Majdalena
Termín: 7. - 9. listopadu 2008
Autor: Zdena Bau.
Tentokrát to byla velmi významná Majdaléna, protože Jitka a Eva Skřivánková slavily šedesátiny!
Taky přijelo hodně lidí a barák se naplňoval a nafukoval – oslavy probíhaly všude, nejen v kuchyni, kam se prodrali jenom ti nejrychlejší nebo muzikanti. Ještě že Karel tak svědomitě buduje ubytovací kapacity zřejmě pro celou Majdalénu a udělal nahoře řadu pokojů, takže jsme se všichni vešli.
Kromě domácích byli: Skřivánci, Slavíčci, Čiháci, Erika, Marek Palco, velcí Palečkové, Vojta, Líba H. s Ondřejem, Vodičkovi, Zdeněk B., Zdeny G. a B., Honza Taubel, Tonda Rybář, Andra, Michal, Ivan, Rachel s Láďou a Mišáčkem, Borek, Daniela s Vítkem, později i Bydžovských a Kosáci s pejskem, snad jsem na nikoho nezapomněla.
Oslava byla mohutná, jídla tolik, že ani nebyl vidět stůl (chlebíčky, pomazánky, masa, sýry, okurky atd.). Oslavenkyně měly nová trička s nápisem Veselí senioři a dostaly dárky (a Jitka se moc hezky nad každým radovala, měla kliku, zřejmě to byly zrovna ty dárky, o kterých tajně snila), Borek vyskočil připraven k tanci, ale holky začaly tancovat spolu a evidentně si to užívaly a chechtaly se a nechtěly skončit a jít tancovat s klukama, jak se sluší a patří. Kluci a Eva hráli úplně nádherně, byla jsem po náročném týdnu ušoupaná a chtěla jít brzy spát, ale to zkrátka nešlo, trošku jsem se tam nadnášela (ač fyzicky vražena mezi Líbu a Marka bez možnosti pohybu, ale zaplať bůh sedící v 1. řadě, odkud byl překrásný výhled). V průběhu večera se Věra Vodičková vyhoupla na stůl a tam se vlnila a kluci se tvářili jako že nic, že jim doma ženská pravidelně u večeře tančí na stole. A pak Věra najednou vytáhla zpod trika podprsenku a hodila ji do dáli (na Vláďu u basy) a v sále zašumělo. A Karel na to pravil: Tohle tady nepamatuji 30 let. To to nemohlo přijít dřív?
Kluci sice nádherně hráli, ale občas stihli probrat i některá důležitá témata – např. se objevil dotaz, jak anglicky někoho poslat do prdele. To jsme nikdo nevěděl, a do nastalého ticha pravil Honza Slavíček, dlouholetý vedoucí pracovník státní správy: „Vaší žádosti budeme věnovat mimořádnou pozornost“. Kdo dělá v úřadě a vyřizuje mraky někdy otravných dotazů, jistě cítí, že to je opravdová perla. Ještě dneska, když si na to vzpomenu a píši dopis s nějakou zdvořilostní frází na konci, tak se tomu směju.
K ránu – po vypití 10 láhví šampáňa a několika dalších lahví – začalo být poněkud „sucho“, tak Alena dala flašku za své narozeniny a kluci jí zahráli. Také jsme začali ochutnávat sladké, zejména Líbiny kefíráky a tvarohové koláče, a Líba trochu vrčela, že když to sníme v noci, nebudeme mít nic ráno. Ale nikdo si z ní nic nedělal.
Protože to byl tak krásný večer, šla jsem spát až ve 4 (to je můj rekord za posledních 20 let), a to ještě proto, že v sobotu byl stanoven odchod na výlet v 10 hodin. Cíl: oběd U Růženky v Chlumu u Třeboně.
Po 9. ráno se po domě ploužilo jen několik ne zcela probuzených přízraků a zachránil nás Zdeněk, který vstával později, tak jsme na výlet nevyrazili v 10, ale asi kolem ½ 11. (Ještě jsme si před odchodem vyslechli veselou historku, jak Čiháci v noci dováděli a spadla s nimi postel.) Venku pršelo, tak to nebylo tak úplně veselé. Nejdřív jsme se zastavili u koně Bruna, který má ohradu hned proti Svoboďákovic baráku. Je to nějaké irské plemeno se silnýma chlupatýma nohama, vypadá, jako když má podkolenky. Zřejmě se těšil, že dostane něco dobrého na zub, je zvyklý na péči od Jitky a když se Jitka někdy opozdí, ozývá se, ať už kouká něco přinést. Karel smutně konstatoval, že díky existenci Bruna propadl v pořadí Jitčina zájmu zase o něco níže (ale není úplně vyzáblý, tak to nebude tak zlé).
Za hezkého počasí by cesta do Chlumu byla krásná – nádherně zelené louky a barevné stromy, ale takhle to zase tak úplně nádherné nebylo, dost pršelo. Přesto se na trati statečně drželi i Rachel, Láďa a Mišáček v kočárku, ovšem za asistence obětavé babky (Michala). Někdo potom poznamenal, že správná babka nemá pinďoura, ale tím se Michal nedal rozhodit, je to velkorysý člověk. U Růženky byl příjemný lokál, oběd byl dobrý a po něm kluci chvíli hráli. Na cestě zpátky jsme se rozdělili na 2 skupiny, jedna cesta byla asi o 2 km kratší. Já byla ve skupině s Vaškem Č., Janou a Evou Skřivánkovou. Myslím, že jsem na to moc nevyzrála (s tou kratší cestou), Vašek hnal jako za mlada a když jsme ho medovými hlasy žádaly, aby na nás počkal, ještě přidal. Zastavila ho až rodina divokých prasat za drátěným plotem, asi 12 kousků – od velkých až po 2 mrňavá černá prasátka – v téhle malé velikosti by byla docela pěkná na hraní. S ostatními jsme se sešli až v hospodě u Pilaře, kde opět kluci a Eva hráli, a tam se objevili Kosáci. Pak už jen zbývalo dojít asi 3 km ke Svobodům a oslavit Karla a Líbu; Líba vlastně dala flašku za své narozeniny už podruhé, tu první z ní kluci vymámili už u Vaška Č., když jsme byli na výletě.
Ke snídani bylo spousta sladkostí, holky se opravdu ukázaly, jaké jsou kuchařky a hospodyně (Erika s dortem, Líba, Zdena G. a Eva Bydžovská s různými řezy a koláči). Největší hvězdou dopoledne byla Líba H., která hned od rána kluky před barákem stříhala, a pak nás vyhnala na procházku a dělala bramboračku (houby v sobotu našel Vašek). Šli jsme do lesa a k Hubertovi a když jsme se vpoledne vrátili, celý barák voněl tou bramboračkou, která byla opravdu báječná.
A jak to tak obvykle bývá, když jsme všechno snědli, začali jsme se rozjíždět domů.
DÍKY VŠEM!