Javorníky - Beskydy
Termín: 18.– 24. srpna 2010
Autor: vvvV
Podle povolávacího rozkazu se všichni účastníci vojenského cvičení – jmenovitě markytánky Eva Klenerová a Věra V., vojíni Honza T., Karel S., Ondra H., Vojta K. a major LH – dostavili v 7:30 na Hlavní nádraží za účelem přesunu do cílové oblasti. Rychlík „Odra“ nabral cestou mírné zpoždění, které však stačilo na to, abychom v Hranicích na Moravě zmeškali přípoj a museli improvizovat. Dali jsme si tam pivo, abychom vyčkali dalšího rychlíku – „Emil Zátopek“, který nás dovezl do Vsetína. Tam jsme si našli autobus do Valašské Senice (poblíž Francovy Lhoty a Pulčína, kde jsme loni končili) a na vyplnění času do odjezdu jsme navštívili místní kombinovanou cukrárnu, v níž se dokonce čepovalo i pivo a v níž jsme také cvičení oficiálně zahájili. Celý přesun proběhl, zejména díky sehranému trénu Věra (jablkový koláč) - major (pečeně, chléb, hořčice, okurky, jablka), beze ztrát na živé síle – a navíc velmi příjemně! V rychlíku Odra si Ondra odsedl do sousedního kupé, kde utěšoval slečnu, která sice měla také místenku do našeho kupé – a vehementně se tam dobývala – ale, bohužel pro ni, na jiný den, čímž majorovi a nám poskytl vítanou příležitost k zasvěcenému hovoru o jeho soukromí. Následné cílené upřesňující dotazy odbyl lakonickým konstatováním, že mu současný stav plně vyhovuje a dokonale ho uspokojuje, a vysvětlující přednáškou na téma, že když je něco dokonalé, nesmí se na tom nic měnit, protože každá taková změna by už mohla být jen k horšímu – svou teorii pak jasně demonstroval příkladem dokonalého geometrického tvaru, jímž, nepochybně, je koule…
A zmíněná teorie dokonalosti se stala i nosným ideovým mottem celého letošního cvičení…
Z Valašské Senice jsme vyrazili nejprve po silnici, pak, po konzultaci s místními znalci, „hore kopcom“, abychom se dostali na modrou značku. Cestou jsme plížením vpřed překonávali nepřátelské překážky, vzdáleně připomínající naše elektrické ohradníky (s dvacetikilovou plnou polní si nelze příliš vyskakovat!). Nahoře jsme vyšli u penzionu Selanka, který jsme chtěli – podle pokynů – hrdě minout, když tu se z okna vyklonila místní kráska zvoucí nás sladkým hlasem („Kamaráde!“ – „No, tak co je?“…) dovnitř a nabízející nám takřka modré z nebe, jejímuž vábení jsme nakonec podlehli – a neprohloupili! Dostali jsme vynikající boršč se škopkem šlehačky, a skoro jsme litovali, že neprší a že tedy toho dne musíme ještě dál!
Stačilo pár kroků a byli jsme na kýžené modré značce. Pilně jsme sbírali houby, kterých bylo všude u cesty plno, a došli na červenou a po ní stále dál, až jsme nakonec po strmé kluzké pěšince, na níž někteří z nás ztratili svou první květinku, sešli do Papájského sedla (691 m.n.m.). Tam jsme narazili na mladší pár, který tam měl malou motorku a plný koš hub. Mužská polovice byl pořádný kus chlapa – o hlavu větší a jednou takový, jako my. Karel, který si rád zahrává s ohněm, ho provokoval poznámkami typu „Neříkejte mi, že vás to ‚prdítko‘ uveze“,… Přesto nás pak Ti dobří lidé nakonec navigovali k chatám mimo značku, které jsme shora viděli, a u jedné z nich jsme nakonec nalezli svůj první nocleh. Chata byla momentálně opuštěná, měla velkou verandu a opodál ještě altánek, které jsme – s ohledem na zataženou oblohu doznívající studené fronty – obsadili, ohniště, které jsme okupovali, a pár kroků vzdálený pramen. Od ohně nás jen jednou, na chvilku – a skoro zbytečně – zahnala krátká přeháňka.
Včera jsme došli dost pozdě, tak jsme houby nechali až na ráno, kdy se jich zkušeně ujala Věrka. Ráno jsme zvažovali, zda se vrátit na značku do sedla a vystoupat na Krkostěnu (867 m.n.m.), nebo se jí pokusit dosáhnout obchvatem, tzv. boční ztečí. Karel, kterého v tomto bodě major pověřil konečným rozhodnutím, s teatrálním gestem zavelel „Vpřed!“ a holí ukázal vzhůru „diretissimou“, po níž jsme tedy vykročili. Hlavního hřebene a červené značky jsme nakonec, po několika průzkumných výpadech, šťastně dosáhli. Tam ale také, bohužel, skončila naše osamělá houbařská idyla – na hřebeni se to doslova hemžilo výletníky všeho druhu, včetně kolařů, dětí a dam s jehlovými kramflíčky, a o lesní plody, včetně hub, už jsme prakticky nezavadili. K polednímu jsme došli na chatu Kohútku, kde jsme chutně poobědvali. Mezitím se na nás hnal z Moravy hrozivý nečas, tak jsme se asi o kilometr dál zastavili ještě na Portáši „na kafe“ a schovali se tak před rychle se blížící frontou, která nás však zasáhla už jen svým okrajem v podobě celkem neškodné přeháňky. Odtud pak přes Stolečný vrch (961 m.n.m.) a Frňovské sedlo (930 m.n.m.) na Malý Javorník (1019 m n.m.), za nímž jsme se, u krytého posezení a ohniště, v prostoru Bukoviny, utábořili. Hojnost dřeva, ohýnek (takový, že se přepálil závěsný drát kotlíku), hvězdy – a od té doby už stále krásně!
V rámci nočního poplachu připravil Karel s majorem pro mužstvo bojové cvičení pod krycím názvem „Ztratila Lucinka bačkorku…“, v němž se, za hojné ranní rosy, nejlépe osvědčil a palmu vítězství si právem odnesl proslulý stopař Honza T., od té doby zvaný Sokolí oko. Po vydatné snídani jsme vystoupali na Stratenec (1055 m.n.m.) s památníkem z betonových křížů a s dřevěnou rozhlednou, ze které jsme obzírali širé okolí. V sedle pod kopcem bylo nejen kryté posezení a ohniště, ale také šipka k prameni. Ondra, stále při chuti, bleskově připravil oheň, Vojta byl vyslán s kotlem pro vodu, ale než se s ní stačil vrátit – pramen byl o trochu dost dál, než udávala šipka – všechno bylo zase jinak (život prý je stálá změna a rozkazy pro to, aby se měnily!), major zrovna velel k odchodu! Pokračovali jsme výstupem na nejvyšší vrchol Javorníků – Veľký Javorník (1071 m n.m.), na němž jsme se však ani nezastavili a rovnou zahájili sestup do sedla. Z něj jsme si, oproti původním propozicím, zašli asi 10 min po zelené do penzionu Javorník ve středisku Kasárna – oblast to, v níž se při dělení republiky prováděly hraniční výměny (pre pamätníkov, pán Mečiar: „Ani meter slovenskej pôdy tým Čechúňom nedarujeme!“) – kde jsme za eura chutně poobědvali. Pak jsme se znovu vrátili na červenou a pokračovali na Čiernu vodu, kde jsme nabrali z pramenu vodu na večer a provedli hygienickou očistu. Odtud dál jsme chtěli hledat nocleh, ale následující sestup se pro nás stal noční můrou – v lese totiž právě řádili lesáci a lesní pěšinku do sedla Pinduľa změnili v jedno hluboké, kluzké, nekonečné bahnité koryto – hrůza a děs! Utábořili jsme se teprve na druhé straně sedla, v cípu louky za velkým, starým, už dávno vyčichlým a zeleně zarostlým hnojištěm, které nás alespoň trochu krylo od silnice. Krásný večer nám pak dal na hrůzný sestup alespoň částečně zapomenout.
Ráno balíme a stoupáme na Lemešnou (950 m n.m.), z ní pak přes Oselnou (928 m n.m.) docházíme k Valašskému šenku na rozcestí U tabulí, který Honza T. léta dobře zná a vřele doporučuje. Usazujeme se do stínu před hospodou a skvělý p. vedoucí, nás oslovuje (a částečně nám i servíruje) oknem, aby nemusel pořád obíhat zádveří. Mají tam mj. znamenitý kotlíkový guláš přihřívaný lihovým vařičem a zavěšený na železném stojánku. Po důkladném občerstvení zase stoupáme na hřebínek a přes Beskýdek (959 m n. m.) scházíme na Bumbálku. Prakticky bez zastavení ji míjíme a pokračujeme až na Masarykovu chatu, kde se opět občerstvujeme. Na další cestě pak Karel shora před námi zahlédne v dolíku úžasné koupaliště s průzračně modrou vodou obležené urostlými, polonahými krasavicemi. Když se přiblížíme, zjistíme, že viděl spíš asi to, co chtěl (něco na způsob Faty Morgany). Nebylo to koupaliště, ale brouzdaliště, a z lepých krasavic se vyklubala řvoucí hemžící se drobotina obojího pohlaví (proto asi to „nahoře bez“). Ani se nepokoušíme tam proniknout a bez zastávky a bez ohlížení jdeme dál a zase mírně stoupáme. Vyhlížíme už nocleh, ale je to tu dost obydlené. Až nad Hluchankou nacházíme nádhernou vhodnou louku, kde se posléze, po několikerém přemisťování, utáboříme. Večer je trochu nostalgický – loučí se s námi Honza T., protože zítra ráno „už musí“ – vaříme bylinný čaj a usrkáváme jeho rozlučkovou slivovici.
Ráno, jak bylo řečeno, nás opouští Honza T., a my se posléze vydáváme v jeho stopách. Vystoupáme na Bobek (871 m n.m.) a uléháme ke krátkému odpočinku. Mezitím přichází skupinka zachovalých staříků a stařenek z Ostravy, která hledá cíl svého výšlapu – jakýsi Bobek – a stále nemohou pochopit a smířit s tím, že už tam jsou. Každou chvíli někdo z nich pronese „…musíme dojít až na / …až dojdeme na / …až najdeme Bobek“, i když jim do omrzení opakujeme „Netreba viac hľadať – veď je tu“. Posléze se zvedáme a pokračujeme do Konečné, kde se u hospody ještě jednou dojemně potkáváme s Honzou T., který tam původně chtěl stihnout polední autobus a nakonec se dočkal letošního zběha Borka a Martiny, vracejících se z dovolenky v Jasnej. Protože bylo o čem vyprávět, vlákali jsme je ještě zpátky do hospody, aspoň „na to jedno“. Obsluha tam byla dost laxní, zjevně jsme byli spíš na obtíž, a ke vší smůle si kuchařka musela ještě na chvíli odskočit, aby odněkud vyzvedla děcko. Ondra ji sice nabádal k pospěchu, že až se vrátí, že tam určitě ještě budeme a něco si dáme, mezitím ale došli i „Ostravaci“, kteří zřejmě svůj vytoužený Bobek, na kterém stáli, nakonec objevili, a na jídlo nám doporučili 2 km vzdálenou chatu Doroťanku, kterou jsme měli na cestě, takže když se paní kuchařka vrátila, už jsme platili. Ukázalo se, že Doroťanka byla dobrá volba, a tak jsme na romantický výstup na Bílý Kříž nakonec vyráželi dobře posíleni. Na Bílém Kříži padlo, asi nepříliš šťastné, rozhodnutí nepokračovat dál po červené hraniční hřebenovce, ale uhnout na modrou a tam hledat nocleh. Cyklo-jazyk nás nasměroval k chatě s pramenem. Když už se nám sestup zdál příliš dlouhý, zašli jsme cvičně prozkoumat vpravo prosvítající louky, na nichž stály nějaké chaty. Průzkumu v původním směru se, vzhledem k celkové demoralizaci mužstva, ujal sám nezdolný major. A díky své nezlomné vůli a neochvějné vytrvalosti uspěl! Sešli jsme tedy ještě asi ½ km k lesní chatě s ohništěm, pramenem, 2 záchody a dole tekoucím potokem – prostě úplný komfort. Menší veranda byla přiřknuta našim markytánkám, dřeva byla hojnost a tak jsme příjemně strávili i předposlední večer.
Uvítalo nás další jiskřivé ráno s hojností rosy, kdy nás, po snídani, možná trochu nečekaně, opustila zhrzená Eva K., která se nedokázala psychicky vyrovnat s předčasným opuštěním hranice a sestupem do údolí. Takže nás zbylo 5: major HL, Hník Ondřej, Svoboda Karel – pán z Pardubic, Třebíče a Majdaleny, Vodičková Věra a já. Pokračujeme údolní cestou podle potoka po modré, na prvním rozcestí uhýbáme po zelené doleva, Karel se nah‘ exhibuje se zatnutými zuby v potoce a všichni pak stoupáme nahoru na Gruň, míjíme šindelem pobitý kostelík a znamenitě obědváme na terase hotelu s podivným jménem Charbulák a s krásným výhledem do kraje. Pro sestup volíme žlutou, cestou sice hledáme nocleh, ale nečekaně brzy se najednou ocitáme dole na silnici „na Starých Hamrech“, kde kdysi „pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova.“ Na terase hotelu Divoký hrádek se občerstvujeme a nad mapou zvažujeme, co dál. Nakonec scházíme ke kostelíku – nic, vracíme se zpátky na silnici a vydáváme hledat nocleh u lesácké chaty v ochranném vodohospodářském pásmu u přehrady Šance. Na noc máme z několika stran hlášen přechod fronty, děvčata vetují nocleh v obřích železných rourách dál po cestě za chatou, a tak pro přístřešky volíme nakonec zpevněné parkoviště před ní, kde doufáme, že nebudeme nikomu překážet a neporušíme ochranářské zákony… U chaty je ohniště, dost dřeva – a tak i poslední večer máme krásný oheň, Ondra nám připravil hostinu na rozloučenou – výtečné fazole s kuskusem, pomalu dopíjíme zásoby, vzpomínáme na písničky, které se ještě nehrály a – díky Karlově fenomenální paměti – se ještě ani dnes neopakujeme! Pozdě večer přijíždí na otočku nějaký mládenec, který tam působí jako brigádník a kterému nevadíme – dá nám dokonce z chaty vodu, ale dozvídáme se chmurnou zprávu, že se tam pracuje už od 6. Slibuje nám však, že na nás otce, který tam je zaměstnán, upozorní. Noc nepřinesla nic dramatického, jen párkrát drobně sprchlo…
Zato ráno, úderem 6, přijíždí nevrlý šéf a nekompromisně nás „vyhání z lesa“ s tím, že přijedou gazíky a musí tam parkovat. Neobměkčí ho ani Věrčiny prosby a smutné laní oči! Pozdě navrhuje, že jsme se mohli uložit v těch rourách nebo na louce pod chatou (možná proto, že by nás tam mohl spíš „skásnout“), tam že bychom tolik nepřekáželi, ale už je pozdě „bycha honit“ a nedá se nic dělat… Nabízí nám k odjezdu autobus, který po 7 zastavuje na blízké křižovatce, tak nedobrovolně bleskově balíme a s rezervou stíháme – dnešní ranní počasí už nevěstí nic dobrého. Autobusem jedeme až do Frýdku-Místku („Okolo Frýdku cestička…“ – nehráli jsme!), teprve tam v poklusu snídáme a přesedáme na vlak do Ostravy a tam potom na rychlík do Prahy. Čas do odjezdu trávíme v tamním bufetu, kde si nás vedoucí nepřátelsky měří a provádí nám různé naschvály, takže náš odchod představoval oboustrannou úlevu. Odjezd byl přesně načasován – je zataženo s deštěm! Věrka pohodlně stihla svůj spoj Kolín – Litoměřice a my zbylí přijíždíme do Prahy tentokrát nezvykle brzy – všichni máme dost času se důkladně zcivilizovat! A pak už jen „Ahoj!“ a „Tak zítra na slezině!“
Uvidíme, co všechno jsme ještě nehráli!
„Vojenskému cvičení Nazdar!“
„Zdar, majore!“
