Jižní Plzeňsko: Nepomuk – Žinkovy – Lužany – Přeštice – Chudenice - Švihovrušné Hory
Termín: 8. – 12. května 2013
Autor: PalMa a Andra,
Účastníci: Karel Svoboda, Jitka Svobodová, Vojta Koláček, Honza a Alena Slavíčkovi, Zdena Gillarová, Eva a Mirek Palečkovi, Marek a Jana Palečkovi, Michal Zeman, Kristýna Pincová, Erika Kadlecová, Ivan Fohl, Andra Kolínská, Zdeněk Bílek, Eva Hollmannová, Vladislav a Jana Skalovi, Pepa Kos, Lída Kosová, Eva Chlebounová, Hanka Píchová, Mirek Tyl, Jarda Neužil, Tonda Rybář, Alena Ochová, Ervín a Jana Taubelovi, Pavlína Mazurová, Zdeněk Janák a Přemek s Majkou a Maruškou Kostliví
Prolog: Už pár let se vždy na konci Stezky objevují názory, jestli by nestálo za úvahu ji o jeden den zkrátit, že se už poslední den těžko některým hledají síly. Nemohu říci, že bych o tom nepřemýšlel, ale vždycky se najde nějaký důvod, proč tu následující udělat stejně dlouhou. Tak u této se našel důvod, proč ji udělat ještě o den delší...
Tato velmi dlouhá (celých 5 dní) Stezka začíná srazem v Praze na hlavním nádraží v 10 hodin dopoledne. V 10:15 nám jede vlak do Plzně a po přestupu na druhý vlak dorážíme do Nepomuku ve 12:30. Tady nás čekají Karel s Jitkou a Jarda a zde oficiálně Stezka začíná. První kilometry nás – ještě za slunečného počasí – vedou z Nepomuku – nádraží do Nepomuku – města. Ale ještě, než dojdeme do centra, nás chytá slejvák a bereme zavděk první hospodou na okraji města. Zde trávíme odpolední přepršku konzumací piva a utopenců. Když se trochu vyjasní, dáváme se opět na cestu, ale v další slunečné periodě dorážíme jen na Nepomucké náměstí, kde si v hospodě U Švejka někteří dávají oběd. Ti, co jim utopenec k obědu a následná polévka s pivem ke štěstí stačí, po hodině čekání nemají trpělivost čekat na ostatní a dávají se opět do pohybu a absolvují prohlídku památek ve městě. Postupně je na cestě dohánějí ti, co měli větší štěstí a u obsluhy se domohly požadované krmě. Ti, co to štěstí neměli, nás dohánějí mnohem později, dokonce až po provním pažitu na cestě z Nepomuku do Žinkov.
Druhý pažit se odehrává už za přítomnosti Kostlivých (2+1+pes) a ve vzduchu je nejen oslava Kosťových narozenin, ale i pořádný slejvák. Ten také nastává, než sejdeme dolů do vesnice. A i přesto, že zacházku k místnímu zámku neabsolvujeme a schováváme se, kde to jde, za chvíli jsme mokří až na kost, takže se promočení vydáváme po silnici, která se mezitím stala řečištěm, na druhý konec vesnice do hospody. Díky vzniklému zpoždění nás už skoro nečekají a nás zase netěší představa dalších kilometrů, které nás ještě čekají do cíle etap, v probíhajícím lijáku. Naštěstí je tu Jarda, který usuzuje, že cesta přes pole je neschůdná a odvozí nás po skupinkách firemním vozem na farmu Olšovka, kde budeme spát. Vodní sloupec v chatkové osadě stoupnul natolik, že po průjezdu po místní cestě musí majitelé vozů navštívit nejbližší myčku neprodleně, jinak hrozí záměna aut.
Večer probíhá v poklidném duchu a vzhledem k tomu, že nesedíme v hospodě, ale ve výdejně večeří, která je jediná vytopená a z které nám hrozí vyhazov o půl desáté, snaží se Jarda celý večer přemluvit majitelky, aby s námi zůstaly o chvíli déle. Asi se mu to povede, protože když odcházíme asi v půl druhé spát, nevypadá to, že by se už zavíralo...
Druhý den ráno zjišťuji, že jsme nevypili téměř nic z objednaných zásob alkoholu, piv se vrátilo asi 80 ze 100... To jsme se tedy moc nesnažili... Naštěstí majitelé nám vychází vstříc a neotevřené lahve berou zpět a neúčtují nám je.
Vyrážíme na cestu, nejprve klasická NNN mezi ohradami, lehce blátivá, leč přesto ta nejlepší, jakou jsme mohli jít. V Radkovicích ale myslím, že bude lepší jít po silnici, což přijde škoda Jardovi, který nás dohání s čerstvě vypulírovaným autem. Nicméně Honza Slavíček, který se jako jediný vydal cestou přírodní, potvrzuje, že silnice byla lepší nápad. V Měčíně se všichni scházíme u místního konzumu, kde nakoupíme malý proviant na pažit, který se sice koná na plánovaném místě, ale v neplánovaných kulisách. Hospoda sice je na svém místě, ale majitel musel na pohřeb a nám nezbývá, než vzít zavděk venkovním posezením (což by v nastalém vedru nevadilo), ale hlavně vlastními zásobami. Hraje se příjemně, i jedna medaile Přemkovi Kostlivému je udělena, trochu nás ale znervózňují mraky, které vypadají na další slušný liják.
Naštěstí se zvedáme včas a azimut dalšího pochodu vede jiným směrem, než se chystají mraky vydat svůj obsah a pokračujeme do obce Kbel, kde nás čeká hospoda, tentokrát otevřená. Jarda opět zkouší známou lest, abychom nešli přímou cestou, ale pořádnou oklikou. Protože už ví, jací jsme lišáci, na rozhodujících rozcestích nás hlídá, abychom nešli nějakou zkratkou. Ale je hezky a tak jediný, kdo toho trochu lituje, jsou majitelé kočky, která se vyhřívala na sluníčku, což trochu rozlítilo Arnošta, který se rozhodl si s ní trochu pohrát. Možná to bylo to poslední, co chudák kočka zažila.
My ostatní spořádaně jdeme směrem na Babice, ale pak nám místní jazyk doporučí cestu – jak jinak, než přímo – po silnici. Když dorazíme do Kbelu, raději to Jardovi ani neříkáme. V hospodě je sympatický vrchní, vaří nám česnečku, nejdříve jednu, pak pro velký úspěch druhou, pořád kmitá s pivama a ani za to nechce nic zahrát. To Karel, který zde dostane medaili za 80.stezku, si zahrát nechá a dá do placu láhev zelené, která se v půllitru, ve kterém koluje, pěkně vyjímá.
Z kbelské hospody se nám sice vůbec nechce, leč musíme pokračovat do cíle dnešní etapy, do Kaliště, kde nás očekává pan Tolar a vesnická hospoda se sálem, kde nejen konzumujeme, ale i spíme. Tedy někteří. Na nás, kteří dorážíme víceméně poslední s prvními kapkami deště, už nezbývá místo na vyvýšeném pódiu, takže nakonec můžeme se Zdeňkem požívat té neskutečné výhody se na konci večera pouze sesunout pod stůl a rovnou spát. Tedy za včasného odložení hudebního nástroje. Musím říci, že tento okamžik nastal až za hluboké noci a to ještě po interpelaci pana Slavíčka, který na tom byl co se týče místa na spaní zónově velmi podobně.
Jak včera večer začalo opatrně pršet, dnes je to poměrně intenzivní déšť a podle meteorologických modelů také bez výhledu na jeho ustání. Nejprve tedy posouvám hodinu odchodu na půl desátou a když se to nijak nevyvíjí, rozhodnu se udělit medaili za 25 stezek Pepovi Kosovi. Oslavou se nálada přítomných dostane na takovou úroveň, že je možné vyhlásit odchod a v provazech vody se vydat po červené do Stropčic a pak zkratkou do Nezdic. Cestou, čekajíce na opozdilé, děláme rychlopažit pro ulehčení batohu Zdeny Gillarové, zazpíváme jí a capella a po becherovce se jen zapráší. Když už má každý v botách pořádně mokro, dostaneme se na dohled od Lužan, kde už nás čeká místní zámek nadace arch. Hlávky a objednaná prohlídka.
Kdo ji nechce absolvovat, jde rovnou do zdejší restaurace, kde se setkáváme s dalšími stezkovými přírůstky, jmenovitě jsou tu Palcovi s Pavlínou. Hospodský sál je poměrně velký, takže akustika ne úplně dobrá, navíc není zrovna vytopeno, takže odchod na vlak do Přeštic se docela hodí. Vlakem tedy jedeme celou jednu stanici a v Přešticích na nádraží máme pro jistotu spojku, která případně pozdrží autobus, protože na přestup jsou tu celé 2 minuty. Autobus nakonec krásně stíháme, i když Vojta, který se jako jediný rozhodl zaplatit vlak separátně, rozsype obsah peněženky na podlahu vagonu v okamžiku, kdy vlak dobržďuje v Přešticích. A protože z vlaku v opačném směru vystupuje Andra a Ivan, může se vzpomínek na další události chopit právě prvně jmenovaná.
Z vlaku obousměrně vystupujeme v Přešticích kvůli dešti, odkud se přesunujeme autobusem do Dnešic. Za lehkého deště docházíme 2 km do westernového městečka Halter Valley, kde nás očekává Jana Palečková a kde spíme v dřevěných barácích bez elektřiny, ten náš se zve čínská prádelna. Večer trávíme v baru, kde oslavíme jubilea obou Marií Kostlivých a Ivanových 55 stezek, o kterého byl zájem z celého dne největší. Také si dáme úžasné grilované masíčko krkovičkové.
Kostliví se po smršti oslav ještě během večera vydávají na cestu domů. I přes brzký odjezd se stali vítězi v počtu věnovaných flašek.
Ráno jdeme z městečka nejprve po silnici kvůli bahnu a posléze po zelené značce do Lažan. Z Lažan pokračujeme do Merklína, kde obědváme v hotelu Kohout. Cestou oslavíme Palcových 55 stezek a Mirkovu radost v lese u potoka.
Po obědě postupujeme stále po zelené do Hráze a máme pokračovat dál až do Chudenic – nejdelší avizovaná trasa stezky 22 km. Po obědě celkem neprší a tak jdeme částečně po značce a částečně po silnici k rybníku Kačerna, kde v lomu dostává medaili za 30 stezek šéf Marek. Tím ovšem idylka s počasím končí a poté, co se probrodíme bahnem na cestu, chytá nás před Hrází další prudký déšť, opět vytrvalejšího charakteru. My ovšem zrovna míjíme 2 plátěné stodoly a v jedné z nich se ukryjeme. Záhy za námi dorazí majitel řka „to jsme tady ještě neměli“. Po čase přijde znovu, když už vesele hrajeme a zpíváme s dotazem, zda nám něco chybí. Svižně odpovíme, že pivo. „Máme jenom dvanáctku , nevadí?“ „ Nevadí.“ Dostaneme i desítku a dvanáctku, sušenky. Majitel totiž pracuje na koupališti a tam si v dešti občerstvení dnes nikdo nežádá. Na revanš zahrajeme něco z Olympiků, ale jeho nejoblíbenější zná jenom Marek a jenom částečně.
Pršet nepřestává, a proto si zavoláme Jardu, i když pan majitel stodoly vlastní velký vůz a nabízí se, že nás do večerní hospody dopraví. My však dáváme přednost tomu, kdo jede z Prachatic do Chudenic, neb se nám to zdá nejenom v současném politickém klimatu výstižné. V Chudenicích se rozdělujeme na ty, kdo spí v pensionu a na ty kdo v chatě blízko hospody, kde se nakonec uvelebí rodina Palečkova. Večeříme ve vinárně U starého zámku, a i když se nám prostředí pro nás zdá příliš noblesní, nic nám nechybí.
Majitelka nám otevře vinárnu i na celé dopoledne nedělní, což se ukáže být výhodné, jak se postupně trousíme z vycházek.V neděli se po dohodě jdeme rozhlédnout kolem Chudenic. Zámek nikdo nestihl, ale začínáme rozhlednou od Maxmiliána Kaňky Bolfánek. Rozhledna je ráno v 9 hodin ještě zavřená, proto se přesunujeme do americké zahrady. Cesta ale hodně klesá, raději se tedy obracíme zpět, ale současně ztrácíme Kosáky a Zemany. Po Bolfánku nás odcházející šéf rozdělí do 3 skupin, které bude postupně Jarda rozvážet. Skupina první vyráží první s Jardou na Švihov. Z té se tajně oddělí spěchající Tonda na vlak a přidá se ke třetí, která jde prubnout podrozhlídkovou hospodu. Skupina prostřední se poztrácí ještě před americkou zahradou, jež sloužila jako výsadba dřevin pro zámeckou zahradu. Někteří z nás si prohlédli i zahradu před zámkem Lázeň, který se opravuje a je součástí místního lázeňského komplexu. Asi sem ti z Prachatic natahali nějaký kapitálek, že Chudenice mají svoje lázně. Jiní lidé devítkoví dojdou až ke Kvapilovým Jezírkům, známý operní režisér se totiž na Chudenickém zámku narodil.
Všechny 3 skupiny se sejdeme na nádraží, první a druhá i v kiosku při prohlídce vodního hradu zevnitř. Hrad si prohlédneme i z vnějšku a sejdeme se se skupinou třetí u vlaku. V Plzni zastávka kvůli výluce vystupujeme a popojedeme si autobusem do Plzně. Nastoupit do prvního busu všichni neumíme a tak se snažím já s Tondou udržet dvě prázdné kupé v přistaveném vlaku. Zatímco já zvítězím, Tondu zase dostaly nějaké baby.Tak se porozházíme po vlaku a lehce iritujeme ostatní osazenstvo. Leccos dojíme a dopijeme, než se do hlavního města dostaneme, bohatší o spoustu zážitků.