Malá Stezka 2012

Středa 26. září, Ústí nad Labem - Chabařovice

Na hlavní nádraží v Ústí nad Labem přijíždí vlakem velká skupina z Prahy. Je v ní Zdeněk Bílek, Marek, Vojta, Alena Ochová, Skřivánkovi, Svobodovi, Tonda Rybář, Erika, Ivan, Eva Hollmannová, Ervín, Borek, Evička Chlebounová, Mirek Tyl a před budovou se setkává s oběma Vodičkama, Zdenkou Gillarovou a Honzou Slavíčkem, kteří přijeli z různých koutů Čech.

Věra se snaží pro urychlení přesunu nakoupit předem jízdenky do městské dopravy a zjišťuje, že valná většina z nás už platí jen polovinu a někteří neplatí vůbec! To se nám to teď bude stezkařit.

Autobus nás zaveze do kempu v Chabařovicích, kde máme zamluvené chatičky bez vytápění. A to ještě dnes platí všeobecná prohibice a šenkýřky jsou nesmlouvavé!

Usedáme v místní hospůdce otevřené jen pro nás a máme se moc dobře, jak už to ten první večer bývá. Zdeněk má pro nás přednášku o historii tohoto kraje, kde si Napoleon v bitvě u nedalekého Chlumce vylámal zuby na spojeneckých armádách. Cestou pak na událost ještě několikrát narazíme.

Jen to nám vrtá hlavou, kdože to je za barem? Těžko odhadnout, zda je to chlapec nebo děvče. Naše dohady ukončí slečna, která si tomu něčemu sedne na klín. Tak snad to tak má být. Jinak je obsluha milá a pěkňoučká. Vojta to vystihne, když se k němu kráska blíží s dotazem a on opáčí: „Já se jen dívám, já na vás významně nehledím.“ Hrajeme, zpíváme a Mirek Tyl dává první rundu (pravda, pod 20 %) této Stezky.

Čtvrtek 27. září, Komáří Vížka - Nakléřov

Ráno nás budí vichr a déšť. Naštěstí se vše brzy v dobré obrátí a po snídani jsme na zastávce autobusu už bez starosti. Cestujeme do Krupky – Bohosudova k sedačkové lanovce na Komáří Vížku. U lanovky se připojují oba Palečkovi z Liberce. Bohužel, místní se nás a našich báglů zaleknou a odmítnou lanovku rozjet s tvrzením, že nahoře je velmi větrno. Naštěstí víme, že za hodinu jede bus až pod vrcholek. Je to příjemné stoupat a stoupat, a cestou zamávat Vojtovi, který jediný horu pokořil ...

Na vrcholu, jak jsme tušili, se nehne ani lísteček. Zalézáme do horského hotelu a kocháme se výhledy na tu naší společnou pánev a trochu nás mrzí, že je plná elektráren, povrchových dolů a taky, že lanovka se rozjede pro jeden jediný pár důchodců z bývalé NDR.

Po obědě se vydáváme směrem do Nakléřova. Má to být 11 km bez hospod, tak si je zpříjemníme skvělým pažitem u roubenky. Kapela hraje, začínají padat medaile a vytahujeme láhve ukryté v báglech. Zde nás doženou Kosáci a zase je nám veseleji na cestě k Adolfovu. Zde se trhne sekce cca. sedmi, kteří si nenechají místní hospodu ujít, ale ostatní pokračují k příjemným výhledům a pažitům uprostřed lesů kolem lyžařského areálu Telnice.

Do hotelu Napoleon docházíme roztříštěně, ale tak to pan majitel chtěl. Připravoval se na nás dlouho a „nafukoval“ svých 26 lůžek na 35 tak vydatně, že přefoukl i ceny.

Vlakem, autobusem a nakonec z Ústí taxíkem se dostavují další účastníci. Stezka zahájena v počtu 35 !!!

Pátek 28. září, z Nakléřova do Ostrova

Ráno před penzionem se ještě bavíme „bakalářskou“ příhodou Vládi Skaly: o čtvrtečním podvečeru při vystupování z vlaku v Ústí nad Labem si s vedle sedícím studentíkem vyměnil batoh – stejný, jen s odlišným obsahem, což bylo zjištěno až na Nakléřově. Zatímco v batohu mladíka nebylo nic, co by k němu vedlo, Vláďa měl v batohu vše – i peněženku. Studentovi rodiče reagovali brilantně: ještě téhož večera s využitím internetu a taxíku byly oba batohy u svých pravých majitelů. Druhého dne ráno pak došlo k několikeré dojemné výměně sms-ek, přičemž se ukázalo, že otec studenta si mezitím na internetu prohlédl i Vláďovy práce a matka si pochvalovala, jak příhoda stmelila rodinu.

Předpověď počasí naštěstí nevychází a podzim nám naděluje nádherné zbytky babího léta. Cesta zprvu vede náhorní krajinou s dalekými výhledy, poté vojenským prostorem, kde se s houbaři radíme, jak dál. Při „pažitu“ nad rybníkem dostávají medaile Standa Skřivánek za 35 a Eva Hollmannová za 65 stezek. Zpívání, tanec, toho času prohibice (methanolová kauza) se našeho konání příliš nedotýká – Valašská slivovice, Magister od medailistů, Jameson od Eriky (vzpomínka na ty „tam nahoře“) a fernet na radost (Alena Ochová). V hospodě v Tisé jsme ohlášeni, zde oběd; Tiskými stěnami procházíme roztroušeni dle zájmu a chuti vrchem i spodem a všichni se pak scházíme k dalšímu občerstvení a venkovnímu posezení u Turistické chaty nad silnicí na Sněžník. Zpíváme, okolní turisté se zastavují, poslouchají, kapele jsou od přihlížejícího Václava poslána čtyři piva. Spěchat netřeba, dnešní cíl – hospoda Pod císařem v Ostrově je už jen 2,5 km. Cesta tam vede mezi skalami a také kolem té nejvyšší - Tovární věže, pod kterou se v povodňovém srpnovém dni 2010 vdávala Renáta Slavíčková, takže si rodiče trochu zavzpomínali na strmou stezku proměněnou v koryto dravého potoka a po ní stoupající svatebčany v pohorkách, holínkách i bosky.

U Císaře už očekávají a přijíždějí další kamarádi, v nepříliš útulné ubytovně je postelí tak akorát, tradiční útok na ně posléze dopadá tak, že všichni mají kam hlavu složit. K večeři je jednotně podáván guláš, zábava se rozjíždí zprvu jen zvolna, poté zahájeno slavení jubileí: nejdříve Věry Vodičkové, pak 60tiny jejího Vládi. Dárků je spousta, trasovým je dalekohled.

Sobota 29.září, okruh Saskem a volby

Přátelé Vodičkových Pražákovi nás vedou pašeráckým velmi strmým stoupákem na saskou stranu (Karlův pochod padlých revolucionářů těm, kterým kopec dal opravdu zabrat, příliš nepomohl); dále pak už pohodlnou vyhlídkovou cestou po skalách a údolím Bieletal zpět do Ostrova a hospody Pod císařem. Někteří ještě stíhají cestou odbočit do zdejší jeskyně a všichni pak občerstvení v kiosku u Ottomühle. O kousek dál v Bieletalu pauza se zpěvem; zastavují se kolemjdoucí Češi i Němci. Medaile za stezky dnes udělené: Erika 45x, Jana Palečková 25x, Eva Palečková 40x. Od večeře až do času voleb hrají naši skvělí muzikanti jak o závod.

Volby, přiměřeně stručně řízeny volebním komisařem Karlem, proběhly téměř hladce (procesní námitky zažehnány) a dopadly jednoznačně: ještě na další 2 roky (ale už opravdu jen na tyto dva roky) se trasy ujímá Marek Paleček. Dalšími navrženými byli Zdeněk Bílek, Michal Zeman – souhlasili s kandidaturou a Erika Kadlecová – poděkovala za důvěru.

Neděle 30. září, Děčínský Sněžník

Opět pěkné počasí a vyhlídková vrcholová cesta. Na Sněžníku se občerstvujeme (jsme ohlášeni, párky předem objednány a zpíváme na venkovních lavicích až do brzkého odpoledne. Zde pro některé stezka končí, jiní pokračují k vlaku do Prahy. Ze Sněžníku jsme vyrazili do Děčína, podle navigace místních jazyků odbočili doprava po kamenité cestě a došli přímo na zastávku autobusu. Tam Sova diskutoval se šoférem, neboť přeplatil jízdenku mylně se domnívaje, že mu někdo vrátí. Děčínský systém je, že musíš mít přesně v našem případě asi 16 Kč, které hodíš do kasy. Tento incident stal se Toníkovi důvodem k seznamování s jednou dámou, která tvrdila, že když do Děčína jednou za čtvrt roku přijede, že ji to taky štve. Možná, že v příštím kvartále dají s Toníkem korunky dohromady a všechno bude OK. Na nádraží, které je v naší trase proslavené tím, že sem dojela moje ledvinka z Bad Schandau, zatímco cizinecká policie tvrdila, že je v Drážďanech, kde jsem následně byla i já s Jardou, jsme si dali večeři a trochu piva a šli si najít přistavený vlak. Ve vlaku jsme se potkali s trasou č.16, která tady taky malou stezku končila. Karlova kráska se sice neobjevila, ale za to chlapci měli dost prohibičního alkoholu a v mládí je naučili, že je potřeba o lahůdky se dělit.

nahoru