Josefův Důl
Termín: 13. - 16. ledna 2011
Autor: Marek
I v letošním roce na výroční slezinu volně navázalo soustředění lyžařských instruktorů. Letos to díky předpovědím počasí vypadalo na jarní pobyt s opalovačkou, tak jsem pro jistotu dal do propozic, že každý má vzít sněhový hasicí přístroj, abychom si alespoň udělali stopu okolo chalupy. Jenže když jsme ve čtvrtek odpoledne přijeli ze zcela bezsněhého Liberce, žádný popříjezdový dýchánek se nekonal, protože během týdne v Josefáči přece jen něco připadlo.
Nijak jsme nepospíchali, leč čerstvý důchodce, zasloužilý důchodce, důchodce čekatel i nadějný nováček nedůchodce nás zastihli už lelkující u otevřené láhve starého Marmelády. To už se zvolna dávalo do vydatného deště, takže jsme ještě počkali na Michala a mohli u sousedů zahájit další ročník soustředění lyžařských instruktorů. Podle nepsaných pravidel byl objednanou rundou přijat nováček Mates.
Ráno se probouzíme a ještě v posteli vidíme, že vydatný déšť za okny nepolevuje. S odjezdem na sjezdovky nespěcháme, protože volba i letos padá na Tanvaldský Špičák. Jednak je to vcelku jedno, kde člověk mokne, když není nic vidět a jednak je to blízko. Navíc i letos probíhají mezinárodní závody ve sjezdu na lyžích a v Krmelci se při obědové pauze závodnic dá získat spousta červených puntíků...
Po první jízdě na lanovce máme sice mokro až ve žlábku, ale sjezdovky jsou naprosto prázdné a lanovka vlastně taky. Užíváme si tedy opakovaně wellness pro otužilce, protože z konstrukce lanovky teče obstojná sprška, a avízovaný výlet 10x na kopec máme za sebou vcukuletu. Na pár jízd před koncem se i umoudřuje počasí a začíná být i vidět, o to víc se zdá nepochopitelný karambol na prázdné sjezdovce, kdy do mě Pavel zezadu najede - asi v rámci nacvičování pádů s nataženými končetinami, aby se tyto nezlámaly. Podvečerní radovánky začínají v opravdovém wellness a sauně - není nad to se pořádně probublat. Mezitím doráží zbytek mužstva do celkového počtu 10 a může začít večer plný melodií a výborného vína. Pavel opět "trochu" pročistil sklípek a tak lehce po půlnoci už máme slušnou sbírku špuntů na doplnění Majdalenské dekorace. Michal dá k dobrému mimo jiné dva napěněné půllitry. Na jeden nám ještě síly stačí, ale druhý si ponecháváme na horší časy. Všechna čest, do poslední chvíle mu nespadla pěna!
V rámci zápočtových debat si s dvoutýdenním odstupem vzpomínám jen na tu ohledně chemického stupňování přídavných jmen - borový (borovnatý, borovičitý,...) les, špekové (špekisté, ...) knedlíky a jestli vůbec přiřazená podstatná jména jsou tolikamocná.
V sobotu se probouzíme za zvuků, ne nepodobným razícímu štítu. Přítomní Moraváci se dokonce lekají, zda už ražba metra nedorazila až sem. Ale to jen vítr lehce duje (srovnejte se zápisem z Eričiných post-narozenin), do toho krásně a opět vytrvale prší. Ve vyšších polohách už ten déšť jsou takové řezající krupičky a tak se spokojíme s dosažením Kneipy. Abychom čas smysluplně naplnili, zastavujeme se na Hájence.
V podvečer mělo být půlhodinové osobní volno, ale některým nebylo dopřáno ho vychutnat. Jedno ze zaparkovaných vozidel se vydalo na krátký výlet a málem z toho byla řetězová havárie. Naštěstí spravedlnost zapracovala a tak viditelnou škodu utrpěl pouze viník, i když Mates zažil asi 5 minut lehké nejistoty, jak bude jeho auto vypadat pod přitulenou bílou Oktávkou. Soutěž "Koulelo se koulelo..." začíná v 17 hodin a kromě samotného koulení soutěžíme s Marmeládou a synem. Díky nakloněné štěsteně jsme na konci návštěvy Konírny skoro všichni, kdo objednávali rundy, bohatší o zelený deštník s logem. Až na Michala, který vyhrál krásnou papírovou čepku ve stylu "Gaudeamus igitur". Ale nemusí si zoufat dlouho, v rámci získání modrého puntíku mu jí vyprosí Mates u majitelky a aby toho nebylo málo, sama šéfka nás zachraňuje od potupného klouzání zledovatělým kopcem a vyváží nás do hotelu autem... Večer v hotelu si užíváme pečeného kolena, které je letos obzvláště povedené, Pavel objednává drink na oslavu svého vítězství v bowlingu, pan hoteliér záhy kontruje, Zdeněk vybírá jeden písničkový flák za druhým a všichni vypadají spokojeně. Úderem půlnoci odcházíme plnit další program do chalupy, což zanechává údiv u místních, cože je to za kázeň, být o půlnoci doma... V neděli nás čeká tradiční výlet na Prezidentskou. Dnes je vyloženě krásně, ale sníh je hodně zmrzlý. Borek s Michalem se přesto rozhodují sjet zledovatělou sjezdovku z Pekla. Pro nás, co cestu absolvujeme pěšky, je to příjemná čtvrthodinka s groteskou. Po pěti minutách se k divákům přidává Michal i vlekař, řka, že to nejhorší už má (myšleno zbylý sjezdař) za sebou. Zrovna tedy v okamžiku, kdy Borek traverzuje svah po zadnici. Zlé jazyky tvrdí, že by si měl brát lyže i domů, protože vstávání na sjezdovce mu jde lépe, než vstávání ze židle.
Použitelný sníh a stopa je sice až za přehradou, ale jet se dá. Pod Královkou dokonce začne pražit slunce, že se nám tomu až nechce věřit. Zpáteční sjezd ledovým korytem z přehrady jsme absolvovali jen s Michalem a výjezd vlekem k Peklu jsme si nechali ujít všichni, moc velkou úsporu času by to nepřineslo.
Po návratu proběhne už jen hodnocení kurzu, zápočty, úklid a následný odjezd, ostatně jako vždycky.
Tak zase za rok !!!