Josefův Důl
Termín: 21. - 24. 2. 2007
Autor: PalMa
Stejně jako v předchozích letech, tak i letos byl vyhrazen jeden zimní víkend soustředění lyžařských instruktorů a záchranářů. Oproti loňsku byl termín posunut na konec února, protože podle výzkumu odborníků z meteorologických stanic je to nejvíc „zimní“ část roku. Ostatně podle tohoto výzkumu byl stanoven i termín Mistrovství světa v lyžování v blízkém Liberci.
O tom, že konec února neznamená automaticky sníh, se mohla nedávno přesvědčit i prezidentka Kateřina, my jsme ale měli malou výhodu v tom, že kurs nepořádáme v nížině. A tak i přes teplotu okolo 15°C se celé soustředění konalo na lyžích, i když tomu zpočátku někteří účastníci nechtěli věřit.
Ve čtvrtek večer jsme zahájili pobyt kontrolou teploty nápojů v blízkých nálevnách, a to pouze ve dvou s Michalem. Naštěstí jsme přijeli dost pozdě, a tak i když jsme asi o dvě hodiny přestřelili zavíračku, pořád ještě nebylo nad ránem. V chalupě jsme pak ještě zpucovali sekanou od paní Zemanové tak, že na ostatní nezbylo. Mají jezdit včas…
Pátek bývá vyhrazen sjezdovému lyžování. Nejinak tomu bylo i letos, přestože se z oblohy valí provazy vody. Naštěstí než dojedeme do Harrachova, pršet přestává a zůstává jen mlha ve vyšších polohách. Kupujeme od jednoho snowboarďáka permanentky se slevou skoro 250 korun, tak tušíme, že to asi s kvalitou sjezdovek nebude tak horké. A taky, že není. Černá je zavřená a zbývající tři vypadají s přibývajícími hodinami jako tankodrom. Uděláme 10 jízd a už se těšíme domů. Kontrola tělesné zdatnosti při drobných potyčkách ve frontě na lanovku ani nemohla být provedena, protože žádné fronty vlastně nebyly.
V podvečer se vydáváme do „Pekla“ a necháváme šifru, abychom prověřili stopovací schopnosti přijíždějících instruktorů. Obstáli všichni, kromě Leoše a Palca, kteří měli klíče od chalupy a na nějaké stopování se mohli klidně vybodnout.
Večer začíná oficiálním zahájením se vzpomínkou a za chvíli se stoly začínají plnit občerstvením. Docent Jedlička se omlouvá, že nepřipravil testy, protože sám nerozuměl tématu (ale vymlouvá se na přílišnou složitost pro nás testované, je to vlastně lidumil…) A tak se hraje, výjimečně nespí Vojta, ale Honza. Hraje ale pořád stejně brilantně, jen si to nepamatuje. Nakonec všichni uléháme něco okolo druhé ranní a venku duje vítr, že se pořádně nedá spát při otevřeném okně.
V sobotu ráno je nádherné počasí: slunce a teplo. Před chalupou je asi metr sněhu (délkový). Bereme tedy lyže na ramena a vydáváme se zkratkou divokým terénem na hájenku. Tam je nutné se seznámit s interiérem, i poskytovanými službami, protože budova prošla loni velmi zásadní rekonstrukcí. Tak se seznamujeme a špekulujeme nad fíglema, které byly při přestavbě použity. (Byl to tedy nakonec beton se hřebíkama, nebo dřevo?) Jediný Borek nešpekuluje. Čte si noviny a kamarádí se s místním hafanem.
Michal mezitím vyřizuje neustálé telefonáty jakéhosi soustředění údajných zdravotnic. Podle dohody mlží, jak se dá, ale dozvídá se, že na Jizerce by mohla hrozit záměna účastníků jednotlivých kursů a proto vyhlašuji plán na odpoledne: Když oni dobyly Jizerku, my dobudeme přímo Jizeru! A tak se taky stalo. Terén to nebyl moc lyžařský a vítr na vrcholu taky silnější, než se dalo snést, přesto to za ten rozhled z druhé nejvyšší hory Jizerek stálo.
Cestou dolů nás Vojta zkouší, jestli bychom ho (kdyby se náhodou ztratil) vůbec hledali. Po vyhlášení záchranné akce a vypuštění mužstva do terénu se ale raději nachází, aby nemusel platit několikanásobnou rundu za marný výjezd.
Později odpoledne se zastavujeme opět na hájence, aby mohla proběhnout rumová štafeta. Nejsme žádná béčka, a tak hned v prvním závodě dosahujeme skvělého času 15,85 sec. Později, když dorazí i delší trasou se vracející Tomáš, může proběhnout druhé kolo (hlavně proto, že si Tomáš zapomněl průkazku, takže to byla jeho trestná runda) – a i když je nás o jednoho více, zlepšujeme se na 15,78 sec!!!
Pak už nás čekají jen samé příjemné věci. Nejdříve „koulování“ na bowlingové dráze (vítěz Marek se 136 body, což se líbilo Borkovi), kde se jedna potvůrka kuželka stavěla, i když byla shozena. A hned poté přesun do hotelu „V Nebi“, kde na nás čekala opulentní večeře v podobě vepřových kolen. Noční seminář s občasnými zpěvy pak v chalupě ukončil i tento večer.
V neděli je snad ještě tepleji, než v sobotu. Venku se prohánějí cyklisti a my s lyžema v ruce jdeme pěšky na přehradu, abychom zjistili, jak je to se sněhem cestou na Prezidentskou. Stopu sice místní nadšenci udržují, ale slunečné paprsky jsou nekompromisní, a tak na některé úseky nepomůže ani žlutý klister. Na Prezidentské jsme asi jediní lyžaři, díky tomu je vevnitř relativně prázdno. Tady nás najde i nelyžař Tomáš, který se šel ráno projít a neodhadl dobu přípravy ostatních instruktorů, čímž se stalo, že jsme mu zákeřně utekli. Nutno podotknout, že i když byl bez lyží, tu ztrátu za námi neměl nijak výraznou. Zpátky cestou do Josefáče se už nikdo neztratil, ani nikdo nezranil, jen Borek si nenechal ujít jízdu na Peklo vlekem. Na zbytcích sněhu tam lyžovalo asi 10 zoufalců, takže se to vlekaři muselo vyplatit…
Na závěr ještě proběhlo rozdílení zápočtů a očista chalupy. Někteří možná v zápalu úklidu umyli i okna, čímž jistě udělali radost Erice. Jako výraz díků jsme jí připili k narozeninám, takže doufáme, že příští rok bude moci proběhnout výprava na kótu 999.
Pokračování ...
Liberec
Termín: 22. - 24. 2. 2007
Autor: Andra - zdravotní posila
Naše zdravotnická hlídka se schází v pátek večer v Liberci u Slavíčků. Večer se posilujeme a ještě stihneme domluvit s instruktory setkání na Jizerce. Ráno vstáváme kolem sedmé, protože čas Č – začátek akce je půl deváté. Na Smědavě nás překvapí upravená dráha a dobrý sníh. Cestou potkáváme závodníky, jsou dost neurvalí, syčí abychom jim uhnuli z cesty. Na Jizerce jme po 11. Objevujeme celkem prázdnou Pyramidu a tak tady jistíme oběd a místo. Zbytečně – líná smečka instruktorů se válí na Kneipě, na Jizerku nedorazí neb jsou na pokraji fyzického zhroucení a tak směřují raději na Kristiánov.
Zpátky jdeme po panelové cestě a dále po bývalé hranici. Cedule tady ještě jsou, zřejmě opomněli, že už jsme v Šengenu. Je to delší za to horší cesta. Na začátku jsou další závodníci, mladší a vychovanější. Stopa je rozšlapaná a zledovatělá, místy jsou do potoka, který protéká pod cestou díry, což činí sjezdy dost dobrodružné. Zdravotnice Zdena Gillarová pod vlivem pozitivního myšlení dodává, že tady ale nejsou lidi. Zdravotnice Alena provede několik himalájských tygrů, chvíli nemůže mluvit, – ach to ticho - odstraňuje led a sníh z obličeje a vřele doporučuje – prý bezva ekologický peeling. Potkáváme cestou jenom partu Němců – asi tady dlouho nebyli a ti si nesou lyže. Chápeme za chvílí, když se cesta mění v ledový krpál. Ten my hravě vyškrábeme, máme přece bezva kondici a dostáváme se k Houbě a na Předěl. Setkáváme se s pěší partou, která se nefláká a několikrát vyzvedne ze sněhu zdravotnici Zdenu. V pět jsme zpátky na Smědavě. Večer zdoláváme záchranné zásoby původně určené instruktorům – hruškovici, Cidre, zdravý štrůdl, dietní pomazánku, léčivé pivo a další. Zdá se, že zpáteční cesta z Jizerky nás velmi zocelila a tak v deset jdeme spát.
Máme před sebou nádherné ráno, protože v poledne máme za povinnost vypravit zdravotnici Zdenu do střediska Cheb a jinak není třeba spěchat. Zdena, která v neděli na výlet už nejde, nezahálí neboť dopoledne provádí trénink zdravotnického psa. Původně se domnívala, že jde pouze na zdravotní vycházku, ale Peggina nezklamala. Proběhla s částí zdravotního personálu všechny přilehlé ulice kromě jedné. Záhada se brzy vysvětlí – do cesty, která vede k zvěrolékaři nešla a nešla. Alena je hrdá, že naše jednotka má chytrého psa. Ještě provedeme krátkou inspekci instruktorských manželek – jsou velmi spokojené, nikdo je nezdržuje a nepřekáží při nákupech a před polednem vyrážíme do Hrabětic přes nádraží, kde zanecháváme Zdenu, jak již bylo naznačeno. Auto zaryjeme na bahnitém parkovišti a k přehradě se vydáme pěšky, protože tady už sníh neleží. Jsme tu inkognito a chceme zjistit, jakže si instruktorská banda vede. V terénu samozřejmě po ní není ani památky. Je stejně jak včera krásně, chlapci válí se jistě s pivem před chalupou v Josefáči a čekají až půjde kolem zbloudilá servírka, aby si mohli prošoupat kecky – viz jedna píseň.
Kolem přehrady už není takový sníh jako včera, ale stopa celkem je a tak přehradu oběhneme a zhruba ve 4 jsme u kapličky. Tady sanitární pracovník vyprostí z parkoviště auto a ještě si chvíli počká než se zbloudilá zdravotnice Alena dostane z lesa ven. Vrátíme se do Liberce, sanitární umyje auto a troje lyže, sníme zásoby zdravotnice Aleny, posadíme zdravotnického psa mně na klín a vyrazíme do Prahy. Co ještě dodat? Cestou na běžkařské kondiční jízdy diskutovala zdravotnice Alena Slav se zdravotnicí Jenou též Slav, kudy půjdeme. Moc se v názorech neshodovali a co se týče zaměření cest nijak nepřekvapivě vyhrávala statná Jena.