Termín: 15. – 19. září 2010
Autor: Maruška Kostlivá
Foto: klikni zde
Středa 15.9.2010
Po zakoupení společné jízdenky a několika důchodcovských lístků celá skupina spořádaně nastoupila do rychlíku jedoucího do Brna.
Majka a Maruška vybalily kuřecí řízečky v jogurtové krustě, které si již předem objednal stávající šéf Marek, přidaly ještě nakládané okurky a domácí chléb. Marek se odměnil tím, že jim zadal úkol vytvořit obrazovou a psanou dokumentaci o nastávající akci, ale prý to nemusí být zcela fakticky přesné, ale spíše o zážitcích. Takže - s případnými reklamacemi se všichni obracejte na Marka, ten si určitě bude pamatovat, jak to všechno doopravdy bylo. Maruška navíc vyfasovala hned na Hlavním nádraží trasovou vlajku, o kterou se musela jako nejmladší starat.
Poté
ve vlaku začal vlakový kulturní program – Pepa Kosák se předvedl
v růžové košilce, v pánské flanelové košili mu bylo poněkud horko.
Hrdě promenádoval celým vagonem a sklidil velký aplaus, slušelo mu to. Pak
chtěl vybírat nějaké příspěvky pro UV OPPS, ale už se neví, co to
vlastně je, tak mu nikdo nic nedal.
V Pardubicích přistoupil Pavel Ryba a Eva Hollmannová. Jako následující bod programu nastala ochutnávka a následná likvidace vína od Vidka. Bylo skvělé a bohužel se rychle vsáklo.
Po
přestupu v Brně do menšího vláčku začala ta správná pařba, ale
vystupovalo se příliš brzo – v Popicích. S plnou polní na zádech
a s lehkou opičkou za krkem se všichni vydali přes Novomlýnskou hráz
do Dolních Věstonic. Tam bylo zajištěné
ubytování v místní škole. Maruška, Majka a Honza Slavíček si
ještě dopřáli večerní procházku
po vesnici, protože se do školy na první pokus netrefili.
Společný
večer probíhal v úžasném místním sklípku „U Langrů“. Eva
Palcová a naši chlapci hudebníci hráli na své nástroje
jako o život, pan vedoucí je ani nechtěl pustit. Hrálo se a tančilo
do pozdních nočních hodin.
Stezka začala ve středu ve 14:15, kdy hlavní skupinka odjela vlakem EuroCity do Brna, odkud pokračovala osobákem do vesnice Popice. Odsud to bylo po červené značce do Dolních Věstonic necelých 6 kilometrů, což už je porce kilometrů, která by mohla vydat na celý den. Je tedy zakázáno středě říkat „nultý“ den, když jsme si své odchodili…
- Mirek Palco
měl v úterý významné narozeniny, tak je hned ve středu s ostatními
oslavil. Mirku, hodně zdraví!
Čtvrtek 16.9.2010
Ráno Drsňák Karel zkontroloval staré Mařeně pr..l, jestli ji má čistou, aby nedělala ostudu - měla ji čistou.
Po
snídani se téměř všichni vydali opět s plnou polní do kopce na zříceninu
hradu Děvičky s výškovým
převýšením asi
300 metrů – přesně to bude vědět Marek. Jarda Neužil
vstával trochu později, tak jeli s chorým Slavíčkem
dodávkou a na ostatní počkali pod Sirotčím hradem, kde se Jarda
připojil a Honza pokračoval s báglama do Mikulova.
Už
od rána bylo teplo a slunečno a výškové převýšení (to muselo být snad
700 metrů) tak dalo všem pořádně zabrat, takže na nádvoří všichni
vypadli z batohů a nastal
pažit. Neúnavní muzikanti hráli k tanci i k poslechu a
všem bylo zase dobře. Aby nebylo, když tam kolovalo tolik lahví s alkoholem.
Alena Ochová měla radost nesmírnou,
skoro až hysterickou, že vystoupala se dvěma
báglama na vrchol. Sova brblal něco
o chybějícím burčáku.
Pod
Sirotčím hradem, kam se dorazilo v odpoledních hodinách,
rozdělal Vojta k velkému úžasu
ostatních ohníček a někteří si opekli buřty, které si k této
příležitosti nosili sebou v krosnách už od rána. Erika měla dokonce
i hořčici. Jak říká Zdeněk Bílek: „Hovno zle“. A pravda – všem
bylo dobře.
Večer
v Mikulově se opět povedl. V obvyklý
čas - v 9 hodin 9 minut p.m. bylo oficiální zahájení s hymnou.
Pak Zdeněk zavzpomínal na stezku z roku 1977 a měl
k tomu i obrazovou dokumentaci, kterou však
zapomněl na ubytovně, ale pohotový Jarda mu ji během chvilky přivezl,
takže všichni mohli obdivovat
svatební fotografii Vojty, studenta Vodičku či Zdenu Bau., kterou měl Karel
na ramenou a mnohé další mladé krásné lidi.
Zdeněk
ještě všem rozdal sepsané stanovy 9. trasy, které začali
všichni důkladně studovat. Marka zaujalo pravidlo, že šéf má vždycky
pravdu. Někteří šťouralové to upřesňovali, že když ne šéf tak
maminka, nebo případně i tchyně.
V průběhu
večera dorazili další účastníci, takže celkový počet byl
bajvoko 30 lidí. Byla rozdána
i první medaile Pepovi za 20 stezek. Jeho Liduška zajásala, že bude mít
doma konečně roztomilou dvacítku.
Čtvrtek
začal poklidným výstupem po červené značce na Dívčí hrady. Převýšení
bylo skutečně asi 280 metrů, ale za ty daleké výhledy to stálo. Abychom to
zase s nadmořskou výškou nepřeháněli, vrchol Děvín jsme obešli po
vrstevnici a modré značce. Zelená značka nás pak dovedla do soutěsky, ale
toho si možná nikdo ani nevšiml, protože tam moc těsno nebylo.
V Klentnici
jsme se rozložili na zahrádce zdejší kavárny na faře a někteří si dali
nějaké „spešl“ kafe s překvapením na dně. A pak už jsme
upalovali zkratkou na Sirotčí hrádek, kde byl pažit se vzpomínkovou lahví
Jamesona a opékáním buřtíků. Další cesta po červené do Mikulova byla
skoro pořád z kopečka a tak jsme tam dorazili dost brzo na to, abychom už
šli do večerní hospody, ale dost pozdě na to, aby měl ještě otevřeno
bufet u jeskyní.
Podvečerní
procházka starým městem byla příjemnou tečkou za slunným dnem a mohl začít
bujarý večer se zahájením Stezky, na kterém byla udělena první medaile
– za 20 Stezek Pepovi Kosákovi.
- Ve čtvrtek večer vytáhl Zdeněk v hospodě fotky z roku 1977, kdy byla minule stezka na Pálavě. A to bylo zajímavé, byli tam lidi, kteří nás připomínali jen vzdáleně (a např. Eva Skřivánková ve svatebním si nebyla skoro vůbec podobná).
Pátek 17.9.2010
Ráno
prší, výběrčí Erika zase řádí, ale všichni mají již ukázněně připravené
drobné, takže platba noclehů probíhá bez větších zádrhelů.
Dobrá zpráva byla, že ještě v Mikulově Pavel konečně objevil burčák, sláva mu. Kdo měl potřebu zakoupil sobě litřík do plastové lahve s ouškem a všichni vyrazili na Svatý kopeček nad Mikulovem. Zde se opět rozdávaly medaile, zpívalo se a tančilo. Dokonce i sluníčko bylo zvědavé co se to tam děje a vykouklo zpoza mraků. Zase bylo dobře. Z burčáku se stalo dobré palivo na další pochod.
Další etapa byla osudná pro Pavla. Sova podal podrobné informace, jak při přecházení kluzkého přepadu jakéhosi rybníka Pavel uklouzl a padl na krovky – tedy na krosnu a poté se několikrát nekontrolovatelně překulil a zapadl do bahna páchnoucí stoky pod rybníkem. Sova však Rybu neohroženě ze stoky vylovil a tím mu zachránil život. Taky mu pomohl s částečnou očistou spolu se Zdeňkem Bílkem, ale rybího pachu Rybu nezbavili, smrděl dost. Pak že ryba smrdí od hlavy, Ryba smrděl od krosny. Zdena Bauerová den poté konstatovala , že staří sumci se nejraději válí právě v páchnoucím bahně, ale Ryba to nepotvrdil.
Podél Valtických rybníků všichni nakonec ve zdraví dorazili do kempu Apollo. Večer byl veledůležitý, protože měla nastat s napětím očekávaná velká událost - volba nového vedoucího trasy. Volební komise s předsedou Karlem vyzvala členy k podání návrhů na kandidáty, ale někteří z nich však kandidaturu odmítli. Asistentky rozdaly volební lístky a pak je s napsanými jmény zase sebraly. Po chvíli napětí byl vyhlášen výsledek, který byl provázen bouřlivým potleskem – novým šéfem 9. trasy se stal znovu Marek, sláva mu. Všem se ulevilo, máme zase svého šéfa.
Za
zpěvu oslavných trampských písní
bouchalo šampaňské a nastalo všeobecné
veselí, které, jak už je zvykem trvalo do časných ranních hodin. Kolem půlnoci
do kempu dorazil téměř střízlivý
Gorila s téměř opilou Hankou. Hanča měla
trochu problémy s koordinací po té náročné poznávací
chlastací cestě, také ráno měla trochu náročné. Ale jinak byla
zcela OK, večer si zvládla sama povléci horní palandu, jak se sama vyjádřila,
„jako živým prostěradlem“…
Před
desátou dopolední přestalo definitivně pršet a tak jsme se mohli s burčákem
v ruce vysápat na Svatý Kopeček. Zde byl poměrně dlouhý pažit, protože
burčáku bylo poměrně dost. Kromě jiného si šéf nechal umístit na krk
medaili za 25 Stezek.
Nekokonečně
dlouhá modrá značka nás okolo hlídkujících vinařů ve stánku, který
vypadal jako občerstvení, zavedla do vesnice Sedlec, kde jsme se trochu občerstvili
v obecní hospodě a pak už po březích rybníků Nesyt , Hlohoveckého,
Prostředního a Mlýnského dorážíme do kempu Apollo, ležícího asi 3 km
od Lednice.
Do
večerní zamluvené restaurace Myslivna, kde také proběhly volby nového šéfa,
jsme se přiblížili autobusem, takže nikdo v průběhu večera únavou
nepadnul pod stůl.
- V pátek ráno pršelo, tak jsme se poněkud opozdili a cestou se pak stavili pro burčák, abychom si trochu osladili život. Paní nám prodala burčák do litrových lahví s ouškem, aby se nám lépe nesl. Byl to legrační pohled, bylo to jako pracující s bandaskou nebo broučci s lucerničkou. A někteří lucerničku dle možností co nejčastěji doplňovali, takže hladinka (v lucerničce i organismu) nestačila moc klesnout.
- Svatý kopeček byl nejdřív v mlze, ale když jsme tam vylezli, mlha se přesunula do Mikulova a začal hezký den. Kluci a Eva hráli, zpívalo se a zvlášť mladí a divocí jedinci i tančili, bylo to pěkné.
- Zato odpoledne mě přešel smích. Cesta sice byla po rovině, ale monotonní a únavná. Jenom mladý poeta Pavel Ryba cestou vykřikoval: To je krása, koukněte tamhleten strom! A ten za ním! A já si zapškle v duchu říkala: To jo, budu koukat po stromech a natáhnu se!
- A museli jsme jít zčerstva, protože večer byla volba nového šéfa. Před kempem už jsem toho měla plné zuby a dokonce jsem řekla, že na volbu kašlu a chci k posteli přenosnou urnu. A normálně nehubatý Marek se mě zeptal, zda si dáma přeje jenom malou urnu na hlasovací lístek nebo něco většího! V tu chvíli jsem byla zralá na „něco většího“, aby mě to netlačilo, ale časem jsem se vzpamatovala.
- Večer jsme jeli do asi 2,5 km vzdálené hospody – část autem s Jardou a většina autobusem. A kdo neseděl v autobuse? Tondu Rybáře už stonání přestalo bavit, tak přijel na stezku (někdo trefně poznamenal, že neví, do čeho leze!).
- V hospodě měl Karel jako šéf volební komise moc pěknou řeč (já se taky víc cítím člen party kamarádů, které mám ráda, než nějaké trasy, i když pokaždé burácíme 999 a máváme pěstmi); už to vidím, že teď lezou mrákoty na Zdenka, který je zastánce a velký příznivec organizační struktury TAKu.
- Volby zase s převahou vyhrál Marek. A bylo řečeno, že šéf má vždycky pravdu. A taky maminka, tzn. na stezce jeho maminka Eva. Připadalo mi, že je tatínek Palco odstrčenej, chytrý syn i manželka, a co on? Tak jsem druhý den nenápadne naznačovala Evě, kdyby nebyla ve formě, jestli by tu roli nemohl – jenom na chvíli – převzít Palco jako tatínek. A Eva bez zaváhání odpověděla, že taková situace dosud nikdy nenastala! A bylo vyřízeno.
- Jarda byl na nás moc hodnej a postupně nás v noci odvozil zpět do kempu, abychom se neztratili a nezahynuli. Před hospodou jsme narazili na Gorilu s Hankou Píchovou, kteří přes den testovali kvalitu moku na Pálavě. Byli trošku unavení, ale zejména Hanka byla statečná, tiše pochodovala do chatičky a bez rumcání hupsla na jediné volné místo na horní palandě. Zato Petr byl poněkud mimo formu, bloudil mezi chatičkami ve zhasnutém kempu a nám svým silným hlasem chodil opakovaně sdělovat své neúspěchy (vylitá voda, ztracený uzávěr od flašky, zamčené chatičky atd.). Nakonec si ale místo našel.
- Večer byl
Jardou v terénu rovněž odchycen Michal.
Sobota 18.9.2010
Ráno je krásné, svítí slunce a všichni se těší na další pochod a skvělé zážitky. Prvním zastavením byl Janův hrad obsazený cyklisty. Také Devítka si obsadila svůj plácek a opět se hrálo a tancovalo. A co čert nechtěl, kam nemůže on sám, nastrčí ženskou – pro tentokrát Boženku. Ta, kde se vzala tu se vzala a najednou tancovala se Sovou tango, kdežto Sova tančil valčík. Budiž na jeho obhajobu řečeno, že i on byl z Boženky dost překvapený a to je u Sovy co říci. Boženka byla dobře stavěná, mohutná a rázná žena. Dalším objektem jejího zájmu byl Drsňák Karel, toho si ale statečně a nekompromisně uhájila Jitka, sláva jí. Boženku to neodradilo a celou trasu pozvala na svou chalupu pod kopcem Kozákov, prý ji tam všichni znají – to není divu. Tento návrh možná bude ještě předmětem další diskuse Devítky.
Boženku
si naštěstí odtáhli její přátelé cyklisté a Sovovi se viditelně
ulevilo a začal se šťastně tulit ke své Sovičce. Tulit se tedy Sova umí.
Také Vláďa Vodička podotkl, že když viděl Boženku, tak si uvědomil, jaký
je jeho Věruška poklad a jak se dobře oženil. Boženku prý by doma mít
nechtěl.
Přes
Lednický park a okolo zámku se všichni
dostali do Lednice, kde byl opět uspokojen Sova prodejnou burčáku. Někteří
opět načepovali do svých lahví s oušky a vyrazili do Valtic, kde se
spalo v ubytovně fotbalistů. Málokdo tam ale burčák donesl, protože
po cestě bylo několik pažitů, takže spotřeba byla velká. Společné
focení a další rozdávání medailí bylo u Třech grácií , kde to Karel pořádně
roztočil, protože měl snad nejvyšší medailové
číslo a to 75, sláva mu.
Večer
v nádražní restauraci měl obvyklou vysokou kulturní a nutriční úroveň,
jen takzvaný bramborový salát nebyl podle obvyklé receptury.
Průzkumný
tým ve složení Sova,
Hanka, Gorila a Maruška vyrazil na degustaci
vína do Valtic, měli velké zážitky
a jen malou opičku.
Na
sobotu byly naplánovány přírodní krásy okolo Lednice a Valtic. Nejprve
jsme vyrazili k Janovu hradu, kde byl pažit s občerstvením, Boženkou
a dvěma udělenými medailemi: za 30 Stezek dostal první Michal Zeman a za 35
Stezek druhou Tonda Rybář.
Po
zelené značce jsme se dostali do zámeckého areálu v Lednici, obešli
si park s pažitem u Minaretu a okusili burčák v místní vinotéce
na náměstí. Na nádraží jsme chytili historický motorák, kterým jsme se
popovezli o nějaký ten kilometr dál a po červené značce došli ke Chrámu
Tří Grácií. Na tomto místě proběhl pažit s udílením dalších
medailí, tentokrát za 50 Stezek Palcovi a za 75 Stezek Karlovi.
Do
Valtic, kde jsme spali v ubytovně fotbalistů nad městem, jsme k večeru
došli někteří přímo, někteří ještě okolo zámečku Rendez-Vous. Rozjásaný
večer byl ukončen nad ránem mejdanem na chodbě ubytovny, čímž bylo postaráno
i o kulturní vyžití zde spících „cizích“ lidí.
- V sobotu ráno odjel ze stezky domů Honza Slavíček, kterému od začátku nebylo dobře, tak místo chození řídil Jardův mikrobus a vozil nám ruksaky, a Jarda mohl chodit.
- Ráno u nás v chatičce vstala nejdřív máma Maruška, oblékla se a šla ven. Pak vstávala dcera Maruška a zjistila, že jí máma odešla v její podprsence! Takže posléze následovala výměna názorů, lítala slova jako „teplá“ a „studená“ podprsenka, nestačily jsme koukat!
- Ale velká Maruška venku nakoupila pro všechny v chatičce měkké rohlíky, tak jsme měly báječnou snídani až do postele, to se mi už dlouho nestalo.
- Sobotní výlet byl nádherný, počasí i trasa. Např. jsme navštívili Janův hrad, kde se na louce shromáždily různé party hlavně cyklistů a my jsme si dali gáblík a nějaké pití, seděli pod slunečníky na lavicích a kluci začali hrát. Za chvíli přijela s partnerem taková kyprá baba a hned se k nám tanečním krokem hrnula. Podle Sovy ho úderem svých prsou omráčila, popadla ho a začala s ním tančit (a Sova si to užíval, to bylo něco pro něho). Když odjela, Sova splaskl a šel tancovat se Sovičkou a byl z něj zase na chvíli hodný chlapeček.
- Jedna z dalších zastávek byla v rámci areálu u pavilonu Tři grácie. Tam kluci a Eva hráli dost dlouho, byly medaile, focení na schodech – a kluci dělali po stranách schodiště lvy. A Ervín se tak rozdováděl, že dělal dokonce čurajícího lva! Pár lidí si dávalo dvacet, holky vytvářely živé sousoší tří grácií, no idyla. Postupně také přibývalo lidí, kteří se zastavovali a poslouchali a jedna paní se ptala Honzy Taubela, co to má za nástroj!
- Večer dorazil Honza Pikolon. Zašil se v hospodě do rohu a zřejmě si myslel, že si bude moci nenápadně schrupnout. Jenže byl ostře sledován, tak žádná chrupka nebyla povolena. Trubka byla prima, ale zpočátku nebyla moc slyšet, tak posléze po velkém nátlaku veřejnosti sundal tlumítko a rozjel to!
Neděle 20.9.2010
Ráno bylo krásné, ale unavené. Drsňák Karel po cestě do sprchy mlsně pokukoval po Marušce Mlaďušce a vykřikoval, že s ní se ještě nesprchoval, ta ho ale odehnala slovy : „kuš dědku“. (Prý to bylo až ve vlaku, zapisovatel to popletl…) Několik lidí se už ráno rozloučilo a vydalo se na zpáteční cestu do Prahy s Jardou a Honzou. Zbytek kamarádů však vláčkem vyrazil do Břeclavi, kde v úschovně zavazadel někteří zanechali svou zátěž a jen tak nalehko se vydali na procházku k nedalekému zámečku Pohansko. I tam bylo dost radosti.
Po
návratu šéf opět zakoupil společnou jízdenku do Prahy a začala další
skvělá čtyřhodinová pařba ve vlaku. Muselo se přece dozpívat, dopít a dojíst
vše co ještě zbylo.Všem bylo krásně a veselo. Majka si to bez Kosti užívala.
Ostatní cestující byli trochu překvapení a někteří z nich - ti odvážnější, si to celé nevěřícně fotili, ale na hlučnou hudbu si nikdo nestěžoval. Všichni ve zdraví dojeli do svých domovů a během celého putování nebyl zaznamenán výraznější společenský delikt, morální či jiná újma.
Maruška
předala Michalovi v pořádku trasovou
vlajku, kupodivu ji nikde nezapomněla.
Po
snídani jsem měl v úmyslu popojet vlakem jednu stanici a zkrátit si
trasu o 8 kilometrů. Nakonec to tedy jedna stanice byla, i když jiná, protože
vlak v té „naší“ nestavěl. A tak z toho nakonec vyšla procházka
bez batohů z Břeclavi do Pohanska a zpátky.
A
počasí nám zase přálo. V původně plánovaném termínu o týden později
by to tak prosluněné nebylo, i když na Pálavě přece neprší vůbec !!!
- Poslední noc jsme spali v ubytovně fotbalistů ve Valticích. Bylo zase krásně, část lidí šla do blízké hospody na snídani a pár snídalo v ubytovně. Líba stříhala venku svého stálého zákazníka Vojtu, a protože už je tím zřejmě potrefená, když jsme se potom sešli s ostatními, občas říkala: Ten taky! Tenhle taky. Myslela jsem, že mluví o tom, jací jsou to krasavci, ale ona myslela, že by taky potřebovali ostříhat!
- Ráno odjelo pár lidí, kteří pospíchali, my ostatní jeli vlakem do Břeclavi, a odtud šli 4 km k zámečku (Pohansko), kde bylo otevřené občerstvení, zase se hrálo, holky se ladně vlnily, ze skrýší vylezlo pár flašek – nádhera!
- ve 14 hod. jsme odjeli vlakem na Prahu. Vlak to byl noblesní, polstrovaná sedadla, žádná kupé, ale pěkně všichni dohromady, tak jsem čekala, když kluci začali hrát, že nás ostatní vynesou v zubech. Ale dopadlo to dobře. Za chvíli začaly kolovat flašky, pak i jednohubky, Kosice se vlnila v uličce podle hudby (a sklidila potlesk). Po nějaké době usnula zmožená Maruška s jejím půvabným holčičím kukučem v uličce na zemi jako starý opilec a její maminka, kterou na stezce trápilo koleno, divoce křepčila s Gorilou a přitom stihla fotit a zpívat.
Díky všem za natřásání, ptákoviny a muziku, bez toho by to byla nuda! A taky Jardovi, že jezdí s doprovodným vozidlem a tím takovým jako já zachraňuje život!
Svou
prvotinu sepsalo Číslo 99 (*) v Praze dne 22.9.2010. Poznámkami a postřehy
přispěla Zdena Bauerová a je to přesně tak, jak si to šéf představoval.
Fakta na závěr doplnil Marek, který to celé spískal a kterému také tak
dlouho trvalo, než to celé dal dohromady.
P.S
(*): Jsem poměrně staré číslo a tudíž mám také starou a méně
funkční paměť, tak se omlouvám
za určité faktické nepřesnosti a učitelkám
za hrubky.