Termín: 26. srpna - 1. září 2013
Autor: ZBau
Zdeněk a Matylda Bílkovi, Erika, Eva Hollmannová, Jan Pikolon, Jana Neužilová, Zdenka Gillarová, Zdenka Bauerová, Vláďa a Věra Vodičkovi, Alena Ochová, Vojta, Ivan a Ervín; kromě nás jelo 6 kamarádů Honzy Tottera a Honza Totter.
Když se nás 14 sešlo o půlnoci v hustém dešti na místě srazu na
Florenci, moc vesele se začátek dovolené nejevil. Ale nastoupili jsme, každý měl
dvě sedadla pro sebe a už to bylo lepší. Cestou přes Budějovice nabral Honza T.
svoje známé, takže nás i s ním bylo konečných 21, a to je docela slušné číslo.
Jeli jsme přes Rakousko, směr Innsbruck – Landeck, ale byla noc, tak to asi bylo
jedno. Počasí nebylo moc dobré, občas pršelo a honily se mraky, tak nemělo cenu
jet na nějaké vyhlídky. Nakonec byla první významná zastávka v bezcelní zóně
Samnaun, kde byl čas na nákupy alkoholu a voňavek (hodinky asi nikdo nesháněl) a
dobré kafe. Odtud jsme pokračovali do průsmyku Passo di Bernina, kde uvařil
Honza kafe a mohli jsme si trochu protáhnout nohy. Ale výhledy nebyly, bylo
zamračeno a hory od poloviny nahoru halily mraky. Tak jsme si položili hrnky s
kafem na kameny u autobusu a trochu bloumali kolem. A najednou Erika vytáhla
krabici báječného slepovaného cukroví a všem nabídla, bylo to neuvěřitelné. Kafe
a cukroví – NÁDHERA! (Jak Tě něco tak úžasného napadlo, Eriko?) Dál jsme jeli
přes sv. Mořic (fotky), a pak stavěli v obci Chiavenna u vodopádů Fraggia a
zájemci si mohli prohlédnout i místní hřbitůvek. Ještě předtím byla krátká
zastávka, abychom si mohli vyfotit ledovec, a taky jel zrovna místní červený
vláček, aspoň ho bylo v té šedi vidět. Kolem Lago di Como jsme projeli v 6 večer
a v dešti a vypadalo jako ostatní místa v celé oblasti – hustá zástavba, u
jezera krásné paláce, palmy a kolonáda. Všichni jsme byli zvědaví na naši
ubytovnu v Rovio – a dopadlo to moc dobře, celý barák jsme měli pro sebe. Dole
byla kuchyň s nádobím a lednicí a prostorná jídelna a nahoře pokoje a umývárny,
sprchy a záchody. Pokojů bylo hodně, tak byl nakonec i pouze dámský a pánský
pokoj (a např. v dámském s 12 postelemi jsme spaly 4). Tak jsme se navečeřeli a
trochu si povídali, a pak všichni radostně zalezli spát. Po noci v autobuse se
nám spalo krásně.
Na programu byl původně výlet na Mt. Generosso, ale kvůli počasí rozhodl Zdeněk, že budeme mít sobotní program – tj. návštěvu Locarna a údolí Versasca severně od Locarna. V údolí říčky Versasca je řada starých kamenných vesniček, tak nám Honza občas zastavil na focení a koukání, a koryto říčky je také úžasné, plné obrovských balvanů a občas s půvabným kamenným mostem. Navštívili jsme místní kostelík a hodně fotili. Ivan se mimořádně vytáhl, fotil hory v dálce, potok a balvany, a dopředu na zábradlí mostu šoupnul plechovku od piva, aby to bylo komplet (kdysi jsem se učila ve fotografickém kroužku, že je na fotce důležité nejen pozadí, ale správně má být i nějaký objekt vpředu. Ivan nejspíš do žádného kroužku nechodil, a přesto to takhle krásně naaranžoval). Dojeli jsme až do vesničky Sonogno (poslední vesnice v údolí) a Zdeněk řekl, že půjdeme na vycházku. Tak jsme si vzali pevné boty – a skončili v kavárně, kafe i zmrzlina byly báječné, místní kostelík taky. Cestou zpátky nám Honza T. zastavil u vesničky Sonlerto, kde jsme měli čas na vycházku a focení. U řady baráků bylo spousta kytek a někde měli dokonce kamenné stoly a lavice. Při procházce vesničkami se kamarádi Honzy T. zastavili u říčky a užívali si, a my ostatní na ně čekali u autobusu. Tak jim Zdeněk promluvil do duše, protože takhle to nejde. Poslední zastávka v údolí byla u přehrady, kde se skáče bungee-jumping. Naštěstí zrovna nefungovali, protože co kdyby si někdo chtěl skočit, kdo by ho pak, placatýho, tahal ještě skoro týden po Ticinu? Další zastávkou byl poutní kostel Madonny dell Sasso – mohutná stavba s krásným interiérem (a taky spoustou schodů) a poté zastávka na prohlídku Locarna – centrální náměstí, nákup potravin, kafe, nebo některý kostel (např. sv. Antonína).
Večer v ubytovně s hudbou a zpíváním, kluci hráli jako draci (Zdeněk, Vláďa V., Honza P. a Vojta). Honza byl čilý jako rybka a měl velký aplaus, trubku zkrátka neslyšíš každý den.
Na programu byl výlet do hor a naštěstí bylo hezky. Hlavní skupina vyjela lanovkou z Rivery na Alpe Foppa a pokračovala na Mt. Tamaro a cca 6 hodin po hřebeni směrem k Mt. Lema. Měli nádherné výhledy – jako na pohledech. A taky pár malých pažitů a jednou kafe. Cestou se opakovaně míjeli s tříčlennou skupinou, ve které byl 80letý pán! My s Janou jsme jely autobusem do Miglieglia a odtud lanovkou na Monte Lema, kde jsme si užívaly terasu s výhledy, udělaly si kratší výlet na hřeben, a čekaly na ostatní. Všichni si lebedili, jak to bylo krásné (řeči o tom, že výlet nebyl žádná legrace, začaly prosakovat až druhý den).
Trochu jsme se zdrželi, tak jsme už nestihli návštěvu muzea čokolády Chocolat Alprose. Ale navštívili jsme Baptisterium San Giovanni, nejstarší ve Švýcarsku (postavené v r. 5OO) v městečku Riva di San Vitale.
Večer v ubytovně, vaření a hraní.
V noci bouřka a ráno déšť, ale zůstal plánovaný program. Jeli jsme autobusem do údolí Maggia - do San Carlo a odtud lanovkou na Robiei. Tam bylo několik možností – jít k ledovci, občerstvovat se na terase hotelu, zvolit kratší vycházku kolem přehrady (Lago di Robiei) nebo delší vycházku k několika jezerům a průsmykům. Bylo krásně a moc jsme si to užívali (podle mně to byl nejhezčí výlet). Kolem jezera Robiei dokonce ještě byly borůvky! Odpoledne zastávka u vodopádu Foroglio, opět v kamenné vesničce s pěkným kostelem a krámkem se suvenýry (ke kafi u autobusu otevřela Erika zase cukrárnu). Nakonec jsme si ještě prohlédli Asconu, uličky s butiky a báječnou zamrzlinou, několika kostely, nábřeží s restauracemi, palmami a přístavem osobních lodí.
Večer v ubytovně, hraní.
Výlet do italské části Ticina – město Como. Procházka, Duomo, uličky, radnice z 13. století. Návštěva vily Charlotta – zajímavá byla zejména zahrada s vzácnými rostlinami (mnoho druhů rododendronů, bambusy atd.), fontána se skřítky. Pak jsme přejeli lodí jezero Como a vystoupili v Bellagio, kde se dalo koupat. Ale při vstupu do vody koukaly klouzavé kameny, tak se koupalo jen málo lidí. Z kavárny na terase se dal pěkně sledovat cvrkot, a pak se projít uličkami, kde byly nóbl krámky (pěkný šátek za 100 €, no nekupte to) a taky zajímavý kostel a uličky se spoustou schodů a výbornou zmrzlinou.
Odpoledne jsme dojeli autobusem do Lugana a měli volno. Bohužel katedrála San Lorenzo na vrcholu kopce byla zavřená, ale prošli jsme pár uliček a hlavní náměstí. Půvabná byla i promenáda a přes jezero pohledy na protější kopce a hustou zástavbu.
Večer v ubytovně, hraní.
Na programu byla prohlídka Milána, a Zdeněk nám o něm v autobuse sdělil jako správný průvodce informace. Na prohlídku jsme měli asi 5 hodin a Zdeněk doporučil navštívit Dóm na Pizza dell Duomo včetně ochozů na střeše, La Scalu, několik galerií, pasáž s obchody a hrad, u kterého jsme měli autobus. Dóm uvnitř opravovali, tak byl bohužel zčásti zakryt, ale ten ochoz na střeše byl báječný. Jednak se tam dalo vyjet výtahem, a taky vidět zblízka tu gotickou parádu stálo za to. Zdeněk nám předtím v autobuse říkal, že Dóm má 135 věžiček s plastikami! Kromě spousty kudrlinek tam taky měli dračí hlavu s chlupama, což mi připadalo nádherné, a Eva mi pak vysvětlila, že to je proto, aby na ni nemohli sedat holubi.
Aby si člověk mohl prohlédnout La Scalu, musel si koupit lístek do muzea, ale stálo to za to. Jenom mě mrzí, že jsme si tam s Janou aspoň malinko nezazpívaly, to bychom se pak mohly pěkně chlubit. Před odjezdem jsme se většinou potkávali na hradě, který byl obrovský a nabízel i několik výstav a park. Další zastávkou byla ISPRA – koupání nebo restaurace. Tentokrát byl přístup do vody lepší, tak se nás koupalo víc a voda byla překvapivě přijemná. Ostatní šli na kafe. Poslední dnešní zastávka byla u úžasného kláštera Santa Catarina ze 12. století. Do kláštera se shora sjelo výtahem. Byl přilepený na skále kousek nad vodou jezera a byl uvnitř krásně zdobený. Také tam byla vystavená ve skleněné rakvi jedna mumie a v samostatném prostoru odděleném mříží Poslední večeře.
Před odjezdem do ubytovny jsme mluvili o tom, v kolik chceme být v neděli v Praze, a zvítězil názor, že do půlnoci – např. Věra V. potřebovala v pondělí v 8 ráno předstoupit před žáky. Tak Zdeněk stanovil odjezd zítra ráno na 6,30.
Program večera byl dost nabitý – přijeli jsme do ubytovny cca ve 20.15, bylo třeba zabalit, povečeřet, umýt se – a uspořádat závěrečný mejdan. Všechno jsme stihli. Hraní sice začalo později, ale bylo prima. Po půlnoci mně a Honzu P. někdo omylem zamkl na terase. Už to vypadalo špatně, všichni zřejmě spali jako dudci, ale nakonec naše bušení zaslechla Alena O. a zachránila nás.
Po posledním Dobrém ránu jsme vyrazili k domovu. Přes Bellinzonu jsme jeli poměrně brzy ráno, tak jsme nemohli navštívit žádný ze tří středověkých hradů, které kdysi uzavíraly vstup do Švýcarska, jenom nám je Zdeněk ukazoval z autobusu. Významná zastávka byla až u kostela sv. Martina v Zillis z roku 1130. Zvenku to byl nenápadný malý kostel, ale uvnitř měl nádherný malovaný strop. Matylda v kostele objevila krabici se zrcadly, pomocí kterých jsme si mohli všechny výjevy na stropních deskách krásně prohlédnout.
Další zastávka byla v soutěsce Via Mala, kde se dalo sejít dolů po mnoha schodech k říčce. Shodou náhod tam byla zrovna skupina mladých, kteří pod vedením instruktora učili skákat do proudu, tak to naši mohli zblízka sledovat. My ostatní jsme se procházeli nahoře podél silnice a dali si kafe (a Eričin zákusek, poslední otevřená cukrárna). Dál jsme jeli přes průsmyk Julier; Davosem jsme jenom projeli, v neděli poránu tam bylo dost mrtvo. A pak směrem na Innsbruck a domů.
Celá dovolená byla krásná a každý si našel, co se mu líbilo: výlet do hor, krásná města, promenády, jídlo i zmrzlinu nebo dobré kafe, staré kostely a kláštery s úžasnými interiéry a dokonce koupání. Měli jsme kliku i s počasím. A asi nejlepší bylo, že jsme si další dovolenou užívali takhle spolu. Za pečlivou přípravu patří obrovský dík Zdeňkovi.