Termín: 26. - 29. září 2002
Autor: 162
Skončily prázdniny, přešlo léto a pomalu se blížil konec září. Čas stezek, čas malé podzimní Stezky na Moravě připravené Palcem a Evou Palečkovou.
Konečně. Je čtvrtek 26. září 2002 a já vyrážím do Prahy. Zamknout a hurá vstříc stezkařským dobrodružstvím, a že jich určitě nebude málo. Sraz prvních trasových lidiček je na Hlavním nádraží v 1630 a za dalších 20 minut odjíždíme společně do Hranic na Moravě .Do městečka, které se nám stane po tři dny základním táborem. Tentokrát nebudeme putovat, zůstaneme na jednom místě a jen tak nalehko budeme vyrážet do okolí. (Děkuji, byl to geniální nápad. Snad mi skalní příznivci pochodů odpustí.) Cesta vlakem uběhla rychle. Pohodlí, které nám bylo dopřáno, nás mile naladilo a naše muzikanty zaskočilo tak, že odmítli hrát. Co řeknou ostatní spolucestující? Pár kapek alkoholu, první tzv. tréninkový burčák, pár kapek životních příhod, smích a .. …. nakonec i ta muzika. Blížíme se k cíli. Vystupovat a honem na autobus. Máme na to dvě minuty a dvě stě metrů. Rychle, rychle. Autobus, vlastně mikrobus, ještě čeká. Sláva, přece jenom pojedeme, ale … jestli se tam vejdeme. Vešli, jak by ne, vždyť „MY SE VEJDEM VŠUDE!“
Statečný pan řidič (určitě se obávající o svůj vůz i řidičák) nás odváží a vysazuje před naším ubytovacím zařízením. Měla to být sokolovna, a zatím je to HOTEL SOKOLOVNA. Velké překvapení. Vítáme se s čekající Evou a Palcem. Za pár okamžiků už Eva rozdává klíče od pokojů. Část stezkařů spí na lůžkách, zbytek tradičně rozbaluje karimatky. Brlohy jsou přichystány. Může se jít večeřet. Malé zastavení u balkónů, z kterých pozorujeme probíhající hodiny tance. Letmé taneční kroky. Vítá nás hotelová kavárna, řízek a bramborový salát. Jak příjemné. Zdravíme se s ostatními, kteří nejeli vlakem, ale vlastní dopravou. Pak už na nás čeká jen milý a pohodový večer. Narozeniny Mirka Palečka. První oslava, první gratulace. Zpívání, taneček, jak se na devítková děvčata sluší. Večer zvolna končí.
Páteční ráno je mokré. Snídaně v hotelové kavárně nás vlídně naladí. Déšť – nedéšť, mrholení – nemrholení. Za chvíli vyrážíme. Palco ze Zdeňkem zpívají sluníčku. Snad vysvitne. Vysvitlo. Ale jak to bývá, jen na chvilenku.
Dnes nás čeká nejdelší pochod. Odcházíme směrem na Helfštýn. Stoupáme uličkami města do lesů. Cestou se posilňujeme chutnými plody zdejších stromů. Pokračujeme. Tonda už nás zastavuje svým voláním „pažit“. Vzápětí přejeme Ditě. Získává trasové číslo 161. Rum na oslavu (a zahřátí) přichází velice vhod. Procházíme lesem, který začíná pomalu hrát podzimními barvami. Před námi se objevuje vyhlídka Gabrielka romanticko-sportovního charakteru. Někteří výstup vzdali. Pár „kamínků“ překáží ve zdolání vrcholu. Nakonec se nahoře ocitám i já. Altánek, lavičky, usedám. Další Tondova řeč a i já se dočkávám svého trasového čísla 162. Na otázku, jak si zapamatovat číslo, se dozvídáme úžasnou poučku: „1 – jedničky nemá, to vidí všichni, 6 – šestky taky ne, to vím jistě, když se Renda s Ondrou cvakli a pak se převlékala – no a má je 2.“ Opravdu na tento výklad nezapomenu, jak matematicko-logické (červenám se ještě teď).
Pár slunečních paprsků nás zvedá. Směr hrad Helfštýn. Malé zdržení na obědě. Máme naspěch, ať stihneme domluvenou prohlídku. Helfštýn se nám představuje v plné kráse. Hradby, první a druhé nádvoří, brány, královský palác, ukázky kovářských prací z místních slavností. Ještě zůstáváme. Odpolední kávu pijeme pod kaštanem na letní terase. Oslavujeme první medaili. Za 15 stezek ji dostává Líba T. Zpíváme. Sova předvádí své první akrobaticko-tanečně-jezdecké kreace. Odpoledne se přehouplo, začíná se nebezpečně zatahovat. Zpět do Hranic. Míříme do lesů …. Roztrháváme se do skupinek. Scházíme se až na dalším pažitu. Oslavujeme druhou medaili. Po pětadvacáté na stezce je Darka. Následuje řeč přímo úměrná odchozeným kilometrům. Vždyť my nikam nespěcháme. Koluje domácí pálenka a je nám veselo.
Zvedáme svá těla. Stmívá se. Do Hranic zbývá pár kilometrů. Jdeme už po silnici. Tempo se zrychluje. Mám pocit, jakoby vpředu něco slibovali. Mirek jako správný regulčík čeká na všechny opozdilce. Kopec nahoru, kopec dolů a máme dnešních čtyřiadvacet kilometrů za sebou.
Zůstávám pozadu s menší skupinkou. Smíchem a veselými příhodami (z natáčení) si ukrajujeme poslední metry našeho dnešního výletu. Zvolna přicházíme do hotelu, do pokojů. Nikde nikdo. Na otázku: „Kam zase šli?“ slyším zdáli odpověď: „Spíš kam nešli!“. Osud našich kamarádů nám není lhostejný. Telefonujeme. Dovídáme se něco o nedokonalosti zdejšího turistického značení. Za 10 minut přibíhají první zbloudilci. V duchu hesla NAHORU NEPOLETÍME, DOLE NÁS NAJDOU (jinak si to nedokážu vysvětlit), to vzali cesta necesta šupem dolů. Čekání na ostatní nám krátí Vodičkovi. Právě přijeli a rovnou všem přicházejícím nabízejí občerstvení v podobě sladkého burčáku. Kdo by odmítl. Šťastně docházejí ostatní. Krátký odpočinek, setřást únavu. Čeká nás večer v příjemném klubu.
Písní „Jak – jak – jak“ (promiňte, pod tímto názvem je mi známá, asi jsem se nestačila dovzdělat) Tonda zahajuje malou stezku. Zábava je v plném proudu. Záhy slavíme životní jubileum Vládi Vod. Krásných 50 let. Sova s Pepou Kosem k radosti všech přítomných baví osazenstvo svými divadelními kousky. Zcela využívají podia. Piruetky, cizojazyčný zpěv, pochod levá - pravá, ba i baletní prvky. Bouřlivým potleskem odměňujeme jejich úsilí. Sklízejí ovace. Vracíme se zpět do hotelu, kde naše bujaré veselí pokračuje. Popíjíme burčák. Úžasných 60 litrů. Je nám moc fajn. Vláďo děkujeme!!!
Probouzíme se do téměř deštivého rána. Čekáme už druhý den na sluníčko. A zase nic. Vlastně … moje babička říkávala: „Že nesvítí sluníčko? Zato krásně prší!“ Posilněni snídaní (česnečka po burčákové noci přišla vhod) scházíme se před hotelem. Ještě malé zdržení přeléváním burčáku z příliš velkých nádob (kdo by se s tím tahal?) do velice „praktických“ lahví. A můžeme nastupovat do předem objednaného autobusu. Nyní už hodně prostorného. Uháníme serpentýnami do vrchů, zpíváme lidovky, tančí se a koluje burčák. (Ta doba, než se k nám dozadu dostal!)
Potštát nás vítá větrem. Na malém náměstíčku s kašnou slavíme Markovu medaili za 10 stezek. Tanec (a alkohol) nás trochu rozehřívá. Začínáme být atrakcí pro místní obyvatele. Kde se tu vzalo tolik lidí? Přichází místní starousedlík a vypráví. O městě, o životě. Vypráví moc pěkně. Pro další zahřátí tančíme HOKY-KOKY. Tím získáváme ještě větší pozornost. Povel k odchodu. Procházíme městečkem, přes pastviny, do lesů …
Zastavujeme na krátký odpočinek, ale pravým důvodem je další oslava. Po dvacáté na stezce je s námi Ervín T. Příhodná řeč nás rozesmává, a jak jinak - i roztancovává. Přídavkem pro radost (nebo mi zase něco uteklo?) zahráli kluci Pavlíně. Je prvně mezi námi, spolu se sestrou Evou Palečkovou. Pohodlnou cestou a pohodlným tempem (asi nic vpředu neslibují) směřujeme ke zřícenině Puchart. Na vyvýšeném místě bez porostů se otáčím k městečku, ve kterém jsme ještě před hodinou byli. Vytahuji foťák. Pohled jak z obrázků pana Lady.
Pestrobarevné listí šustí pod nohama. Úzké cestičky, skály. Prudce stoupáme ke zřícenině. Ocitáme se na sotva patrném kdysi možná nádvoří. Zůstáváme zde. Využíváme královského prostředí a královsky slavíme medaili Hanky F. za 25 stezek. Posedíme, popijeme. Je nám zima. Honem do restaurace „ U tlustého Jana“, už je to jenom kousek. Konečně nefičí. A bude oběd! Hned u výčepu si objednávám s kamarády svařák na zahřátí. Po chutném jídle někteří usínají. (Není divu) V hospůdce je teploučko a příjemně. Vhodný čas k další oslavě. Doslavíme narozeniny Andry z předešlého dne a zároveň čerstvou medaili za 30 stezek.
Nechce se nám, ale domů to máme pěkný kus cesty. Chvíli po silnici, chvíli polní cestou. V dáli vidím první domky. 3 - 4 km do Hranic. Malý pomníček u silnice se nám stává poslední zastávkou dnešního výletu. U kukuřičného pole pod stromy usedáme. Tondův projev a další medaile. Za 30 stezek blahopřejeme Vláďovi V.
V podvečer společně docházíme do města. Dnes se nikdo neztratil. Krátká prohlídka náměstí, kostela a atria nově opraveného úřadu. Eva ukazuje všem, kde se sejdeme na večeři. Přejít přes most, deset minut chůze od našeho hotelu.
Těším se (a hladoví jistě též) na „volební“ guláš, neboť hřebem dnešního večera budou - opět po dvou letech - volby 9. trasy. Ale až po jídle. S plným břichem jde přeci leccos líp. Hlad je utěšen. Karel, samozvaný doživotní předseda volební komice, se ujímá slova. Pravidla jsou známa. Začínáme. Plénum navrhuje své kandidáty. Ti jsou zaskočeni značně zaskočeni svým mandátem a svůj agitační proslov končí odmítavým postojem. Jediný Tonda má nadále chuť a zájem nám šéfovat. Chceme to i my? Ano či ne? Volební komise odchází sčítat.
Sečteno, podtrženo. Převaha hlasů potvrzuje Tondovo setrvání na postu šéfa naší Devítky. (Sláva vítězům, čest poraženým.) Tak tedy – vydržme to se starým odcházejícím šéfem, těšme se na nového, mladého (panebože a krásného bych málem zapomněla). Devíti šampaňskými si připijeme a necháváme se unášet večerem.
Zábavu přerušuje šéf trasy svým: „Chtěl bych něco říci k číslu ….“. Tušíme další oslavu. Za 35 stezek získává medaili Mirek P. Dámy dělají velké kolečko k tanci (dneska ještě po dvakrát), kde Mirka vytáčíme, co nám síly stačí. Musíme načerpat nové síly. Ještě zbývá rozdat dvě medaile. Známé „Chtěl bych….“ ohlašuje první z nich. Po šedesáté na stezce (neuvěřitelné číslo – neuvěřitelná výdrž) je Karel S. Ani jeho pověstná dřevěná noha dámám nezabránila k řádnému a patřičnému protancování (nebo že by to bylo obráceně?). Spokojeně se bavíme, zpíváme, vtipkujeme, když se pro dnešní den naposledy ozývá: „Chtěl bych …..“. Otáčíme se ke Zdeňkovi, kterému už na krku visí medaile. Jedna z nejcennějších. Odchodil, odjezdil, odtančil, odehrál, odzpíval a svou přítomností poctil už krásných 65 (!) stezek. Gratulujeme. Zdenek si bere slovo. „Sedí tu samí mladý a krásný lidi ….“ Jaká to pravda. SÓLO PRO ZDEŇKA. Večer se chýlí do své závěrečné části. Dlouho po půlnoci se přesouváme do hotelu. Sama se loudám nocí. Musím přemýšlet. Nechce se mi spát a naštěstí ani několika jiným. V zadní místnosti, za našimi pelíšky, můžeme posedět. Nerušeně hrajeme, zpíváme. Katka anglicky, na střídačku s Karlem. Ten pěje sice jen česky, ale reputaci si napravuje, když hezky a skoro rusky vypráví o daleké Rusi. Těžknou mi víčka. Pár zdatných jedinců zůstává, ale já se slyším říkat „Dobrou noc."
Co jsme očekávali, předcházející dva dny, se nám splnilo nedělní ráno. Sluníčko na azurově modrém nebi. Jak lehce se po těžké noci může vstávat. Balíme batohy, které po snídani nakládáme do osobních aut. Poslední den malé stezky. Do sousedního lázeňského městečka, Teplic nad Bečvou, míříme procházkovým krokem. Za tak krásného počasí to jde samo. Chůze je zpříjemněna posledními doušky sladkého burčáku. Jemně ovíněné nás Eva P. vede ke zcela jiným pramenům, než na které jsme byli dosud zvyklí. (Pravděpodobně začínala myslet i na naše zdraví.) K pramenu kyselky se vrhají všichni. Stačí, vody bylo dost. Žízeň přece uhasíme i jinými tekutinami. Muzikanti vytahují instrumenty, zaznívají první tóny písně „Všichni se ptají, komu to hrají…“. Věrkám k svátku.
Míjíme lázeňské domy, nikdo nikam nepospíchá. Čas do návštěvy Zbrašovských aragonitových jeskyní si krátíme nostalgickým vzpomínáním. Vyhlídka nad řekou je k tomu přímo stvořená. Kochám se paprsky, teplem. Zvedám hlavu k javorovým listům nade mnou.
Zvolna se přesouváme k jeskyním. Nakoupíme pár suvenýrů. Úzkým schodištěm scházíme dolů, již očekáváni průvodcem. Dostáváme instrukce o správném chování. Zvláště zdůrazňuje „Nedotýkati se ničeho!“ S velkým otazníkem z hloučku někdo haleká: „ Ani navzájem?“ Mladý jeskyňář rychle pochopil a činí výjimku. Vzájemné dotýkání (v naší partě spíš spásné přidržování) je povoleno. Vyprávění o jeskyních zpestřuje historkou o Antoníčkovi. „Kdo si ho pohladí, splní se mu tajné přání.“ S neklidem se šéf trasy stahuje do ústraní (že by nechtěl splnit naše přání?). Je zachráněn, průvodce upřesňuje souvislosti - jsme směřováni ke kamenné sošce. Dostáváme se do největšího jeskynního prostoru. Průrvy vysoko nahoře lemují vstup prvních objevitelů. Na pár okamžiků je nám nabídnut pocit těchto průzkumníků. Záměrně zhasnuté světlo, ticho a nic než černočerná tma. Nápad, radostný souhlas – tmou se už nesou tóny námi oblíbené OPERY. Světlo končí minutku uměleckého vystoupení. Zanedlouho již vycházíme u řeky na denní světlo. Ostré slunce drobátko na chvilku oslepuje. Nevadí, k motorestu, kde máme oběd, dorazíme po čichu. (Hlad je nejenom dobrý kuchař, ale i průvodce.)
Ač neradi, začínáme se pomalu loučit. Ručičky na hodinkách odměřují poslední chvíle malé podzimní stezky. Vracíme se. Lesem, okolo Moravské propasti, kde se na okamžik zdržujeme a dále dolů do Hranic k vlakovému nádraží. Přidáváme do kroku. Bude se opakovat jarní Nemilkov? Nikoliv. Cestou jsme postupně sbíráni auty. Na nádraží se loučíme s těmi, kteří nepojedou vlakem. Děkujeme Evě a Mirkovi Palečkovým za pěkně připravenou Stezku. Nandáváme batohy na záda, přemísťujeme se na nástupiště. Formujeme se podle zakoupených místenek. Náš vagón bude v přední části vlaku. Zpožděný vlak brzdí. To se již rozbíháme, tušíce svůj omyl. Stojíme blbě. Kvapně se prodíráme mezi cestujícími ke schůdkám a hledáme své kupé.
Odtrženi od sebe uháníme krajinou ku Praze. Občasné návštěvy (nejraději s kapkou tekutého moku) vytrhují z poklimbávání unavené stezkaře. Slunce se zbarvuje do červena. Mraky jsou rozprostřeny nízko nad zemí. Smráká se. Malá stezka je minulostí. V klidu duše přemítám nad všemi zážitky a je mi dobře. Za okny vlaku zahlížím první světla stověžaté Prahy, brzy se rozutečeme do svých domovů. Začínám být nervózní. Do odjezdu mého autobusu na sever naší zemičky moc času nezbývá.. Už jen 13 minut. Přepravit se do Holešovic bude chvíli trvat. Zpoždění vlaku hatí mé plány. Chci to vzdát. Kamarádi mi dávají jiskřičku naděje (to by nebyla Devítka Devítkou) a já nabývám pocitu, že se nejenom všude vejdeme, ale i vše stihneme.
Vlak zastavuje na Hlavním nádraží. Spolu s Ondrou voláme ostatním „Ahoj na slezině“. Vyrážíme z vlaku jak dvě dělové koule. Prolítnout nádražní halou, schody bereme po dvou. Máme štěstí, skáčeme do městské dopravy. Chvilka k vydechnutí. Za sebou slyším: „Co vy tady?“ Ohlížíme se, vyjeveně zdravíme malého Tondu Kadlece. (A prý že je Praha velkoměsto). Už jen 3 minuty. Narychlo se loučím. Kaskadérským stylem utíkám přes čtyřproudou silnici, 100 m k zastávce jdu po silnici rozhodnuta vlastním tělem zastavit autobus. Námaha je korunována úspěchem a mým odjezdem. (Nikdy bych si nemyslela, jak rychle se lze po Praze přepravovat.) Únavou usínám.
V myšlenkách se loučím a vím, že se brzy zase vrátíme do lesů …