Termín: 25. července - 3. srpna 2003
Autor: Janička a Palma
V 17.58 vyrážíme ze stanice metra B Radlické směr Plzeň. Asi na šedesátém kilometru narážíme na plynule stojící kolonu vozidel, ale moc se nezdržíme, a tak v 19.42 dojíždíme před jídelnu „U Kalichu“, kde tradičně rychlá večeře a tradá směr Rozvadov/Waidhaus a do Německa.
Tak hospoda je prý „U Zlatého kalichu“, ale nikdo to neví přesně. Jsme v Rozvadově, kde mají záchody za 7 korun. Líba slaví narozeniny a v zadní partii autobusu začíná vášnivá debata , co to znamená KD-čko. Panuje trochu názorová neshoda, možná bude rozřešení na konci naučného zájezdu, ovšem pokud ho všichni (tedy tu informační nejistotu) vydrží.
Navečer jsme v Německu a koukáme (někteří) na film Trosečník.
Poznámky na okraj:
V hospodě ve Stříbře vaří setrvale dobře, budeme muset jezdit častěji na zájezdy.. .
Film nemáme možnost shlédnout do konce – to jen na upřesnění, že chybí pointa.
Konečně sladká Francie. Drobně mží a je pod mrakem. Pěkný začátek dovolené. Vše naštěstí spravuje „dobré ráno“. Po další cestě dorážíme do Chartres, kde je hlavní památkou gotická katedrála se sbírkou vitráží. Na více než 150 oknech jsou zachyceny biblické příběhy a výjevy z každodenního života ve 13. století. V Chartres je jedna z prvních památkových rezervací ve Francii. Atmosféru vytvářejí dlážděné uličky, hrázděné domy a strmá schodiště směřující k řece Eure. Prohlídka probíhá za deště a teď po obědě leje jako z konve. A vyvraťte to! (Pesimisto, chá chá .....(pozn.JK))
Další místo navštěvujeme okolo druhé hodiny odpolední. Je to Vitré, městečko 35 km od Rennes. Uchovalo se středověké jádro v původní podobě, protože prý nikdy nebylo zničeno. Navštěvujeme hrad i katedrálu a obdivujeme historické jádro.
Dále se přesunujeme směrem k paimpontskému lesu, který je opředen pověstmi o králi Artušovi, kouzelníkovi Merlinovi a víle Vivien. V městečku Paimpont si prohlížíme kostel, o kterém se asi rozepíše Jana.
Ten kostel byl nádhernej. Vitráže, muzeum v zakristii se soškou Krista ze slonoviny (17.stol.) a zbytky fresek ze středověku. V další místnosti visely fotky zvířectva a ptactva okolních lesů a okolní architektura také nepřišla zkrátka. Prostě balada! V 17.31 Byli jsme u hrobu kouzelníka Merlina. Tři šutry posypané trávou a přáníčkama. Přáli jsme si, ať neprší. Tak snad ne.
Zatím furt prší a padly 3 láhve koňaku. Nebo jen dvě? Večer kempujeme u města Josselin. Je úplně prázdno a krásná společenská místnost úplně svádí k hraní a zpívání. Slaví se všechno možné – máma narozeniny, Anička svátek a Jana Kochtová s Eleonorou první setkání s naší grupou. Spát jdeme něco po půlnoci a spí se báječně.
Poznámky na okraj:
To, že prohlídka Chartres probíhala za deště, není pravda: celou dobu nepršelo…
Jana Kochtová později přijala přízvisko Čvachtová - s nadšením…
Ráno po deváté boucháme šampáňo a vydáváme se na prohlídku hradu a města Josselin. Vychází sluníčko a hausbóty pod hradem vytvářejí kouzelnou atmosféru. Městečko je ještě kouzelnější a nedělní poklid svádí k posezení v některé z kavárniček. Místo toho ale jdeme na hrad a vychutnáváme Ondřejův překlad o historii hradu. Prohlídka se lehce protahuje, a tak až před polednem se vydáváme na sever.
Čeká nás toho spousta: oběd, koupání u jezera Lac de Guerlédan a pak máme v úmyslu pokořit nejvyšší horu Bretaně. U městečka Huelgoat vyrážíme na výlet okolo řeky do Ďáblovy jeskyně. Konečně procházka, i když jen dvacetiminutová. To výšlap na nejvyšší horu Roc Trévezel (384 metrů) je spíš desetiminutové odskočení od autobusu, který nás dováží do výšky asi 360 m. No jo, nejsou to tu žádné velehory. No ale nejnižší nejvyšší hora je pokořena.
Po čtvrté odpoledne se vydáváme do Morlaix – města umění a historie rozkládajícího se pod 58 metrů vysokým kamenným železničním viaduktem. Zde obdivujeme hrázděné domy na starém městě. Vzhledem k poloze (záliv moře), a tím i obchodování se Španěly, jsou zde unikátní lucernové domy, které měly zastřešený vnitřní dvůr a umělecky zdobené venkovní schodiště. Jdeme na vyhlídku, odkud je nádherný pohled na celé město i s viaduktem. Má po něm jezdit TGV, ale na vlak zrovna štěstí nemáme.
Pak naše cesta míří do St. Thégonnec, kde kromě kostela je kalvárie, což je několik výjevů z Ježíšova života. Další, ještě významnější kalvárie, je v Guimiliau, zde se taky na skok zastavujeme.
Protože čas pokročil, míříme do kempu Ploudalmézeau nedaleko pobřeží, kde budeme zůstávat dva dny. Večer je větrný a trochu deštivý, ale ve vycházce k moři nám nezabrání. Někteří se i koupou. Právě probíhá odliv, takže je pěkně vidět rozdíl mezi hladinou při přílivu a při odlivu.
Spát jdeme poměrně brzy (asi v jedenáct) – dnes dokonce bez zpívání a oslavování.
Poznámky na okraj:
Celý den jsme se těšili na vlak TGV na viaduktu v Morlaix a nakonec nic…
A ještě: ví někdo vůbec, proč se zdejším domům říká zrovna „lucernové“?
I v Bretani se zjevně nachází několik „nejkrásnějších“ věcí – zde například kalvárie…
Ráno po koupačce (ne všichni, ale za to s reklamou) vyrážíme na výlet po pobřeží Côte des Légendes. Zatím neprší, ale mraky táhnou. Tak uvidíme.
A pršelo – pravdaže. Jenže my to nikdy obzvláštně neprožívali, protože Otík s busem byl vždy nablízku. Na pobřeží náramně fičelo, ale moře, skalky, skály i útesy byly nezapomenutelně (bretaňsky) krásné.
Po prohlídce městečka Le Conquet a tamějším občerstvení ( Moules frites a crêpes)* míříme již do kempu. V cestě nás zastaví jen zbytky (ruiny) gotického klášteru (St. Mathieu) a místní SUPER U v St. Renan, kde doplňujeme potraviny.
Odtud také pocházelo 12 parádních porcí tuňáka, které táta večer pro ostatní griloval, a krevety – i ty se rozdělily. MŇAM MŇAM MŇAM. Kolem grilu pak veselé hraní a při dešti v přístřešku místní restaurace. Majitel přišel, nikoho nevyhnal, ba chtěl nám rozsvítit: „Ty pocem, to je Francie...“
Poznámka na okraj:
Zatímco někteří baští palačinky, jiní navštěvují místní cukrárnu a popíjejí výbornou kávu. V St. Mathieu si prohlížíme maják a bývalý klášter – je to moc hezké.
Vyrážíme ráno, po obvyklém uvítání dne, směr Brest. Já osobně opouštím kemp Tréompan v Ploudalmézeau s krvácejícím srdcem – pochybuji, že někde jinde bude lepší koupačka s tak bezkonkurenčním soukromím.
Brest je moderní město – za války bylo zničeno a následovně opět vystavěno. Je proslulé svým válečným přístavem a doky. Zároveň je zde Oceánopolis – mořské akvárium, to ale míjíme (nemáme čas).
Další cesta vede po poloostrově Plougastel – nejdřív navštěvujeme město Plougastel Daouas, kde mimo kostela je opět pěkná kalvárie. Navíc taky dobrá boulangerie, takže nakupujeme bagetky, chocolatinky a podobné dobroty.
Pak uskutečníme procházku po pobřeží – zde je pěkně vidět mořská zátoka, do které teče řeka Aulne a z vyhlídky Kernisi point je vidět Brest jako na dlani. Škoda, že není moc hezké počasí. I tak je ale dobře patrný vojenský přístav v Brestu, Oceánopolis i jiné zajímavosti Brestu.
Pak se zastavujeme v Daouas, tam je opět kostel, farní ohrada, opatství a klášter. A pro změnu prší. Proto volíme operativně návštěvu muzea Cidre, kde je kromě nastínění výroby i výstava historických nástrojů na výrobu a na závěr i ochutnávka. Jana dokonce dostala láhev zadarmo za „průvodcovské“ služby. No, však se bude hodit. Navečer zajíždíme do města Camaret, kde se ubytováváme v kempu nad městem. Celkem příjemný kemp za 4 Euro za oba dny. Večer vyrážíme na obhlídku města a hlavně na večeři. Vzhledem k tomu, že prší, je to nakonec velmi dobrý způsob trávení večera, a tak si užíváme slávek, ústřic a podobných mořských potvor.
Den chodivý - hned zrána (samo, že po „dobrém ránu“ ) se vydáváme na túru po pobřeží v Camaretu přes Pointe du Grand Gouin na Penhir Point. Zde jsou až 70m vysoké žulové útesy, mimo jiné je tu i muzeum bitvy o tento kout Francie. Navíc všude pěkné výhledy na Pointe de la Chévre, Pointe de Dinan i Pointe du Raz. Navíc je vidět i dříve navštívený Pointe St. Mathieu.
Pak přejíždíme k městečku Morgat, kde se po pobřeží podíváme k jeskyním, které jsou přístupné jen za odlivu a nádhernou pěšinou po pobřeží jdeme do městečka. Cestou se otevírá pohled na celé pobřeží a všechny okolní pointy.
Ještě před příjezdem do Morgat se stavujeme na koupačku na pláži nedaleko Pointe de Dinan.
Když se nabažíme jeskyní i koupání, jedeme dál po poloostrově Crozon. Vracíme se zpět do kempu Camaret. Ještě stavíme u supermarketu, abychom nakoupili lososa, krevety a ústřice, aby byla večer zase nějaká mořská ňamka.
Na závěr dne nás čeká ještě vycházka na Pointe des Espagnols, odkud je vidět most v Brestu a celý přístav. Mají tu i výborné crêpes, které ochutnáváme. Večer debužírujeme, hrajeme a zpíváme asi do půlnoci.
Poznámky na okraj:
Pobřeží a útesy sice nejsou tak vysoké jako v Irsku, ale atmosféru mají podobnou…
Mě osobně nejvíc fascinuje příliv a odliv… Škoda, že tu není ten maximální 14-metrový…
Ráno, tradičně po deváté, vyrážíme z Camaretu – nejdříve na menhiry nedaleko města – pak sedáme do busu a míříme na 330 m vysokou horu Ménez-Hom, odkud jsou pěkné výhledy do okolí (nejvyšší hora kraje Finistère (pozn.JK)).
Hned po prohlídce se vydáváme do města Pleyben – opět tu je kalvárie, údajně nejlepší v Bretani. Jsme tu jen na skok, je to totiž oproti plánu zastávka navíc, tak abychom všechno stihli... Čeká nás totiž krásné městečko Locronan – středověké město s žulovými domy navozujícími atmosféru dávných časů. Dodnes se tu točí historické filmy.
Poobědváme a už máme namířeno na Pointe du Van, odkud se vydáváme jednak na koupání do Baie des Trépassés a druhak na „konec světa“ – jak do doby objevení Ameriky nazývali Pointe du Raz – nejzápadnější kout Evropy. Dnes sem míří proudy turistů, ale skaliska s majákem dodávají tomuto místu opravdu magický nádech. No a po návštěvě konce světa už fičíme do kempu Douarnenez, kde dnešní noc budeme spát. Kemp je pěkný, na kopci, uprostřed lesa – příjemné spaní – večer ještě vyrážíme na obhlídku města – vyhlídka na pláže s pohledem na moře.
Poznámky na okraj:
Já zůstávám v kempu a dočkávám se láskyplných písní v podání táty a Vojty a vyslechnu si kurz potápění od Honzy Pikolona.
Konec světa je opravdu Václavák, dokonce tam jezdí i autobus (zadarmo pro turisty), ale není se co divit, stojí to za to.
Zdejší nejvyšší hory jsou opravdu směšné, ještě že se na ně nejezdí z kopce…
Locronan je skutečně krásné historické městečko, i když vizuálně by ho člověk zařadil spíš někam do Anglie…
Máme srpen a poprvé nebylo „dobré ráno“. Inu, jiný měsíc. Venku svítí sluníčko (už druhý den!). Navíc dnes na plánu dokončení prohlídky poloostrova Cornouaille Takže vzhůru na cesty.
Nejprve průjezd městem Douarnenez, kde jsou v zátoce vidět pěkné jachtičky a pak už na prohlídku Quimperu – druhého (nebo kolikátého…) největšího města v Bretani. Na prohlídku města máme jen hodinku, takže stíháme proběhnout jen historickým centrem a prohlídnout si katedrálu svatého Corentina. Na knihy a CD s místní hudbou už nějak nezbývá čas. Čeká nás totiž prohlídka pobřeží u města Penmarc´h – včetně koupání a návštěvy jednoho pididolmenu. Pobřeží nemá chybu, sluníčko dnes praží jako o závod a vlny jsou taky obrovské.
Odpoledne je čas na nákupy – nejprve vína, pak i nějaké potraviny (včetně plodů moře) a snad vyjde čas i na koupání.
V 16.30 zastavujeme v Bénodet, abychom se podívali na městečko u moře a dali si v kavárničce nějaké to kafíčko. Ještě než vjedem do města, fotíme si z blízkého mostu panorama celého přístavu. A pak frr do kempu Fouesnant. Kemp je příjemný a ještě stíháme příjemnou večerní koupel. Moře je klidné, žádné vlny, je prostě znát, že jsme dorazili na jih. I turistů tady bude určitě více.
Poznámky na okraj:
Na místní pláži je spousta krásných mušliček, a tak je sbíráme – bude to jeden z nejkrásnějších bretaňských suvenýrů.
Počasí se dnes skutečně vytáhlo – sluníčko praží… no, jako u moře.
Nastal poslední den v Bretani. Ráno sice trochu hatily dojem mraky, ale po deváté začalo pálit sluníčko jako o závod – nádherný den u móře. Brouzdáme po pobřeží, sbíráme mušličky a opalujeme se.
Po poledni balíme (neuvěřitelná pohoda, jindy stíháme tak tak …) a míříme do posledního města na naší trase – Concarneau. Nádherné městečko – skutečně vrchol zájezdu – staré město na 300 m dlouhém ostrově, kde se dají najít různé obchůdky a restaurace. Turistů je tu mnoho, kousek pod hradbami zkouší rocková kapela na odpolední koncert a my vychutnáváme poslední okamžiky zájezdu. Zbývá už jen sehnat knihu o kraji Finistére, kterou jsme viděli předevčírem, nakoupit něco potravin na cestu a můžeme zpátky do Čech…
Do tří hodin tedy ještě stíháme i prohlídku novějšího města, do čtyř odpoledne návštěvu supermarketu a pak sedáme do busu a vracíme se domů.
No, a je po dovolené.
Poznámky na okraj:
No, počasí musím pochválit i dnes… prostě na závěr se sluníčko ukázalo v celé své kráse. Musíme vytáhnout i opalovací krémy.
Tu knížku jsme nakonec sehnali. Za pět minut dvanáct… pardon – za pět minut tři…