Termín: 10. – 16. října 2016
Autor: Zdena Bau.
Zdeněk B., Honza Taubel, Erika, Eva Skřivánková a její švagrová Alena, Věra a Michal Musilovi, Zdenka B., Jana Neužilová, Ivan, Daniela Christánová s Pepou, Alena Ochová, Andra, Vláďa Vodička, Zdena G., Líba Hníková a 5 známých Honzy Tottera vč. 2. řidiče.
Odjezd v 18 hodin z Florence, zastávka v jižních Čechách, kde jsme byli na večeři a zároveň nabrali Janu N. a známé Honzy T. A pak přes Brennerský průsmyk (v noci krásné jasné hvězdy) do Itálie.
Po ránu jsme stavěli v Mantově. Je to krásné město se spoustou památek a je to Město kultury 2016! Prohlédli jsme si kostel a zašli do obrovského muzea s velkým množstvím obrazů, soch a kostelem. Na videu bylo vidět, jak je ten areál rozsáhlý, vypadal jako celá městská čtvrť. Měli tam krásnou svatební síť, a co čert nechtěl, já jsem dostala chuť se vdát! Říkala jsem si, krásná oddací síň, nevěstu mám, lepší už to nejspíš nebude. Pro jistotu jsem si vzala hned dva muže – Zdeňka B. a Michala M. ze čtyřky, který s námi občas jede. Mám svatební foto, ale je trochu rozmazané, asi byl i fotograf dojat. V muzeu jsme strávili hodně času, a pak jsme zjistili, že jsou krásné památky i v další části náměstí – např. Rotunda sv. Lorenza a další kostel, které jsme víceméně proletěli.
Další zastávka byla u Paláce Te, ale nakonec jsme dovnitř nešli, protože jsme v Mantově viděli spoustu obrazů a soch a asi už jsme byli kulturou dost nasyceni.
Odpoledne jsme měli zastávku v Parmě. Od autobusu jsme šli k Dómu přes velké náměstí, kde na lavičkách a trávníku posedávala spousta černochů. Je to něco jiného číst o obrovské migraci z Afriky, a pak to vidět na vlastní oči. Parmský dóm je krásný, ale úplně dechberoucí je baptisterium v sousedství, kde jsou sochy, obrazy a nádherná kopule. Byla jsem úplně unesená. Taky jsme navštívili v rohu náměstí muzeum a zvenku okoukli další kostel – Chrám s. Giovanni.
Poslední zastávka byla u hradu Vigoleno. Vypadal moc hezky, taky byl nedávno zrekonstruován. A kupodivu se tam neplatilo vstupné. Prošli jsme si uličky, malé náměstíčko s kašnou, pár lidí se prošlo po hradbách a prohlédli si věže, pár nás ostatních se zašlo podívat do maličkého kostela, ze kterého byl chvíli předtím vypraven pohřeb. A pak už se jelo do kempu. V překladu se jmenoval Ropucha, tak jsem si říkala, že do ropuší chaloupky nechci, ale Honza T. se tentokrát trochu zaběhl, tak jsme do kempu přijeli asi až v půl desáté večer, a to jsme byli všichni rádi, že už jsme na místě, a čeká nás postel. Chatičky byly malé, ale měly kuchyňku, ložnici a koupelnu, a venku malou verandu.
Dnešek jsme strávili bez autobusu, ve 3 8 jsme jeli z Moneglie vlakem do oblasti Cinque Terre, což je 5 krásných malých městeček na pobřeží moře, které nejsou spojeny žádnou silnicí, ale železnicí - tunely ve skále - a některé turistickou pěší cestou přes kopec. První trek vedl z Monterosso al Mare do Vernazzy. Zrada byla, že když turista vyšplhal velký kus kopce, narazil na pokladnu a musel zaplatit 16 eur za treky i vlaky v rámci oblasti! Zpočátku byla cesta pořád do kopce a měla mraky schodů, myslela jsem, že tam nejspíš zahynu. Ale pak se (za dlouho) objevilo v hloubce pod námi další městečko, a to znamenalo konec útrap. Šly jsme s Janou na oběd a potkaly Evu Skřivánkovou se švagrovou Alenou, tak jsme se ještě podívaly po městečku a dohodly se, že dál budeme jezdit vlakem (ostatní šli ještě jeden trek do městečka Corniglia). My s Janou jsme si prohlédly všech pět městeček, všude jsme si něco malého daly a prošly uličky a kostely. Byla to prima. A pak byl čas se vrátit, protože Zdeněk pro nás zamluvil v Moneglii v restauraci večeři. A po večeři se v restauraci ještě hrálo (Zdeněk, Honza T. a Vláďa) a zpívalo. Ostatní hosté koukali a někteří tleskali a taky se ptali, odkud jsme (ale na Czech Republic se tvářili dost nejistě, možná si nás pletli s Čečenskem?). Po návratu do kempu jsme ještě seděli venku v křesílkách u recepce a zahřívali se tulamorkou od Líby H. a dalšími flaškami, které se objevily.
Jeli jsme autobusem do oblasti směr Carrara, podívat se na doly na mramor a areály s prodejem mramoru, kde Zdeněk naplánoval výlet na horu Altissimo a pro méně dychtivé okruh mimo vrchol hory. Jenže začalo pršet, tak jsme se vrátili k autobusu. Byla tam příjemná hospůdka, dobré jídlo i něco k pití. Paní hospodská nám nejdřív slibovala modré z nebe, ale při placení nás s hostinským poněkud osolili. Ale výlet stál za to, lomy mramoru, které zdálky vypadaly jako zasněžené hory, a on to byl mramor.
Večer jsme opět seděli pod stříškou u recepce, a zase se vynořila jedna tulamorka a další flašky a bylo i něco na zub.
Předpověď počasí slibovala velké deště, tak Zdeněk změnil plán a jeli jsme se vlakem podívat do blízkého městečka Sestre Levante. Ráno sice trochu poprchávalo, ale bylo to dobré, tak jsme se prošli k moři a kapličce na pobřeží, prošli pár uliček, a podívali se k malé zátoce, kde bylo moře klidné jako rybník. A pak jsme šli do restaurace na ulici pod stříškou, kde jsme si dali kafe a někteří oběd. Mezitím se nebe zatáhlo a bylo černé jako bota, a pak zašlo nejdřív pršet, a potom lít jako z konve. A začal foukat silný vítr, tak jsme se zvenku přestěhovali dovnitř do hospody. Vítr zesílil a lomcoval dveřmi hospody, že je museli chlapi zevnitř držet. A moře už nebylo klidné jako rybník, ale vlny byly najednou kousek od vchodu do hospody a pode dveřmi začalo dovnitř téct. Přečkali jsme tam to nejhorší, a pak se vydali na vlak. Jenže vlaky nejezdily, vichr zřejmě nadělal na trati paseku. Sháněli jsme taxík, ale marně. Byl trochu zmatek kolem lístků, jeden úředník v okýnku chtěl při vracení lístků doklady, vedle něj úřednice zase bez problémů vracela peníze takovým fofrem, že Zdeně G. dokonce omylem proplatila i projetý lístek do Sestre Levante. A pak, po více než 2 hodinách, konečně jel vlak a dorazili jsme do Moneglie.
Naštěstí vítr nesmetl naše ropuší chatičky do moře, tak jsme měli kde spát. Večer nebyl žádnej mejdan, museli jsme zabalit.
Ráno odjezd, ještě předtím dali Musilovi šampaňské, tak bylo Dobré ráno. V plánu byla prohlídka Santa Margarety, ale Honza by se do úzkých uliček nevešel s autobusem, tak jsme sjeli k moři a udělali si procházku podél moře. Bylo to hezké místo, řada honosných vil v zahradách, až jsme narazili na malou kavárničku na pláži, kde jsme si dali kafe. Část lidí se vrátila k našemu autobusu a část ještě pokračovala dál, a pak se vrátili linkovým autobusem.
Mezitím my u autobusu jsme si dali svačinu a pití, Honza T. nabízel bezvadné horké párky, posedávali jsme na lavičkách a koukali na moře, a bylo to jako když jsme cestovali kdysi za mlada. Když se vrátil zbytek lidí se Zdeňkem, jeli jsme do Janova.
V Janově jsme šli rovnou k moři, ale cestou byla zastávka na zmrzlinu. Panečku, to byla nádhera! Tolik druhů, že člověk nevěděl, kterou si dát. Pak jsme prošli starým přístavem, kde bylo spousta obrovských luxusních soukromých lodí s několika palubami a bazény, a na vzdálených kopcích vily, byl to krásný pohled. Další zastávkou byla stará dřevěná galeona, a pak procházka ke katedrále S. Lorenzo včetně prohlídky vnitřku, a taky zlatě zdobený kostel Chiesa dell Gesu a rodný dům Kryštofa Kolumba. Po jedné z hlavních ulic plné módních obchodů jsme došli ke staré bohatě zdobené městské bráně, kde stál autobus. Někteří si ještě došli na jídlo a Líba H. přinesla noviny, které ukazovaly škody v Janově a okolí (stromy, popadané na auta, utržená střecha domu atd.). A pak už byl odjezd.
Zase jsme jeli přes Brennerský průsmyk a já se zrovna probudila. V dálce se rýsovaly obrovské zasněžené hory, a stromy, které se míhaly kolem autobusu, vypadaly stříbrné jako kdyby byly pokryté jinovatkou, ale asi to byly kapky vody. Bylo to jako pohádková vánoční krajina, nádhera.
V Česku zase na jihu vystoupila Jana a přátelé Honzy, a pak byla konečná na Florenci.
Určitě se to všem moc líbilo, je báječné, že můžeme takhle spolu ještě jezdit. A velký dík Zdeňkovi.