41. Malá Stezka 2009: Horní Berounka

... alias Stezka mlýnová

Úvod

Původně měla být stezka bez spacáků. V poslední chvíli přijde email od Borka, že poslední večer nocleh v hotelu odpadl (údajně byl hotel vykraden a ukradli zrovna hotelovou knihu, asi chtěli jít původně do školy, hotel byl možná blíž…) a je potřeba mít pro poslední nocleh v tělocvičně připravený spacák i karimatku.

Spojení mezi ČR a US:
John Stephen: Dostal jsem zprávu od Borka něco o Stezce, ale vůbec tomu nerozumím. (překlad RSB)
Rachel Brunclíková kdysi Stephen: Nevadí, napiš „A bude pivo?“
Nádraží
Doživotní Mikuláš: „Máte spacáky, poslal jsem všem email a představte si, přišla mi odpověď od Johna a on se ptá, jestli bude pivo.“
Milý Johne, bylo pivo. Where? Jasně, že everywhere.
Asi už jsme světoví a nastává dvojjazyčná potřeba našeho magazínu, něco jako Nine Miles.

Středa

Odjezd z Masarykova nádraží. V Dejvicích máváme na Ivana. S jedním přestupem se dostáváme do Čisté u Rakovníka a pěšky do Vojtova Mlýna.
Impozantní místo k oslavě Vojtových narozenin, které se účastní:
Svoboďáci, Borek, Honza Slavíček, Kosáci, Ráchel, Zdeněk Bílek, Eva Hollmannová, Andra, šéf,
přistoupivší Ivan
a na místě čekající či postupně dorazivší Jarda s Vaškem Čihákem, Zdena Gillarová s Vidkem a Pavel Ryba. Původně měl Pavel přijet s Mirkem. Pomluvy říkaly, že Mirkovi léčí ischias na venkově, ale Pavel přijíždí sám a Mirek zůstává se svým ISCHI doma asi taky sám.
Spíme v chatkách s příjemnou obsluhou, jídelny i sprchy zrestaurované a dokonale uklizené. Pivo místní je pěnivé a skutečné dost pění. Takže si na něj poměrně dlouho čekáme.
Motto večera pronáší šéf:
Ve slově láska vynech jedno písmeno, ostatní 4 změň a vyjde Ti slovo pivo.
Během večera jsme ještě stihli oslavit narozeniny Evy Hollmannové, která v místní krajině svůj vlastní mlýn neměla. Mlýnů zde bylo hodně, často se přejmenovávaly a tak si domorodci odmítali vzpomenout, který je který. Což se stalo osudným jednomu našemu kamarádovi, jež skoro dobyl prázdný Jirkův mlýn.

Čtvrtek

Posíleni o Gorilu jdeme jenom do Kožlan a tak máme spoustu času. Ráno pijeme víno od Vidka. Míjíme krajinu s Kočkovým a Jirkovým mlýnem a dostáváme se k viaduktu u zrušeného tábora. Po prohlídce této technicky odcházející památky a oslavení svátku šéfa projdeme tratí a posléze turistickou stezkou do Kožlan, kde si najdeme hospodu. Obsluhuje nás starší (dle vlastních slov) brigádník, majitel 1 zubu, který vyhrožuje houslemi. Na housle sice nedošlo, ale tvrdil, že (a teď použil slovo, které z českého slovníku již téměř vymizelo): housle to my cigáni umíme. Šenkýřce jsme zahráli oblíbenou ..skoč na stůl šenkýřko…nechala si ji zahrát znova, protože byla poprvé tak zabrána v práci, že prý neposlouchala. Měla pleť bílou a tak ke rvačce nedošlo. Družně popíjejícím místním (obou národností běžné i menšinové svorně u jednoho stolu) a nakonec i brigádníkovi jsme zahráli "Já práci nemám…". To jsme již tak dost veselou partu rozhlaholili ještě víc.
Přichází zpráva do mobilu od Mirka, že opatrně sedí v křesle. Kdekterý z Valdic by mu jistě tu opatrnost záviděl.
Po opuštění jedné hospody většina jde zkusit hospodu druhou na konci Kožlan. My ostatní individuálně odcházíme hledat ubytování kde jinak než Ve mlýně, a to rovnou po silnici, nebo my nejvíce stateční zábližkou údolím po modré a červené. Spíme zase v chatách rekreačního střediska, ne už tak úžasně opravovaných, ale zato vytopených. V hlavní budově nás obsluhují kromě příjemného personálu i dva jejich prďolové. Zejména u mladšího (cca 3 roky) Adámka se stává dobrodružstvím, kolik z piva přinese. Večer přijede Erika s Janou a vzácná rakovnická návštěva Sváťa Ryba s Marií. Zatímco Sváťa se věnuje fotografické dokumentaci večera, Maruška se Zdenou probírá obyvatelstvo západočeského kraje. Začíná od doktorů směrem k pacientům. Pacientem je samozřejmě každý občan kraje a tak z rozhovoru jde Zdeně Gillarové za chvíli hlava kolem. Je vidět, že naše obvyklé výřečnice Alena S. a Jana T. mají co dohánět.
Pozdní večer v nejmenované chatce:
Zdeněk se vrací do chatky. U postele nachází neznámé batohy. Bydlím tady, doufám, zeptá se nahlas. Z postele se ozve lakonické NE Vaška Čiháka. To je teda kamarád v nouzi, myslí si Zdeněk a vyhledá si chatku vedlejší, postel prázdná, batoh celkem odpovídá. Ulehne a za chvíli se ozve těžká rána. Erika (spící nad ním) nezvládla prvovýstup na palandu. To děvče přežije ve zdraví několik týdnů v Himalájích a pak se pomlátí v české rekreační chatce!
Ještě pozdější večer v jiné nejmenované chatce,
hlavní postavy Gorilka & Koudelka:
Ve čtvrtek večer Gorila dost hlučela a popíjela na baru a v noci přišla na chatku, kde už spal Borek. Načež ho vzbudila, protože si chtěla povídat. Borkovi se moc nechtělo a poslal ji do…..Nicméně vzhůru už byl. Gorilka následně nešla do…., ale do postele a usnula. Ráno pak vyprávěla příhodu z noci o odmítnuté konverzaci, ale nemohla přijít Borkovi na jméno a nazývala ho Koudelkou. Takto pojmenovaný pan Borovička se šťastně netvářil a ještě přidal odmítavé mávání rukama, když někteří dodali, zda pan Koudelka není ten, co je s Martou na Kanárech?
(zaznamenáno podle vyprávění samotného šéfa)

Pátek

Honza S. ráno běží vyzvednout drobečka a my ostatní se vydáváme z Kožlan po červené a neznačenou na Hedčany, dále neznačenou na Všehrdy. Na prvním pažitu kolem žížaly také oslavíme narozeniny Jany Palečkové a Borkových 25 Stezek. Takový náruživý tanečník jako Borek odmítá tanečnici. Neuvěřitelné! A to byla Gorilka moc smutná, protože se na taneček s oslavencem tolik těšila!
Po modré pokračujeme na hrad Krašov nad Berounkou. Prohlédneme si budoucí prohlídkové místnosti hradu a u ohně místního skorokastelána opečeme a sníme všechno co Pavel Ryba nosí v batůžku: buřty, slanina, paštika, brambůrky, ještě jedna slanina, cibule, klobásky, kozí rohy. Za odměnu mu dáme medaili se čtyřicítkou a vyfasujeme láhev zn. Smuggler, kterou Pavel ještě nestihl vypít od narozenin na tajném výletě. Na tak příjemném místě oslavíme ještě narozeniny Zdeny Gillarové, která při tanci Svatí jdou je obklopena chlapci kolem dokola a v kruhu uschována, aby si v klidu zatančila nerušena diváky. Z hradu ven se vydáváme po žluté ke sv. Vojtíškovi (moc nás nezaujal, náš nesvatý nezdrobnělý se nám líbí víc) a po žluté na Kozojedy, kde hledáme hospůdku Před pumpou. Hospoda se opravdu nachází za vesnicí před pumpou nikoliv na návsi u kostela, jak je v českých dědinách obvyklé. Hospoda je běžná venkovská, ale během 5 minut máme všechno, co chceme.
A tady na zahrádce hospůdky začíná D e m e n t i. Přemek Kocián si stěžuje na záměnu s Vizi a Ostrogóty (viz zpráva z Velikonoc) jelikož se stále cítí býti občanem Britského království. Manželka jmenovaného ovšem i přes tuto nepřesnost odhalila, kdože na velikonočních silnicích tolik riskoval, pročítaje si pravidelně Devětmil v jedné malé běžné místnůstce. Tím potěší zejména Danielu H., že jí redigovaný časopis se oblíbeností srovnatelně vyrovná dennímu českému tisku. Na kontrolní otázku, kolik je princi Charlesovi let, odpoví ovšem občan Britského království dost neuspokojivě, domnívá se, že sedmdesát. Obojí Gótové na věku monarchie zřejmě nebazírovali a my Slované víme, že víme. A když nám Přemek něco dobrého koupí, lehce zapomeneme a Charlesovi nepráskneme.
Z hospůdky vyrážíme směr na Liblín. Jardu s Vaškem, kteří jdou nejprve stejnou a posléze každý jinou nábližkou, sesbíráme po cestě. V Liblíně spíme v dost komfortním sportovním areálu nad Berounkou a v objektu uložené hospůdce se večer věnujeme jak jinak než písním a pivu. Zdeněk a jeho spolustolovníci zde založí stranu nenasraných SNS, které je u nás v republice dle jejich mínění třeba. Dorazí posily Ervíni s kapitánem a Hankou Píchovou, Jana Čiháková a Daniela s Vítkem, se Zdenou Bauerovou a Zdeňkem Janákem a Vodičkovi. Ervínovi je předána medaile za 30 stezek, aniž by stačil na té letošní ujít alespoň pár metrů. Kdekdo nedorazil jako major, protože seče trávu, ale co se týče Sovy, prý o trávu určitě nejde. Že by sekal latinu?
Jarda celé dva dny odmítá odpovědět lahví na píseň Nám to nevadí že je pitomý, jeho předkové byli jako my, řka, že dubnový svátek nebude stejně jako jindy oslavovat v květnu. A tak Pavel Ryba vzkazuje, kdyby čistě náhodou příští rok byl posunut tajný výlet do dubna a byl tajně někde v blízkosti Klatov, nemáte se divit před Jardou.

A tady už předávám pero Borkovi, ať si zase jiný v psaní užije, co jste vyváděli na Stezce v její druhé polovině.

2. polovina

Sobota

Ráno odjela z Liblína Dany s Vítkem, odjel i Pavel Ryba, odjel Jarda Neužil, nějak toho odjelo najednou moc. Ale zase přijel Kosťa (bez Mařenky stařenky, která musela pracovat, aby ho mohla živit) a tak nás zase nebylo tak málo.

Vyrazili jsme ostrým tempem na hrad Libštejn po úzké strmé cestičce a najednou se proti nám vynořil prvomájový průvod( on to průvod nebyl, šli za sebou, jinak by se tam nevešli ale bylo jich tolik jako v průvodu a bylo tam i vela dost pohledných děvčat všeho věku, které se Karel marně pokoušel svým šarmem svádět). Na hradě Libštejn se stala celá řada významných událostí: Vašek Čihák oslavil 60 !!! stezku , Přemek Kocián dal na svůj svátek litr slivovice a Hanka Píchová oznámila oficiálně, že se již stala mladou krásnou babičkou (lahví bylo tolik, že svou mohla uplatnit až v neděli).

Bohužel při příkrém sestupu z hradu Karel Svoboda uklouzl tak nešťastně, že si poranil nohu. Statečně odmítal jakoukoliv pomoc (nesení či odvoz báglu, hůlku na podpírání či dokonce odvoz autem). Celou sobotu i neděli s námi s oteklou nohou statečně nejenom chodil, opíraje se o svou božskou Jituš ale i normálně hrál, jako by se nic nestalo. Teprve ve středu na slezině jsme se dozvěděli, že má v chodidle zlomenou nějakou kost. ( Kdyby byl Karel u Stalingradu u Němců, tak by to zaručeně s takovým hrdinou neprohráli).

Následovala velmi příjemná hospoda v Kamenci, kde jsme seděli, jedli, pili, hráli, tancovali a spali venku na sluníčku (bylo tam i černé pivo). Jitka tam oslavila také svou 65 !!! stezku, Andra 40 stezku a Kosáci významné páté výročí své svatby. Pak jsme se odebrali na radnici, pardon do Radnic, kde nás očekával nocleh v místní sokolovně a večeře v hotelu Hůrka, kde jsme také měli původně spát ale zabrali nám to tam nějací komedianti. Večer se s námi rozloučil Přemek Kocián.

Neděle

Ráno nás některé čekala snídaně opět v hotelu Hůrka a pak čekání na kamarády, co převáželi auta a co zabloudili. A pak jsme se vydali již na poslední úsek naší Malé stezky - do Rokycan. Cestou mohla Hanka Píchová uplatnit konečně svoji babičkovskou lahev, Přemek Kostlivý oslavil svůj svátek a Zdeněk Bílek měl radost jen tak (asi netušil, že si ho již vyhlédlo klíště a hoduje na něm). V Březince v malinké zahrádce u malinké hospůdky (my se vejdem všude) jsme se v poledne posilnili na další cestu v úmorném vedru a Zdeňkovi bylo za všeobecné účasti a mnoha rádců vytahováno klíště. Došli jsme do Oseku, kde jsme se v restauraci náležitě posilnili (s výjimkou Pepy Kosáka, ve kterém bouchly saze) a kde na některé z nás již čekala auta na odvoz. Jen těch nejstatečnějších jedenáct z nás šlapalo udatně v úmorném vedru po silnici až na nádraží do Rokycan. V Rokycanech v nádražní hospodě jsme se opět posílili (měli jsme dost času) a pak již jen v přeplněném vlaku cesta do Prahy (bohužel byl vlak tak přeplněn, že jsme seděli skoro každý v jiném kupé). Měli jsme ale skupinovou jízdenku a průvodčí to nějak dost dobře nepochopil a tak v Pepovi opět bouchly saze. Ale nakonec jsme šťastně dojeli do Prahy.

Malá stezka 2009 je mrtva, ať žije Velká stezka 2009!

P.S.Podle mého krokoměru jsme ušli celkem 101.353 kroků, což při délce kroku 70 cm činí 70,9 km.

 

nahoru