Malá Stezka 2011: Slapská přehrada

... aneb šlapy, šlapy .... Slapy !

Středa – výjezdní slezina

Posázavským Pacifikem jsme vyjeli z Hlavního nádraží do Kamenného Přívozu, kde nás čekal večer s výjezdní slezinou v penzionu U Hastrmana. U stolu už seděl Jarda Neužil, koukal na hokej a tento program měl čekat i nás, protože hostinští očekávali i návštěvu místních, hokeje lačných dělníků.

Byla nás přesila, přesto hokej celou dobu na obrazovce běží (ale asi jsme vyhráli): 3x Palečkovi, Eva Hollmannová, Erika, Zdeněk Bílek, Tonda, Svobodovi, Ervín, Evička, Alena Ochová, Zdena Gillarová, Sova, Vojta, Vidko, Andra, dále pak kapitán 2x dojíždí později jenom na slezinu, podobně i Daniela s Vítkem a kámoškou Helenou.

Situaci na nádraží zkomplikovalo moje pivo Gambrinus (jiné neměli), které zůstalo hačat u pokladen. Poslechla jsem Jitku (Karle, nezávidím) a běžela jsem z nástupiště č. 5 z vlaku zpátky k pokladnám, vlak odjížděl za 7 minut. Běh tam a zpět, proběhnutí 3 vagonů odzadu a devítka a můj batoh nikde. Pak mi zamával šéf z první půlky prvního vozu, který se mi podařilo v mém trapu vynechat, když už jsem se ale chystala skočit přes peron k nástupišti č. 4. Konečně - kdo by mu psal zprávy. Nastoupím a vlak se rozjede. Jitka se tedy nemýlila, že se dá vlak stihnout, ale ještě dlouho dodejchávám šílenou honičku za pivem nevalné značky.

Na slezině oslavíme narození Jakuba, kapitánova synovce. Sova přemluví paní hostinskou, aby mu zavolala jeho kamarádku ze střední školy. Stále o ní hovoří jako o moc štíhlé slečně. Dobrá věc se podařila, slečna-paní dorazila a bylo vidět, již se zbavila základního identifikačního prvku své postavy. Shledání to bylo šťastné, zase jeden z trasové národní menšiny, koho nepřivedl Mirek Tyl.

Čtvrtek

Ráno vyrážíme směr Rakousy. Tonda si nechává bágl u Jardy, u toho žertéře, který neprozradí, že auto nechává v Kamenném Přívozu.

Posedíme venku na zahrádce v oblíbené hospůdce nám známé z podzimní vycházky, za námi sem dorazí Pavel Ryba s Mirkem a Tondovým batohem, pinďa 1 + 2 a Leoš s Radkou. Alena Ochová dostane za 3 stezky trasové číslo 172. Naše hraní zalíbí se místním osadníkům z osady Ajax a zdrží náš odchod věnující nám l marmeládu se synem výměnou za píseň Chajda malá. Dle dochované literatury chlapci z Ajaxu byli obávaní pistolníci a snaživě se starali o děvčata – dle Eriky, tihle byli určitě ti původní. Nezapomeneme zahrát oblíbenou píseň paní hostinské Když si báječnou ženskou….Báječný pan hostinský zde v nepřítomnosti dlí ve svém civilním zaměstnání, ale stejně jsme si to v hospůdce tradičně užili.

Přes Smetanovu vyhlídku se dostáváme na Třebsín a protože jsme v marmeládovém presu, šéf volí využít bus do Štěchovic. Traper Vojta vysmíván dojde pěšky chvilku za námi. U Štěchovické laguny nás již očekává babička Mary-Lída s Kosákem, Zdenou a Slavíky.

Poobědváme v hostinci na Peškově a zaplatíme, jen co si paní hostinská najde svého tuláka psa. Po obědě pokračujeme v cestě první značenou trasou KČT kolem bývalých Svatojánských proudů k nejstarší trampské osadě Ztracená Naděje, posunuté vzhůru z důvodu výstavby Štěchovické přehrady. Ve Ztracence Pavlína dostane medaili za svých 15 Stezek. Zdeněk předčítá něco o historii místní osady, což my slunící se na molu zrovna moc neslyšíme. Ale my co čteme Boba Hurikána víme, že osada se původně jmenovala Roaring camp, tedy tábor řvavých a že Bob byl chlapec velmi čestný, který celou jedli unesl (viz úvod jeho knihy Dějiny trampingu). Dále pokračujeme stejnou stezkou až do Třebenic do hostince u tenisových kurtů, kde máme nocleh. Sem se nám vrátí pár chlapců pěkně rozevlátých, kteří skamarádíce se s jedním osadníkem na verandě jeho chajdy předváděli, že nic není ztraceno a Roaring Camp stále řvavě žije.

Nocleh máme v Třebenicích v hospodě u silnice, zatímco zahájení Stezky začíná o 1 km dále v kopci v hostinci u Taterů. Do obou hospod jsme se dokonale složili, i když všude bylo málo místa. U Taterů jsme shlédli dobový film o sjíždění Svatojánských proudů, zaznamenán je na něm i Tajemný ostrov, na němž se přespávalo a nám o něm vyprávěla Mary-Lída. Obzvláště za války musely být sjezdy vody romantické, pravý břeh zabrala SS, vlevo na Slapech sídlila Hitlerjugend, ale ostrov zůstal vodním traperům.

Po hospodě putuje radost Zdeny, která jest šťastnou, že přežila svůj první den na Stezce. V noci dorazí Přemek a Jana Skalová.

Pátek

Nejprve uděláme exkurzi do krámu vedle hospody, kde rozbijeme kávovar. Pravda, u Taterů nám chtěli snídani i uvařit, ale nikomu se nechtělo ráno na kopec. Pokračujeme exkurzí do nitra Slapské přehrady, kterou přes své geology domluvil Sova. Pak se vydáme po zelené směr Měřín. Nahoře na kládách dopíjíme marmeládu s rumem. Naše cesta tedy vede přes přehradu do Rabyně a přes Stromeč do Měřína. Tam ovšem nedorazí naše dvojka: já a Pepa, protože výše jmenovaný se rozhodl mi ukázat, jak se chodí neznačenými cestami s mojí mapou. 3 km po zelené si chtěl zkrátit, ukázalo se, že zkratka silniční čítá 10 – 15 km. Rozhodli jsme se dobít Měřín přímo přes pampelišky a pole, ale dobili jsme Jablonnou. Do té hospody, kterou si i s jídlem všichni chválili, jsme se už nevydali, otevřeli jsme si privátně zavřenou hospodu v Jablonné a pak pokračovali po modré, která posléze přešla v červenou, až jsme si otevřeli rekreační středisko Sat-an v Živohošti, když už nám otvíráni tak hezky celý den šlo. Tam za námi posléze dorazili i ostatní. Výběr spaní byl mezi chatkami a vytopeným (samozřejmě teplem) hotelem, každému podle jeho chuti. Večer do hotelu dojelo i několik dvojek: kapitánská, vodičkovská, Hanka Píchová s Gorilou, Brunclíci. Sál přímo taneční využil zejména Palco, který provedl všechny dámy. Ráchel si tady oslavila nezávislost Mexika tzv. svátek Cinco Majo. Jeden by řekl, že slavit by snad měli Mexičani. Jana Sova posílá rum za svých 35 Stezek. Pepa neslavil nic a šel si lehnout, ale dlouhého spaní mu ale nedopřál štěkot zuřivého psa. Mezitím se vrátil do chatky Tonda a iniciativně ji za sebou zamknul. Pepa odemknul a vzal klíč sebou, kdoví co toho důchodce ještě napadne a vrhl se do víru Cinco Maja. V noci se vzbudil Tonda a něco mu říkalo, aby zkontroloval dveře. A nezamkl jsem, to je dobře….Ráno vyprávěl pohádku jak myslel, že zamknul, ale nezamknul.

Sobota

Oslabeni o pár odpadlíků odjíždíme šéfem objednanou bus linkou do Křepenic, abychom si ušetřili nezáživnou část cesty a dostali k hezčí části Slapské přehrady. V Křepenicích míjíme zavřenou tvrz a tady se k nám přidávávají podruhé prďolové horničtí. Přes vyhlídky zamíříme do retro hotelu Hrazany. Cestou na pažitu oslavíme 65 Stezek Honzy zpěvného, kterému láhev zapůjčuje láhev Mirco Palco. Začíná tady i Vidkovo rozlévání vína a Jany Dodárik, tedy tekutý dodatek k medailovské láhvi. V hotelu si několik hodin vyčkáme na oběd a pití, čas příjemně ubíhá a nám je jeho ztráta vyrovnána kalendářem letošním právě proklamovaného hotelu a dvoustovkou, kterou našla Věra za hotelem na vyhlídce. Po několika hodinách postupujeme po modré na Zaoralovu vyhlídku, kde Vojta dostane medaili za 85 Stezek a rozhodne se s námi oslavit i narozeniny – první den tvrdil, že je ještě příliš času (týden), tady zřejmě už čas dozrál a naplnil se. A naplnil i nenaplnil, protože butylka zůstala celá. Někde ještě zkoušel uplatnit rum podruhé, ale chytil se až napotřetí se šampaňským na poslední slezině.

Večer dorazíme do hospody ve vísce Radič. Zde Věra proměňuje dvoustovku z vyhlídky v rum, další rumy nám dávají z lásky šéf a Erika. Vymýšlení písní na počítaní do tří už ale žádný nový rum nepřineslo. Najednou si všichni uměli svižně vzpomenout na nějakou hudební perlu, než zazněly tři. Celý večer se o nás na sále obětavě starala paní Součková, která si s námi zazpívala i zatančila a nám připadala jako Růže z Texasu.

V hospodě je i Borek s Martou, Borek v drogovém opojení, aby necítil kolena a Marta lékařka sanitárně rozvážela ty, co si objednali spaní o 2 km odsud v penzionu U Carbochů. My ostatní se složíme na podlahu jako za mlada. Má to své výhody...

Neděle

Vstaneme, a jsme zase v hospodě, jak milé. Dnešní trasa vede údolím potoka Mastníku do Osečan, kde necháváme bágly v hospodě. Na lehko se vydáme lesem na dřevěnou rozhlednu Drahoušek, u které si všichni miláčci zazpívají a dopijí zásoby. V hospodě poobědváme, paní hostinská byla sice svižná, ale starala se o nás sama a oběd se zase o něco protáhnul. Pak rozhodl šéf navzdory původním instrukcím o spoustě času, že někteří z nás potřebují chytit vlak ve 4 hodiny a začal velký úprk stále údolím potoka Mastníku. Všichni s bágly, protože Jardu už povolala jeho vnoučata. Do Sedlčan po červené na nádraží dorážíme o pár minut dříve než vlak, tak někteří ještě stihli navštívit hospodu naproti s jakýmsi trampským názvem. Ve vlaku si ještě jednou přestoupíme v Olbramovicích, abychom se z vlaku prázdného dostali do plného. Všechno dopijeme i vodu a Stezku uzavřeme.

Nezapomenutelnou bude Stezka zejména pro šéfa
Snaživě vysvětlujíce cestu později dojedším .. se s mobilem nevykoupal a ni ho nehodil do sanitárního zařízení, ale nalil si do něho panáka whisky. Mobílkovi se alkoholové opojení zalíbilo velmi a rozhod se, že se z něj jen tak neprobere. Možná až dostane panáka dalšího nebo padáka?....

A kdyby vám ta šéfova nestačila tak ještě jedna Jardova hypoterapeutická předstezková:
Vozíce děti na hypoterapii, byl tam i jeden drobný romský chlapeček asi kg 120. Nebylo však koně takového, který by si ho na svá bedra naložit chtěl. A tak Jarda začal utěšovat svého jmenovce. „Hele víš, že já jsem taky Jarda?“ „Vy jste taky Biháry?“

nahoru