdobená vystavenými hudebními nástroji – rozhodně stojí za návštěvu! Na odchodu nám už nabízel i jídlo (vonělo to!), ale tomu jsme statečně odolali. Řevničovská silnice se mezitím vcelku uvolnila, ale pak nás ještě zdrželo nekonečné čekání na zelenou kyvadlového provozu a následný dlouhatánský úsek vpravdě terénní jízdy. Litoměřickému výsadku jsme očekávané zpoždění s předstihem ohlásili a ti si tedy také udělali ještě cestou zastávku a objevili pro nás cukrárnu v Kovářské. Neúmyslné opomenutí informovat o vynuceném zpoždění také výsadek chebský vyvolalo určitou nervozitu v jeho řadách – přesně ve 12 h výčitka-výtka, že už je v cílovém prostoru, ale zatím samotinká sama...
Na místo srazu, kde nás ostatní už očekávali, jsme dorazili cca s půlhodinovým zpožděním. Bistro s prodejnou masa a sýrů slouží zřejmě jako oblíbená místní jídelna – dobré jídlo za přijatelnou cenu, před prodejním pultem pořád někdo stál. Po obědě jsme se přesunuli na parkoviště pod Plešivcem a bezodkladně jsme vyrazili na zteč. Vrchol tyčící se do výše 1028 m n. m. jsme „rovno hore kopcom“ dobyli na jediný zátah a uvažovali, jak dál. Rozhodli jsme se vrchol přejít, sestoupit po druhé straně kopce a po vrstevnici jej obejít zpátky. V dálce sice evidentně lilo, ale Vláďa, po krátké konzultaci s nerozlučným mobilem, s podivuhodnou jistotou rozhodně prohlásil, že z tohohle mraku tady tedy určitě pršet nebude! No, chybička se občas vloudí – za chvíli pršelo, a to docela dost... Věrka si to prý bude propříště pamatovat a při takovém Vláďově tvrzení silně zbystří! Libce T. chůze s kopce opravdu dělala problémy (nedoléčené koleno), tak se raději s Erikou jako doprovodem způli kopce vrátily na vrchol, kde našly přístřeší, kávičku a odkud mohly sejít dolů pohodlněji (po silnici). My ostatní jsme sešli na vrstevnicovou cestu a po ní jsme zakrátko došli k přístřešku, kde jsme se schovali, díky čemuž bylo za chvíli po dešti. Cestou jsme pak našli i pár prvních hub a k výchozímu bodu jsme dorazili ještě dřív, než naše dvě odpadlice.
Z parkoviště jsme se přesunuli už do Rybné – pár stavení, pak les a za ním na svažité louce ještě 2 patrové domky – jeden z nich náš cíl. V přízemí kuchyně s elektrickým dvouvařičem, společenská místnost, 1 ložnice, příslušenství + další záchod, v patře 3 ložnice a ještě jedna pak v pokojíčku v podkroví. Ve sklepě elektrická sauna. Kryté posezení na verandě, venkovní posezení, ohniště s lavicemi, níže pak ještě zarostlé jezírko – krásné místo!
První večer byl ve znamení studené kuchyně – kefíráky, ovocný i slaný koláč, quiche, káva a 3 borovičky. Trochu nám s tím, pravda, pomohl i mladší manželský pár ze sousedství, který děvčata pozvala... Jak se tak mluvilo, seznámili nás trochu s místními poměry (zpupnost elektrorozvodné firmy), což naši Libku zaujalo natolik, že se do toho málem právnicky vložila... Žijí tam s manželčinými rodiči, kteří na ně dům sice převedli, ale s ničím, co tam mladí udělají, nejsou spokojeni – všechno je tak nějak špatně... Přitom zeť je vyučený truhlář a v oboru pracuje... Z venkovního posezení nás vyhnal další déšť, tentokrát spíš liják, který do stříšky verandy pak bušil tak, že chvílemi nebylo kloudně slyšet vlastního slova, a pak se ještě několikrát v různé intenzitě vrátil...
Zářivé, byť trochu chladné jitro. Po snídani přesun ke stanici Tisová, odkud jsme vyrazili dobýt Tisovský vrch. Restauraci Kukačka jsme s těžkým srdcem minuli, po NN jsme se dostali na modrou značku a z ní hned odbočili doprava po žluté na vrstevnicovou Sejfskou cestu, zvanou zde též „2000 Karlova stezka (oranžová)“. Asi po 1 kilometru naše žlutá značka kolmo odbočila doleva do kopce, na což Vláďa zadní voj děvčat (Erika, Libka a Věra), která spolu štěbetala, stále však byla bohatě na dohled i v doslechu, gestem i voláním řádně upozornil. Potvrzení svého signálu se sice nedočkal, ale přičítal to zaujatosti hovorem, který patrně nesnesl žádné přerušení. Stoupali jsme pomalu, hledali přitom houby, ale nikdo nás nedocházel. Hodnou chvíli jsme tedy ještě čekali – pořád nikdo, tak Vláďovi nezbylo, než využít nejmodernější komunikační prostředky a navázat spojení. Zavolal, jako obvykle, v dobré víře, „tu svoji“, ale tentokrát se se zlou potázal! Namísto očekávaného vděku, že se tak stará, a kajícného přiznání nepozornosti, byl už do telefonu zahrnut přívalem výčitek a láním („nejlepší obranou je útok“ a „pro dobrotu na žebrotu“, jak by řekla teta Kateřina), které pak pokračovalo na vrcholku Tiského vrchu (Pajndlu, 977 m n. m., + rozhledna 24 m), kde jsme posvačili a pokochali výhledem z rozhledny. Jak pobloudilé dámy postupně docházely, každá si přiložila své polínko, až nám bylo chudáka Vládi líto, co všechno se na jeho nebohou hlavu sneslo – ani pes by si kůrku od něj nevzal! V kritický okamžik prý byly dámy zaujaty sběrem klouzků, takže Vláďův signál nepostřehly, a pak se hnaly za výletníky, kteří šli před námi, domnívajíce se, že jsme to my, a odbočku přehlédly. Zašly si tak necelého 1 kilometru, ale Vláďa to měl na talíři až do večera...
Z vrcholku jsme pokračovali po žluté, zelené, modré, pak po naučné stezce ke kapličce Panny Marie Bolestné a odtud zase po žluté do Nových Hamrů, kde jsme se pozdně naobědvali v restauraci Malamut, v níž pro zpestření také chovají „papouchy“, leguány a rybičky. Zavzpomínali jsme přitom, jak jsme se loni sešli právě v Nových Hamrech na zahrádce protějšího hotelu Seifert, kde tehdy bylo vos jako much, takže hostům k jídlu půjčovali dokonce plácačky! Po jídle jsme se zase napojili na Sejfskou cestu a žlutou značku a vrátili se po nich do Tisové. Celou cestu jsme pilně sbírali houby a výsledek byl docela uspokojivý. Ivan nás pak ještě přemluvil na jeden Budvar na terase restaurace Kukačka, která nás lákala už ráno. Moc práce mu to nedalo, ukázalo se to jako dobrý nápad a oba řidiči, Erika i Vláďa, projevili naštěstí vzácné pochopení pro důstojné zakončení výpravy!
K večeři byly plánovány boloňské špagety. Ohromný hrnec ale, ve kterém se pro celou posádku měly vařit, byl tak nějak daleko mimo možnosti místního dvouvařiče. Půldruha hodiny se ze všech sil marně snažil uvést vodu do varu – nakonec se mu ze zoufalství muselo vypomoci několika várkami vroucí vody z rychlovarné konvice. Pozdní večeře byla nakonec výtečná, ale propříště rozhodnuto roztopit radši sporák (a chabý výkon vařiče reklamovat). Přípravy na oheň (nasbírání, nasekání a nalámání dřeva) byly mezitím už dávno hotovy. Večer se ale ochladilo, lavice se nedaly přisunout blíž k ohni a tak jsme u něj dlouho nepobyli.
Opět zářivé ráno. Dnešek byl určen jako výlučně pochodový, Libka, jejíž koleno se den ze dne horšilo, se rozhodla využít jej jako sanitární a uvolila se přitom obdělat dosud nasbírané houby. Z Rybné jsme vyšli k silnici a po cyklostezce došli do Abertam. Tam nás Vláďa odklonil na červenou značku místo zelené, prošli jsme pod velkou ovčí pastvinou a svůj omyl jsme řešili, až když se červená ostře lomila do Perninku – tam jsme odbočili po NN na opačnou stranu, pastvinu jsme obešli a lesem prošli až na kýženou zelenou. Neplánovaná zacházka nás víc než bohatě odškodnila spoustou nacházených hub. Po zelené jsme došli na rozcestí Bludná se silnici do Horní Blatné kryjící se s „Karlovou stezkou (žlutou)“, po níž jsme se vydali. Na kopci bylo za příkopem podél silnice jakési dlouhé nezpevněné odpočívadlo, kde už stála nějaká auta. Když jsme ale došli na jeho konec, nevěřili jsme vlastním očím! Těsně vedle můstku viselo přes příkop za spodek auto zádí k silnici, přední kola už za příkopem! Šofér-Němec – jak se tam takhle dostal, suď Bůh – nás prosil, abychom mu pomohli přizvednout zadek... Už jsme se k tomu měli, ale Vláďa nás rozumně zadržel – že bychom mu svou pomocí nejspíš utrhli nárazník, nebo zdeformovali plechy... Naštěstí zrovna k tomu přijel zřejmě už před tím zavolaný vyprošťovací vůz, namontoval tažné oko, cuknul – a Němcovo auto bylo venku! Protože auto tak, jak původně bylo, směřovalo přímo na betonový sloupek, Vláďa radil, aby kola natočili a levé okénko nechali otevřené, aby mohli řídit... Kola opravdu trochu natočili, dvířka ale zabouchli a okénko nechali zavřené – přesto to naštěstí nakonec dobře dopadlo, nikomu se nic nestalo, jak říká Vítek – a auto bylo venku... Dál už byla naše přítomnost zbytečná, tak jsme mohli klidně pokračovat do Horní Blatné. Minuli jsme hotel, před nímž si personál na sluníčku zjevně užíval odpolední siestu (nechtěli jsme rušit) a zašli jsme na oběd do vedlejšího penzionu „U 4 vran“. Děvčata a Ivan potřebovali ještě něco dokoupit do kuchyně (cibuli, vejce) a rozhodli se dojet zbytek cesty autobusem. Věra, Vláďa a Vojta pokračovali po žluté „Karlově stezce (žluté)“ do Perninku, kam dorazili tak, že stihli zamávat kolem projíždějícímu autobusu se spolubojovníky. Odpolední sluníčko je zlákalo na ještě jedno pivo na zahrádce restaurace Tina v Perninku, pak odbočili doleva po červené a z ní doprava po naučné stezce, která je šťastně dovedla až do Rybné.
Do kuchyňky zatím přibyl i dvouvařič plynový, ale touha vyzkoušet místní sporák zvítězila. Vařila se výtečná houbová bramboračka, Ivan s Vláďou se starali o topení (dvířka topeniště při neopatrném zacházení vypadávala). Po polévce jsme se přesunuli ven k ohni, abychom si ještě jako druhý chod konečně opekli buřty. Ani tentokrát jsme se ale u ohně dlouho nezdrželi, aby se vevnitř stihlo ještě hrát.
Opakovaná spokojenost s ubytováním – Věrka povýšenado hodnosti ubytovacího důstojníka!
Borek pro nepřítomnost degradován („omluva“ neuznána – např. Libku také bolelo koleno, a „fest“!).
Spory o strategický cíl. Přes Ivanovy námitky bylo rozhodnuto o přesunu do Kovářské – Libka přes včerejší relaxaci už cvičení definitivně opouštěla a chtěla cestou za vnoučky vyplenit tamní cukrárnu. Ta ale měla zrovna v úterý zavřeno (neomluvitelné selhání výzvědné a zpravodajské služby!), což bylo velkým zklamáním. Jen Ivan pociťoval jisté zadostiučinění, když ho ale neopatrně projevil nahlas, sotva unikl lynči ze strany rozhořčených vojaček...
No, nedalo se nic dělat – s Libkou jsme se rozloučili jen tak nasucho, zamávali jsme jí a vyrazili jsme na svůj poslední houbařský okruh: po NN na zelenou, která nás dovedla až nad Vejprty, pak NN přechod lesem kolem vodárny nad pastvinou na NN lesní silničku, která nás dovedla posléze zpátky do Kovářské. Ivan tam našel otevřenou hospodu, tak jsme si ještě svlažili hrdla a přesunuli se zpět na základnu. I tentokrát jsme měli celkem bohatou houbařskou žeň.
Když jsme přijížděli na základnu, vybelhali se nám v ústrety sousedi – ta starší generace. Jednání s nimi se ujal major. Ráno (tedy asi v 9 h) projela totiž kolem sklápěčka, zacouvala pod rybníček a tam korbu (kameny a zem) vyklopila. Libka, která byla časně ráno kouřit, tehdy říkala, že to tu už byla podruhé. No, a iniciativní sousedé prý majiteli volali, že my jsme si stěžovali, že nás to budí (budilo to, když tak, jenom je, nás ani náhodou!), a teď po nás chtěli, abychom je podpořili – stará paní přinesla mísu ostružin, prý abychom si z nich upekli koláč. Posléze přijel i majitel, aby se nám omluvil – major s Věrkou musel použít všechen svůj diplomatický um, aby se vše urovnalo k všestranné spokojenosti. Místo koláče jsme pak měli osvěžující ostružinový džus.
Posledním menu byla znamenitá čočka s uzeným a okurkou, pečené ryzce a konečně i vytoužená smaženice. Ani večer už nebyl tak chladný, a tak se alespoň poslední oheň vydařil – tentokrát jsme u něj vydrželi, dokud se nešlo spát...
I poslední ráno bylo krásné – všude se třpytila hojná rosa. Po snídani jsme se věnovali rajónům, balení a dojídání zbytků, major ještě jednou vybalil svou oficínu (Vláďa), pak odečty elektřiny (platila se zvlášť), závěrečné účtování a konečně předání ubytovny řečnému majiteli. Před polednem jsme se už zase rozjížděli do svých výchozích směrů... Zpáteční cesta byla bez větších problémů – Eričin výsadek se po krátké nákupní zastávce v Unhošti zastavil ještě v Melounově, kde jsme vysadili majora, bohatě jsme s ním posvačili a po zběžné prohlídce latifundií jsme šťastně dojeli až do matičky Prahy. Při průjezdu Řepy ještě zasvěcený vlastivědný komentář Eriky o místních pamětihodnostech...
Díky účastníkům a vojenskému cvičení ZDAR!!!