Francie
Termín: 22. července - 1. srpna 2004
Autor: Palco
Opět mě potěšilo (citace Zdeňka B.), že i ta střední generace, tedy generace na naší úrovni, se neustále zdokonaluje a rozvíjí. Příkladem může být třeba Toníček – náš šéfíček. Pamatuji, že ty své, ohromně užitečné pytle s grilem, pochodněmi a dřevem nakládal až při odjezdu. Dnes si pro tento druh nezbytného zboží předem přijede řidič autobusu týden před vlastním odjezdem. No řekněte, není to dokonalé? A nesvědčí to o neustále stoupající úrovni služeb v EU, tedy lépe v ČR …?
Tak a teď začínáme to drama – tu Hannibalovu cestu za pokořením Říma. Konec, tedy vlastní dobytí Říma – alias „Hannibal ante portas“ – vynecháme, to každý zná, ale vlastní cestu, tu je třeba prověřit, rekonstruovat a zdokumentovat.
Zde končí citace Zdeňka. Konstatuji: Tak to byla myšlenka dne.
A nyní již sled událostí, zeměpisných a faktografických údajů a hlavně postřehů.
Odjezd v 18 hod z parkoviště Radlická – už spolu jezdíme pár let, a tak se žádné komplikace neočekávaly. Ale přeci jen, Honza, druhý řidič, přišel o 15 minut pozdě. Zdeněk Bílek dostal k narozeninám bonboniéru od Evy Palcové, a pak ve Stříbře od Tondy becherovku. Po dobré večeři v obvyklém restaurantu jsme už vyrazili na dlouhou cestu. Zdeněk dal láhev KeyRumu a naše dovolená začíná. Na hranicích nás již tentokrát nezdržovali a bez problémů jsme pokračovali v cestě Německem. K tomu jsme mohli shlédnout video od Marka z Bretaně 2003. Před půlnocí zastavujeme na pumpě Frankenhöhe. Po umytí a přípravě na noc odjíždíme v 0.30. Asi jednu hodinu trvá poklidná jízda a pokusy o spaní. V 1,30 se začíná blýskat a za chvíli vjíždíme do bouřky. Jsme v oblasti Schwarzwald (po levé straně), kde bouřky údajně nejsou žádnou zvláštností. Leč trvá poněkud dlouho. Do 3,30 řídí Ota, dále pak s Honzou přejíždíme hranice za Freiburgem směrem na Mulhouse a dále na Besançon.
Pokračujeme v cestě po dálnici A36, pak za městem Dole přejíždíme na A39 směrem na Lyon. Asi v 6,45 jsme na pumpě, která se jmenuje Jura (Agip, někde před sjezdem 7). Zde dáváme ranní hygienu, čaj a tradiční „Dobré ráno“. V 7,30 odjíždíme dobře naladěni vstříc našim dalším dobrodružstvím. Je teplo, jasná obloha, ráno slibuje hezký den. V 8,15 projíždíme kolem města Bourg-en-Breisse. V 10,45 zastavujeme u pumpy u Montélimar. Jedeme půvabnou krajinou údolím řeky Rhône, okolo jsou kopečky, krásná podívaná.
Do Avignonu přijíždíme v pravé poledne. Do 13,30 máme čas na prohlídku. Stojíme před hradbami města kousek od legendárního mostu, z jehož 22 polí zbyla pouhá čtyři pole. Vypadá to nesmyslně, protože řeka, kterou vidíme, není až tak široká. Jenže z nějakého pohledu zjistím, že vidíme ostrov a další rameno řeky za ním už vidět není. Most původně překlenul i druhé rameno řeky a pak už ta délka odpovídá. Je to Pont St. Bénezet – starý most (známý z písně) kdysi dlouhý 900 m a spojoval Avignon se starým městem kardinálů na druhém břehu. Dosud stojí věž Filipa Sličného.
Roku 1309 sem na nátlak krále Filipa Sličného přesídlil z Říma papež Kliment V. i se svým dvorem. Jeho nástupce Jan XXII. se v Avignonu usídlil a dostal jej do vlastnictví. Vystřídalo se zde 6 papežů. Ti však byli vystaveni silnému nátlaku králů a tak roku 1377 se Řehoř XI. rozhodl pro návrat do Říma. Kardinálské kolegium však zvolilo protipapeže, který se uchýlil zpět do Avignonu. Poslední protipapež opustil město v roce 1403.
Procházíme park okolo mohutného paláce (s věží, jejíž výška je 50 m, rozloha paláce asi 1,5 km2), kde sídlili papeži. Obdivujeme staré město s hradbami ze 14.století.
Přesunujeme se na Pont du Gard. Je stále vedro, sluníčko. Obdivujeme největší aquadukt v Evropě, který postavili Římané v 1.století. Vedla se jím voda přes řeku Gardon do Nimes (hlavní antické město Provence). Délka vodovodu (byl zakrytý shora) je asi 50 km, celkový spád tohoto vodovodu je zhruba 17 m. Výška aquaduktu nad hladinou je 49 m, 275 m dlouhý, vybudován bez použití malty, pouze kameny nasucho. Aquadukt sloužil přes 900 let. Jsme zde od 14,00 do 15,15, závidíme při pohledu z mostu koupání lidem v řece. Autobus stojí na parkovišti, za které platíme včetně vstupného 50 Euro.
Kousek odtud v městečku Remoulins objevujeme vinotéku a kupujeme zde dobrá červená vína Merlot a Cote du Rhóne. Zde je to kraj Langedoc. Cena vína Merlot je 1,20 Euro za litr, Cote du Rhone za 1,65 Euro a litr.
V Nimes ani Montpellier nezastavujeme a pokračujeme po obchvatech kolem těchto měst. Ve městě Montpellier je universita, na které studuje asi 60 tisíc studentů. Po dálnici míříme do Sete, respektive na šíji mezi Sete a Agde, kde vede také železnice, na které je celkem rušný provoz. Sete je druhý největší francouzský přístav ve Středozemním moři. Odtud se přepravují vozy na Rallye Paříž – Dakar do Maroka. V campu Casttelas, kam dorážíme asi v 18,15 (cena 11 Euro – dost drahý), se ubytujeme. Je asi 38°C.
Autobus musí zůstat na parkovišti před campem a naše zavazadla odveze místní dodávka. Pěšky musíme jít asi 20 minut k místu našeho stanování. Večer se jdeme vykoupat do moře. Příjemné osvěžení po celodenním vedru. Večer popíjíme víno a chvilku hrajeme, než si přišla jakási sousedka (asi z Holandska) stěžovat.
Ve stanu je vedro a tak spíme na spacácích. V noci se zdvihl vítr a vypadalo to na bouřku. Vzhledem k tomu, že jsme nemohli pořádně zarazit kolíky stanů (slabá vrstva písku a podklad byl kamenitý), měli jsme obavu o klidnou noc. Vlaky jezdily neustále i v noci.
Vstáváme v 7,30. Ráno je pěkně, odjíždíme až ve dvanáct hodin a tak využíváme čas, a jdeme se vykoupat. Koupání je pohodové, voda je trochu chladnější. Toto se jmenuje Lví zátoka.
V 11,00 balíme stany a zavazadla, pro které nám v 11,30 přijíždí náklaďáček z campu a odváží bagáž k autobusu. Oslavili jsme nový den a ve 12,30 odjíždíme směrem na Agde. Dále míříme směren k Beziers. Cestou se několikrát přiblížíme ke kanálu du Midi. Kanál spojuje Středozemní moře a řeku Garonne (u Toulouse). Délka je 241 km. V Toulouse navazuje na boční průplav Garonne, jímž je splavněn až do Bordeaux. Mezi Toulouse a Sete má 65 zdymadel (některé prameny uvádějí 99 zdymadel), jeden tunel a 130 mostů. Stavba byla započata v letech 1666-7 a trvala 14 let. Stavitel Pierre Paul Ricket přesvědčil o výhodnosti této stavby Ludvíka XIV. Stavbě věnoval veškeré svoje peníze. V 19.století se ovšem stala tomuto kanálu velkým konkurentem železnice, a tak se kanál přestal využívat. Dnes slouží pro rekreační dopravu. Kanál je u Carcassonne v nadmořské výšce 190 m, u Toulouse 50 m nad mořem. Pro zajištění dostatku vody v kanálu byly v horách okolo vybudovány rezervoáry (přehrady), kterými je kanál zavodněn.
U města Beziers obdivujeme plavební komoru (zdymadlo) a dále potom kamenný most, kterým je veden kanál přes řeku Orb. Kousek za městem je kaskáda pěti zdymadel. Je to zajímavé stavební dílo. Odjíždíme odtud asi ve 14,00.
Cestou obdivujeme z vyhlídky opevněné město Carcassonne (nejmohutnější evropská pevnost), pokračujeme na Toulouse, kde prosperuje letecký a vesmírný průmysl. Staví se zde Airbusy, též zde byla postavena raketa Ariane.
V Loudes jsme v 18,15. Tonda zde nakupuje v obchoďáku E.Leclerc lososa a krevety a meloun a slibuje nám výbornou večeři. Do campu v Luz St. Sauveur přijíždíme v 19,15 (camp se jmenuje La Hounta). Večeře splnila naše očekávání, Tonda v roli šéfkuchaře též. Večer posedíme u louče, popíjíme víno a trochu hrajeme a zpíváme.
Vstáváme před sedmou hodinou. Posilníme se před první velkou túrou a autobusem odjíždíme v 8,00 směrem na Gavarnie. Úzkou silničkou se autobusem vyšplháme do výšky 2208 m na parkoviště. Odtud pokračujeme již pěšky po silnici do sedla Port de Boucharo (Puerto de Bujaruelo) ve výšce 2270 m. Po značené cestě po vrstevnici jdeme pod Pic des Sarradets (2739 m), výšvih podél prudkého potoka z tajícího ledu Glacier du Taillon do sedla u Refuge des Sarradets (2587 m). Odtud stoupáme po sněhovém poli k vrcholu naší dnešní cesty, kterým je překrásná Rolandova brána (Breca de Rolando – Breche de Roland) ve výšce 2807 m. Zde jsme přesně ve 12,00. Jsou zde krásné výhledy do Španělské části Pyrenejí a vidíme také kousek kaňonu Ordesa, který navštívíme ve čtvrtek. Vracíme se k Refuge des Sarradets a zhruba od 13,30 dále klesáme po cestě (zatím příjemné), k největšímu ledovcovému karu Cirque de Gavarnie. Tento obrovský kotel má průměr asi 3 km, lemují ho vrcholy o výškách přes 3.000 m – např. El Casco s výškou 3.007 m, Torre de Marboré (3.011 m), Picos de la Cascada (3.095 m). Pico de Marboré je nejvyšší (3.250 m) nad ledovcem Glacier du Marboré, z jehož ledu je zásobovám vodou obrovský vodopád la Grande Cascade.
Jedna jeho část, kde voda padá do hloubky měří 423 m, celková výška kaskády je cca 900 m. Tuto překrásnou scenérii obdivujeme z pažitu na hraně strmé stěny, která prudce spadá do hlubiny. Převýšení je asi 1.630 m. Za chvíli se přesvědčíme o tom, že cesta není vůbec lehká a dává zabrat našim končetinám. Asi dvě hodiny klesáme po skalních plotnách v docela nepříjemné terénu do samotného dna kotle. Tam dorazíme v 16,30 a všichni si oddechneme, že to máme za sebou. Ještě několikrát musíme překonat vodní tok a již se blížíme k Pont de Pierre kde stojí hotel du Cirque. Je to takové frekventované místo, vozí sem turisty i na koních. Je neustále vedro, ale my nemáme vyhráno, protože vesničky Gavarnie je to ještě skoro hodina cesty. Zde si potom zasloužíme posezení v kavárničce a dáváme si piva na osvěžení. Organizace odjezdu z Gavarnie probíhá pomocí mobilu, který Honzovi od Otíka přinesly Jana Neužilová, Věra Slavatová a paní Čvachtová resp. Čvachtička, neboť se nezúčastnily velkého sestupu. Odjíždíme v 18,15 do campu, kde se důkladně vysprchujeme, navečeříme večer opět chvíli hrajeme a zpíváme.
Vstáváme v 7,45 a zjišťujeme skoro všichni, že včerejší túra zabrala a nás bolí nožičky. Ještěže nás čeká odpočinkový, prohlídkový den. V autobuse začínáme slavit narozeniny Evy P.
Opouštíme camp v Luz St. Sauveur po Napoleonově mostě, projíždíme lázeňské městečko Baréges. Náš směr je průsmyk Col du Toutmalet (2.115 m). Zde je socha nahého cyklisty a pod ním je tabulka se sdělením, že 21.7.1910 cyklista Octave Lapize jede na kole Tour de France etapu dlouhou 326 km v čase 14 hodin 10 minut.
Odtud sjedeme do městečka La Mongie (letos zde končila etapa Tour de France, nikoli až nahoře na Tourmalet) ve výšce 1.800 m. Odtud se vezeme lanovkou za 20 Euro na Pic du Midi de Bigore (2.877m). Lanovka jede rychlostí 11,6 m/sekundu, délka jízdy asi 12 minut, v obou stanicích jsou přesuvná nástupiště, lanovka se vyvažuje napouštěním vody do méně zatížené kabiny. Lanová dráha má dvě větve. Na vrcholu je umístěná observatoř, také vojáci tam mají nějaké sledovací pracoviště. Cena lanovky zahrnuje též vstup do prostoru observatoře s vesmírnou výstavou. Nemáme moc štěstí, protože jsme zahaleni v mraku. Ve 14,00 odjíždíme do údolí. Projíždíme městečkem Campan, kde probíhá festival marionet a v oknech domů, na balkónech, před obchůdky jsou umístěny figuríny (jako živé).
Zastavujeme v Lourdes asi na dvě hodiny. Prohlédneme si Horní baziliku z roku 1876, pod ní je Růžencová bazilika. Sledujeme nekonečné zástupy lidí před jeskyní svaté Bernadety. Kromě samostatně chodících jsou k jeskyni přiváženi zájemci na vozíčcích, pojízdných lůžkách a všichni věří v uzdravení pomocí zázračné vody. Na důkaz díků tam zapalují svíčky rozličných velikostí. Viděli jsme i 35 kg těžké svíce (cena 160 Euro). Tenké půlmetrové svíčky tam prodávají za 5 Euro. Dále jsme se podívali na baziliku Pia X., která je pod zemí. Byla postavena v roce 1958, vypadá jako podzemní garáže a vejde se do ní 20 tisíc lidí. Délka tohoto betonového podzemního prostoru je kolem 200 m, šířka 280 m.
Potom již odjíždíme do hor, kde kousek pod městečkem Cauterets je náš camp. Jsme ve výšce asi 1.000 m. Je tu dobré prostředí, máme vyhlazeno místo sice u silnice, ale máme kolem sebe volný prostor, takže nás nikdo neruší a my též nemůžeme nikoho rušit zpěvem. Camp je za 4 Euro.
Toník koupil v Lourdes opět lososa, krevety a meloun a v pozdním večeru opět hodujeme. Před tím ovšem zaháníme hlad bramborovým gulášem s čerstvými bramborami. Hory kolem při zapadajícím slunci vytvářejí neskutečné tvary (připomínají nám obličeje).
A Eva P. stále ještě slaví svoje narozeniny.
Vstáváme před osmou hodinou. Po snídani a již tradičním “Dobrém ránu” vyjíždíme z campu v 9,20 směrem na Pont d` Espagne. Zde jsme asi v 10,00. Skupina osmi lidí jde na Lac de Gaube (1.725 m) pěšky, ostatní jedou lanovkou. Pěšáci jsou Zdeněk, Vojta, Marek, Zdeněk Janák, Petr Klein, Pavel Ryba a Irenou a Palco. Jdeme podél krásného kaňonu a vodopádů. U jezera se setkáváme s lanovkovou skupinou. Pokračujeme na Refuge des Quiletes de Gaube (2.115 m), která je v kotlině pod nejvyšší horou Vignemale (3.298 m). Je nádherné počasí. Odtud pokračuje Zdeněk, Vojta, Marek, Pavel Ryba s Irenou asi do výšky 2.500 m, ale z časových důvodů nedosáhli sedla Col d` Arraillé (2.583m).
Ostatní se vracejí ve 14,00 a po dvou hodinách jsme u jezera Lac de Gaube. V 16,20 odcházíme od jezera na Pont d` Espagne, odkud odjíždíme po sedmnácté hodině. Procházíme si ještě městečko Cauterets. Prohlížíme si starou dřevěnou budovu nádraží. Od roku 1898 zde jezdil vláček elektrický spíše to byly takové tramvaje (jeden elektrický vůz). Ještě je mnohde zřetelné těleso trati, zbytky mostů i tunely. Trasa trati se budovala od horní části směrem do údolí. Původní trasa vedla až pod Pont d` Espagne. Trať byla zrušena v roce 1960.
Vstáváme v 7,15 do chladného jitra (je +8°C), je rosa a velmi jasno. Vydáváme se na cestu do Španělska. Projíždíme vyhlídkovou trasou přes průsmyk Col d´ Soulor (1.474 m), pokračujeme na Col d´ Aubisque (1.709 m). Je to nádherná pasáž cesty, která vede krásnou zvrásněnou krajinou (výborné osvětlení jí dává plastické prokreslení), úzká silnička vede po úbočí, samá zatáčka, tunely ve skále a po kraji silnice prudký spád do údolí.
Z průsmyku Col d´ Aubisque sjíždíme do zimního střediska Gourette. Před tím jsme málem zanechali Janu Neužilovou a Čvachtičku na zmíněném průsmyku napospas.
Krátce před polednem jsme u lanovky u jezera Lac deFabreges, odkud vede kabinková lanovka pod vrchol Pic de la Sagette (2.031 m). Platíme 15,30 Euro za osobu na lanovku, a potom cestu vláčkem, který nás veze k jezeru Lac d´ Artouste ve výšce 1.991 m). Cestu zahájíme až ve 14,00 a jedeme vysoko na úbočí obrovského údolí, je nádherné počasí a vychutnáváme si takřka hodinovou jízdu s pohledy na okolní velikány např. Pic du Midi d´ Ossau (2.884 m). Vláčky jedou vždy dva za sebou a na několika výhybnách probíhá zajímavé míjení vlakových souprav. Na prohlídku jezera – je vlastně přehrada - máme asi jednu hodinu času a v 16,38 odjíždíme zpět. Na parkovišti u kabinkové lanovky jsme kolem 17,30. Odtud to máme na španělské hranice asi 10 km. Projíždíme průsmykem El Portalet ve výšce 1.794 m a pokračujeme cestou kolem zimních středisek do údolí až do městečka Biescas, kde před zavírací hodinou nakupujeme nějaké potraviny v místním obchůdku Spar. Do campu Viu přijíždíme v 18,50. Postavíme stany, uvaříme a trochu nás zmůže únava po parném dni. Jdeme celkem brzy spát. Jenže v noci je veliká bouřka, silné blesky a slejvák, takže ze spaní není nic moc.
Ráno je chladné a pod mrakem. Z campu Viu jedeme v 8,00 do městečka Torla. Je to asi 5 km. Odtud jedeme místní autobusovou dopravou do Parque Nacional de Ordesa na parkoviště v la Pradela. Vrcholová skupina vystupuje o cca 600m na úroveň Abrigo de Calcilarrilego – odkud pokračují traversem nad údolím říčky Rio Arazas (pod horou La Cuta s výškou 2.236 m). Ostatní pokračují podél uvedené říčky po kaskádách, které vytváří tato říčka, až k našemu společnému cíli a to jsou Cascada de Cola de Caballo (cca 1.930 m), které jsou v konci tohoto velkolepého kaňonu.
Vrcholová skupina ještě stačí navštívit Refugio de Góriz (2.100 m), která je nad zmíněnou Cascade de Cola de Caballo. Nad touto Refugio se tyčí Monte de Perdido (3.355 m).
Na začátku cesty je pod mrakem, později chvílemi svítí i slunce ale trochu se to střídá s deštěm.
Cestou zpět v samém závěru cesty na nenáročné cestě se projeví únava a Pavel Dolejš si způsobí při takřka banálním zakopnutí nepříjemné zranění. Navštěvujeme zdravotní zařízení v městečku Broto. Při ošetření asistuje hlavně Honza Pikolón, tlumočníkem ve zdravotním zařízení v Broto je Ondřej. Pavla samozřejmě doprovází Míla. Asi po dvou hodinách čekání odjíždíme zpět do Torla pro vrcholovou skupinu a společně pak do campu. Otu s Honzou čeká ještě jedna cesta do Broto pro Pavla a jeho doprovod. Ošetření stojí cca 56 Euro. Nakonec vše dopadá dobře (zatím) – zašitý ret. Později v Praze se z naražení kolene vyklube prasklá kolenní čéška.
Večer máme objednanou večeři v campu. Mají výborné jehněčí na několik způsobů, dáváme si též různé předkrmy. A samozřejmě výborné červené víno, kterým zapíjíme chutné jídlo.
Za večeři platíme asi 7,50 Euro, litr vína za 4 Euro, irská káva za 4 Euro. Ubytování 10,60 Euro za dvě noci.
Vstáváme v 7,30, počasí se už zase uklidnilo. Je krásné, slunečné ráno. Čeká nás dlouhý přesun až na břehy Atlantiku. Odjíždíme směrem na Biescas, Jaca, Pamplona. Projíždíme oblastí Aragónie. Aragónští králové založili Španělsko. Kdysi k Aragónii patřila též Neapol a Sicílie. Vzpomínáme na Bonifácio na Korsice a na tam vytesané Aragónské schody ve skále u moře. Leč Bonifácio se dobýt nepodařilo.
Dále směrem k Pamploně je to oblast Baskicka. Trochu se zdržíme tankováním nafty (0,75 Euro / litr) a za chvíli pak čepováním červeného a růžového vína v městečku Liedena. Točené víno za 1 Euro/litr, v lahvích stojí litr 1,65Euro (víno Rosado), je též k mání červené (Tinto).
Za chvíli poté projíždíme krajem větrných elektráren, kterými je to zde poseto. Odhadem vidíme přes sjedno sto větrných vrtulí.
V Pamploně jsme asi ve 12,30 a využíváme služeb obchodního zařízení E. Leclerc. Nákupy nás zdrží asi 40 minut a pokračujeme dále do Francie (po silnici A 121 A) do městečka Berroeta, kde odbočíme do údolí Valle de Baztán. Zastavíme ve vesnici Arizcun s klášterem, projíždíme vesnicí Ainhoa s hrázděnými domky (zdejší kraj podporoval kdysi vévoda z Windsoru). Odtud ( jsme tu v 15,30) pokračujeme do Biarritz. Tam přijíždíme asi v 16,15, zdržíme se 45 minut a pokračujeme po pobřeží směrem na jih do St. Jean de Luz. Zde se obracíme na sever a jiíž míříme do místa našeho posledního campu du Lac, který je v městečku Ondres. Zde jsme až v 19,00. Stavíme stany, stihneme se vykoupat v pěkném campovém bazénu. Cena noclehu 8 Euro. Večer náš šéfíček Toníček se opět věnuje kulinářským konáním a griluje další várku ryb, tentokrát je to tuňák. Je nám moc hezky a tak posedíme u loučí skoro do druhé hodiny ranní. Je velmi teplo, spát se nám moc nechce a v duchu se připravujeme na poslední den naší dovolené ve Francii, po nádherných dnech ve velikých horách Pyrenejích.
Vstáváme do slunného dne skoro v 8,00. Je velmi teplo, snídáme střídmě a po snídani se jdeme koupat do moře, které je z tohoto campu asi 40 minut pěšky po zcela rovné, vyhřáté asfaltové silnici.
S úlevou se vrháme do vln ale ouha, hned slyšíme pískání plavčíků a pobřežní hlídky, které z empairu sledují dění ve velkých vlnách Atlantiku. Jsou zde také velmi silné proudy, které vynášejí na moře. Ale to se dozvíme až za chvíli, kdy Míla hledá ošetření vymknutého ramene při jedné z prudkých vln u zmíněné hlídky. Ale ti se najednou vrhají do vln, za chvíli přilétá vrtulník a již loví daleko od břehu zesláblé lidičky a na dva lety je odváží na břeh. Potom se dočká ošetření i Míla. A zanedlouho poté vzlétá vrtulník k novým ztroskotancům, kteří přecenili své síly v zápase s oceánem. Ale vlny to byly pořádné, které opravdu s člověkem dovedou pořádně zasmýkat i o dno krásného písečného pobřeží.
V moři je nádherně, teplota vody až 23°C, je úplně jasno.
Vracíme se asi ve 13,30, vaříme oběd, balíme, koupeme se ještě jednou v campovém bazénu a nastává poslední nakládání do našeho oblíbeného autobusu BOVA. Před odjezdem dáváme ještě poslední „Dobré ráno“, které stvrzuje výbornou náladu během celé naší dovolené. Odjíždíme v 15,30 směrem na Bordeaux, kolem něhož projíždíme zhruba v 17,30. Po okruhu míříme na Paris a na sjezdu 39 pokračujeme po silnici N10 na Angouléme.
V obchoďáku Auches proběhnou poslední nákupy a v 19,30 vyrážíme směrem na Confolens, Bellac, la Souterain, Guéret, Montlucon (opět je to c s tou spodní čárkou, které se vyslovuje jako s ).
Noční trasu jsem nestačil sledovat, ale celkem rychle se přemísťujeme do Německa. V 6,30 zastavujeme na ranní hygienu a snídani u pumpy v Sinsheimu. Vedle dálnice vidíme muzeum letecké techniky – je vidět i Concord. Je to kousek před Heilbronem. V pěkném nedělním ránu cesta ubíhá klidně a zhruba v 11,00 jsme ve Stříbře na obědě. Do Prahy přijíždíme asi ve 13,30. Loučení a čeká nás již cesta domů. Bylo to moc krásné.