Termín: 24. - 28. září 2004
Autor: 127
Místo, kterým jsme Stezku důstojně zahájili, byl Černý Most (Ponte nero, event. Black Bridge), kde došlo k prvním setkáním a prvnímu občerstvení. Po konzumaci několika piv a zvlhčení vzduchu politím jednoho ze stolků útulné terasy, jsme nastoupili do autobusu, vyzbrojeni místenkami, což se v přeplněném busíku ukázalo býti velmi praktickým opatřením. Poté - s jednou nikotinovou pauzou - jsme tu podřimovali, tu vyprávěli veselé příběhy. Přestup na místní autobus proběhl bez vážnějších konfliktů a TAK díky učitelce ze žacléřské školy, která - byvší patrně vyslána školním inspektorem příslušného okresu - byla přítomna, vystoupili jsme správně. A TAK jsme byli ve správný čas na správném místě. Tělocvična v Žacléři byla řádně vychlazena, i odebrali jsme se do restaurace Kahan. Milé prostředí, akustika jak v Semperově opeře během náletu spojenců.
Po snídani, které předcházel krátký, leč intenzivní spánek, vyrážíme do kopců. (Pro připomenutí: Krkonoše). A už kvačíme na Pomezní Boudy. Cesta byla suchá, místy mokrá. Viditelnost byla celkem dobrá. Díky jednomu z dekretů šéfa 9.trasy jsme část první etapy (někteří) šli bez báglů, což (některým z nás) umožnilo šetřit síly a zároveň prověřit výkon automobilu, který za námi bágly přivezl. Řeknu hodně málo: až se z něj kouřilo! V restauraci Hořec mě zaujala číšnice. Nikoliv snad zjevem, ale komunikační schopností. Po otázce: "mohu?", čímž bylo míněno, zda si mohu objednat pokrm, odpovídala: "můžete!" a okamžitě opustila sál, aniž by vyslechla smysl a předmět mého dotazu. To se opakovalo několikrát. Ale vše se v dobré obrátilo a TAK první část cesty nezkalil ani nedostatek osobních dokladů, na jejichž předložení strážce hranic s evroskounionistickou zdvořilostí trval. Však marně. V mém případku jich nebylo. Před námi ještě 3,5 km na Jelenku. Světla ubývalo a Jelenky nikde. Ještě, že bylo možno - tu a tam - potkat protijdoucí turisty, kteří na můj dotaz, jdu-li dobře na zvoneček, odpovídali: ano, Jelenka je nedaleko. Ó vy sprchy, sprchy krkonošské, jak jsme rádi, že vás máme. V Jelence se k nám chovali taky hezky. v kalendáři měli o naší návštěvě podrobný záznam. 25.9.-sraz důchodců. Významně jsme se přesunuli ze skupiny tzv. starých trempů do vyšší sféry, s možnostmi dosud netušenými. Radost byla až do rána. Hnojařská sekce obohatila závěr večera, resp.rána, o několik lahví červeného vína a přítomnost jisté externí baculky, která soutěžila (čtete správně) s ostatními ve znalosti vína a sladké Francie, což prokázala přesným umístěním několika lokalit (např.Paříže) do již zmíněné země.
"A potom už z bágly vzhůru a ještě vzhůru..." (cit.To-Ka). takový schody do nebe. Já osobně jsem zvolil tzv.indiánský úprk, tj.9 schodů a krátký odpočinek. A cesta byla suchá, místy mokrá... Na úpatí Sněžky poskytl Jarda interview jakýmsi grínpísům (fon.), čehož jsem využil k vydýmání jedné cigarety, v domnění, že posledních cca několik metrů lépe vydýchám. Nebylo tomu TAK, ale zato přišly černošedé mraky a mrazivý vítr. Neužil pravil: "rozhlížej se po okolí, kdoví, jestli to není naposled". TAK nevím. Sestup byl nesmírně půvabný. Zaplať pánbu, při pokusu o pády tam byly řetězy a TAK docházelo k řetězové reakci. Pod Sněžkou jsme hráli a zpívali. Při písni věnované Jardovi ("...ještě jsem nic Neužil..."), mně Sova klepal na rameno. V domnění, že hodnotí můj vokální výkon, jsem ještě přidal na intenzitě. Důvod jeho gesta však byl jiný! Kde se vzal, tu se vzal ochránce přírody a vytknul nám, že stresujeme jelena, který - dle jeho informací - byl odtud vzdálen 12 km vzdušnou čarou a je velmi pobouřen naším chováním. I schovali jsme nástroje a Liberty se rozloučil slovy: my jdeme pryč a vy jděte do - zde použil expresivní - a já se to nebojím říct - slangový výraz pro řitní otvor. Následuje cesta směr Luční Bouda. Zde jsme se zahřáli. Čaj - 39 Kč. Patrně byl slosovatelný. Na losování jsme však nečekali a šli dál. Někdo přes tzv.bufet, jiní jinudy. Stejně se všichni ve stejné hospodě sejdem. Cesta byla suchá, místy mokrá. Blížíme se ke Klášterce, kde se bude zpívat o štěstí, které písně v sobě ukrývaj. A to už přicházejí ti, kteří nemohli dřív. A věčně mladí kamarádi narážejí sud a zatápí v kamnech....