Vojenské cvičení ozbrojených sil 9. trasy 2009

... aneb Karpatská operace.

Ve čtvrtek 20.8. se v časnou ranní hodinu v 6,30 shromáždilo na Hlavním nádraží celkem 10 vojínů, podvojínů, markytánek a dalších různých šarží (Karel, Täubelovi, Erika, Vojta, Ondra, Věra Vodičková s kamarádkou Evou, která se jako lékařka ukázala důležitá pro zdravotnické zabezpečení mužstva a já), abychom pod velením mjr. Hníkové absolvovali každoroční pravidelné vojenské cvičení, důležité pro udržení vysoké bojové morálky ozbrojených sil 9. trasy. Bohužel jeden důležitý člen vojska, Honza Sl., se na poslední chvíli omluvil ze zdravotních důvodů. Jak se později ukázalo, v jednu chvíli nám proklatě chyběl.

V půl jedné jsme vystoupili z vlaku v Trenčíně, kde nastalo dohadování: kdy pojedem, čím pojedem, kam pojedem, kde si dáme oběd, kde borovičku, až to rázně rozhodla mjr. Hníková a velká většina si pak dala borovičku v nádražní restauraci a posléze jsme odjeli autobusem do Drietomy-Brúsne. Tady nás čekal nástup do hory po zelené z 268 m na požehnaných 737 m, celkem tedy 469 metrů převýšení až na vrch Kykula na pouhých 4-5 km a to v tropických podmínkách. Podle našeho velení byla vzhledem k fyzické kondici některých účastníků vybrána lehčí nástupová varianta. Kdyby byla vybrána těžší, asi by nebyl nikdo, kdo by o tomto cvičení něco napsal a ušetřili bychom i za jízdné na zpáteční cestu, ta už by byla na náklady pojišťovny v zinkové rakvi. No ale nakonec jsme se nějak dostali nahoru a tam jsme všichni padli, lapali po dechu, dopíjeli zbytky tekutin a pomlouvali ostatní kamarády, kteří měli tolik rozumu, že se vojenskému cvičení raději vyhnuli. Když jsme pak vstali z mrtvých, pokračovali jsme dále po cestě po hřebenu, hledajíce vodu a nocleh. Vodu pochybné kvality se nám nakonec podařilo nabrat ze studánky mezi pasoucími se kravami a s pomocí zajatého jazyka na motorce jsme nakonec našli i obstojný nocleh i když trochu z kopce. Vojta se ještě večer poohlédl po okolí, bohužel přehlédl jednu podstatnou věc, která by nám celý nocleh zpříjemnila. Ale na to jsme přišli až ráno. Plukovní lékařka Eva pak u ohníčku dala zápisné. A bylo nám dobře.

Druhý den, v pátek ráno jsme po pár stech metrech došli ke kapličce, u níž Vojta včera byl a kde byl pramen velmi dobré vody, který ovšem Vojta předchozí večer neobjevil. Dostal za to od nás pěkně vynadáno. Pak jsme došli k horské chatě, kde jsme doufali dostat snídani, protože někteří z nás nesnídali (ti chytřejší se ovšem ráno nasnídali). Chata ale otvírala až za tři čtvrtě hodiny a tak se jedlo stejně z vlastních zásob. Když pak asi po půl hodině vylezl z chaty správce, byl tak nepříjemný, že jsme raději odešli pryč. Naštěstí jsme pak na hřebenové cestě potkali mnoho mladých turistů (asi našeho věku) a ti nám doporučili celkem blízkou soukromou chatu Rosy, kde byla příjemná paní správcová a kde už to bylo veselejší. Bylo i pivo i klobásy i zelňačka a já jsem pak dal na oslavu narozenin našeho druhého vnuka Jonáška (byl mu právě již celý týden) rundu tamějšího bylinného likéru. Dokonce tam byla i dámská společnost (cyklistky), se kterou Karel naprosto neúspěšně laškoval. A pak již jen v horku (jako ostatně skoro po celé cvičení) s kopce po silnici dolů. Dole u motorestu byl lom s nádherně modrou vodou (asi po nějaké silné chemikálii), kde se několik odvážnějších z nás vykoupalo a nakonec to na nás ani nezanechalo žádnou újmu (zatím). A pak již jen zase v tropickém horku do hory. Večer jsme našli překrásné místo na táboření s výhledem a dokonce i s fungující studní s pumpou!!! Blízko byla bývalá vojenská chata, nyní výcvikové středisko mladých nadšenců, jimž chybí vojna, kde chtěla Líba T. , majíce strach z ohlašované bouřky, rozhodně přespat, nedbajíce toho, že jí její milující mužíček postavil krásný přístřešek. Jenže mladí chlapci nepřišli a tak se Líba musela spokojit se svým zákonitým mužem (dámy, nebylo by vám to líto? ). A tak jsme strávili společně příjemný večer a bouřka nakonec nepřišla. A bylo nám dobře.

Třetí den, v sobotu nás navštívil jako kontrola jeden od těch vojenských nadšenců, u kterých chtěla Líba T. přespat ale nakonec nám jen popřál hezký den. Pak nás čekala nenáročná ale dlouhá cesta do Peňažné, kde byla náhodou slavnost česko-slovenského přátelství. Bylo tam pivo, borovička, klobásy i polívka, takže jsme se měli dobře, Honza T. až moc dobře, takže později cestou dolů měl problémy s udržením stability a poněkud si zabahnil své oblečení. A protože jsme se měli tak dobře, došlo i na povyšování a Erika a já jsme byli povýšení (konečně) mezi vojíny – zdůrazňuji, že na rozdíl od činností našich politiků se toto odehrálo bez úplatků. Pak ale začalo pršet a tak jsme si přes sebe přehodili celty a zase nám bylo dobře. Když přestalo pršet, vyrazili jsme na další cestu na Javorník (782,6 m). Nahoru to ještě jakž takž šlo i když zase začalo pršet. Ale cesta dolů do Sv. Štěpána byla poněkud horší – pršelo hustě a cesta byla hodně blátivá, takže hodně klouzala a mnoho z nás mělo problémy s udržením stability. Do Sv. Štěpána jsme došli úplně promočení a hledali jsme nějaké přenocování pod střechou. Nakonec se nám to podařilo v jediné tamější hospodě, kde nás majitel nechal přespat na krytém podiu pro muziku nad tanečním parketem. Vojta se tam ale již nevešel, takže vzal zavděk noclehem na zastřešené dětské skluzavce. V téhle hospodě jsme také mohli naštěstí v suchu oslavit narozeniny Honzy T.

Čtvrtý den, v neděli již zase bylo ráno slunce, takže jsme mohli dobře usušit své mokré věci. Opustili nás Täubelovi a my zbylí jsme šli Vlárským průsmykem přes hranici (tam bylo v obchůdku dobré občerstvení) na Slovensko. Přešli jsme pověstnou osadu Sidonie a v hospodě u Kuchařů jsme se náležitě posilnili na další cestu. Pak se nám ale podařilo šikovně zabloudit (tady nám právě chyběl Honza Sl.) a několik kilometrů jsme bloudili hlubokými lesy, držíce se jen mého kompasu po tchánovi z roku 1930. Nakonec se nám ale podařilo značku najít a došli jsme až nahoru ke kapličce P. Marie, kde se ten den konala nějaká slavnostní mše. Byl tam zázračný pramen, kde jsme si nabrali vodu (nijak nám to ale nepomohlo) a ušli pár kilometrů na krásné místo s výhledem na západ slunce. Hrdinové Eva a Vojta se pak ještě vrátili k zázračnému prameni pro další vodu a tak nás čekal krásný večer. O to horší bylo naše překvapení, když jsme posléze zalézali od ohně do spacáků, když jsme zjistili, že je tak vlhko, že nám i po vnitřní straně plachet tekla voda a spacáky, karimatky a i oblečení bylo krásně mokré.

Pátý den, v pondělí jsme dlouho sušili a mohli se alespoň kochat krásným výhledem na hory. Vyšli jsme již skoro bez vody, doufajíce, že nějakou podle mapy cestou najdeme. Chyba. Prameny sice podle mapy byly, bohužel ale nebyly ve skutečnosti. Zato bylo hrozné vedro. V sedle nad Nedašovou Lhotou jsme se proto rozhodovali, co dále. Měla tam být budova pohraniční policie, ta ale již v rámci Schengenu byla zrušena. Nakonec jsme se rozhodli jít v tom horku bez vody dál, do prudkého kopce, kde měl být v sedle pod Požárem další pramen. Na mapě byl – ve skutečnosti zase nebyl. Jen díky Evě, která se vydala na výzvědy a díky jejímu půvabu nám jediný tamější chatař poskytl dostatek vody. Uvařili jsme si jídlo a pití, i nějaká lahev se našla a zase nám bylo dobře. Pak už nás čekal jen výstup na Končitou (817 m) a z ní ostrý sešup do vesnice Střelná. Těsně před ní jsme našli pohádkové místo na nocleh: opuštěná chata, ohniště, lavičky, sud vody, prostě nádhera. Večer jsme se u ohníčku rozloučili s Karlem, kterého jako důchodce nutily povinnosti odjet do Prahy (asi musel na poštu pro důchod).

Šestý den, v úterý se Karel opravdu sám probudil v 6 hodin a ani jsem ho nemusel budit já, jak jsme se večer dohodli. Lehký pochod do Střelné, tam před obchůdkem snídaně (byla tam přímo i pekárna) a dál přes vršek do Francovy Lhoty. V místní hospodě jsme si dali klobásky a bylo i černé pivo. Pak ale nastal, pro změnu zase v horku, dlouhý stoupák na Půlčiny. Podle mě tam hospoda být neměla ale na rozdíl od pramenů vody ze včerejška tam byla. Nabízeli tam borůvkové knedlíky, na které jsem všechny nalákal ale nakonec jsem si je sám nedal, za což jsem byl velmi hlasitě kritizován. Tábořiště u pulčinských skal bylo sice veřejné ale skoro nikdo tam nebyl. Jen místnímu výběrčímu daní dalo problém spočítat, kolik budeme platit, když nás bylo 7 a platilo se 10 Kč na osobu. Ale nakonec to s naší vydatnou pomocí zvládl. Někteří z nás, kteří ještě neměli dost chození, se vypravili na prohlídku pulčinských skal. Navečer přišel do tábořiště pravý český Indián, doprovázený dvěma velice mladými dívkami (prase). Indián se našim ženám velmi líbil, zatímco já jsem ho považoval za idiota. Večer pak poslední ohníček, kde jsem všem sliboval pravou finskou vodku, kterou jsem celou dobu nosil s sebou. Někdo již proto nakoupil džus ale když jsem pak obsah lahve do džusu nalil, zjistil jsem ke svému velkému překvapení, že tam byla slivovice. Ale nakonec se i tahle směs dala pít a zase nám bylo dobře.

Sedmý den, ve středu jsme se ráno po snídani vydali na pochod do civilizace, na vlak. Cesta byla příjemná, v chládku, s kopce a dokonce byly i dvě studánky s dobrou vodou (podle mapy i ve skutečnosti). Takže na zastávku Lidečko jsme došli asi hodinu před příjezdem vlaku, který nám, ostatně jako celé spojení do Prahy, perfektně den předtím našel Marek z Prahy (jak každý voják ví, bez spojení není velení). A jak jsme tam tak seděli a lelkovali, dal se Vojta do drnkání a dokonce nám zadrnkal i Zlaté střevíčky. Ve vlaku do Prahy byl prázdný jídelňák, tak jsme si tam čtyři (Líba, Eva, Erika a já) sedli a zase nám bylo dobře. V Prazem na nádraží jsme se rozloučili, abychom se zase za pár hodin, umytí, odvšivení a i jiného hmyzu prostí, sešli zase večer v hospodě.

Prostě, bylo nám všem dobře. Vojenské cvičení 2009 je mrtvo, ať žije vojenské cvičení 2010!

Poznámky pod čarou:

nahoru