Silvestr 2009

... aneb "Ostré bylo vostré"

31.12. čtvrtek

Přijíždíme na Ostré postupně - Skřivani, Svobodovi, Kosáci a Vodičkovi. Po ubytování a prvním oťukávání s majitelem, příjemným panem Sassmannem, vycházíme na obhlídku nejbližšího okolí.

Hned nad penzionem ční dvě věže bývalého kostela. Vede k nim schodiště, kdysi zdobené barokními sochami. Dnes jen několik zapomenutých torz připomíná nádheru tohoto místa. Chystáme se zde o půlnoci oslavit příchod nového roku. Cesta je ale notně zablácená, schodiště namrzlé a tak od nápadu upouštíme.

Další dobrý nápad má Jitka - okouknout místní hospodu. Zároveň potkáváme další kamarády, dorazila major Líba, s ní Vojta a Zdeněk Bílek. Následují Brunclíkovi i s Míšou, Daniela Christ. s Pepou a Ervíni.

V hospodě dáváme zkušební pivo, někdo pro jistotu i další, a domlouváme se na následující večer. Hospodský je ochotný a budeme vítáni. Uvidíme...

Večer slavíme v pronajaté kavárně penzionu. Máme vlastní sud piva, vlastní kapelu, vlastní barmanku (po pozdějším příjezdu Michala i barmana), tak nad vlastními chlebíčky řádíme do půlnoci. Předtím se k nám přidává dvojice Pepa a Jana Majerovi, tzv. „séégra“ Věry. Obě jsou dobře naladěny, takže po zaznění prvních slov Šenkýřky musejí chtě nechtě na stůl. (Že už se na to nevykašlu...)

Půlnoc vítáme na dvorku, k radosti nám stačí dva balíčky prskavek a nespočet lahví šampusu. Zábava pak jede dál, když už máme tak dobře našlápnuto.

1.1. pátek

Odchod na výlet v 10 hodin je z prozaických důvodů zpožděn. Dobře se nám spí a proč na Nový rok pospíchat.

Začínáme Dobrým ránem na návsi a trasou asi 10 km „Hrádeckého okruhu“. Procházíme borovým lesem, Ptačím údolím a blížíme se k Hrádku (Helfenburku). Zde nás očekávají Vodičkovic kamarádi Hrádkaři, parta ještě větších šílenců, než jsme my.

Pokoušejí se již po několik generací udržet při životě historickou památku a ještě jí zvelebovat z vlastních prostředků. Nevadí jim při tom množství úzkých schodů, zima jak v hradu a ani zde přítomná prohibice!

Raději pokračujeme přes pole do Rašovic na pozvání „séégry“ do útulně vytopené přijímací místnosti jejich chalupy (bývalého kulturního domu)! Zde se nás cca 20 lidí bez problémů vejde. Čeká nás přivítací svařák, novoroční polévky a gulášek pána domu. Nastydlý Vláďa přijel autem a přivezl nástroje, a tak si posedíme trochu déle. Zpátky pak nakládá i Brunclíky a Skřivany. Dobře dělají. Cesta je kluzká a brzy se stmívá.

Večer místní hospoda všechny zaskočí. Je plná chlapů, pěkných ranařů, kteří mají „nakoupeno“ už před naším příchodem. Jsme hezky při zemi, když si u kapely objednávají jednu píseň za druhou. Dojde i na Vojtu s mandolínou, žádají si jeho sólo na ten podivný nástroj. Budiž řečeno, že to Vojta skvěle ustojí.

My ostatní ale neustojíme množství kouře a opouštíme pozice. Večer komorně končíme v penzionu v obývacím pokoji apartmá č.1. Zde střídavě lobují za své oblíbené akce Zdeněk (trasová dovolená) a Karel (vojenské cvičení). Oba to dělají se šarmem sobě vlastním, tak nevím, jak to dopadne.

2.1. sobota

Sněží! To je nádhera. Zase nikam nepospícháme, loučíme se s Brunclíky a popojíždíme auty do Blíževedel. Tam vlakem přijíždí druhá litoměřická markytánka Eva, aby pozdravila majora a ostatní kamarády. Zároveň nás má provést skalním městečkem k vrcholu Husa. Po přivítání se dozvídáme, že zde většinou zabloudí. Vzhledem k počasí to není dobrá zpráva. Cestu si zpříjemňuje Michal neustálým telefonickým navigováním Evy Pelišky. „Nečekaně“ prošvihla náš odchod o hodinu a tak nás bude celý den se svým Karlem a Aničkou nahánět.

Prolézáme zamrzlé skály směrem vzhůru a trochu se bojíme cesty zpět. Nepředbíhejme. Na vrchol Husy lezou jen dobrovolníci – kaskadéři.

Po třech hodinách a sedmi kilometrech se od nás oddělí Kosáci a Skřivani a odletí do tepla nedaleké hospody ve vsi s případným jménem Skalka. Domů už dorazí pěšky po silnici.

My ostatní zrychlíme krok a statečně se vracíme skalami. První tři ve skále vysekané zledovatělé schody zvládáme ještě s elegancí. Za obloukem ale čeká dalších deset stupňů. První „jde“ Ervín, má dobrý styl „šlápneš a jedeš“. Druhý Vláďa už si „řízeně“ sedá. Třetí Jitka zjišťuje, že kloužou jen nohy a zadek brzdí. Po těchto instrukcích se začínáme postupně spouštět. Líba vzpomíná na Zdenku, prý Věra nic nebezpečného nenaplánuje. Markytánka Eva jede rychlostí, při které jí jen hlavička nadskakuje. „Zdeno, NIKOMU nevěř!“

To nejhorší je za námi. Svižným krokem docházíme k autům, loučíme se s Danielou a Pepou. Později nás z obědovečeře v Kravařích opouští i litoměřická Eva. Michal se snaží pozvat jí do „naší kavárny“ a případně i na nocleh. Ale vzorná matka dvou zhruba 25letých synů trvá na tom, že jede domů udělat papání.

Sněží! Vracíme se z výletu aspoň s Evou Pelichovou a jejím doprovodem. Slaví se její loňské výročí a Vojta se vytáhne s další oslavnou básní. Evy Karel se dá zlákat na Operu a tak je už definitivně náš. Po odjezdu auta s oslavenkyní postupně odpadáme. Večer končí v komorní atmosféře jen se Zdeňkem a Vojtou.

3.1. neděle

Sněží! Řidiči z toho velkou radost nemají. Po včerejší zkušenosti se rozhodujeme nechat vrchol Ronova nepokořený a raději vše směřovat k odjezdu domů. Možná tu nejsme naposledy. Máme pozvání do penzionu (udělali jsme moc dobrý dojem) i k „séégře“ do kulturáku.

Nechtěla jsem tuto zprávu psát, když jsem celou akci zajišťovala. Nechci se totiž chválit sama. Byla jsem ale ostatními vyzvána, ať to klidně udělám. Tak jdu do toho: Moc dobře jsem vybrala místo i ubytování, výlety byly taky super a počasí nemohlo být stylovější. Taky jsem se moc dobře vdala a ten můj člověk mi se vším pomáhal, moje „séégra“ je skvělá a zase mě mile překvapila. A chodím s tou nejlepší partou, co jsem kdy potkala. No, tomu říkám úžasný začátek roku.

 

 

nahoru