Kysucké Beskydy
Termín: 18.– 24. srpna 2012
Autor: podvojín Věra
Posádka: Líba, Věra, Karel, Honza T.,Vojta a Ondřej
Jako vždy vyjíždíme z Hl. nádraží v Praze, tentokrát v ranních hodinách. Od počátku je vlak přeplněn turisty a mládeží všeho druhu. V našem uzavřeném kupé probíhá zábava a konzumace ve stylu „ co nabízí majorova vyklizená lednice“. Máme co dělat vše probrat, stanice Čadca je tu co nevidět. Při čekání na přípoj do Turzovky se vrháme do hospody, kde mají dobré pivo, ale nevaří, a do jídelny, kde mají jídlo, ale nečepují ... Z Turzovky přejíždíme autobusem do Dlhé nad Kysucou. Počasí je více než slunečné. Vedro nás bude provázet vlastně celým cvičením. Nebo bylo někomu zima? Na konečné busu není hospoda, ale smeťák. Vydáváme se do hory po modré na Jakubov vrch. Místní nám dávají jako horského vůdce svého spratka. Ten nás, zřejmě jako pomstu, protáhne zkratkou zdlouhavkou. Večer nacházíme příjemnou loučku s výhledem a nedaleká studnička nás taky potěší.
Ráno hledá Karel svůj „kolíček“. Není moc míst, kam by ho mohl strčit, ale kolíček prostě není. Major nachází v báglu sáček s větrovými bonbóny a od té doby nás věta Kluci, chcete někdo bonbón? bude provázet zbytek týdne. Jdeme směrem na Petránky, kde shlíží do krajiny krásná, nová rozhledna Petránky. Zde se setkáváme s dalšími místňáky a muzikanti je potěší několika písničkami. Přítulnou zrzku by možná potěšili i jinak, ale její chalan si slečnu hlídá! Místní turista nám dává rady na cestu a už zase vyrážíme k Chotárnemu kopci. Je po poledni, vedro velí zaujmout v chládku polohu ležícího střelce. Dojdeme na Vojtovský kopec, kde je skvělé místo na nocleh. Jen vody ve studničce je méně než málo. Oceníme zručnost Honzy, který zkušeným grifem vytahuje vodičku po troškách. Objeví se bača s ovečkami a psem, jak z pohádky. Poradí nám další nedaleký pramen, kam chodí pro vodu on. Zapomene ale dodat, že tam chodí hlavně ovce a podle toho voda vypadá. Večer je velmi bujarý. Zítra musíme doplnit zásoby!
Dnes praží slunce od rána a bude fakt vedro. Než sbalíme, podíváme se do mapy. Je to radost si v ní počíst: usedlosti v okolí - Blažkovci, Holešovci, Havránkovci, Okuliarovci, Granátovci apod. Již podruhé opuštíme značenou cestu a zase se nám to nevyplatí. Přesto kolem poledne přicházíme dolů do Krásna nad Kysucou. Hned na nás mává obchůdek s hospůdkou a my se necháváme hýčkat civilizací. Při konzumaci menu za 3EU nás napadá vtip o srovnání manželky a Trabanta, kdy tito poslouží, ale nepotěší. Nechce se nám zpět do hory v tom hrozném vedru, a proto využíváme vlak i autobus. Chtěli bychom vlastně i někam k lanovce, ale bohužel z údolí, do kterého jsme se dostali, pojede první sedačka až na začátku prosince. Nacházíme stín v malém penzionu za Osčadnicou a vysíláme Ondřeje jako zvěda, kam se dnes uložit. Ondra se vrací za dlouho, ale nachází pro nás opuštěný areál s lesáckými chatami, přístřeškem pro rozdělání ohně a „luxusní koupelnou“ u říčky. Pramen pitné vody je opět jen tenký. Za střechu nad hlavou jsme rádi, přichází déšť a nám je tu dobře. Končí horký a zpocený den ...
Tak je to jasné. Na Velkou Raču (1232 m) nejedeme lanovkou, ale musíme vyjít. Naštěstí je dnes po dešti o maloučko chladněji. Pouštíme se opět neznačenou cestou a zachraňuje nás Honzův orientační smysl. To, co začínalo jako silnice, se mění s cestu, pak v cestičku a pak Kluci, chcete někdo bonbón?. Nene, tady je množství ostružin. Cpeme si v poledním vedru bříška, kocháme se výhledy a chystáme se na závěrečné stoupání. Vrchol je na slovensko-polské hranici, platí se eury i zlotými. Za odměnu si dáme oběd vysoko převyšující trabant menu ze včerejška. Vydáváme se cestou na Kyčeru a Senkov, potkáváme „zlatou mládež“ na motorkách a čtyřkolkách. Naši hoši by se i prali, ale darují mladíkům milost. Škoda, že ani zde není ten správný klid. Všichni mluví o medvědech, ale tohle je možná větší nebezpečí. Přicházíme ke skupině krásných roubenek s nedalekým lesním pramenem a je nám zase dobře. Večer se jako vždy vzpomíná, jak bývávalo na horách dobře. Ale nám je dobře i teď.
Ráno opět sestupujeme do údolí, to zase budeme muset nahoru! Vzbudila nás místní horalka, která tuto cestu chodí denně a sbírá borůvky za 3Euro za 1 litr. No, to je čiperka ... Stará Bystrica se pro nás stává nezapomenutelnou. Nejenže se skvěle odměníme za včerejší výstup na Velkou Raču, ale na vlastní oči vidíme, jak se dají v průměrné horské vesnici rozfrcat evropské dotace pro rozvoj. Nesmyslně pompézní výzdoby orloje spolu s nevkusnou radnicí doplňují busty buditelů národa, např. A.Hlinky. Zmožení vedrem začínáme stoupat do lesů až po 15.hodině. Informováni domorodci se vydáváme nerozvážně opět mimo značenou trasu. Dopadne to katastrofálně, když po téměř čtyřech hodinách cesty a 450 m převýšení končíme na louče nadoslech bystrického orloje. Ke špatným zprávám přibývají další: vyschnula studánka i potok, v lese jsou samozřejmě medvědi a blíží se bouřka. Vyprávění u ohně je na téma, bývávalo dobře.
Ráno nám zlepší náladu návštěva sámošky COOP ve vesniče s příznačným jménem Radostka. Jsou zde tak milí, že nám uvaří i kávu! Kam se na to hrabou naše shoping centra. Tentokrát už značenou cestu neopustíme. Vede nás žlutá značka směrem na Kysucké Nové Mesto. Jdeme bučinou a major lituje, že ani letos medvěda nepotkala. Opět cestou zahlédneme Rozsutec. Blížíme se k němu celý týden, teď už je na dosah. Že by výzva na příští rok? Nad Kysuckým N.M. je jasné, že budeme spát opět bez vody. Major s Věrou se proto vydávají pro vodu do vsi. Místní hospodyně se nad nimi smiluje a nabízí kávičku, čaj, mýdlo a ručník! Tak zbědovaně naše jednotka působí. Poslední krásný večer si opékáme slaninku a znovu si s Vojtou opakujeme hvězdy. Viděli jsem Arcuturus ze souhvězdí Boota, Vegu ze souhvězdí Lyry a Attair ze souhvězdí Orla. A taky množství dalších běžných hvězd. Návdavkem Vojta přidává láhev rumu, víno a zase víno! Tak proto byl ten batoh tak těžký!
Ranní vstávání nás vrhá přímo do města a ke stánku s kávičkou a borovičkou. V kostele zvoní na mši a chlapi mají v sobě třetího panáka. Nejvyšší čas oslavit s Honzou jeho narozeniny! Na nádraží v Žilině nasedáme do rychlíku, který (opět nabitý ke stropu) nás pomalu veze k domovu. Prý naposledy. Ale Rozsutec vypadal tak tajemně a medvěd se s majorem také ještě neskamarádil. A bonbóny už taky došly...
Zdraví podvojín Věra