Josefův Důl
Termín: 3. - 6. 2. 2005
Autor: Tonda
Program:
3. února 2005 – čtvrtek: Příjezd na chalupu, odklízení sněhu, ubytování a zabydlování, seznámení s okolím, volná zábava.
4. února 2005 – pátek: Nenásilný budíček, silná snídaně, odjezd na kontrolní testy ve sjezdovém lyžování – dle sněhových podmínek Rokytnice, Harrachov, Špičák, přivítání opozdilců, večeře, nácvik chůze v rumové vánici.
5. února 2005 – sobota: Budíček – jen pro ty, co přežili, bohatýrská snídaně, odchod do hory (vybavení – běžky, placatice, peníze), test chůze ve stopě, pokus o běh střídavý a souručný, nácvik oživování vyčerpaných sportovců, nácvik likvidace restauračních zařízení, přednáška o protialkoholní prevenci (zdravotnice Pepa Kos).
6. února 2005 – neděle: Snad se probudíme a budeme mít chuť k jídlu, opět běžky – broušení stylu, tradičně na Prezidentskou, odpoledne úklid, nácvik rychlé evakuace.
To je vůbec zvláštní, to fluidum, když se sejdou kluci, muži, starci, aby si užili bez ženských. A jak to všichni berou vážně! Já se těším celý rok, až to vypukne. A potom dlouho – skoro jako krajta – zažívám a trávím ty fontány okamžiků. Přijeli jsme ve čtvrtek, samo, že ne všichni. Tonda, Jirka, Marek a Vláďa, Michal, Ivan, Zdeněk Janák. V pátek ráno Pavel. Letos pokoříme rokytnické sjezdovky. Vyrazili jsme asi v 10 hodin. Bručoun, tedy Ivan na zadním sedadle hořekoval, jak jsou ta parkoviště daleko od sjezdovek. Platil jsem pána pod parkovištěm a stáli jsme přímo pod přibližovákem. Tak co, Ivane? „Ale podívej na to sluníčko! Takový v Itálii mít nebudem.“ No, bručoun. A byly alpské podmínky. Fronty nejdelší 18 minut. Hrůza! Ale pak už jenom 10 – 12 minut. To šlo. Záplavy prašanu, modré nebe a my instruktoři kralovali Lysé hoře. Večer dorazil Zdeněk Bílek, Vojta, Kamil a Palco. Tonda a Marek v hotelu Nebe večeřeli, cpali se kolenem, ostatní (snad kromě Vojty – ten držel dietu ze Silvestra) jedli žebírka. A bylo jich tolik, že nám museli udělat Dog Bag.
V sobotu – Ježíš, to bylo krásně - -6°C a prašan. A modro! Tak jsme to vzali přes Kneipu. Na kam asi? Obsluha na Pyramidě byla tak zoufalá, že jsme odešli v 15:15 hod. Ale ten sníh nás nadnášel a my už v půl sedmnáctý sundávali běžky na Hájence. Ten sjezd po několika pivech a asi třech rumech, tedy sjezd k Peklu, ten jsme zvládli jako instruktoři.
Ta paní na Hájence měla křivý nos a pevná ňadra. Jó,jó. No samo,
že byly trestné panáky. Pavel i Zdeněk Janák zapomněli průkazky – hanba. Vláďa
snad aby nám udělal radost, zapomněl na chalupě lyže a tak si v Rokytnici na tom
parkovišti, co Ivan bručel, musel půjčit jiné.
Marek našel sjezdové brýle, docela pěkné. Ale večer na chalupě se ukázalo, že
jsou Pavla. Ale zpátky. Zapomněl jsem, že v sobotu přijel ještě dvojče Janák
Vláďa a večer naložil Zdeňka a předčasně odjeli. Nevím, nevím, jestli jim to jen
tak projde. Tak tedy, po tom sjezdu, z Hájenky jsme se zastavili v Pekle, kde
měl jakousi partii ze Silvestra rozehranou Michal. Ale ta servírka ze Slovenska
se tvářila hrozně kultivovaně a byla puritánsky nepřístupná a tak jsem se jí
optal, jestli to má od narození a ona mi řekla, že by se nechtěla dočkat, aby jí
někdo sral na hlavu. No a pak mi Marek řekl, že jsem kazišuk a už jsme jeli
dumu, akorát Michalovi, který se přeci jen trochu zdržel, někdo ukradl hůlky.
Večer byl žůžo a Marek vytáhl basovku a zesilovač a to se tedy spát nedalo.
No v neděli jsme šli tradičně okolo přehrady, ale oběd byl na Královce. Nácvik evakuace chalupy proběhl v rekordním čase, protože Jirka a Vláďa s námi nešli a uklidili tak, aby Erika neměla pocit, že jí někdo …No prostě HURÁ!