Boží Dar
Termín: 6. - 8. prosince 2005
Autor: ASlav
Událo se už tradičně na Božím Daru, který nám zařizuje náš výjimečný pták Sova (v posledních létech zejména jenom jeho „neviditelná ruka“). Vlastní děti byly nahrazeny vnoučaty, případně synovci a neteřemi, doživotní Mikuláš svoji funkci opět splnil skvěle a nepochybně rád, čerti byli také tradiční a báječní, NOVÝ anděl se dětem moc líbil, své role se zhostil profesionálně a se znalostí věci, i když v jeho rodné zemi tento zvyk nemají. Děti, tak jako před desítkami let, zajíkavě předváděly, co dovedou a slibovali, že se polepší, ale byly i takové, co si na čerty troufly. Mikulášovi se do té jeho knihy, co nosí místo paměti, nějak vloudila i jména dospělých, zdálo se jakoby si „zasedl“ (to snad ale svatý muž nemůže) na všemi oblíbenou Martu – tu však děti spontánně vykoupily; druhý „postižený“- Karel se vrátil vlastní silou, prý ale při tom v Pekle ubylo rumu.
Zimní čas byl jak se patří – sníh, lyže i útulné hospůdky. O pátečním večeru jsme pro dobrý základ na chvíli vyrazili do protějšího Zeleného domu – jídlo báječné, taneček při „živých“ klávesách a povzbuzování větší části hostů (taky z Unie) věkem snad o něco před námi, kteří se zde měli o dost levněji než v jejich bohatší domovině. Zelený dům je pěkně renovován a naši chlapci nám neopomněli ukázat nové blidlo (zajímavé – počítač mi tohle slovo podtrhuje jako chybné; jiný výraz neznám) na jejich pisoáru. Skvěle posíleni jsme odešli mít náš večer na Goeboudě, což nemělo chybu.
Sobota byla na běžkách: upravené stopy, které hranic neznaly, nás dovedly až na rozcestí pod Fichtelbergem, kde sešlo z nápadu navštívit Oberwiesenthal s jeho radničním sklípkem a vánočním náměstím, neboť velitelštější hlasy chtěly Fichtelberg. V mokré vánici a větru jsme kopec zdolali. Hospoda tam je moc pěkná. Ti, co ji zvolili, si tam mohli ba i odložit všechny své promáčené vrchní i spodní svršky, neboť po celý den se vskutku čerti ženili. Kdo věří na mazání lyží, tak to tenhle den moc jednoduché neměl. Za šera jsme se vrátili všichni a celí – tentokráte k tomu byl zapotřebí pasu. Návštěva očekávané trojice v provedení čtveřice, jak popsána výše, proběhla hladce, ne tak docela dospělácký návazný večer (ti dva si prostě občas pokoj nemohou dát).
Nedělní počasí - ještě vydatnější, s chumelenicí ještě hustší, opět s větrem - přimělo některé odspěchat za nedělním obědem do útulnějšího domova. Osm nás, když už jsme na horách a je sníh, se rozhodlo pro dopolední túru, která ovšem byla jen pro silné nátury (Michal, Karel, Vojta). Sníh byl ještě lepivější, vítr o poznání silnější, a tak ti ostatní do počtu osm se postupně odpojovali a s vysokými nášlapci na lyžích se důstojným „čapím krokem“ vraceli do chaty. Odjezd proběhl pro většinu normálně, ne tak pro Karla s Jitkou, ale Michal je, to všichni víme, moc hodný člověk. Někteří jsme chvíli trčeli v autech v Abertamské zatáčce, neboť tam právě do silnice spadl pěkný smrk, který by se velikostí hodil na vánoční náměstí.
Na Boží Dar letos dorazili: Skřivánkovi s Barborkou a Filipem, Kosáci se Šimonem a Ondřejem, Andrea s Davídkem, Täubelovi s Filipínou, Eva Pelichová s Aničkou, Pavel Žák přivezl Elišku, Milana, jejich tetu Renátu Puršlovou a její maminku, která prý po celou jízdu s dětmi zpívala písně typu …když se růže červená… nebo …. potkali ho v noci….(aby děti měly co předvést Mikulášovi), Brunclíkovi, Jedličkovi, Svobodovi, Slavíčkovi, Tonda Kadlec s Janou a Markem, Michal, Ivan, Zdeněk Janák a opožděně z rodinné dvojsvatby Vojta (strýc).
Podtrženo, sečteno, odečteno: dětí bylo 9 - a s devítkou je vždycky fajn
Tak to viděla ASlav.