Horní Líšnice
Termín: 5.-6. září 2009
Autor: Zdena, Alena
Účastníci: Svoboďáci, Slavíčci, Zdeněk B., Zdeněk J. a Anina, Zdena B., Líba Hníková, Eva Chleb., Marek s Janičkou, Erika, Vojta, obě Sovy, velcí Palečkové, Eva Holmanová, Čiháci a dokonce Honza Pelich.
Většina z nás přijela kolem poledne. Irenina chalupa je bývalý mlýn (velká budova, která vypadá jako podnikové rekreační středisko) a patří k ní velké pozemky; Irenina rodina ji obývá už v několikráté generaci. Bylo připraveno bohaté občerstvení – těstovinový salát, spousta štrůdlu, kafe, čaj. Po jídle Irena zavelela k odchodu na výlet. Šli jsme po rovince do Solenice, a tam zahlédli hospodu, tak jsme se usadili na terase, dali si pití a klábosili na sluníčku. Musím přiznat, že tento typ výletu mi velmi vyhovoval. Jenže se ukázalo, že to není cíl naší cesty, že se ještě jdeme podívat na vyhlídku na kopec idylicky zvaný Altánek. Přes idylický název to byl pěknej krpál, na vrchol jsem dorazila téměř v bezvědomí. Shora byl krásný výhled na řeku, která se pod ním kroutila a vytvářela jakousi podkovu. Zpátky jsme šli nábližkou a ač pod vedením „domorodce“, nezabloudili jsme, jak bývá zvykem, ale po krásných loukách s výhledem do kraje došli až těsně k Ireninýmu baráku.
Už bylo připraveno večerní posezení u ohně – lavice a pařezy dokonce s opěradly a stoly s jídlem, tak jsme Ireně popřáli a dali jí dárky (trasový dárek byla pícka na chleba) a dostala ceduli, se kterou pózovala fotografům. Na večeři byly připraveny báječné karbanátky, které Irenini synové opékali nad ohněm na „plotně“; bylo jich připraveno obrovské množství, takže byl možný i nášup.
Večer vypadal idylicky, sice byly mraky, ale občas byly vidět hvězdy a měsíc. Jenže počasí nevydrželo, a později začalo pršet, takže jsme se museli přestěhovat do baráku. Naštěstí jsme se vešli i s lavicemi do kuchyně, tak večer pokračoval. Sova začal být neklidný, tak se pustil do tance a tančil hlavně s Aninou. A Anina se tím tak rozdováděla, že nám pak solo zatančila včelku Máju (velmi erotickou, která vrtěla všemi částmi těla), to jsme tedy koukali! Musím říci, že taneční laťka je na naší trase velmi vysoko.
Po půlnoci odjel Marek s Janičkou a Líbou a taky Čiháci, pak zalezl do svého stanu na zahradě i Karel s Jitkou, pomalu nás ubývalo.
Já jsem odjížděla s Palečky v neděli po ránu, tak nedělní program líčí Alena:
V neděli se probouzíme do slunečného rána, předchozí večer snad ani nikoho nadměrně neunavil. Někteří spěchají tam a onam, zůstává skalní sedmička (Karel + Jitka, Zdeněk B., Vojta, Eva Chl. a Slavíci), aby absolvovala druhou Ireninu vycházku – nejprve jejím vzorným lesíkem, poté neznačenými pěšinkami až na červenou značku a tou na poutní místo Maková Hora. Cestou dáváme kratičký bezalkoholický pažit s vyhlídkou na malebný kraj a vzpomínkou vázající se k tomuto místu – citátem z uprchlého mládí „Tady by se to podléhalo….“ . Na Makové se s námi přátelí a nechává se drbat za ušima a laskat košíkem neopatřená Blackie – kříženkyně staforda a labradora. Pažit zde, na lavičkách i trávě, je dostatečně dlouhý; není kam spěchat: je poledne, Irena připomíná, že hospoda ve Smolotelech otevírá až ve tři a protože je to coby kamenem dohodil, ani se k tomuto bodu příliš neupínáme. Jenomže před hospodou má hospodský (Irenin známý) zaparkovaného svého nadměrného Godge (350 HP, na 100 km jen blbejch 20 l, osmiválec, což se pozná ze soustavy 2 x 4 čurapajzlíků v motoru), takže pivo alko i nealko dostáváme a to doslova, hospodský prý s sebou ani nemá kasírku. Pánové se zájmem a otázkami obhlížejí motor, který jim je předveden nepochybně s pýchou. Chvíli ještě vychutnáváme slunečného dne, sklo pak ponecháno na stole před již zavřenou hospodou. Po návratu k mlýnu hostitelky je ještě čas na písně a tlachání u venkovního stolu, zatímco se hřeje další Irenino občerstvení – bigos, tak skvěle připravená mana, že nelze odolat přídavkům až k přejedení. A pak už jenom dík a opakované přání všeho dobrého a rozjíždíme se.