Nová Bystřice
Termín: 5. – 8. května 2017
Účast: 31 dospělých + 1 dítě + 1 pes
Autor: EPal.
Na základě různých debat jsme s Mirkem zvolili cestu na stezku autobusem. A vida, nebyli jsme jediní. Na Florenci se potkáváme také s Mirkem Tylem a pohodlně přijíždíme do Jindřichova Hradce. Zde už z okna autobusu vidíme taky Zdeničku Gillarovou. Do Nové Bystřice jsme opět zvolili autobus. Místní cestující nám doporučili vysednout v Nové Bystřici u hřbitova. Snažili jsme se vystoupit, jak nejrychleji umíme, ale pan řidič měl pocit, že už musí odjet. Tak se stalo, že Mirek Tyl a překvapená Zdenička zůstali uvnitř. Přesto se opět dveře autobusu otevírají a pan řidič umožňuje vystoupit i jim. Nevím jen, jestli to byla pro Zdeničku správná volba. Když se autobus podruhé rozjel, zjistila, že nemá jednu hůlku. (To by se asi nestalo, kdyby jela až na konečnou). Jak to s hůlkou nakonec dopadlo-nevím, ale asi o ní přišla.
Došli jsme na ubytovnu, kde už čekala Eva Hollmannová. Vzápětí přijíždí Jarda Neužil. Karel a Jitka Svobodovi, Andrea Herbstová, Vláďa a Věrka Vodičkovi. Jdeme otestovat restauraci, ve kterém budeme trávit tři večery. Čekáme na hlavní skupinu, která jede z Prahy vlakem.
Jak to prožila Zdena Bauerová?
Na Hlavním nádraží se nás v pátek 5. 5. 2017 v 11 dopoledne sešlo skoro 20 a díky Pavlovi jsme měli zajištěny místenky, tak to byla pohoda. Byli jsme v oddělených kupé, tak se nehrálo, ale několik lidí vytáhlo flašky (aby je nemuseli nosit), tak bylo příjemně. Přestupovali jsme ve Veselí, a pak v Jindřichově Hradci byla velká pauza. Trochu jsem se obávala, že budeme s ruksaky chodit po městě, ale nakonec jsme jenom přešli pár kroků z nádraží do hospody hned u kolejí, a tam se usadili. Obsluha byla vlídná, jídlo i pití, a kluci hráli, no krása. Vpodvečer jsme nastoupili do vláčku do Nové Bystřice, nacpali jsme se do půlky vagonu, a to byla nejhezčí část. Hrálo se a zpívalo, za okny byla krásná svěží příroda a dokonce na lukách srnky. Tenhle vláček tam jede 3x za den, tak je nic neruší a asi se tam mají dobře. Přibližně za hodinu jsme vystoupili v Nové Bystřici, mašinfíra nám zamával a my jemu. Do ubytovny jsme to měli kousek, a tam už čekali další, kteří přijeli autem nebo autobusem.
V restauraci Na bojišti nás už čekala večeře. V našem salonku byla ještě jedna cyklo-skupina. Bylo vidět, že se těší, až si s námi zazpívají, ale všechno bylo jinak. Asi polovině kamarádů se zdálo, že je tady velký kravál. Prý, že bychom měli zkusit i normální hospodu. Tak Zdeněk se šéfíkem objevili u autobusového nádraží hospodu Pod lipami, do které jsme se ve 22hod přemístili. V hospodě byla také větší skupina, která si s harmonikou zpívala lidovky. Postupně jsme si sedli a postupně jsme se dostali do atmosféry této hospůdky. Čekalo nás tady jedno velké příjemné překvapení. Mezi motorkáři byla zcela nečekaně sestra Věrky Vodičkové. Sestry si společně zatancovaly na stole a my se bavili spolu s nimi. Všichni jsme se přesto shodli, že další večery už strávíme raději Na bojišti. Ještě bych zapomněla na to, že v pozdních večerních (skoro nočních) hodinách přijeli Michal Zeman s Kristýnou a Štěpánkem.
V sobotu po ranním brífinku jsme se vydali podél golfového hřiště po Graselové stezce k hranicím Rakouska. Na Graselově stezce byla dekorovaná Andra medailí za 55. stezku. V příjemné hospůdce v Haugschlagu jsme si dali pivo a místním jsme zahráli pár našich oblíbených písní. Potom jsme došli k nejsevernějšímu bodu Rakouska, kde jsme přeskočili potok na českou stranu a došli k hotelu Peršlák. Zde si většina dala zasloužený oběd (a to zde i česnečka přišla na úctyhodných 60Kč). Odtud už jsme se rozdělili na pěšáky a jezdce. Pěšáci zvládli i pažit, kde měl velkou radost Gorila. Večer byl bezvadný. Hudba krásně hrála ke zpěvu i tanci.
V neděli jsme měli jasno. Pojedeme úzkokolejkou do stanice Kaproun. Ve vlaku jsme byli půl hodiny před odjezdem, a tak jsme vybalili nástroje a udělali si dobrou náladu, přestože se na obloze objevovalo čím dál víc černých mraků.
Nakonec jsme jeli jen do Senotína a odtud chvíli po pražcích, ale dále už krásnou přírodou do Blat. Cestou nechyběl ani pažit, na kterém dostala Kristýna medaili za 10 stezek. Slivovičkou z lahve se speciální vinětou jsme připili na zdraví.
Vyšlo nám to náramně, protože ve chvíli, co jsme vešli do hospůdky, začalo lejt jako z konve. Objednali jsme si jídlo, ale pozor - v této hospodě došlo pivo a to někteří z nás se ho ani nedočkali! Tato informace některé z nás natolik rozladila, že odešli ještě za deště. Od této chvíle už se druhé skupině nepodařilo dohnat skupinu první. Jediný, který se z první skupiny propadl do skupiny druhé, byl Ervín. Taky ho to stálo flašku. Při odchodu druhé skupiny z hospody na nás z pod stolu koukali psí oči. Sháníme páníčka, ale ten byl už v předstihu. A tak po dvou kilometrech - kousek od Kláštera jsme zapili nejen šťastné setkání, ale taky malého Bartoloměje.
Jdeme dále do obce Albeř, kde potkáváme skupinu cyklistů, kteří se nás ptají, do které hospody míříme, že by šli s námi. Znali nás (na rozdíl od nás) z ranního vlaku. Řekli jsme, že hospodu už nehledáme.
To jsme nevěděli, že poprvé v životě narazíme na pivní automat. Za 3x vhozenou dvacetikorunu a potvrzení občankou vám do kelímku nateče sice více pěny, než piva. Zdá se, že ve zdejších hospodách asi častěji pivo dochází. Večer jsme opět v naší restauraci Na bojišti. Bavíme se náramně a tak si večer prodlužujeme mejdanem na osmičce.
Zde opět přidávám postřeh Zdeny:
V noci z neděle na pondělí jsem se za tmy vzbudila, a za chvíli slyším, jak si někdo tichounce zpívá! A on Tonda. Tak jsem se ho ráno zeptala, cože si v noci zpívá. Jestli nemohl spát a chtěl si dělat hezky, nebo jak na to přišel. A Tonda o tom nevěděl, zřejmě zpíval ze spaní, což je naprostá záhada, jak to dělal. Takže zatímco my ostatní se v noci různě kroutíme a tlačí nás postel nebo vlastní kosti, Tonda si prozpěvuje a užívá si, a pak ráno čilej a svěží vyskočí, a jde na výlet! Já si tedy myslím, že mají mít všichni stejné podmínky, ale na Tondu jsme asi všichni krátcí!
Protože byl Borek v neděli v první skupině, kterou druhá skupina (ve které byl šéfík a někteří muzikanti) za celé odpoledne nedošla, oslavil svou 35. stezku v pondělí ráno před ubytovnou v Bystřici. Nebyl moc spokojený, že nemůže dát oslavnou láhev v přírodě, ale Borku – příště to určitě vyjde!!!
Po prohlídce muzea veteránů (aut) jsme nastoupili v 11hod do vláčku. Na nádraží nás vyprovodili Palečkovi, Eva H., Andrea, Andra a Michal s Kristýnou a Štěpánkem. Ve vlaku se opět hrálo a dopíjely se flašky z předchozího večera, tak to dost uteklo. V Jindřichově Hradci jsme zase chtěli jít do hospody hned u nádraží, ale bylo zavřeno. Tak zatímco šel Pavel obětavě sehnat místenky na vlak do Prahy, přesunuli jsme se kousek od nádraží do dřevěné boudy, ve které byl bufet. Sice to tam bylo mrňavé, že jsme se sotva vešli, ale hospodský byl jako blesk, za chvíli jsme měli pití a už smažil obrovské řízky, které se snad ani nedaly najednou sníst a slabší povahy si kus balily do vlaku. A taky měl guláš a klobásu přes celý talíř. A přitom ještě stihnul obsluhovat lidi venku u stolků. Při odchodu u něho Pavel koupil do vlaku několik plechovek piva (to jsme si dobře vybrali šéfa, myslel na všechno!). Cesta do Prahy nakonec docela utekla, díky místenkám jsme jeli pohodlně, ale už se nehrálo, spíš dopíjelo a tu a tam bylo něco malého na zub. Ještě sigi-saga na nádraží – a konec další krásné stezky!
Účastníci: Svobodovi, Jedličkovi, Slavíčci, Zdenka B., Zdenka G., Jarda Neužil, Mirek Tyl, Zdeněk B.,Jan Tabel, Ervín s Pepinou, Tonda, Alena O., Evička, Sovy, Hanka Píchová, Palečkovi starší, Eva Holl., Vojta, šéf Pavel, Michal s Kristinou a Štěpánkem, Andrea, Ivan, Andra, Vodičkovi a Petr Černoch.