Malé Karpaty
Termín: 18.– 24. srpna 2010
Autor: podvojín Věra
Foto: klikni zde
Mužstvo: major Líba, vojíni a podvojíni - Karel, Vojta, Honza T., Ondřej, Věra, markytáni – Honza Pícha, Sova a Sovička
Na Hlavním nádraží je i Líba Täubelová, ale ta nám jen přišla předat Honzu a jede za povinnostmi do Sloupu. My v družné náladě, kdy se nás do kupé pro šest lidí vejde osm, ujíždíme směr Bratislava. A když do Bratislavy, tak radši do Bratislavy Rači ... Další slovní hříčka nastává při porovnávání cen, když měníme dvě 50 eura a zní to stejně jako 2,50 eura; no jsme prostě ve velkém světě.
V Rači si dáváme oběd před cestou do hory. Major už jde přepakovat kotlík, když Věra zjistí, že náhradní držadlo ke kotlíku pracně vyrobené Vláďou zůstalo v Litoměřicích. Při celé té nepříjemnosti si taky zablokuje mobil třikrát špatně zadaným PIN (dotaz na PIN se rychle změní na dotaz na PUK).
Vojíni vše zachraňují v místním železářství, kde se ukáže, že „Slovan Slovana nezradí“, a můžeme se vydat na cestu.
Zde přes všechny zákazy vjezdu proudí množství silných terénních kol a ještě silnějších vozů. Dáváme krátké pažity u studánek Zbojníčka a Himligárka, kde se u malého rybníčku věnujeme i louskání lískových oříšků.
U studánky na Bielom križi dáváme přednost pivu, ale dnes už podruhé nejsou v pořádku trubky, že by Slovan Slovana přece jen zradil?
Přes ztrátu značky dojdeme na příjemné místo u lovecké chaty. Doporučí nám louku, kde budeme spát mimo dosah jejich kulovnic a ani studánku nemusíme dlouho hledat.
Pod řádky: „Kdo byl na vojenském cvičení, ví, jak Věře chutná krupičná kaše.“
Sovička, která spala mimo nás, si myslela, že bude spát v klidu o samotě, vypráví o noční návštěvě. Asi šedesát mravenců jí přišlo pobejt do spacáku. K ránu se přidala i další havěť, to už měla zábava v koutě louky opravdu spád!
Celý den se budeme pomalu blížit do sedla Baba. V údaji o čtyřech hodinách je ukryto 15 km cesty.
Zastavujeme u potůčků. Hoši myjí asi něco hodně malého, protože nenechávají děvčata dlouho čekat. U dalšího potoku odhaluje Ondřej úplně vše, ale to my, co jezdíme na VC už dávno známe ...
Také se blíží bouřka, ale není to naštěstí tak zlé. Schováváme se pod stromy v pláštěnkách, které se na zpocená těla dokonale přilepí a drží! Ondřej nás v dešti chce učit tančit salsu, prý letmý dotek špičky do mokrého mechu připomíná lehkost, se kterou se tančí po rozpáleném písku.
Vylezeme na vrch Somár a urvaní jak somáři si dáváme obědovou pauzu. Jsou zde i výhledy a tak se kocháme. Přes Koňské hlavy se ploužíme dusnem zmožení k Babě. Před zimním lyžařským střediskem Bratislavčanů vidíme prázdné rozestavěné a opuštěné hotely.
S radostí přijímáme pozvání na občerstvení do malého rodinného penzionu.
Večer si steleme na sjezdovce a příchod deště nás stmelí při párty na verandě místní vlekařské boudy. Náš přítel na telefonu,Vláďa, hlásí telefonem podle internetu počasí a má opět pravdu. Pršet opravdu někdy přestane. My zatím pokoříme úžasný dar majora Líby, pět litrů maďarského červeného vína. To byl zase den, a ještě další budou!
Sobota 20.8. Ráno nás budí dobrosrdečný chatař v 7 hodin! Ondřej trpí! My vstáváme a čekáme na příjezd Sovy, navigovaného Sovičkou. Ten nejdříve zaspí zastávku, pak zapomene mapu v autobuse, ale dorazí s dalšími litry červeného! To se bude v dnešním horkém dni hodit ... Také mu zdejší řidič, kterého si stopnul cestou, vysvětlil, že od příchodu eura na Slovensko nemusíte za svezení děkovat, ale klidně zaplatit.
Trasa je opět výškově zajímavá, nahoru, dolů, atd. Cestou nabízíme dvěma cyklistům víno, ale dlouho neposedíme. Až polední pauza na Čertově kopci s výhledem na jadernou elektrárnu Jaslovské Bohunice nás zastihne pospávající.
Pomalu se chystáme najít dnešní nocleh a pramen pitné vody. Podle mapy by to neměl být problém, avšak dotyčné místo je obsazené tlupou odrostlých trampů, kteří zde slaví a patřičně oslavence zapíjejí. Vítají nás se Sovou slovy „Dedko Mráz, kde máš sáňky?“ a jsme jejich. Pro radost jim naši chlapci zahrají a oni nám poradí nedaleký tramský camp. Nacházíme opravdu zvláštní zabydlené místo, ale nejvíc oceníme vydatný pramen a dáme přednost louce vonící divokou mátou před zatuchlou pryčnou.
Míjejí nás další a další milí a usměvaví Slováci. Je nám to divné, kdy nás už pošlou někam? Místo toho nás varují před lišákem, který umí ukrást slaninu i s batohem. Naštěstí naše bágly nemá šanci odtáhnout.
Závěr večera patří Vojtově dece a jeho přednášce o umělých dutých vláknech, která jej hřejí v každém počasí.
Nejmenovaný zdroj: „Špína není problém k řešení, když je jí moc, opadá sama.“
Trampské tábořiště opouštíme s představou, že se musíme vyhnout Tarickým skalám. Hledáme varianty cesty, která vede kolem obory, kde už za bolševika probíhaly hony. Cestou necestou se stejně dostaneme na skály. Vojta si upravuje před houštím z kopřiv výstroj nastavováním kalhot. Náhle se zarazí s pocitem, že si dal na jednu nohu obě nohavice. To nás opět dobře pobaví. Skála je nakonec jen skalka a tak po sestupu dolů hned zase šup nahoru. Při krátké zastávce trefně nazvané Skalka se vydáváme dál. Sova se loudá se svačinkou a komentuje náš odchod slovy „Doženu vás se zpěvem a tancem.“ No a potom se pustí po jiné značce. Za další čtyři hodiny se k nám přidává dole ve vesnici Sološnica „s úsměvem idiota.“
Je hrozné vedro, jdeme do vsi rádi s vidinou občerstvení. Z hospody (opět milí Slováci) se vracíme s úkolem donést vrcholovou knihu na kopec Vápenná. Zlatý Vojta dosáhne druhý den v pravé poledne vrcholu úplně sám. Asi měl být pochválen před celou jednotkou, ale v tom horku je to všem fuk. Také nám hostinský poradí další nocleh. Pěkné místo u vodního zdroje je zase vybaveno pitnou vodou, latrínou, loučkou a bohužel i množstvím komárů. Skvělý večer probíhá opět se vzpomínkou na litoměřickou Noc s pohádkou. Dnes se ale žádná pohádka nekoná, tak dobrou ...
Ráno nás opouští v tichosti Sovička a následně nás s razancí budí místní tlupa drvoštěpů. Těm kolem deváté hodiny přijdou pomoct sekáči od Stihl. Vybavení motorovými křovinořezy vypadají jako z firemního kalendáře, ale notorické spáče to nijak nenadchne. Chudák Ondřej! Hned po startu nás čeká prudké stoupání pod vrchol Vápenné, zde dáváme pažit a Vojtovi šanci ukázat se jako tvrďák, když sám v poledním žáru dojde na vrchol ...
Vzduch je rozpálený i v lese, nejde se nijak optimisticky. Hledáme morální podporu u „přítele na telefonu“, ale zprávy nejsou dobré. Bývalá chata Mon Repo je opuštěná a usedlost Brezinka taktéž. Nikde slušný pramen ani loučka na přenocování. Jen houštiny plné ostružin nabízejí občerstvení poutníkům.
Náhle se nám po průchodu kukuřičným polem otevře neuvěřitelný pohled na hladinu vodní nádrže Buková. Koupání, kiosek, loučka, pitná voda, co ještě víc by mohlo být v ráji. A pivo se jmenuje Orgoň a moc nám po tom horkém dni chutná.
Líba: „Musíme někam dál, večer tu bude děsný binec.“ Mužstvo: „A my tu nebudeme do noci?“ Líba: „Co byste tady chtěli dělat?“
Náladu nám nezkazí ani bahnité dno u břehu. Jen ta bujará noční jízda místní omladiny nám opravdu nedá spát.
Budí nás větrné poryvy v korunách olší, ani ranní ohýnek se nedá rozdělat. Proto hned s otevírací hodinou hup do oblíbeného kiosku. Děvčata jsou na nás hodná, však je ostatních hostů pomálu.
Den trávíme odpočinkem a koupáním na druhém, zabydlenějším břehu. Za zmínku snad stojí jen vyšší ceny a novopodnikatel v pohostinství, který nám dojemně vysvětluje, jak se stále učí a učí. No, vidět to zatím nebylo, ale snaha se cení. Poradí nám cestu do hory a ahoj ...
Cesta před námi se krátí, a proto se na ni vydáváme až k večeru.
Vylezeme na úplně poslední kopec tohoto vojenského cvičení a mineme větrné elektrárny, které dobře živí obec Rozbehy. Upravené cesty, nová rozhledna domácího typu, udržovaný hřbitov s pitnou vodou!!! a neudržovaná zřícenina hradu, pod kterou budeme nocovat poslední večer. Místní dívky nám u mapy a piva (mapa jim moc neříkala) poradí zítřejší cestu na vlak a už se valíme na nocleh. Je pozdě, tma padá ze všech koutů a jen ztěžka hledáme dřevo na poslední oheň.
Noc je klidná, když nepočítáme vzdálené bouřky a přítulné žabky, které nám hravě skáčí po spacáku i po hlavě.
Opravdu brzy vstaneme a chvátáme k vlakové zastávce. Více než stesk po domově nás žene představa dalšího horkého dne stráveného tentokrát na asfaltu silnice. Cestou chlapci pokoří několik stromků „špendlíků“ různých barev a chutí. Na stanici Cerová – Lieskove si užijeme ještě malého pitomého koťátka. Vracíme se pomalu do starostí spojených s přesunem směr Kúty – Břeclav – Praha. Nálada je v horku ospalá. Prostředí nám osladí nefungující klimatizace v jinak přepychové Vindoboně. Čeští inženýři se snaží, ale heslo letošního vojenského cvičení „Těžko na bojišti, do piči!“ platí až do konce.
Honza Pícha: “Co je to pas de deux? Dívka nemocná rýmou odmítá neslušné návrhy.“